21 Nd 161/2025-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce PEBAL s. r. o. se sídlem v Dobřanech, Vysoká č. 1297, IČO 64830942, zastoupeného Mgr. Janem Křivánkem, advokátem se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Kyjevská č. 1228/77, proti žalovanému INNOFILM s. r. o. se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Olšanská č. 55/5, IČO 02459353, o 104 822 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 326/2024, přikázání věci z důvodu vhodnosti, takto:
Věc vedená u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 326/2024 se nepřikazuje Okresnímu soudu ve Zlíně.
Žalobce se žalobou (návrhem na vydání platebního rozkazu) podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 6. 11. 2024 domáhá, aby mu žalovaný zaplatil 104 822 EUR se zákonným úrokem z prodlení z částek a za dobu, jež rozvedl, neboť žalovaný mu nezaplatil dohodnutou kupní cenu za zboží dodané v období březen až květen 2024. Ve vyjádření k žalobě žalovaný (mimo jiné) navrhl, aby soud „předal věc Nejvyššímu soudu … k rozhodnutí o přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně z důvodu vhodnosti ve smyslu § 12 odst. 2 o.
s. ř.“, neboť „sídlo žalovaného je … toliko formální, když provozovna i faktické těžiště výkonu podnikatelské činnosti žalovaného se nachází v XY“, a v případě změny místní příslušnosti na Okresní soud ve Zlíně by mu „jakožto straně, do jejíchž práv je žalobou zasahováno“, vznikaly „podstatně nižší náklady na řízení“ (náklady „nepopiratelně spjaté s účastenstvím v občanském soudním řízení, tedy s účastí na soudních jednáních, návštěvami budovy soudu v souvislosti s nahlížením do spisu, apod.“). Žalobce s návrhem žalovaného na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti nesouhlasí, neboť žalovaným uplatněná okolnost o „faktickém těžišti výkonu podnikatelské činnosti“ bez dalšího nepředstavuje relevantní důvod k přikázání věci jinému soudu.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti. Podle ustanovení § 12 odst. 3 o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána; účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána.
Důvod vhodnosti pro přikázání věci jinému soudu téhož stupně ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. představují takové okolnosti, které umožní hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem. Přitom je ale třeba mít na zřeteli, že místní příslušnost soudu, který má podle zákona věc projednat, je základní zásadou a že případná delegace této příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je nutno – právě proto, že jde o výjimku – vykládat restriktivně.
Pokud soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu a soudce stanoví zákon. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by mělo docházet pouze výjimečně a jen ze závažných důvodů, kdy důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15.
11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod č. 172 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč.
2001, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod č. 3/2012 Sb. rozh. obč.). Obecně platí, že takové situace, kdy některý účastník nemá bydliště (sídlo) v obvodu věcně a místně příslušného soudu, takže musí překonat mezi místem bydliště (u právnické osoby sídlem) a sídlem tohoto soudu větší vzdálenost, či kdy cesta k příslušnému soudu je pro něj spojena s organizačními, finančními, zdravotními či jinými problémy, jsou spíše běžné a nemohou samy o sobě přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
9. 2013, sp. zn. 29 Nd 185/2013, ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Nd 36/2019, nebo ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 27 Nd 681/2022). V posuzované věci žalovaný neuvádí v návrhu na přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně takové skutečnosti, které by umožnily hospodárnější, rychlejší, spolehlivější nebo důkladnější projednání věci. Tvrzením žalovaného, že jeho sídlo je „toliko formální, když provozovna i faktické těžiště výkonu podnikatelské činnosti se nachází v XY“, nelze obcházet pravidla pro určení místně příslušného soudu k projednání věci; místní příslušnost soudu je dána sídlem právnické osoby (§ 85 odst. 3 o.
s. ř.) a nikoliv „faktickým těžištěm výkonu podnikatelské činnosti“. Tato skutečnost přikázání věci jinému soudu neodůvodňuje, neboť nejde o takovou okolnost, která by umožnila hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než příslušným soudem [žalovaný se jednání u Obvodního soudu pro Prahu 3 může účastnit prostřednictvím zástupce, kterého si zvolí nebo který mu může být na jeho žádost ustanoven (za podmínek uvedených v ustanovení § 30 o.
s. ř.) soudem, a případný výslech osoby, která je jeho statutárním orgánem, může být proveden prostřednictvím dožádaného soudu nebo s využitím videokonferenčního zařízení (§ 39, § 122 odst. 2 o. s. ř.)]. Ekonomická zátěž spojená s dosažením místně příslušného soudu by se v případě přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně pouze přesunula z žalovaného na žalobce a delegace by proto nemohla vést k celkovým úsporám na nákladech řízení účastníků. Důvody uváděné žalovaným pro delegaci vhodnou nepovažuje Nejvyšší soud za natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do zásady zakotvené v čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Uvedený závěr platí tím spíše, že žalobce s návrhem na přikázání věci jinému soudu nesouhlasí. Nejvyšší soud, jakožto soud nejblíže společně nadřízený Obvodnímu soudu pro Prahu 3 a Okresnímu soudu ve Zlíně, proto návrhu žalovaného na přikázání věci Okresnímu soudu ve Zlíně podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. nevyhověl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu