26 Cdo 3050/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobců A) B. spol. s r. o., a B) J. O., obou zastoupených advokátkou,
proti žalovanému A. F., zastoupenému advokátem, o vyklizení atelieru, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 72/99, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č. j. 58 Co
169/2000-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2000, č. j. 58 Co
169/2000-73, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. listopadu 1999,
č. j. 6 C 72/99-51, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 11. 1999, č. j. 6 C
72/99-51, uložil žalovanému povinnost vyklidit „ostatní nebytový prostor –
atelier – jednotku č. 42/104 o velikosti 0+1, o rozloze 30, 87 m2 , který se
nachází v VI. nadzemním podlaží domu č. p. 42, v ulici M. č. 127, v P.“ (dále
„předmětný prostor“) do šesti měsíců od právní moci rozsudku; dále rozhodl o
nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky jednotky č. 42/104, označené ve výroku rozsudku, vymezené
prohlášením vlastníka ze dne 21. 1. 1998, že předmětný prostor byl v roce 1935
kolaudován jako atelier s příslušenstvím (předsíň, lázeň, WC a komora), a že
nikdy neměl charakter bytu a nebyl součástí bytového fondu, jakož i ze
zjištění, že žalovaný začal předmětný prostor užívat na základě dohody o
užívání bytu ze dne 3. 7. 1984, uzavřené s OPBH v P. (v níž byl předmětný
prostor označen jako „byt 0+1, I. kategorie“) poté, co byla rozhodnutím ONV v
P. ze dne 4. 5. 1984, zn. Byt: 2011/84-4-42/4-42/R3, schválena dohoda o výměně
bytů, kterou uzavřel žalovaný s manželi S., stávajícími uživateli předmětného
prostoru, označeného v této dohodě jako „byt 0+1 s příslušenstvím“. Dospěl k
závěru, že jak rozhodnutí ONV, tak i dohoda o užívání bytu „jsou neplatnými
právními úkony …. pro rozpor se zákonem“, neboť předmětný prostor nebyl určen
rozhodnutím stavebního úřadu k bydlení, a není tudíž bytem. Na základě toho
shledal žalobu na vyklizení důvodnou, přičemž žalovanému (s přihlédnutím k
tomu, že předmětný prostor užíval v dobré víře, že jde o byt, a k tomu, že nemá
jinou možnost bydlení) stanovil delší lhůtu k vyklizení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 6.
2000, č. j. 58 Co 169/2000-73, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení, a zamítl návrh na
připuštění dovolání. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, konstatoval, že byl-li předmětný prostor kolaudován jako
atelier, šlo o prostor stavebně a právně určený k nebytovým účelům, bez zřetele
na to, jakým způsobem byl fakticky užíván. Za účinnosti občanského zákoníku ve
znění účinném před 1. 1. 1992 mohl být měněn toliko za jinou místnost
nesloužící k bydlení (§ 197 odst. 1, § 188 a § 189 citovaného zákona), a
nikoliv za byt; dohoda o jeho výměně za byt, byť schválená rozhodnutím
příslušného orgánu, byla proto neplatná. Vzhledem k tomu, že v dané věci
nepředcházelo dohodě o užívání předmětného prostoru rozhodnutí příslušného
orgánu ani jiná skutečnost stanovená zákonem, jak to vyžadovala tehdy platná
právní úprava, je tato dohoda neplatná, a žalovanému nevzniklo k předmětnému
prostoru právo osobního užívání bytu, ani právo osobního užívání místnosti
nesloužící k bydlení, které by se transformovalo na právo nájmu; za tohoto
stavu nemá žalovaný k užívání předmětného prostoru žádný právní důvod. Odvolací
soud dále dovodil, že nemohlo dojít ani k vydržení práva nájmu předmětného
prostoru, neboť to občanský zákoník ve znění před 1. 1. 1992 (ani ve znění po
uvedeném datu) nepřipouštěl. Městský soud shledal rozsudek soudu prvního stupně
správným i v tom směru, pokud jím byla žalovanému uložena povinnost předmětný
byt vyklidit bez zajištění bytové náhrady, v delší pariční lhůtě; zaujal přitom
názor, že pro zajištění bytové náhrady „není v zákoně opory“, a že „aplikací
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze založit neexistující právo“. Zamítnutí
návrhu žalovaného na připuštění dovolání pro otázky jím položené (otázku
zajištění bytové náhrady za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a otázku,
zda je možná držba práva nájmu) odůvodnil tím, že odpověď na ně „lze najít v
citovaných ustanoveních zákona a v dosavadní již ustálené právní praxi“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. e) a § 239 odst. 2 o. s. ř.,
a v němž uplatněné dovolací důvody označil odkazem na ustanovení § 241 odst. 3
písm. a), b), c) a d) o. s. ř. Namítá, že „nebyl podán řádný návrh na zahájení
řízení“, neboť plná moc udělená žalobkyní A) právní zástupkyni, byla podepsána
pouze jedním z jednatelů žalobkyně, ačkoliv dle výpisu z obchodního rejstříku
je třeba „při hodnotě nad 100 000.- Kč (což hodnota bytu v P. bezesporu je)“
podpisu obou jednatelů. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, přičemž dovozuje, že odvolací soud „se zcela
nedostatečně“ vypořádal s otázkami, pro které navrhl připuštění dovolání, a to:
1. zda je možná držba práva nájmu
2. výklad pojmu dobré mravy.
Dovolatel poukazuje na to, že předmětný prostor užívá jako byt téměř 16 let, a
že stav, který trvá tak dlouhou dobu, si zaslouží právní ochranu. I kdyby zde
nebyl vztah nájemní (uvádí se v dovolání), zaslouží si žalovaný ochranu podle
§ 129 odst. 2 obč. zák. jako držitel práva nájmu. Namítá, že není v souladu s
dobrými mravy, aby se po tolika letech stal „bezdomovcem“, a vyjadřuje
nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že není možno založit neexistující právo
bez zákonné opory. Dovolatel má za to, že výklad provedený zákonem je „příliš
restriktivní“, a uvádí, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu 2 Cdon 347/97 („Rc
22/99“), byl vysloven názor, že spoluvlastník, jehož právo užívat byt zaniklo
rozhodnutím soudu podle § 139 odst. 2 obč. zák., má právo na zajištění bytové
náhrady, aniž by pro to byla opora v zákoně. Dovolatel dále polemizuje se
závěrem odvolacího soudu o charakteru předmětného prostoru, a dovozuje, že je
třeba jejich stav posoudit podle předpisů platných v době jejich kolaudace (v
této souvislosti poukazuje na rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu –
Boh. A 310/20 a Boh, A 330/20, jež cituje); odvolacímu soudu též vytýká
nedostatečně zjištěný skutkový stav ohledně charakteru předmětných prostor,
přičemž v neprovedení žalovaným navržených důkazů spatřuje porušení svého práva
na spravedlivý proces. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a
aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil
návrh na odklad vykonatelnosti.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. 2. 2001, č. j. 26 Cdo
350/2000-96, odložil podle § 243 o. s. ř. vykonatelnost rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, č. j. 58 Co 169/2000-73, ve spojení s
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 11. 1999, č. j. 6 C 72/99-51.
Žalobci v dovolacím vyjádření zpochybnili existenci namítané vady podle § 237
odst. 1 písm. e) o. s. ř. a navrhli, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 21. 6. 2000,
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj.
účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.)., za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení § 237,
§ 238 a § 239 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí
odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvém
tohoto ustanovení.
Dovolatel výslovně namítá existenci vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1
písm. e) o. s. ř., jejíž naplnění spatřuje v tom, že nebyl podán řádný návrh
na zahájení řízení, když plná moc udělená žalobkyní A) advokátce vykazovala
vady.
O vadu ve smyslu uvedeného ustanovení se jedná pouze tehdy, nebyl-li podán
návrh na zahájení řízení, ačkoliv podle zákona ho bylo třeba. O takový případ
se však v projednávané věci nejedná, neboť řízení bylo zahájeno na návrh.
Vytýkaná vada – nedostatek podpisu druhého z jednatelů žalobkyně A) na plné
moci udělené JUDr. A. D. – nemůže být pokládána ani za tzv. jinou vadu řízení,
neboť bez ohledu na to, že v dané věci nejde o spor o peněžité plnění..
Z uvedeného je zřejmé, že řízení vadou upravenou v § 237 odst. 1 písm. e) o. s.
ř. postiženo není.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele směřující proti neprovedení
navržených důkazů, z čehož dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces,
kterou lze obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) podřadit vadě upravené v § 237
odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, jestliže účastníku řízení
byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před
soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv a povinností, která
mu zákon přiznává (kupříkladu právo účastnit se jednání, navrhovat důkazy, a
vyjádřit se k provedenému dokazování).
Z ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že účastníci jsou sice povinni
označit důkazy k provedení svých tvrzení, avšak o tom, které důkazy budou
provedeny, rozhoduje soud. Neprovede-li soud navržený důkaz, může jít podle
okolností nejvýše o tzv. jinou vadu řízení při zjišťování skutkového stavu,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm.
b/ o. s. ř.); takováto vada – i kdyby byla zjištěna – však sama o sobě
přípustnost dovolání založit nemůže.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá, že dovolání není podle § 237 odst. 1
písm. e) a f) o.s.ř. přípustné. Jiné vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o. s. ř.
dovolatel netvrdí a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s.
ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoliv měnícím,
a nelze ji dovodit ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil,
není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.,
neboť v dané věci byl zamítnut žalovaným (dovolatelem) včas učiněný návrh na
vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem
přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní vyplývá, že také dovolací
přezkum se otevírá pro posouzen otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem,
jímž lze dovolání odůvodnit je zásadně důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s.
ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže odvolací
soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí ve věci
(na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou právní
otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně šlo o
zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec
(co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu
má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou
právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Jelikož podle § 242 odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolací soud – s výjimkou vad v
tomto ustanovení uvedených – je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, mohou se tyto právní otázky stát
předmětem dovolacího přezkumu tehdy, když dovolatel jejich posouzení odvolacím
soudem napadl, resp. když v dovolání zpochybnil řešení, která ve vztahu k nim
odvolací soud přijal.
Dovolatel v návrhu na připuštění dovolání označil jako jednu z otázek zásadního
právního významu otázku vydržení práva nájmu, přičemž ji současně v dovolání
učinil předmětem dovolacího přezkumu, když zpochybnil závěr, který ve vztahu k
ní odvolací soud přijal.
Pro tuto otázku však nelze shledat dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.,
neboť jde o otázku judikatorně již vyřešenou. Tak např. v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2080/98, uveřejněném v časopise Soudní
judikatura č. 8, ročník 2000, str. 291, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, že
právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu) není právem věcným, nýbrž
obligačním, a proto je nelze vydržet. K uvedenému právním názoru se Nejvyšší
soud přihlásil dále např. ve svých rozsudcích ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 26
Cdo 187/99, a ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2958/2000.
Ve smyslu výše uvedeného lze však shledat dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř.
přípustným pro právní otázku, zda ve sporu o vyklizení prostor, jež fakticky
sloužily k bydlení (byť k tomu nebyly stavebně určeny), lze žalobě výjimečně –
ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. – vyhovět za předpokladu přiznání
práva na zajištění bytové náhrady, jejíž řešení odvolacím soudem považuje
dovolatel za nesprávné.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy (jimiž se rozumí
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních – srov.
důvody rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1998, pod pořadovým číslem 16).
Právní názor, že aktem aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze
konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující
práva vyklizovaného), ale lze výkon práva pouze odepřít, byl obsažen již v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96,
uveřejněném v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, pod poř. č. 170,
stejně jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1839/96, a vyslovil jej i Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 4. 8.
1999, sp. zn. IV. ÚS 114/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek
15, ročník 1999 – III. díl, pod poř. č. 110.
V uvažovaných souvislostech však nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2001, pod pořadovým číslem 5. Citované rozhodnutí spočívá na právním názoru, že
sice prostřednictvím ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze \"založit právo\",
že ale důsledkem jeho aplikace není konstituování \"nového\" práva, ale
omezení práva existujícího. K uvedenému právnímu názoru se přiklonil i velký
senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 14. 11.
2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000.
Rozhodnutí, jímž je žalovanému ukládána povinnost vyklidit byt s odkazem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je tedy třeba chápat nikoli tak, že
žalovanému bylo založeno právo, jež dosud neměl, ale tak, že žalobci bylo
odepřeno právo, jež získal, totiž právo na bezpodmínečné vyklizení žalovaného
ve lhůtě plynoucí již od právní moci rozhodnutí.
Podle názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp.
zn. 20 Cdo 1203/99 je možné (a nutné) přihlédnout k ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. i při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení prostor, jež
přes svoje stavební určení sloužily k bydlení, bude vázáno na delší lhůtu,
případně na zajištění bytové náhrady.
Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva,
vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými
zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují
– v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v
rozporu. V této souvislosti lze odkázat např. na rozhodnutí uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, pod pořadovým číslem 36,
podle něhož úvaha soudu (v rovině § 3 odst. 1 obč. zák.) musí být podložena
konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem na stranách
obou účastníků sporu. Rozhodnými okolnostmi se rozumí ty, jež mohou ovlivnit
odpověď na otázku, zda lze po žalobcích spravedlivě požadovat, aby se ochrana
jejich práva podmínila (vyklizením ve vazbě na zajištění bytové náhrady) či
odložila (stanovením delší lhůty k vyklizení).
V posuzované věci se odvolací soud výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v
uvedeném směru - co do otázky, zda a jak lze jeho prostřednictvím odložit
vyklizení místností, jež žalovanému sloužily k bydlení – nezabýval a v tomto
rozsahu je proto jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné (není v
souladu s judikaturou dovolacího soudu).
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. rozsudek
odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací
soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud i náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§
243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2002
Doc. JUDr.
Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně
senátu