22 Cdo 1007/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobce Č. A., zastoupeného Mgr. Lubošem Havlem, advokátem se sídlem v
Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 404/30a, proti žalované B. A., zastoupené JUDr.
Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Lazarská 11/6, o
užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C
215/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12.
listopadu 2015, č. j. 25 Co 369/2015-228, takto:
Dovolání se odmítá.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen
„o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo
zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání
opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím
řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2.
9. 2015, č. j. 51 C 215/2013-212, přerušil řízení do pravomocného skončení
řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 T 28/2012. V odůvodnění
uvedl, že žalovaná navrhla přerušení řízení do skončení uvedeného trestního
řízení ve věci přečinu nebezpečného pronásledování žalované žalobcem. Soud
návrhu vyhověl, neboť probíhá řízení, ve kterém je řešena otázka, která má
význam pro rozhodnutí soudu v této věci, a řízení za použití § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. přerušil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze
dne 12. 11. 2015, č. j. 25 Co 369/2015-228, usnesení soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v odůvodnění svého
rozhodnutí neuvedl, jaký důvod ho k přerušení řízení vede. Podle odvolacího
soudu rozhodnutí o přerušení řízení musí obsahovat řádné odůvodnění, čemuž soud
prvního stupně nedostál, a proto odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu
prvního stupně pro nepřezkoumatelnost – nedostatek důvodů [§ 219a odst. 1 písm.
a) o. s. ř.].
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky procesního práva, která nebyla doposud vyřešena. Jedná se o
otázku, zda musí být odůvodněno usnesení o přerušení řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) o. s. ř. Žalovaná argumentuje, že podle judikatury Ústavního soudu
nemusí být odůvodněno usnesení o nařízení předběžného opatření, kterým se
zasahuje do práv účastníků, tím spíše nemusí být odůvodněno usnesení o
přerušení řízení. S ohledem na uvedené navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). V posuzovaném případě žalovaná předkládá jedinou otázku přípustnosti dovolání,
zda usnesení o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. musí být
odůvodněno. Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť není pro rozhodnutí věci
rozhodná, a to z toho důvodu, že soud prvního stupně rozhodl o přerušení řízení
usnesením, které odůvodnil, nicméně podle odvolacího soudu není toto odůvodnění
rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné. Z toho je patrné, že v řízení
nenastala dovolatelkou předestřená situace, že by bylo rozhodnuto bez
odůvodnění podle § 169 odst. 2 o. s. ř. Je-li rozhodnutí soudu o přerušení
řízení odůvodněno, musí dostát zákonnému požadavku řádného odůvodnění (§ 157
odst. 2 ve spojení s § 167 odst. 1 o. s. ř.). Závěr o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí o přerušení řízení pak dovolatelka nijak v dovolání nezpochybňuje. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že dovolatelka se dovolává aplikace § 169
odst. 2 věty druhé o. s. ř., podle kterého odůvodnění nemusí obsahovat rovněž
usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha
této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo
rozhodnuto; v tomto případě se ve výroku usnesení uvedou zákonná ustanovení,
jichž bylo použito, a důvod rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že podmínkou pro to, aby usnesení nemuselo obsahovat
odůvodnění, je skutečnost, že jde o rozhodnutí nikoli ve věci samé, musí to
připouštět povaha věci a z obsahu spisu musí být zřejmé, na základě jakých
skutečností bylo rozhodnuto. Jestliže občanský soudní řád vyžaduje mimo jiné,
aby bylo z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto,
je nepochybné, že závěr o tom, že usnesení nemusí obsahovat odůvodnění, nelze
vyslovit obecně pro určitý typ rozhodnutí (např. pro rozhodnutí o přerušení
řízení), ale musí se jednat o posouzení konkrétního individuálního případu. Jinými slovy řečeno, pokud nebude z obsahu spisu zřejmé, proč bylo rozhodnuto
určitým způsobem (např. proč bylo řízení přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.), usnesení bez odůvodnění neobstojí. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014
(dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení,
v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k
právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza
není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle
svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy
vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu,
že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným
okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či
významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o
otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje
k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2
o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v
úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo
vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož
skončení hodlá soud vyčkat [srovnej např. usnesení ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013 (uveřejněné pod č. C 13 683 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)]. Z uvedeného vyplývá, že posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně
odrážet okolnosti konkrétního případu.
V dané věci se žalobce podanou žalobou domáhá, aby se „žalovaná zdržela všech
úkonů, kterými by bránila žalobci v užívání domu“, přičemž žalovaná v dovolání
poukazuje na to, že vůči žalobci je u soudu prvního stupně pod sp. zn. 46 T
28/2012 vedeno trestní řízení, ve kterém je žalobce obžalován ze spáchání
přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) trestního
zákoníku, kterého se měl dopustit vůči žalované.
Z uvedeného však není dovolacímu soudu jakkoliv zřejmé, co je konkrétním
naplněním důvodu pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.,
tzn. jaká je v trestním řízení řešena otázka, která může mít význam pro
rozhodnutí v této věci; takovou otázku neuvádí ostatně ani sama dovolatelka.
Poukazuje sice v dovolání na to, že „ze spisu i ze samotného obsahu usnesení
vyplývají důvody, pro které soud prvního stupně řízení přerušil“, tento důvod
však v dovolání nijak nekonkretizuje. Dovolací soud proto uzavírá, že případné
uznání žalobce vinným ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování vůči
žalované bez dalšího nemá žádný přímý vztah k požadavku žalobce, aby se
žalovaná „zdržela všech úkonů, kterými by bránila žalobci v užívání domu“, a to
tím spíše, jestliže má jít o dům v nevypořádaném společném jmění manželů.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal předestřenou otázku přípustnosti dovolání za
rozhodnou pro posouzení věci, dovolání žalované jako nepřípustné podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci
samé není dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002,
sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. dubna 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu