28 Cdo 3568/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní
věci žalobkyně Unicoop spol. s r. o. v likvidaci, IČ 48109452, se sídlem v
Praze 1, Revoluční 13, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se
sídlem v Praze 1, Široká 5, proti žalovaným 1) B. V., a 2) J. V., oběma
zastoupeným Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Janáčkovo nábřeží 39, o zaplacení částky 4.675.547 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 269/2007, o dovolání
žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, č. j. 11
Co 7/2013-159, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni, k rukám JUDr. Michala
Žižlavského, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady
dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 3. 2013, č. j. 11
Co 7/2013-159 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení se
nepřerušuje do právní moci rozhodnutí Městského soudu v Praze o vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí v řízení vedeném pod sp. zn. 27 C
3/2010.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předmět řízení je vymezen tvrzením o vzniku
bezdůvodného obohacení, které žalobkyně spatřuje v chování žalovaných za dobu
od 1. 1. 2004 do 31. 10. 2007. Zdůraznil přitom, že přerušení řízení, v němž
by mělo být vyčkáváno na osud nároku probíhajícího ve věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2010 nemá vliv na posouzení důvodnosti takto
uplatněného (z hlediska vymezení rozhodného období) nároku v nyní projednávané
věci.
Podle odvolacího soudu nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v
katastru nemovitostí je dvoufázové, předpokládá jednak vznik závazkového
právního vztahu s právními účinky inter partes a k nabytí vlastnického práva
dovršením věcně právních účinků erga omnes, k čemuž je zapotřebí vkladu tohoto
vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odvolací soud, který citoval
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 č. j. 30 Cdo
3991/2010-104, tak zdůraznil, že k nabytí vlastnického práva k nemovitostem
evidovaným v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené právní
skutečnosti, tedy uzavřením smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu
do katastru nemovitostí. Tato právní skutečnost je dovršena až vkladem do
katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke
dni podání návrhu na vklad, nemění nic na tom, že právní skutečnost, která má
za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením
vkladu do katastru. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009,
sp. zn. 26 Cdo 659/2009 dovodil, že pokud k zahájení řízení o vkladu
vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem došlo dne 29. 5. 2007,
mohou účinky vkladu nastat nejdříve k tomu dni.
Přisvědčil proto názoru žalobkyně, že přerušení řízení z důvodu probíhajícího
řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2010 je v rozporu se
zásadou rychlosti řízení, neboť výsledek tohoto řízení nemůže mít žádný vliv na
posouzení žalobou uplatněného nároku za období od 1. 1. 2004 do 28. 5. 2007,
které představuje podstatnou část předmětu řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 o. s. ř., popř. § 238 a § 238a o. s. ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítali, že soud není při rozhodování o přerušení řízení vázán návrhem
účastníků a může o přerušení rozhodovat i bez návrhu. Podle dovolatelů soud
prvního stupně správně využil možnosti dané mu ustanovením § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a řízení přerušil z důvodu jiného probíhajícího řízení, v němž je
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu prvního stupně ve
věci, a to i bez návrhu. Konstatovali, že rozhodnutí o přerušení řízení je svou
povahou rozhodnutím procesním, nerozhoduje se jím o předmětu sporu, ale o
procesním vedení řízení. Dále tvrdili, že podle judikatury není zamítnutí
návrhu na přerušení řízení rozhodnutím, kterým by se samo o sobě upravovalo
vedení řízení (rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 29 Odo 837/2001), není ani
rozhodnutím ve věci samé, neboť se jím nerozhoduje o nároku uplatněném žalobou,
tedy o předmětu řízení (rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 29 Cdo 1693/2012),
nemůže tedy bez dalšího zakládat překážku věci meritorně rozhodnuté, jak
nesprávně uvedl odvolací soud. Podle dovolatelů rozhodnutí soudu prvního stupně
o přerušení řízení je proto třeba považovat za důvodné a prozíravé. V dovolání poukazovali na skutečnost, že předmětné nemovitosti užívají
minimálně od roku 2003 na základě uzavřené kupní smlouvy jako jejich obligační
vlastníci, tedy právní důvod zde je dán a tím je právě uzavřená kupní smlouva. Dovozovali, že platné uzavření kupní smlouvy a důvodnost návrhu na vklad
vlastnického práva jsou předmětem řízení sp. zn. 27 C 3/2010 vedeného u
Městského soudu v Praze, přičemž tento soud již v současnosti autoritativně
rozhodl a povolil vklad vlastnického práva ve prospěch žalovaných. Považovali
za nesprávný názor odvolacího soudu, že výsledek řízení u Městského soudu v
Praze sp. zn. 27 C 3/2010 nemůže mít vliv na posouzení žalobou uplatněného
nároku za období od 1. 1. 2004 do 28. 5. 2007. Namítali, že k tomuto závěru
odvolací soud neprovedl žádné dokazování a tento úsudek je založen na
nepodložených domněnkách a tím činí napadené usnesení nepřezkoumatelným. Navrhli proto zrušení usnesení odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. Ve vyjádření k dovolání
uváděla, že v tomto řízení neexistuje žádná skutečnost bránící tomu, aby soud
mohl o žalobě rozhodnout. Podle žalobkyně odvolací soud rozhodl správně, neboť
není dán důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a v
souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu
ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalovaní podali dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237
o. s. ř.
a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání není přípustné. Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu
při aplikaci ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu ustanovení § 2 odst. 3, § 3 odst. 1, § 14 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. a § 5 odst. 1 zákona č. 359/19í2 Sb., v platném znění. Ustanovení § 109 odst. 2 o. s. ř. upravuje případy fakultativního přerušení
řízení, mezi něž patří i situace, umožňující soudu řízení přerušit, jestliže
probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí
soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět. Už z gramatického výkladu a systematického řazení je zřejmé, že jde o možnost,
nikoliv povinnost procesního soudu k takovému přerušení řízení přistoupit. Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v
němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí í soudu. Musí jít o
otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje
k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2
o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. stejná otázka nebyla posuzována zbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i
stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec
praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení
hodlá soud vyčkat (srov. Občanský soudní řád, komentář, Karel Svoboda et al.,
vyd. 1, Praha, C.H.Beck, 2013, str. 383). Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, v níž soud nepřisvědčil argumentům
soudu prvního stupně, který řízení přerušil, přitom spočívá na respektování
předmětu řízení a právní kvalifikaci, která se z rozhodujících skutečností pro
posouzení nároku nabízí. Odvolací soud poukázal na zřetel rychlosti řízení,
který rovněž spadá mezi relevantní kritéria, jimiž se soud při úvaze o možném
přerušení řízení musí řídit. Ve vztahu k předmětu řízení pak odvolací soud
správně dovodil, že žalobou uplatněný nárok se časově vztahuje na žalované
období od 1. 1. 2004 do 31. 10. 2007. Přitom bral do úvahy rovněž důsledky plynoucí z platné právní úpravy vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí, podle níž výsledek řízení
probíhajícího u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2010 nemůže mít
žádný vliv na posouzení žalobou uplatněného nároku za shora vymezené žalované
obdob, které představuje podstatnou část předmětu řízení.
Závěry odvolacího soudu tak respektují prostor, který je dán soudu, u něhož
spor probíhá, k samostatnému posouzení otázky, zda v období, které žalobci
vymezili jako rozhodné z hlediska uplatněného nároku, byly dány důvody k
založení nároku na zaplacení úhrady za užívání předmětných nemovitostí
žalovanými. Dovolací soud za této situace neshledává důvod k odlišnému právnímu posouzení z
hlediska kritérií rychlosti řízení a důsledkům plynoucím z odvolacím soudem
uváděných zákonných ustanovení vztahujících se k datu podání návrhu na vklad a
datu zpětné účinnosti takového uskutečněného vkladu ke dni podání příslušného
návrhu. Posouzení věci v tomto případě tak nevybočuje z mezí volné úvahy soudu
ve vztahu k průběhu řízení, odůvodnění usnesení odvolacího soudu je dostatečně
srozumitelné a přesvědčivé, opírá se o přijatelný výklad jím uváděných předpisů
a dovolací soud nemá důvod k odlišnému posouzení otázek, které odvolací soud v
této věci řešil. Dovolací soud tak dospívá k závěru, že v této věci není naplněno ani jedno z
hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného
dovolání podle § 237 o. s. ř., takže přistoupil k odmítnutí dovolání (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.). Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. jsou žalovaní, jejichž dovolání bylo
odmítnuto, povinni nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení, sestávající z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§ 7 bod 4, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), paušální náhrady
hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a
částky 378,- Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§
137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 2.178,- Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr.
Josef R a k o v s k ý
předseda senátu