21 Cdo 998/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. a.s., o
odškodnění pracovního úrazu, za účasti Č. p. a.s., jako vedlejšího účastníka na
straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 5 C
121/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 12. března 2001 č.j. 19 Co 168/2000-46, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku
za dobu od 1.10.1996 do 31.10.1999 celkem 123.469,45 Kč s příslušenstvím.
Žalobu zdůvodnil zejména tím, že při výkonu zaměstnání u žalovaného utrpěl dne
5.10.1983 pracovní úraz, pro který mu byl přiznán invalidní důchod, a že
dohodou ze dne 15.3.1986 se mu žalovaný zavázal platit od 5.10.1984 náhradu za
ztrátu na výdělku ve výši 620,- Kč měsíčně. Dohodnutá náhrada mu byla vyplácena
do doby, než \"mu s ohledem na jeho příjmy ze zaměstnání a z důchodu nárok
nevznikal\". Žalobce má za to, že mu náhrada za ztrátu na výdělku i nadále
náleží a požaduje její zaplacení za dobu posledních 3 let před podáním žaloby a
splatných náhrad po podání žaloby.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 19.1.2000 č.j. 5 C 121/99-29
žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce utrpěl při plnění pracovních
úkolů u žalovaného dne 5.10.1983 pracovní úraz, že pro následky úrazu mu byl
přiznán invalidní důchod, že za škodu vyvolanou tímto pracovním úrazem odpovídá
žalovaný a že dohodou ze dne 15.3.1986 se žalovaný zavázal vyplácet žalobci na
náhradě za ztrátu na výdělku při uznání invalidity částku 620,- Kčs měsíčně.
Žalobce začal od 1.4.1987 pracovat u Zemědělského družstva L. a od 8.5.1987 mu
byl místo invalidního důchodu přiznán částečný invalidní důchod. Sjednaná
náhrada ve výši 620,- Kč měsíčně byla žalobci vyplácena do 31.12.1987. Soud
prvního stupně dále zjistil, že výdělek žalobce u Zemědělského družstva L.
spolu s částečným invalidním důchodem převyšoval jeho průměrný výdělek před
vznikem škody, a dovodil, že nejméně od 1.1.1988 neměl vůči žalovanému nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku, neboť mu žádná ztráta nevznikala. Žalobce
rozvázal pracovní poměr u Zemědělského družstva L. \"ze svého podnětu\" dohodou
ke dni 15.1.1991. U žalobce poté došlo ke ztrátě na výdělku, neboť byl
nezaměstnaný, popřípadě ve svých zaměstnáních dosahoval (po \"dalších
valorizacích\") nižších výdělků než u Zemědělského družstva L. Na náhradu
takové ztráty na výdělku však žalobce nemá právo, neboť nevznikla v příčinné
souvislosti s pracovním úrazem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12.3.2001
č.j. 19 Co 168/2000-46 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že proti
tomuto rozsudku je přípustné dovolání. Odvolací soud dovodil, že nárok žalobce
na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák. práce, který mu
vznikl následkem pracovního úrazu ze dne 5.10.1983 a na jehož úhradu mu
žalovaný poskytoval podle dohody ze dne 16.3.1986 částku 620,- Kčs měsíčně, z
důvodu podstatné změny poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zák. práce
zanikl, neboť žalobci byl od 8.5.1987 poskytován jen částečný invalidní důchod
a jeho výdělek u JZD L. spolu s částečným invalidním důchodem přesahoval
\"pravidelně po delší období, tedy nikoliv ojediněle a výjimečně\", jeho
průměrný výdělek před vznikem škody. Za této situace nebylo možné \"upravovat\"
náhradu za ztrátu na výdělku podle tzv. valorizačních předpisů, neboť tyto
