26 Cdo 2958/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Müllerové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobkyně J. F., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P.,
zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jablonci
nad Nisou pod sp. zn. 11 C 35/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. září 2000, č.j.
35 Co 523/2000 – 67, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté, kdy byl jeho první (zamítavý)
rozsudek ze dne 3. 5. 1999, č.j. 11 C 35/99 – 11, zrušen usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 9. 1999, č.j. 35 Co 71/99
– 26, rozhodl znovu ve věci rozsudkem ze dne 7. 6. 2000, č.j. 11 C 35/99 – 51.
Tímto rozsudkem opět zamítl žalobu na vyklizení bytu (dle odůvodnění šlo o
byt č. 3 sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím, II. kategorie,
nacházející se v 1. a ve 2. podlaží domu čp. 68 v ulici L. v. S. – dále jen
„předmětný byt“, „byt“, popř. „podnikový byt“), kterou podala žalobkyně J. F.
proti žalovanému J. P. Zároveň zavázal žalobkyni, aby žalovanému nahradila
náklady řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že ohledně předmětného
bytu (označovaného účastníky i v dohodě o odevzdání a převzetí bytu jako byt
podnikový), užívaného žalobkyní a původně i jejím bývalým manželem od roku
1976, nebylo vydáno žádné rozhodnutí o jeho přidělení. Takový postup označil za
odporující tehdy platnému správnímu řádu (zákon č. 71/1967 Sb.) a dovodil, že
nebylo-li vydáno rozhodnutí o přidělení bytu podle § 154 obč. zák. ve znění
zákona č. 58/1969 Sb., byla dohoda o odevzdání a převzetí bytu neplatná, nebyly
splněny podmínky pro „platný vznik nájemního vztahu žalobkyně a jejího
manžela“, a po rozvodu manželství „nepřešlo“ na žalobkyni „původně právo
užívání, nyní právo nájmu“. Okresní soud uzavřel, že „z tohoto titulu není
žalobkyně aktivně legitimována k podání žaloby, kterou se jako nájemce domáhá
na jiném vyklizení bytu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 27. 9. 2000, č.j. 35 Co 523/2000 – 67, rozsudek okresního
soudu potvrdil a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, že předmětný byt byl bytem podnikovým, vystavěným v podnikové bytové
výstavbě z vlastních prostředků národního podniku J. s. (dále jen „J. s.“), a
že dne 28. 9. 1986 (správně 1976) uzavřely J. s. dohodu o užívání uvedeného
podnikového bytu s manželem žalobkyně F. F. Odvolací soud převzal i skutkové
zjištění učiněné soudem prvního stupně z výpovědi svědka J. K., někdejšího
ředitele J. s., že na ředitelské poradě se rozhodovalo „obecně“ o tom, které
byty budou zaměstnancům přidělovány jako podnikové, že ale individuální
rozhodnutí, která by se vztahovala k jednotlivým bytům a jednotlivým budoucím
uživatelům, činěna nebyla. Dovodil dále, že písemná dohoda o užívání
podnikového bytu, uzavřená dne 28. 9. 1976 mezi J. s. a F. F., není rozhodnutím
o přidělení bytu, ale dvoustranným právním úkonem – dohodou o odevzdání a
převzetí bytu podle § 155 odst. 1 tehdy platného občanského zákoníku. Vzhledem
k tomu, že byla uzavřena, aniž by tomu předcházelo vydání rozhodnutí o
přidělení bytu, je neplatná pro rozpor s § 154 odst. 1 tehdy platného obč. zák.
(§ 39 obč. zák.) a právo užívání bytu F. F. nevzniklo. Krajský soud se dále
zabýval odvolací námitkou žalobkyně, že i kdyby žalobkyni právo nájmu nevzniklo
„níže uvedeným způsobem“ (míněn je vznik na základě ustanovení § 154 a § 155
obč. zák.), vydržela by je, neboť ona i její manžel byli celá léta v dobré
víře, že jim „užívací – nájemní právo náleží“. Poté, kdy podal výklad vývoje
právní úpravy institutu vydržení v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
vyslovil odvolací soud právní názor, že „žádná právní norma … neumožňovala a
ani v současné době neumožňuje vydržet závazky“, a že právo osobního užívání
bytů – nyní právo nájemní, je „založeno na smluvním principu, jde tedy o
obligace“, které vydržet nelze, neboť „vydržení je možné pouze u věcných práv“.
Uzavřel proto, že žalobkyně nemohla vydržet užívací (nyní nájemní) právo k
předmětnému bytu a navíc by „…postrádala platný právní titul, který je jedním z
předpokladů vydržení“. V odůvodnění svého rozsudku pak odvolací soud označil
„otázku neplatnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu, jakož i vydržení
nájemního práva“ za otázky zásadního právního významu a připustil proto – s
odkazem na § 239 odst. 2 o. s. ř. (správně jde o § 239 odst. 1 o. s. ř.) proti
svému potvrzujícímu rozsudku dovolání (a vyhověl tak procesnímu návrhu
žalobkyně).
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř., a v němž napadla
správnost právního závěru odvolacího soudu, že není aktivně legitimována k
podání žaloby na vyklizení předmětného bytu; namítla, že k podání žaloby
legitimována je, a to „jak z titulu dohody o užívání podnikového bytu, tak z
titulu držby“. Dovolatelka – shodně jako v odvolání proti prvostupňovému
rozsudku – potvrdila správnost zjištění, že před uzavřením smlouvy o užívání
bytu nebylo vydáno rozhodnutí o přidělení bytu „ve formě správního rozhodnutí“,
namítla ale, že „bylo přijato rozhodnutí ohledně přidělení bytu ve formě zápisu
z porady“. „Občanský zákoník nedovozuje“ – argumentovala dovolatelka – že
„nedostatek formy rozhodnutí o přidělení bytu způsobuje bez dalšího neplatnost
samotné dohody o odevzdání a převzetí bytu“. S odkazem na znění § 39 obč. zák.
dovolatelka uvedla, že soudy neodůvodnily, „který konkrétní důvod neplatnosti
by to měl být“. Ve vztahu k právnímu závěru odvolacího soudu, že nájemní právo
nelze vydržet, pak namítla, že „soud spojil dvě právně zcela rozdílné věci …“ –
konkrétně držbu a vydržení. Podle dovolatelky vyplývá její aktivní legitimace z
toho, že „po celou dobu od uzavření dohody o užívání … bytu byla v dobré víře,
že drží nájemní právo oprávněně“, je tedy oprávněnou držitelkou a z tohoto
titulu je oprávněna k podání žaloby na vyklizení, neboť ustanovení § 130 odst.
2 obč. zák. stanoví, že „oprávněný držitel má stejná práva jako vlastník“.
Vycházejíc z této argumentace navrhla dovolatelka, aby byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen, a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 – dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241
odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.
s. ř., uplatňuje se jím dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a
jde přitom o dovolání přípustné (§ 239 odst. 1 o. s. ř.), neboť odvolací soud
jeho přípustnost vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, když svému
rozhodnutí přikládá zásadní význam po právní stránce.
Dovolání, jehož přípustnost je založena výrokem odvolacího soudu (§ 239 odst.
1 o. s. ř.), může být odůvodněno – vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst.
3 písm. a/ a b/ o. s. ř. – právě jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3
písm. d/ o. s. ř., tj. tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst.
3 písm. c/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze napadnout správnost skutkových
zjištění, naopak použitelný není). Vzhledem k tomu, že právní otázky, pro které
bylo dovolání připuštěno, nevymezil odvolací soud ve výrokové části rozsudku,
ale pouze v jeho odůvodnění, je dovolání přípustné pro řešení těch právních
otázek, jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu významné, jinými slovy pro
otázky, na jejichž řešení toto rozhodnutí spočívá (srov. nález Ústavního soudu
České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7, pod
pořadovým číslem 19), a jejichž řešení bylo v dovolání zpochybněno.
Žalobkyně nenamítá, že by zde byly vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s.
ř. (§ 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), ani jiné vady, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); z
obsahu spisu také nevyplývá, že by k některé z uvedených vad, k jejichž
existenci dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta
druhá o. s. ř.), v řízení došlo. Rozsah dovolacího přezkumu je proto dán
uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci včetně jeho
obsahového vymezení, jež žalobkyně ve svém dovolání provedla.
Podle § 154 odst. 1 a § 155 obč. zák. ve znění účinném před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák. před novelou“), rozhodnutím o
přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným
podle předpisů o hospodaření s byty anebo jinými skutečnostmi stanovenými
tímto zákonem vzniklo občanovi právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí
bytu; právo osobního užívání jako právo časově neomezené (§ 153 obč. zák. před
novelou) vzniklo občanovi dohodou o odevzdání a převzetí bytu.
Podle § 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem
č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) právo osobního užívání bytu vzniklé podle
dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č.
509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Výklad ustanovení § 154 a § 155 obč. zák. před novelou se v soudní praxi
ustálil v tom směru, že předpokladem platně uzavřené dohody o odevzdání a
převzetí bytu bylo rozhodnutí o přidělení bytu; dohoda uzavřená bez tohoto
rozhodnutí byla vzhledem k ustanovení § 39 obč. zák. před novelou neplatná
(srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 555).
Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím
vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.) a stejnou povahu mělo i
rozhodnutí ostatních orgánů příslušných k přidělení bytu podle předpisů o
hospodaření s byty (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov.
Občanský zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce
1987, strana 549.
Uvedený názor zaujímá konstatně ve svých rozhodnutích i Nejvyšší soud (srov.
např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné v
příloze časopisu Soudní judikatura č. 10/1998, pod č. 26, rozsudek ze dne 9. 8.
1999, sp. zn. 2 Cdon 1161/97, rozsudek ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo
187/99, rozsudek ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000, či usnesení ze
dne 18. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1003/2000) a není důvodu, proč by se od něj
měl odchýlit v této věci.
Ze skutkových zjištění, která nejsou dovoláním přípustným podle § 239 odst. 1
o. s. ř. zpochybnitelná, a z nichž vycházely soudy obou stupňů, vyplývá, že
dohoda o užívání podnikového bytu ze dne 28. 9. 1976 mezi J. s. a F. F.
(tehdejším manželem žalobkyně) byla uzavřena bez toho, že by byl předtím vydán
individuální správní akt – rozhodnutí o přidělení předmětného bytu konkrétnímu
uživateli – F. F. Nebyl tedy naplněn zákonný předpoklad uvedený v § 154 odst. 1
obč. zák. před novelou pro vznik práva osobního užívání bytu; proto se uplatní
právní názor vyjádřený v citované judikatuře a odborné literatuře o neplatnosti
dohody o užívání bytu pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč.
zák. před novelou. Směřuje-li tedy kritika právních závěrů odvolacího soudu,
vznesená dovolatelkou, proti posouzení platnosti vzniku práva osobního užívání
předmětného bytu, nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.
uplatněn důvodně, neboť právní názor, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, je správný.
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka chce učinit předmětem dovolacího
přezkumu otázku, zda aktivní legitimaci k podání vyklizovací žaloby má také
oprávněný držitel. Jak je patrno již z reprodukce podstatného obsahu dovolání
uvedené na jiném místě tohoto rozhodnutí, dovolatelka namítá, že odvolací „soud
spojil dvě právně zcela rozdílné věci do jedné“; těmito věcmi jsou „držba a
vydržení“. Zdůrazňuje, že „po celou dobu od uzavření dohody o užívání
podnikového bytu byla v dobré víře, že drží nájemní právo oprávněně, tedy že je
oprávněnou držitelkou a z tohoto titulu je oprávněna k podání žaloby na
vyklizení, neboť ustanovení § 130 odst. 2 obč. zák. stanoví, že „oprávněný
držitel má stejná práva jako vlastník“. Otázku vydržení práva v souvislosti s
touto věcí označuje za „zcela irelevantní“ a nedožaduje se tedy přezkumu
správnosti právního názoru, který odvolací soud rovněž vyjádřil (a jemuž také –
jak je z odůvodnění jeho rozsudku patrno – přiznal zásadní význam po právní
stránce), že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem
věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet.
Z obsahu spisu se v této souvislosti podává, že v odvolání proti rozsudku ze
dne 7. 6. 2000, č.j. 11 C 35/99 – 51 (tj. v pořadí druhému rozsudku Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou) uplatnila žalobkyně pro odůvodnění existence své
aktivní legitimace ve sporu o vyklizení bytu poprvé i jiné tvrzení, než to, že
jí svědčí právo nájmu předmětného bytu. Uvedla tehdy (viz č.l. 54 spisu), že má
zato „že požadavek aktivní legitimace splnila i s ohledem na ustanovení § 129
odst. 2 obč. zákoníku, neboť celé roky držela právo nájemní, jako právo
připouštějící opětovný výkon, v dobré víře, že jí přísluší, … tedy jako
oprávněná držitelka nájemního práva má analogicky, dle § 130 odst. 2 obč.
zákoníku stejná práva jako nájemce včetně práva podat žalobu na vyklizení …“. U
odvolacího jednání dne 27. 9. 2000 (viz protokol na č.l. 64), u něhož bylo
citované odvolání přečteno, však právní zástupkyně dovolatelky (žalobkyně)
poté, kdy především argumentovala ve prospěch platnosti dohody o přidělení
bytu, uvedla dále, že i za předpokladu, že by dohoda byla neplatná, „máme za
to, že došlo k vydržení nájemního práva“, neboť „žalobkyně i její manžel byli v
dobré víře po celou dobu …“. V návaznosti na tento přednes pak navrhla, aby
krajský soud připustil dovolání pro obě tyto „skutečnosti“, jimž přiřadila
zásadní právní význam.
Namítá-li tedy dovolatelka, že odvolací soud „spojil dvě právně zcela rozdílné
věci /totiž držbu a vydržení/ do jedné“, a že jeho posouzení věci z hlediska
možnosti vydržení práva je irelevantní, nepovažuje dovolací soud tuto výtku za
opodstatněnou. Jestliže původní argumentace žalobkyně, vycházející z ochrany
oprávněného držitele, obsažená v jejím písemném odvolání, byla později u
odvolacího jednání stejnou advokátkou, která odvolání sepsala, změněna na
tvrzení, že „došlo k vydržení nájemního práva“ (správnost protokolace přednesu
advokátky v protokolu o odvolacím jednání ze dne 27. 9. 2000 přitom dovolatelka
nikterak nezpochybnila), a byl-li zároveň přednesen procesní návrh, aby právě
pro takto formulovanou právní otázku (resp. také pro ni) připustil odvolací
soud dovolání, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se při posouzení
existence aktivní legitimace žalobkyně zabýval právě touto právní otázkou (a
nikoli otázkou vyplývající z písemného odvolání).
Z toho, že dovolatelka – vycházejíc z názoru, že problematika vydržení práva je
v dané věci irelevantní – nezpochybňuje správnost právního názoru odvolacího
soudu, že právo osobního užívání bytu (nyní právo nájmu bytu) není právem
věcným, nýbrž obligačním, a proto je nelze vydržet, vyplývá, že dovolací soud,
který je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení,
neměl důvod onen právní názor přezkoumávat (může jen poznamenat, že stejný
právní názor Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 26
Cdo 2080/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod
pořadovým číslem 84).
Pokud pak je dovoláním předestřena otázka, zda aktivní legitimaci žalobkyně k
podání žaloby na vyklizení bytu lze dovodit z ustanovení § 130 odst. 2 obč.
zák., nelze ji v tomto dovolacím řízení zkoumat již proto, že na jejím řešení
napadené rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených příčin nespočívalo.
Nejvyšší soud tak uzavírá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a v
mezích, v jakých lze v řízení o dovolání, jehož přípustnost je založena
ustanovením § 239 odst. 1 o. s. ř., provádět dovolací přezkum ve smyslu
ustanovení § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř., nemůže být napadený rozsudek považován
za nesprávný. Dovolání žalobkyně proto podle § 243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.
(bez jednání) zamítl podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevzešly v dovolacím řízení
prokazatelné výlohy, na jejichž náhradu by měl jinak proti procesně neúspěšné
dovolatelce právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2002
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu