21 Cul 7/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci návrhu M. J., na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 44/2012, o odvolání
navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. července 2016, č.
j. UL 32/2016-714, takto:
I. Řízení o odvolání navrhovatele M. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. 7. 2016, č. j. UL 32/2016-714, se zastavuje.
II. Navrhovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2016, č. j. UL 32/2016-714, odmítl
„návrh navrhovatele ze dne 30. 5. 2016 na určení lhůty“; dospěl k závěru, že
„návrh není vymezen konkrétními údaji, které nebyly doplněny ani ke dni
rozhodování o něm“, a „tento zásadní nedostatek brání tomu, aby o něm bylo
věcně rozhodnuto“.
Proti tomuto usnesení podal navrhovatel odvolání datované dnem 27. července
2016 a doručené Krajskému sodu v Praze (podle podacího razítka) dne 29. 7. 2016.
Podle ustanovení § 174a odst. 9 věty druhé zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích) proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty
nejsou přípustné opravné prostředky.
Tomu, že proti rozhodnutí soudu o návrhu na určení lhůty nejsou přípustné
opravné prostředky, tedy ani odvolání, koresponduje skutečnost, že funkční
příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí soudu o návrhu na
určení lhůty zákon o soudech a soudcích ani občanský soudní řád neupravuje.
Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky
řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta
první o. s. ř.). Je-li podáno „odvolání“ proti rozhodnutí odvolacího soudu, je
Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a
jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti
rozhodnutím odvolacích soudů, příslušný i k rozhodnutí o zastavení řízení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 2001 pod číslem 85).
Protože zde tedy není soudu, který by byl – jak výše uvedeno – funkčně
příslušný k rozhodnutí o odvolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. UL 32/2016-714, Nejvyšší soud České republiky
řízení o tomto podání navrhovatele zastavil (§ 243c, § 104 odst. 1 věta první
o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 174a odst. 5 věty
druhé zákona o soudech a soudcích a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť navrhovatel
nemá ve smyslu ustanovení § 174a odst. 8 věty druhé zákona o soudech a soudcích
právo, aby mu stát nahradil náklady, které mu v tomto řízení vznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu