22 Azs 215/2025- 48 - text
22 Azs 215/2025 - 49
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Jitky Zavřelové a soudců Jana Kratochvíla a Tomáše Foltase ve věci žalobce: V. H. L., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2024, čj. OAM
1028/ZA
ZA11
HA15
2024, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2025, čj. 57 Az 19/2024
34,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
1. dostatečného zjištění skutkového stavu (žalovaný nedostatečně posoudil nebezpečí hrozící stěžovateli v zemi původu z důvodu jeho příslušnosti k sociální skupině dlužníků; blíže se nezabýval zjištěním plynoucím ze zprávy o země původu, podle níž dochází ke špatnému zacházení a mučení ze strany tamní policie);
2. posouzení rizika pronásledování, resp. vážné újmy ze strany věřitelů;
3. přezkoumatelnosti správního rozhodnutí v otázce (ne)udělení humanitárního azylu (žalovaný před posouzením individuální situace stěžovatele nevymezil neurčitý pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ ve smyslu § 14 zákona o azylu).
[4] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout, resp. odmítnout ji pro nepřijatelnost. Uvedl, že se dostatečně zabýval všemi tvrzeními stěžovatele. Rozhodl na základě dostatečně zjištěného stavu věci. V podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě a odůvodnění rozhodnutí.
[5] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 soudního řádu správního totiž platí, že rozhodoval
li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS).
[6] Žádný z těchto případů není dán. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[7] K otázce zjišťování skutkového stavu při rozhodování o žádostech o mezinárodní ochranu již existuje ustálená judikatura. Podle ní správní orgán zjišťuje skutkový stav v rozsahu možných důvodů pro udělení mezinárodní ochrany, jež vycházejí z žadatelovy výpovědi v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č.j. 5 Azs 22/2003
41; či usnesení ze dne 19. 10. 2020, čj. 4 Azs 277/2018
60). Klíčovým zdrojem informací je tedy primárně azylový příběh vylíčený žadatelem (např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2020, čj. 6 Azs 109/2019
74, či usnesení NSS ze dne 20. 6. 2013, čj. 9 Azs 1/2013
38). Posouzení možnosti pronásledování či reálného nebezpečí vážné újmy přitom musí správní orgán provést na základě věrohodných, objektivních, přesných a aktuálních informací o zemi původu (např. rozsudky NSS ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008
71, či ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008
81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Neuvede
li žadatel v řízení před správním orgánem všechny relevantní skutečnosti, a tudíž mu neumožní je kvalifikačně posoudit a učinit součástí rozhodnutí, nese zásadně riziko v podobě zamítavého rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2015, čj. 10 Azs 194/2015
32, bod 26).
[8] Ve vztahu ke stěžovatelem poukazovanému nebezpečí ze strany jeho věřitelů lze uvést, že obavy z chování ze strany soukromých osob v zemi původu nejsou bez dalšího azylově relevantním důvodem (rozsudky NSS ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004
48, či ze dne 30. 6. 2005, čj. 4 Azs 440/2004
53). Z judikatury plyne, že cizinec musí hrozící újmu ze strany soukromých osob nejen hodnověrně tvrdit (např. rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2021, čj. 5 Azs 61/2020
30), ale též prokázat, že se bez úspěchu pokusil využít ochrany ve státě původu, respektive že stát původu cizince není schopen nebo ochoten poskytnout před pronásledováním nebo vážnou újmou ochranu, tj. neučinil či neučiní přiměřené kroky k jejich zabránění (rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2008, čj. 5 Azs 50/2008
62, či ze dne 26. 10. 2007, čj. 2 Azs 66/2007
79).
[9] Nejvyšší správní soud se navíc opakovaně zabýval přímo i situací vietnamských dlužníků žádajících o mezinárodní ochranu (např. usnesení ze dne 6. 1. 2022, čj. 5 Azs 61/2020
30, ze dne 25. 9. 2023, čj. 5 Azs 99/2023
31, či ze dne 19. 10. 2023, čj. 10 Azs 219/2023
32). Dospěl k závěru, že ve Vietnamu jsou zajištěny mechanismy účinné ochrany například u policie či jiného státního orgánu a že vietnamská legislativa postihuje případy lichvy. Je
li ve Vietnamu státními orgány postihována nejenom lichva, ale i samotné nelegální poskytování půjček (příjemce těchto půjček je považován za oběť trestného činu), nelze bez dalších konkrétních informací předpokládat, že dlužník nebude ze strany státních orgánů chráněn před výrazně závažnějším jednáním, které by spočívalo v násilném vymáhání těchto pohledávek (usnesení NSS čj. 5 Azs 99/2023
31, bod 21).
[10] Také k nárokům kladeným na přezkoumatelnost správních rozhodnutí již existuje judikatura. Nejvyšší správní soud opakovaně potvrdil, že ze správního rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů (rozsudky NSS ze dne 24. 6. 2010, čj. 9 As 66/2009
46, ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 Afs 1/2010
53, či ze dne 23. 7. 2009, čj. 9 As 71/2008
109).
[11] Konečně smyslem humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout. Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu (např. osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou), ale i na situace, které předvídané či předvídatelné nebyly (rozsudky NSS ze dne 11. 3. 2004, čj. 2 Azs 8/2004
55; či ze dne 21. 3. 2018, čj. 6 Azs 6/2018
33, bod. 17).
[12] K řešení všech stěžovatelem nastolených otázek tedy již existuje ustálená judikatura. Nejvyšší správní soud neshledal tuto judikaturu rozpornou. Rovněž necítí potřebu se od ní odchýlit.
[13] Nedospěl ani k závěru, že by se krajský soud v napadeném rozsudku dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Rozhodnutí žalovaného i krajského soudu mají dostatečný podklad v obsahu správního spisu a reflektují závěry citované judikatury. Žalovaný zjistil skutkový stav v dostatečné míře, která odpovídá stěžovatelem uvedeným důvodům, pro které žádal o mezinárodní ochranu. Ve správním řízení se stěžovatel omezil pouze na ekonomické důvody (chudoba, povinnost živit rodinu). Během pohovoru navíc výslovně potvrdil, že žádné jiné problémy (kromě ekonomických) ve vlasti neměl. Povinností žalovaného tedy nebylo, aby si důvody pro udělení mezinárodní ochrany za žalobce domýšlel, příp. se více zabýval potencialitou nebezpečí ze strany tamní policie, pokud stěžovatel sám na takové riziko nepoukázal a na výslovný dotaz žalovaného dokonce uvedl, že žádné problémy s policií či jinými státními orgány v zemi původu neměl. Následně krajský soud se dostatečně zabýval i novými tvrzeními stěžovatele o možném nebezpečí ze strany věřitelů a vietnamské policie.
[14] Nejvyšší správní soud ani neshledal, že by rozhodnutí žalovaného (a tedy i krajského soudu) bylo v otázce udělení humanitárního azylu nepřezkoumatelné. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakých důvodů žalovaný dospěl k závěru, že situace stěžovatele není mimořádná, nýbrž se jedná o případ běžný, kdy snahou stěžovatele je legalizace pobytu na území. Za takové situace nebylo nutné, aby pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ podrobněji vymezoval a zabýval se jím. Ostatně, ani sám stěžovatel tyto věcné závěry nezpochybňuje a neuvádí, proč se má v jeho případě jednat o případ hodný zvláštního zřetele; omezuje se jen na námitku nepřezkoumatelnosti.
[15] Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání, odmítl ji pro nepřijatelnost (§ 104a soudního řádu správního; výrok I. tohoto usnesení).
[16] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 soudního řádu správního (usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, čj. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či usnesení ze dne 16. 6. 2021, čj. 9 As 83/2021
28). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. tohoto usnesení). Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, a proto se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III. tohoto usnesení).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. ledna 2026
Jitka Zavřelová
předsedkyně senátu