předpisy umožňují úpravu náhrady za ztrátu na výdělku jen tehdy, jestliže
zaměstnanci tato náhrada příslušela; tyto předpisy samy o sobě nemohou mít za
následek vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zák. práce. Poté, co žalobce ukončil pracovní poměr u JZD L., mu mohl nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku opět vzniknout, kdyby bylo prokázáno, že ztráta na
výdělku, která u něj nastala, byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem. Žalobce by tedy musel prokázat, že \"byl zaměstnavateli odmítnut především z
toho důvodu, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a jakých výdělků by
mohl u těchto zaměstnavatelů dosahovat, kdyby k jeho pracovnímu úrazu nedošlo
\", a náhrada za ztrátu na výdělku by mu pak náležela podle toho, jaký
\"průměrný výdělek by prokazatelně dosahoval u jiného zaměstnavatele za práci,
kterou by pro něj konal, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo\"; žalobce však žádné
takové skutečnosti ani netvrdil, přestože k tomu byl odvolacím soudem vyzván. Důkaz vyžádáním zprávy od Zemědělského družstva L. o tom, kdy byla zrušena
funkce řidiče, kterou žalobce za trvání svého pracovního poměru u družstva
zastával, a \"jaké bylo reálné jeho další zaměstnávání\" u tohoto družstva,
odvolací soud neprovedl s odůvodněním, že \"event. rozvázání pracovního poměru
podle § 46 odst.1 písm.a) zák. práce by nebylo důvodem pro vznik nového nároku
na náhradu za ztrátu na výdělku\", neboť \"okolnosti, které by byly rozhodující
pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku, jak je má na mysli ust. § 202
odst.1 zák. práce, se nezměnily\". Uvedené opatření by totiž nebylo vyvoláno
okolnostmi, které by měly původ v následcích pracovního úrazu, ale v
organizačních změnách zaměstnavatele, a \"event. snížením výdělku poškozeného,
k němuž by došlo z důvodu uvedeného v § 46 odst.1 zák. práce, tedy že by
ztratil lépe placenou práci, se na uvedených závěrech nic nemění, neboť
následky pracovního úrazu žalobce omezují v jeho uplatnění na trhu práce i
nadále ve stejném rozsahu\" a jeho pracovní způsobilost se tím nesnížila.
Připuštění dovolání proti svému rozsudku odvolací soud zdůvodnil tím, že se
\"jedná o rozhodnutí ve smyslu § 239 odst.1 o.s.ř. po právní stránce zásadního
významu, a to zejména z hlediska posouzení změny poměrů poté, co nárok
zanikl\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká
odvolacímu soudu, že neprovedl navrhovaný důkaz zprávou od Zemědělského
družstva L. a že \"nevyvodil závěry\" z toho, že byl evidován jako uchazeč o
zaměstnání na úřadu práce do doby, než si sám našel práci odpovídající jeho
zdravotnímu stavu. Žalobce si našel zaměstnání odpovídající jeho zdravotnímu
stavu, ovšem s nižším výdělkem, a proto mu vznikala ztráta na výdělku.
Nepokládal-li odvolací soud důkazy provedené \"o snaze žalobce s nemožností
získat vhodné zaměstnání ke svému zdravotnímu stavu\" za postačující, měl
učinit další dotazy k vysvětlení, zda to byl právě \"změněný zdravotní stav
žalobce, který mu zaměstnání znemožnil\". Žalobce je přesvědčen, že mu nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku opětovně vznikl, a při určování výdělku, kterého
by případně mohl dosáhnout u nového zaměstnavatele, by mělo být vycházeno z
výdělku, odpovídajícího výdělku profese, v níž u něho došlo k pracovnímu úrazu.
Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že tzv. valorizační
předpisy jenom navyšují vyplácené náhrady, ale nepřiznávají nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku. Podle žalobce nárok na náhradu za ztrátu na výdělku \"vzniká
na základě nové zákonné úpravy předcházejícího, tj. rozhodného výdělku pro
výpočet náhrady, touto zákonnou úpravou\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud
rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 - dále jen
\"o.s.ř.\" (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§ 240
odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení
§ 239 odst.1 o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce
utrpěl jako pracovník žalovaného dne 5.10.1983 pracovní úraz a že za škodu
tímto úrazem vzniklou mu odpovídá žalovaný. Pro následky úrazu byl žalobci
přiznán od 5.10.1984 invalidní důchod a podle dohody ze dne 15.3.1986 se
žalovaný zavázal vyplácet žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku při uznání
invalidity částku 620,- Kč měsíčně. Žalobce začal od 1.4.1987 pracovat u JZD L.
a od 8.5.1987 mu byl místo invalidního důchodu přiznán částečný invalidní
důchod. Sjednaná náhrada ve výši 620,- Kč měsíčně byla žalobci vyplácena do
31.12.1987.
Soudy dále zjistily, že výdělek žalobce u JZD L. spolu s částečným invalidním
důchodem, poskytovaným z důvodu pracovního úrazu, převyšoval jeho průměrný
výdělek před vznikem škody, a dovodily, že žalobce neměl nejméně od 1.1.1988
vůči žalovanému nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. S tímto názorem se
dovolací soud ztotožňuje.
Otázku, zda nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity uvedeným
způsobem zanikl, je třeba i v současné době posuzovat podle v té době platných
právních předpisů, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve
znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb.,
č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb. a č. 98/1987
Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.1988 (dále jen \"zák.
práce\")
Předpoklady odpovědnosti organizace vůči pracovníkovi za škodu při pracovním
úrazu podle ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce jsou pracovní úraz (poškození
na zdraví pracovníka nebo jeho smrt úrazem, k němuž došlo při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ním), vznik škody a příčinná souvislost mezi
pracovním úrazem a vznikem škody. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy,
vznikla-li škoda následkem pracovního úrazu (tj. bez pracovního úrazu by škoda
nevznikla tak, jak vznikla). Odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv.
objektivní odpovědností; organizace tedy odpovídá za samotný výsledek (za
škodu), aniž je uvažováno její případné zavinění.
Škoda, která vzniká následkem pracovního úrazu, spočívá též ve ztrátě na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost
pracovníka byla následkem pracovního úrazu snížena (omezena) nebo zanikla, a
účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění
pracovníku, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené pracovním
úrazem dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve
ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi
výdělkem pracovníka před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je
třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný
z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta
pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky
pracovního úrazu stejný výdělek jako před poškozením.
Jestliže všechny předpoklady odpovědnosti za škodu při pracovních úrazech byly
splněny, je organizace povinna hradit pracovníku škodu, dokud nenastane
skutečnost, která představuje změnu okolností, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, tj. dokud nedojde ke změně poměrů ve smyslu
ustanovení § 202 odst.1 zák. práce.
Změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle
ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce význam jen tehdy, týká-li se poměrů
poškozeného (právní úprava se změnou poměrů, která nastala u odpovědného
subjektu, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v
osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Pro závěr, zda došlo k podstatné
změně poměrů ve smyslu tohoto ustanovení, je nezbytné porovnat poměry
poškozeného, které byly rozhodující pro určení výše náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné
invalidity), a nové poměry poškozeného.
V projednávané věci soudy vycházely ze zjištění, že výdělky, jichž žalobce
dosahoval od nástupu zaměstnání v JZD L. byly spolu s částečným invalidním
důchodem, kterým byl žalobci přiznán od 8.5.1987 místo dosud pobíraného
invalidního důchodu, pravidelně vyšší, než jeho průměrný výdělek před vznikem
škody. Jestliže výdělek po pracovním úrazu, jehož pracovník dosáhl, aniž pro to
musel vynakládat zvýšené pracovní úsilí, vzroste spolu s částečným invalidním
důchodem takovým způsobem, že je pravidelně vyšší, než průměrný výdělek před
vznikem škody, má tato nová okolnost za následek, že zde nevzniká nadále rozdíl
mezi výdělkem pracovníka před vznikem škody a jeho výdělkem po poškození, tj.
majetková újma vznikající ztrátou pracovní způsobilosti pracovníka. Uvedená
skutečnost znamená, že následky pracovního úrazu nadále pracovníku nebrání
dosahovat stejný a vyšší výdělek, než jaký měl před pracovním úrazem. Protože
jde o změnu výdělkových poměrů na straně pracovníka, které byly rozhodující pro
určení výše náhrady škody, je třeba situaci, kdy výdělky poškozeného pracovníka
po zjištění nemoci z povolání přesahují pravidelně za delší období, tj. nikoli
ojediněle a výjimečně, jeho průměrný výdělek před vznikem škody, považovat za
podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 zák. práce.
Důsledkem této změny pak je, že od okamžiku, kdy změna nastala, nárok na
náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání
invalidity nebo částečné invalidity) podle ustanovení § 195 zák. práce zaniká a
náhrada za ztrátu na výdělku z tohoto titulu pracovníku nadále nepřísluší.
Zanikl-li tímto způsobem nárok pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)
a dojde-li poté znovu k podstatné změně v poměrech poškozeného ve smyslu
ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce, která odůvodňuje, aby pracovník náhradu
za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity
nebo částečné invalidity) znovu pobíral, vznikne mu od okamžiku, kdy taková
změna nastala, nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zák. práce.
V posuzovaném případě soudy - jak vyplývá z výše uvedeného - správně dovodily,
že v důsledku podstatné změny v poměrech žalobce jeho nárok na náhradu za
ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo
částečné invalidity) nejpozději dnem 1.1.1988 zanikl. K tomu, aby mu tato
náhrada za ztrátu na výdělku mohla být znovu přiznána, by muselo být za řízení
prokázáno, že došlo k další podstatné změně jeho poměrů ve smyslu ustanovení §
202 odst.1 zákoníku práce, která by takový postup odůvodňovala. Procesní
povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. § 120
odst. 1 a 3 o.s.ř.), že došlo k takové podstatné změně poměrů poškozeného, má
za řízení žalobce.
Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že tzv. valorizační
předpisy nemají samy o sobě za následek vznik nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce.
V pořadí první tzv. valorizační předpis, jehož užití by v projednávané věci
přicházelo v úvahu, tj. zákon č. 297/1991 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí
z povolání, umožňoval úpravu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jen tehdy,
jestliže tato náhrada pracovníku příslušela; nebyl však skutečností, která by
sama o sobě - bez výslovné právní úpravy - měla za následek (s níž by byl
spojen) vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195
zákoníku práce. Jestliže ke dni 31.7.1991, kdy tento zákon nabyl účinnosti,
nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zák práce
pracovníku nepříslušel, byla úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti možná jedině podle ustanovení § 1 odst. 3 tohoto zákona,
a to v případech, kdy po 31. prosinci 1971 pracovníku náhrada za ztrátu na
výdělku nepříslušela, protože to neumožňovaly částky, které náhrada za ztrátu
na výdělku nesměla přesáhnout vzhledem k úpravě obsažené v tehdy platném
ustanovení § 195 odst. 2 zákoníku práce. V jiný závěr nevyznívá ani právní
úprava obsažená v dalších (z hlediska tohoto sporu významných) tzv.
valorizačních předpisech vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §
202 odst.2 zákoníku práce, tj. v nařízení vlády č. 191/1993 Sb., v nařízení
vlády č. 263/1994 Sb., v nařízení vlády č. 291/1995 Sb., v nařízení vlády č.
298/1996 Sb., v nařízení vlády č. 318/1997 Sb., v nařízení vlády č. 320/1998
Sb. a v nařízení vlády č. 283/1999 Sb., z nichž některá jen navíc umožnila
provést na žádost pracovníka úpravu náhrady za ztrátu na výdělku v případech,
kdy mu náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela pouze v důsledku zvýšení
invalidního nebo částečného invalidního důchodu podle předpisů o sociálním
zabezpečení (srov. například ustanovení § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 263/1994
Sb.).
Podstatnou změnu v poměrech žalobce ve smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku
práce nelze spatřovat ani v tom, že žalobce byl - poté, co ke dni 15.1.1991 byl
rozvázán z jeho iniciativy dohodou pracovní poměr u JZD L. - bez zaměstnání
nebo že dosahoval (dosahuje) nižší výdělek než u svého předchozího
zaměstnavatele (JZD L.).
Rozvázáním pracovního poměru žalobce u JZD L., k němuž došlo dohodou uzavřenou
z iniciativy žalobce a bez jakékoliv souvislosti s následky pracovního úrazu ze
dne 5.10.1983, nedošlo ke změně poměrů žalobce tak, jak to má na mysli
ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce.
Při úvaze, zda došlo ke změně poměrů poškozeného ve smyslu ustanovení § 202
odst.1 zákoníku práce, je třeba v první řadě přihlédnout k tomu, že uvedené
rozvázání pracovního poměru nebylo vyvoláno okolnostmi, které by měly původ v
následcích pracovního úrazu žalobce, ale tím, že žalobce měl v úmyslu - jak
uvedl před soudem prvního stupně - nastoupit jiné zaměstnání. I když se posléze
jeho záměr nenaplnil, žalobce byl po určitou dobu bez zaměstnání a posléze
vykonával práci u jiných zaměstnavatelů, kde dosahoval nižší výdělek, je zde
podstatné, že šlo o důsledek jeho rozhodnutí a nikoliv o následek, vyvolaný
pracovním úrazem. Kdyby poškození z pracovního úrazu měli pobírat náhradu za
ztrátu na výdělku vzniklou tím, že přestali pracovat u dosavadního
zaměstnavatele na základě vlastního rozhodnutí a že poté byli bez práce nebo
nastoupili u jiného zaměstnavatele, u něhož dosahují nižší výdělek, byli by tím
zvýhodněni oproti ostatním pracovníkům, kterým se ze stejných důvodů snížil
výdělek, ačkoliv zákoník práce odškodňuje snížení (omezení) nebo ztrátu
pracovní způsobilosti jen v souvislosti s pracovním úrazem, nemocí z povolání
nebo jiným poškozením na zdraví (§ 187 zákoníku práce).
Současně je třeba vzít v úvahu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity)
vyjadřuje - jak již uvedeno výše - snížení (omezení) nebo ztrátu pracovní
způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky pracovního
úrazu stejný výdělek jako před poškozením. Snížením výdělku poškozeného, k
němuž došlo proto, že rozvázáním pracovního poměru na základě vlastního
rozhodnutí ztratil práci nebo lépe placenou práci, se na tomto stavu nic
nemění. Následky pracovního úrazu omezují pracovní způsobilost žalobce v jeho
uplatnění na trhu práce i nadále ve stejném rozsahu a jeho pracovní způsobilost
(schopnost dosahovat výdělek při omezení vyplývajícím z pracovního úrazu) se
nesnížila jen v důsledku toho, že z uvedených důvodů dosahuje nižší nebo žádný
výdělek.
Obdobný závěr by platil i v případě, kdyby pracovní poměr žalobce u JZD L.
nebyl rozvázán na základě jeho rozhodnutí, ale z důvodů uvedených v ustanovení
§ 46 odst.1 písm.a) až c) zákoníku práce (z důvodu tzv. organizačních změn).
Ani v této skutečnosti nelze spatřovat podstatnou změnu poměrů poškozeného ve
smyslu ustanovení § 202 odst.1 zákoníku práce (srov. například právní názor
vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.4.1998 sp.zn. 2 Cdon 27/97,
uveřejněný pod č. 93 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno),
že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 237
odst.1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť
žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a
žalovanému a vedlejšímu účastníku, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a
kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení
(srov. § 142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. dubna 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu