26 Cdo 659/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ J. K. a 2/ M.
K., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 26 C 199/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. června 2008, č. j. 12
Co 262/2007-175, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Olomouci (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. listopadu 2006, č. j. 26 C 199/2006-142, zamítl žalobu, aby žalovaní byli
povinni vyklidit do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku „byt o
velikosti 2+1 nacházející se v prvním nadzemním podlaží nemovitosti, konkrétně
bytovou jednotku č. 757/1 v budově č. p. 757, bytový dům umístěný na pozemku
parcela č. st. 1054, jak je vše zapsáno na listu vlastnictví č. 3551 pro
katastrální území O., obec O., okres O., v katastru nemovitostí vedeném u
Katastrálního úřadu pro O., Katastrální pracoviště O.“ (dále jen „předmětný
byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně především za zjištěno, že na
základě smlouvy o převodu bytové jednotky ze dne 13. prosince 2004 se žalovaní
(rodiče žalobkyně) stali spoluvlastníky předmětného bytu, že částku 146.635,-
Kč na zaplacení kupní ceny za byt jim půjčila žalobkyně (jejich dcera) a že
účastníci se dohodli, že žalovaní byt převedou na žalobkyni darovací smlouvou. Dále zjistil, že darovací smlouvou ze dne 10. srpna 2005 žalovaní předmětný byt
darovali žalobkyni (dále jen „darovací smlouva ze dne 10. srpna 2005“), že v
článku III. darovací smlouvy ze dne 10. srpna 2005 sjednali věcné břemeno
doživotního bydlení a užívání předmětného bytu žalovanými, že dne 11. srpna
2005 účastníci podali u Katastrálního pracoviště v O. návrh na povolení vkladu
vlastnického práva žalobkyně k předmětnému bytu, avšak nepodali návrh na vklad
práva žalovaných ze sjednaného věcného břemene, a že vlastnické právo žalobkyně
k bytu bylo do katastru nemovitostí zapsáno rozhodnutím ze dne 23. září 2005 s
právními účinky vkladu vlastnického práva k 11. srpnu 2005. Vzal rovněž za
prokázáno, že pro účely získání sociální podpory uzavřeli žalobkyně jako
pronajímatelka a žalovaní jako nájemci dne 12. srpna 2005 smlouva o nájmu
předmětného bytu na dobu určitou do 30. června 2006, že dne 1. ledna 2006
uzavřeli žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce další smlouvu o
nájmu předmětného bytu na dobu určitou, tentokrát do 30. dubna 2006, že
následně se účastníci dohodli, že předmětný byt prodají a z takto získaných
peněz koupí žalobkyně jiný dům, v němž žalovaným zřídí věcné břemeno bydlení,
že o prodeji bytu žalovaní jednali s Mgr. O. K., který dne 9. února 2006
uzavřel s žalobkyní smlouvu o smlouvě budoucí, že účastníci se nakonec
nedohodli na koupi konkrétního domu, že na základě toho podal žalovaný dne 27. dubna 2006 návrh na vklad věcného břemene podle darovací smlouvy, že dne 3. května 2006 uzavřeli účastníci smlouvu o zániku věcného břemene a téhož dne
vzal žalovaný návrh na vklad věcného břemene zpět. Zjistil rovněž, že dne 11. května 2006 uzavřeli žalobkyně jako prodávající a Mgr. O. K. a Mgr. P. P. jako
nabyvatelé kupní smlouvu ohledně předmětného bytu (dále jen „kupní smlouva ze
dne 11. května 2006“), že dne 15. května 2006 byl podán návrh na vklad
vlastnického práva nabyvatelů do katastru nemovitostí, že řízení o povolení
vkladu bylo přerušeno, že dopisem ze dne 11. července 2006 žalobkyně vyzvala
žalované k vyklizení bytu s tím, že je ochotna poskytnout součinnost při
zajišťování adekvátní bytové náhrady, a že dalším dopisem ze dne 31. srpna 2006
se žalovaní po žalobkyni domáhali vrácení daru. Na tomto skutkovém základě soud
prvního stupně především dovodil, že nájemní smlouvy z 12. srpna 2005 a z 1. ledna 2006 jsou – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – absolutně neplatné
jednak podle § 37 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „obč. zák.“) pro počáteční
nemožnost plnění a jednak podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážnosti
vůle účastníků.
Následně rovněž dovodil, že jako vlastnice předmětného bytu je
žalobkyně v dané věci aktivně věcně legitimována v řízení o vyklizení bytu
žalovanými, kteří ho užívají bez právního důvodu (§ 126 obč. zák.). Protože
však shledal, že ze strany žalobkyně jde – opět z důvodů uvedených v jeho
rozsudku – o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. června 2008, č. j. 12 Co 262/2007-175,
citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl (s tím, že
vyklizovací povinnost žalovaných vázal na zajištění náhradního bytu) a rozhodl
o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud nejprve připustil změnu žaloby v tom smyslu, že povinnost
žalovaných vyklidit předmětný byt bude vázána na zajištění náhradního bytu.
Poté doplnil dokazování a zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě –
pobočky v Olomouci ze dne 19. března 2008, č. j. 12 Co 761/2007-159, byl
potvrzen rozsudek ze dne 25. května 2007, č. j. 19 C 260/2006-128, ve znění
opravného usnesení ze dne 13. června 2007, č. j. 19 C 260/2006-138, jímž
Okresní soud v Olomouci zamítl žalobu J. K. a M. K. (v projednávané věci
žalovaných) o určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětného bytu. Na
takto doplněném skutkovém základě dospěl odvolací soud k závěru, že sama
okolnost, že žalovaní nemají jinou možnost bydlení, není pro odepření ochrany
vlastnického práva žalobkyně podle § 3 odst. 1 obč. zák. dostačující. Uvedl, že
vyklizovací povinnost žalovaných lze vázat na zajištění náhradního bytu, čímž
bude – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu, s nímž se ztotožnil –
dostatečně naplněna hypotéza ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Měl za to, že tím
bude respektováno nejen vlastnické právo žalobkyně, nýbrž budou také zohledněny
okolnosti nabytí předmětného bytu žalobkyní, jakož i jednání obou stran sporu v
souvislosti s uvedenými dispozicemi s bytem, včetně toho, že žalovaní byli
dlouhodobými nájemci bytu, že nemají jinou možnost bydlení a že žalobkyně má
zájem s bytem dále disponovat a nikoliv ho užívat k vlastnímu bydlení. S
ohledem na to zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě
vyhověl, přičemž vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázal na zajištění
náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvody podle §
241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že řízení trpí
vadou, neboť „žalobkyni nesvědčí (a ani v okamžiku vydání napadeného rozsudku
nesvědčila) aktivní hmotněprávní legitimace“. V této souvislosti zdůraznili, že
žalobkyně předmětný byt převedla s právními účinky vkladu vlastnického práva
již ke dni 15. května 2006 do rovnodílného podílového spoluvlastnictví Mgr. O.
K. a Mgr. P. P. (uvedené doložili výpisem z katastru nemovitostí ze dne 30.
července 2008). Odvolací soud podle nich dále nesprávně posoudil „otázku, v
jaké míře se projevuje problematika dobrých mravů na důvodnosti podané žaloby“.
V této souvislosti namítli, že odvolací soud „vůbec nezmiňuje skutkový stav, ze
kterého při svém rozhodnutí vycházel“, a podle jejich názoru „se prakticky
vůbec nezabývá hodnocením skutkového stavu z hlediska právního posouzení otázky
dobrých mravů …“. Podotkli, že odvolací soud se omezil na pouhé konstatování,
že „podmíněním vyklizení zajištěním náhradního bytu je hypotéza ust. § 3 obč.
zák. naplněna dostatečně“. Vyjádřili však přesvědčení, že „ze všech skutkových
okolností je zcela zjevné, že zde s ohledem na § 3 obč. zák. jsou důvody, pro
něž nelze právu žalobkyně na vyklizení předmětného bytu poskytnout ochranu“.
Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19.
června 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž
odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (uvedené vady nebyly namítány a z obsahu spisu nevyplývají),
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Posléze uvedenou vadu dovolatelé v dovolání formálně namítli. Dovolací soud
však zastává názor, že z obsahového hlediska (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) jsou
uplatněné dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolatelé především namítli, že žalobkyně nebyla ve věci aktivně věcně
legitimovaná (neboť předmětný byt převedla s právními účinky vkladu
vlastnického práva ke dni 15. května 2006 na třetí osobu).
Podle § 133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy,
nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních
předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve smyslu § 2 odst. 3 věty
první zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, právní účinky vkladu vznikají na
základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl
doručen katastrálnímu úřadu.
V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že při vzniku vlastnického práva k
nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba
rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní
způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde kupní
smlouva ze dne 11. května 2006) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z
takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku
vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až
vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. § 133
odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost,
jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale
pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby
vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně
uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon
848/97, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněné pod č. 17
v sešitě č. 3 z roku 2000 a pod č. 57 v sešitě č. 6 z roku 2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že ke smluvnímu nabytí
vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na
základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu
vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí (viz též Knappová, M.,
Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, sv. I., s. 150 a
násl.). Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech
jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru
nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom,
že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k
nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo
4144/2008). Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 29. listopadu
2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, uveřejněném pod č. 55 v sešitě č. 8 z roku 2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále např. v rozsudku ze dne 18. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2666/99), zaujal právní názor, že \"zpětné\"
právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho
povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí
katastrálního úřadu vyhověno). \"Zpětné\" právní účinky vkladu se tedy odvíjí
od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a
že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do
katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a
dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani \"zpětné\"
právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému
katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad.
V projednávané věci se uvedené názory prosadí následovně. Soudy obou stupňů
vycházely ze skutkového zjištění, že řízení o povolení vkladu vlastnického
práva nabyvatelů předmětného bytu podle kupní smlouvy ze dne 11. května 2006
bylo přerušeno (do doby vydání rozhodnutí v posuzovaném případě). S ohledem na
shora uvedený výklad je zapotřebí vycházet z názoru, že nebylo-li o vkladu
vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 11. května 2006 rozhodnuto do
vydání napadeného rozhodnutí (proto, že řízení o povolení vkladu vlastnického
práva podle kupní smlouvy ze dne 11. května 2006 bylo přerušeno), byla
žalobkyně ve věci aktivně věcně legitimována a je nerozhodné, že právní účinky
vkladu vlastnického práva nastaly zpětně ke dni podání návrhu na vklad.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost právního názoru, že v daném
případě jde o užívání bytu bez právního důvodu. Se zřetelem k obsahu dovolání a
k právním závěrům, které v této souvislosti přijal odvolací soud, půjde v
dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že sama okolnost, že
žalovaní nemají jinou možnost bydlení, není pro odepření ochrany vlastnického
práva žalobkyně podle § 3 odst. 1 obč. zák. dostačující a že hypotéza
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. bude dostatečně naplněna tím, že vyklizovací
povinnost žalovaných bude podmíněna zajištěním náhradního bytu.
V soudní praxi nevznikají žádné pochybnosti o tom, že sama okolnost, že
vyklizovaný žalovaný, který v bytě bydlí bez právního důvodu, nemá jinou
možnost bydlení, skutečně není pro odepření ochrany vlastnického práva žalobce
podle § 3 odst. 1 obč. zák. dostačující. Lze jen dodat, že pokud by tomu tak
bylo a tudíž tato okolnost by měla rozhodující právní význam při posouzení věci
podle § 3 odst. 1 obč. zák., musela by být prakticky v každé takové věci žaloba
na vyklizení bytu zamítnuta, neboť v převážné většině případů nemají osoby
užívající byt bez právního důvodu jinou možnost bydlení a právě proto
setrvávají (byť bez právního důvodu) ve vyklizovaném bytě. V ustálené soudní
praxi není pochyb ani o tom, že užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze
zásadně jeho vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady;
ustanovení § 712 obč. zák. tu ani analogicky (§ 853 obč.zák.) použít nelze. Ustálená soudní praxe se však neodklonila ani od názoru, že při úvaze o tom,
zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované
osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo
odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze
pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom
se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99,
uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod
č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil,
že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění
bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že
vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný
titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru
se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 27. února 2001, sp. zn. 26
Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, a dále v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8
z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění posléze
zmíněného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy
(ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední
vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí
být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva
žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn
jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např.
jeho rodinnými
a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se
vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat,
aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním
bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší
lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo
3050/2000). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném
případě.
Jestliže odvolací soud na základě nezpochybněného skutkového stavu dovodil, že
dovolatelé předmětný byt užívají bez právního důvodu, a proto žalobě v její
změněné podobě vyhověl a tudíž vyklizení bytu (užívaného v tomto případě bez
právního důvodu) podmínil zajištěním náhradního bytu, lze jeho rozhodnutí
pokládat za správné a odpovídající ustálené soudní praxi.
Z řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
nebyl užit opodstatněně.
Jelikož se dovolatelům prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo
zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez
nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2
věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolatelé
nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobkyni náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti dovolatelům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu