22 As 6/2025- 35 - text
22 As 6/2025 - 38 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Tomáše Foltase a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce: M. V., zastoupený JUDr. Josefem Vrabcem, advokátem se sídlem Jiráskova 378, Dobřichovice, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2024, čj. 057486/2024/KUSK, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2024, čj. 52 A 9/2024 61,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
[1] Městský úřad Vlašim rozhodnutím z 8. 3. 2024 shledal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „zákon o silničním provozu“). Žalobce totiž řídil osobní vozidlo rychlostí 98 km/h na úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí jízdy 50 km/h. Prvostupňový orgán žalobci uložil pokutu ve výši 7 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 3 měsíců.
[2] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[3] Krajský soud považuje rozhodnutí žalovaného za přezkoumatelné. Žalobce převážně zopakoval námitky uplatněné již před správními orgány bez toho, aby na jejich vypořádání ze strany správního orgánu reagoval. Krajský soud zdůraznil, že žalovaný nemusí podrobně vypořádat každý dílčí argument. Stačí, pokud dostatečně odůvodní svůj názor odlišný od účastníka řízení, čímž se s námitkami alespoň implicitně vypořádá. Na rozhodnutí obou správních orgánů třeba hledět jako na jeden celek, a mohou se tak doplňovat či odkazovat.
[4] Krajský soud uvedl relevantní zákonnou úpravu a judikaturu vztahující se k posuzování materiální stránky přestupku. Následně se ztotožnil s hodnocením materiální stránky přestupku, jež poskytl žalovaný. Žalovaný (který převzal závěry ze stran 5 a 6 prvostupňového rozhodnutí) popsal, že v místě překročení nejvyšší dovolené rychlosti jízdy žalobcem je zástavba a jsou zde také nepříznivé rozhledové podmínky za horizontem. Také poukázal na statistiku nehodovosti v místě, a to i nehodu s těžkým zraněním chodce. Okolnosti případu žalobce tak nesvědčí o důvodech, pro které by nemělo dojít k postihu téměř dvojnásobného překročení povolené rychlosti jízdy v obci. Krajský soud dodal, že se žalobce nemohl spoléhat na to, že se v „době siesty“ na daném místě nesetká s chodci či dalšími vozidly. Vděčí jen šťastné náhodě, že se tak nestalo. To, že nedošlo k nehodě, neznamená, že je tím snížena nebezpečnost jeho jednání.
[5] Dále se krajský soud zabýval otázkou naplnění podmínek krajní nouze [§ 24 odst. 1 a 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“)]. Žalobce jako důvod překročení rychlosti uvedl, že spěchal za matkou, která mu opakovaně nezvedla telefon poté, co mu oznámila, že v jejím bytě došlo k havárii vodovodního potrubí. U krajní nouze se požaduje naplnění podmínky subsidiarity a proporcionality, a to v době jednání. Existence skutečného nebezpečí musí být zjištěna spolehlivě. Nestačí pouhá obava, že se „možná něco stalo“. Podle krajského soudu žalobce v době svého jednání nejspíše nevěděl, zda vůbec či jaké nebezpečí jeho matce hrozí. Sám v řízení před správními orgány uvedl, že si nebyl jist potřebností zásahu hasičů a nechtěl, aby došlo ke zbytečnému rozbití dveří. Sám tedy zpochybnil vědomost o existenci spolehlivě zjištěného nebezpečí. Pak ale neměl vydávat ostatní účastníky silničního provozu nebezpečí daleko závažnějšímu, než jsou rozbitá vrata. Správní orgány sice vyšly z toho, žalobce měl důvodně za to, že život či zdraví jeho matky mohou být v nebezpečí. Toto nebezpečí ovšem podle jejich správné úvahy mohl žalobce odvrátit jinak, například telefonátem na tísňovou linku. Takový požadavek není nepřiměřeným pozdějším hodnocením „z klidu kanceláře“, jak naznačuje žalobce. Jde o základní reakci, která je vštěpována již předškolním dětem, v tomto ohledu krajský soud odkázal na dětskou píseň o IZS a také přirovnal žalobcovo rozrušení k „omluvitelnému vzrušení mysli“ ve smyslu § 2907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Protože žalovaný naplnění podmínek krajní nouze odmítl již z důvodu nenaplnění subsidiarity, nemusel se zabývat i proporcionalitou.
[6] Nad rámec krajský soud žalovanému vytkl závěry týkající se zdržení žalobce při silniční kontrole. Žalobce nemohl nebezpečí odvrátit tím, že by požádal o pomoc policisty. Jakmile jimi byl zastaven, skončilo jeho protiprávní jednání a nemohly být uplatněny okolnosti vylučující protiprávnost. Jednalo se ovšem o úvahu žalovaného, která v odůvodnění nehraje podstatnou roli. Krajský soud dodal, že skutečnost, že žalobce nenaléhal na policii, aby mu pomohla, zvětšuje pochybnosti o tom, zda měl v době spáchání přestupku a při silniční kontrole povědomost o existenci konkrétního nebezpečí. Zda bylo či nebylo povinností policie pomoc aktivně nabídnout není podstatné. Pokud by žalobce policii o pomoc požádal, je pravděpodobné, že by pomohla, jak k tomu v jiných mediálně známých případech již došlo.
[7] Krajský soud dal žalobci za pravdu, že osvědčení policistky, která obsluhovala silniční rychloměr RAMER 10 C, již nebylo platné, to ovšem neznamená, že postrádala odbornost k provedení měření. Zákony a podzákonné předpisy nestanoví požadavky na pravidelnost či obsah školení k obsluze silničních rychloměrů. Jedná se pouze o interní záležitost policie. Omezení platnosti osvědčení (s výhradou změny právních předpisů či návodu k obsluze) není zákonným kritériem pro obsluhu daného silničního rychloměru. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by při měření došlo k jakékoliv nesrovnalosti či k porušení návodu k obsluze rychloměru. Nelze se domnívat, že uplynutím platnosti osvědčení policistka ztratila způsobilost k obsluze rychloměru, jež v předchozích letech běžně užívala. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Stěžovatel při dopravní kontrole vysvětlil policistům, že spěchá za matkou, což policisté ignorovali. Přitom dle § 10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, platí princip iniciativy, tedy povinnost policistů ochraňovat zákonem chráněné zájmy. Krajský soud však tento princip opomenul. Dopravní policistka doložila osvědčení pro obsluhu silničních rychloměrů staré 7,5 let. Krajský soud k tomuto uvedl, že povinnost přezkoušení k měření rychlosti neexistuje. Stěžovateli ale není zřejmé, jak si daná policistka může udržet své odborné znalosti bez pravidelného školení.
[9] Správní orgány i krajský soud rozhodovaly v rozporu s § 24 odst. 1 a 2 přestupkového zákona. Stěžovatel jednal v krajní nouzi. K překročení rychlosti došlo na přehledném úseku, kde se nenachází školy či autobusové zastávky, a navíc šlo o dobu odpolední siesty. Společenská škodlivost a materiální stránka přestupku tedy byly nízké proti, nebezpečí, které hrozilo stěžovatelově matce. Stěžovatel nemohl hrozící nebezpečí odvrátit jinak – osoby blízké byly v práci či na vzdálených místech od bytu matky. Jestliže stěžovatel měl strach o již tak špatné zdraví matky a nemohl se jí dovolat, neměl prostor k tomu, aby jednal podle předpisů.
[10] Stěžovatel tak naplnil podmínky beztrestnosti. Nebezpečí matce hrozilo bezprostředně, tedy v době konání stěžovatele ještě existovalo. Závěr krajského soudu, dle kterého nebyla naplněna podmínka subsidiarity, neboť stěžovatel se měl obrátit na IZS, vede k úplnému vyprázdnění institutu krajní nouze. Vzhledem k tomu, že matka byla zamčená, a vzhledem ke vzdálenostem složek IZS od bytu matky, dospěl stěžovatel tehdy k závěru, že se k matce dostane dříve než IZS. Za daných okolností tedy stěžovatel neměl prostor s rozmyslem obvolat všechny složky IZS, resp. vzhledem k tehdejšímu stavu tísně a rozrušení jsou požadavky správních orgánů a krajského soudu na jednání stěžovatele nespravedlivé.
[11] Stěžovatel dále tvrdí, že jednal proporcionálně, neboť ochrana života a zdraví je tím nejdůležitějším zájmem v českém právním řádu. Stěžovatel tedy považuje úvahy o tom, že svou jízdou mohl způsobit závažnější následek, za nepatřičné. K překročení krajní nouze totiž dojde pouze tehdy, má li nastat zjevně, tj. očividně, závažnější následek. Správní orgány a krajský soud se tedy mýlí v tom, že nedošlo k naplnění podmínek proporcionality. Správní orgány a krajský soud navíc spekulují o různých scénářích, např. že by stěžovatel mohl jen omezeně reagovat na případné nebezpečné situace. Hranice jednání v krajní nouzi by se však měly posuzovat s ohledem na tehdy existující okolnosti a měly by se posuzovat až poté, co k takovému jednání došlo Stěžovatel reaguje na odkaz krajského soudu na dětskou píseň o IZS.
[12] Stěžovatel namítal nesrozumitelnost rozhodnutí správních orgánů, které nepolemizovaly s tvrzením, že jednal ve stavu tísně a rozrušení. Tím podle něj nepřímo potvrdily existenci krajní nouze. Pokud skutečně jednal v krajní nouzi, nemohl se dopustit přestupku; pokud ne, mělo být toto jednoznačně vyvráceno. Ačkoli krajský soud konstatuje, že rozrušení samo o sobě krajní nouzi nezakládá, je třeba zohlednit, že stav tísně a rozrušení může být obdobou omluvitelného vzrušení mysli. Při posuzování krajní nouze je tedy nutné přihlédnout i k psychickému rozpoložení jednající osoby. Ačkoliv se principy veřejného a soukromého práva liší, je třeba posoudit také to, zda se rozhodnutí správních orgánů neodchýlila od obecných společných principů zakotvených na ústavní úrovni.
[13] Závěrem stěžovatel uvedl, že judikatura, na kterou odkazuje krajský soud, současně není aplikovatelná na nyní projednávanou věc. Vyjádření žalovaného
[14] Žalovaný považuje tuto kasační stížnost za nepřijatelnou. Kasační námitky jsou jen opakováním žaloby a nereagují na závěry krajského soudu. Žalovaný se s napadeným rozsudkem krajského soudu ztotožňuje a považuje ho za přezkoumatelný. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem Nepřípustné námitky
[15] Nejvyšší správní soud úvodem upozorňuje, že většina textu kasační stížnosti je zkopírována ze žaloby. Soud proto na tomto místě připomíná, že „v kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly sepsány právním profesionálem […] Smyslem bylo umožnit v kasačním řízení pokud možno kvalifikovanou polemiku s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha o to, reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobce pokládá za nejpádnější“ (usnesení NSS z 30. 6. 2020, čj. 10 As 181/2019 63, č. 4051/2020 Sb. NSS, body 7 a 8).
[16] Stěžovatel je v kasační stížnosti povinen vymezit se proti důvodům rozsudku krajského soudu. Stěžovatel tedy zásadně musí reagovat na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou závěry, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, nesprávné. Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl již v žalobě, aniž jakkoliv reflektuje argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud vypořádal vlastní svébytnou argumentací a jejich zopakování nemůže obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS z 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009 77, č. 2103/2010 Sb. NSS, z 15. 9. 2009, čj. 6 Ads 113/2009 43, nebo ze 14. 6. 2016, čj. 1 As 271/2015 36). Náležitou formulaci kasačních námitek proto zpravidla nelze nahradit pouhým zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě. Ty totiž směřují proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti (rozsudek NSS z 26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006 58). Kasační stížnost, která beze změny opakuje žalobní tvrzení a nijak nereaguje na argumentaci krajského soudu, neobsahuje důvody podle § 103 s. ř. s. a bude jako nepřípustná odmítnuta podle § 104 odst. 4 s. ř. s. (usnesení NSS čj. 10 As 181/2019 63, bod 12, anebo z 10. 9. 2009, čj. 7 Afs 106/2009 77, č. 2103/2010 Sb. NSS). Výše uvedené platí za předpokladu, že krajský soud vypořádal uvedené námitky v podobě vlastní svébytné argumentace (rozsudek NSS z 24. 10. 2024, čj. 8 Afs 241/2023 58, bod 11). Výše uvedené platí i tehdy, pokud stěžovatel např. nahradí v kasační stížnosti termín „žalobce“ termínem „stěžovatel“ anebo místo či vedle „správních orgánů“ doplní „krajský soud“ (usnesení NSS z 25. 9. 2024, čj. 8 Azs 165/2024 29, bod 11).
[17] Vzhledem k výše uvedenému se proto soud nebude zabývat těmi kasačními námitkami, které stěžovatel jen přepsal ze své žaloby, které se týkají zastaralého osvědčení pro obsluhu silničních rychloměrů, společenskou škodlivostí a materiální stránkou přestupku a podmínkou proporcionality jednání v krajní nouzi. Současně se nebude zabývat ani poznámkami, které stěžovatel na několika místech připojil k zopakované žalobě. Jsou to pouze obecné poznámky bez jakékoli kvalifikované polemiky se závěry krajského soudu. Jde o poznámky z bodu 16 kasační stížnosti („Přesto stěžovatele překvapil postoj krajského soudu, jehož úvahy ohledně tohoto případu zůstaly v rovině, v níž zřejmě školí pracovníky těchto správních orgánů.“), z bodu 27 kasační stížnosti („Toto vše však nestranný soud, kterému je svěřeno kontrolování výkonu činností správních orgánů, aproboval.“), z bodu 33 kasační stížnosti („Stěžovateli se jeví v této souvislosti jako dosti cynické tvrzení soudu, že žalobce v době svého jednání nejspíše nevěděl, zda vůbec a případně jaké nebezpečí jeho matce hrozí.“) a z bodu 13 kasační stížnosti („Stěžovateli není zřejmé, zda může o osudu lidí rozhodovat osoba bez toho, že by byla aktuálně auditována, zda je stále ‚v kurzu děla‘…“).
[18] Soud se bude zabývat pouze těmi částmi kasační stížnosti, v nichž stěžovatel alespoň nějakým způsobem polemizuje ze závěry krajského soudu (bod [17] a násl. tohoto usnesení). Soud již obdobně postupoval i v jiných věcech (usnesení NSS z 17. 1. 2024, čj. 2 Azs 330/2023 26, bod 8; z 26. 6. 2025, čj. 9 Ads 86/2025 20, bod 13; z 11. 8. 2025, čj. 3 As 261/2024 28, bod 9). Nepřijatelné námitky
[19] Soud se dále bude zabývat tím, zda jsou zbylé kasační námitky přijatelné. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, Ostapenko).
[20] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[21] Stěžovatel v žalobě uvedl, že policie má povinnost postupovat podle principu iniciativy a nyní v kasační stížnosti namítá, že krajský soud se s touto námitkou či principem nevypořádal. Tím stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku by mohla být založena tím, pokud by krajský soud nevypořádal část žalobních námitek (usnesení NSS z 29. 7. 2025, čj. 22 Azs 25/2025 37, bod 20). To však není případ nyní napadeného rozsudku, neboť krajský soud se naopak v bodě 30 svého rozsudku k tomuto principu výslovně vyjádřil a uvedl, že se nezabýval otázkou, zda bylo či nebylo povinností hlídky pomoc aktivně nabízet, protože to s ohledem na jeho další úvahy k možnosti žalobce odvrátit tvrzené nebezpečí jinak nepovažoval pro jeho rozhodování za podstatné. Tato námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku tedy nezakládá přijatelnost kasační stížnosti, neboť krajský soud vysvětlil, proč se určitou námitkou nezabýval. Nutno dodat, že důvody, které krajský soud uvedl, Nejvyšší správní soud již nehodnotil, neboť na ně stěžovatel přípustným způsobem již nereaguje.
[22] Stěžovatel dále v bodě 21 kasační stížnosti polemizuje s krajským soudem v otázce, zda nebezpečí bylo možné za daných okolností odvrátit jinak. Uvedl, že závěr krajského soudu by znamenal, že pokud máme IZS, tak se v běžném životě již nesetkáme s možností uplatnit jednání v krajní nouzi. Dle Nejvyššího správního soudu však krajský soud k takovému závěru nedošel. Krajský soud naopak v bodě 31 svého rozsudku vysvětlil, že v nyní projednávané věci nenastaly natolik výjimečné okolnosti, které by odůvodňovaly naplnění podmínky subsidiarity. Dle krajského soudu by takovou výjimečnou okolností mohlo být spolehlivě zjištěné ohrožení života matky za současné paralýzy IZS, např. z důvodů plošné mimořádné události. Tyto závěry krajského soudu o subsidiaritě je přitom třeba vnímat také s přihlédnutím k závěru krajského soudu, že stěžovatel v době jednání nejspíše nevěděl, zda vůbec a případné jaké nebezpečí jeho matce hrozí. Krajský soud vysvětlil, že poškození na vratech, které by osoby z IZS případně provedly, by bylo méně nebezpečné než rychlá jízda stěžovatele. Krajský soud tak o vztahu IZS a krajní nouze nevyslovil žádný zobecňující závěr, ale vyslovil se ke konkrétním skutkovým okolnostem případu. Dle Nejvyššího správního soudu se tedy krajský soud těmito úvahami nedopustil žádného zásadního pochybení, neboť dokázal vysvětlit, proč bylo dle jeho názoru v této věci bezpečnější a očekávatelné, aby se stěžovatel obrátil právě na IZS.
[23] Má li stěžovatel za to, že odkaz na dětskou píseň, který v otázce subsidiarity učinil krajský soud v bodě 29 svého rozsudku, je nevhodný, tak k tomu může Nejvyšší správní soud toliko konstatovat, že krajský soud uvedl tento odkaz pouze „pro zajímavost“. Takový odkaz krajského soudu, navíc uvedený v poznámce pod čarou, nemůže znamenat zásadní pochybení, které by mohlo založit přijatelnost kasační stížnosti.
[24] Stěžovatel v bodech 31 a 32 kasační stížnosti navazuje na úvahu krajského soudu, který přirovnal stěžovatelovo rozrušení k „omluvitelnému vzrušení mysli“ ve smyslu § 2907 občanského zákoníku a konstatoval, že kvitování žalobcova rozrušení ze strany správních orgánů neznamená, že by tím správní orgány uznaly existenci krajní nouze a jejich rozhodnutí by bylo vnitřně rozporné. K tomu stěžovatel namítá, že také v přestupkovém řízení je při zkoumání krajní nouze třeba přihlédnout k rozrušení dané osoby. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že jak z bodu 29, tak z bodu 32 napadeného rozsudku vyplývá, že krajský soud i správní orgány k tomuto rozrušení přihlédly. Shledaly však, že na toto rozrušení by mělo být nahlíženo jako na polehčující okolnost, nikoliv jako na okolnost, která by s ohledem na okolnosti dané věci odůvodňovala vznik krajní nouze. Krajský soud v tomto ohledu vysvětlil, že existence určitého rozrušení nutně nezakládá krajní nouzi. Upozornil také na to, že stěžovatel své psychické rozpoložení v době postihovaného jednání nijak nespojoval s hodnocením subjektivní stránky přestupku. Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by si krajský soud ve svých úvahách protiřečil, respektive, že by si protiřečila rozhodnutí správních orgánů. Ani tento okruh námitek nezakládá přijatelnost kasační stížnosti, neboť se krajský soud těmito úvahami nedopustil žádného zásadního pochybení.
[25] Stěžovatel závěrem namítá, že judikatura, na kterou se odkázal krajský soud, není aplikovatelná na nyní projednávané skutkové okolnosti. Touto judikaturou stěžovatel patrně zamýšlí dva rozsudky Nejvyššího správního soudu, na které krajský soud odkázal v bodě 27 svého rozsudku k otázce krajní nouze. Stěžovatel má pravdu v tom, že tyto odkazované rozsudky se netýkaly pomoci osobě blízké, nýbrž zásahů bezpečnostní agentury (rozsudky NSS z 24. 11. 2017, čj. 10 As 261/2017 41, č. 3678/2018 Sb. NSS a z 22. 3. 2013, čj. 5 As 114/2012 19). V obou odkazovaných případech však, stejně jako nyní, šlo o překročení maximální rychlosti a následné posuzovaní vzniku krajní nouze. Nejvyšší správní soud má proto za to, že odkazy krajského soudu na tyto rozsudky byly korektní.
[26] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny stěžovatelem uplatněné námitky. Nejvyšší správní soud tuto judikaturu neshledal rozpornou a není zde prostor ani pro odchýlení se od ní. Taktéž nedospěl ani k závěru, že by se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. IV. Závěr a náhrada nákladů řízení
[27] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[28] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS z 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení NSS z 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však náklady nad rámec běžné úřední činnosti, pročež se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 9. září 2025
Jitka Zavřelová předsedkyně senátu