26 Cdo 1049/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Michala Mikláše ve věci
žalobců A) J. C. a B/ L. C., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu
K., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného F. J., zastoupeného
advokátem, o určení nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod
sp. zn. 15 C 233/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 2. září 1998, č. j. 18 Co 462/98-139, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalovaného nemají právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.
září 1998, č. j. 18 Co 462/98-139, změnil vyhovující rozsudek Okresního soudu v
Karlových Varech (soudu prvního stupně) ze dne 22. dubna 1998, č. j. 15 C
233/95-112, ve znění opravného usnesení ze dne 15. června 1998, č. j. 15 C
233/95-118, tak, že zamítl žalobu na určení, "že žalobci jsou nájemníci bytu I.
kategorie o velikosti 1+4 s příslušenstvím, který se nachází v ulici N. 265/9 v
K." (dále jen "sporný byt", resp. "byt"), a rozhodl o nákladech řízení
účastníků a vedlejšího účastníka na straně žalovaného F. J. (dále jen "vedlejší
účastník") před soudy obou stupňů.
Odvolací soud - stejně jako soud prvního stupně - především dovodil, že žalobci
mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s
účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen "o.s.ř."). Na
základě zjištění, že žalobci se do sporného bytu nastěhovali dne 5., resp. 7.
srpna 1991, a to ještě v době, kdy v něm bydlel vedlejší účastník, se pak
zabýval otázkou, zda jim podle předpisu platného v té době, tj. zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou s účinností od
1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen "o.z."), vzniklo (spolu s
manželi J.) právo společného užívání bytu (§ 172 odst. 1 o.z.). Přitom dovodil,
že právo společného užívání bytu jim nevzniklo ze zákona podle § 179 odst. 1 a
§ 181 o.z., neboť podmínky v těchto ustanoveních uvedené naplněny nebyly;
ostatně žalobci ani netvrdili, že jim právo společného užívání bytu vzniklo ze
zákona podle citovaných ustanovení. Za tehdy platného právního stavu jim mohlo
vzniknout právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu již jen na
základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena
pouze za předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o
přidělení bytu. Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí
bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, tak bylo
rozhodnutí o přidělení bytu vydané ve správním řízení. Protože žalobci
existenci uvedeného správního rozhodnutí neprokázali, uzavřel, že za účinnosti
zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991
Sb., jim, a to ani spolu s manželi J., nemohlo vzniknout právo společného
užívání bytu, které by se ve smyslu § 871 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. (dále
jen "obč. zák."), změnilo na právo společného nájmu bytu. V době od 1. ledna
1992 jim právo společného nájmu bytu nevzniklo ani ve smyslu § 700 odst. 2 obč.
zák., neboť neprokázali (a ani netvrdili), že v té době byla "mezi nimi,
dosavadním nájemcem a pronajímatelem" uzavřena dohoda podle citovaného
ustanovení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž - s
přihlédnutím k jeho obsahu - uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3
písm. c/ a d/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen
"o.s.ř."). Na naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř.
usuzují z toho, že odvolací soud nevzal při posouzení věci v úvahu skutečnost
vyplývající především z výpovědí svědkyň M., N. a H., totiž skutečnost, že
žalovaný i vedlejší účastník udělili souhlas k nastěhování žalobců do sporného
bytu v měsíci srpnu 1991, a že žalovaný souhlas s bydlením žalobců v bytě
vyjádřil i zpětvzetím žaloby na vyklizení bytu, kterou proti nim podal v roce
1995 ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech. Kromě toho
odvolací soud pominul rovněž zjištění (vyplývající ze svědeckých výpovědí V. Z.
a H. Z. a z výpovědí samotných žalobců), "že od konce roku 1991 bydlí (vedlejší
účastník) se svoji manželkou v rodinném domku, jehož je bezpodílovým
spoluvlastníkem". V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
žalobci namítli, že s přihlédnutím k uvedeným zjištěním jim už v měsíci srpnu
1991 vzniklo "právo společného užívání předmětného bytu na základě trojstranné
dohody mezi městem K ... vedlejším účastníkem ... a žalobci ... . Právní stav,
tedy společné užívání bytu, zde vzniklo a dle ustanovení § 871 odst. 1 obč.
zákoníku v platném znění se změnilo na společný nájem bytu, a to po 1.1.1992".
Současně dodali, že "po novele občanského zákoníku ... již trval společný nájem
bytu dle ustanovení § 700 odst. 2 obč. zákoníku, a to mezi dosavadním nájemcem
F. J., žalobci a žalovaným". Opustil - li vedlejší účastník již na konci roku
1991 trvale společnou domácnost, "došlo tím jednoznačně k naplnění ...
ustanovení § 179 odst. 1 a § 181" o.z. (v současné době § 708 obč. zák.). Navíc
žalobci v dovolání zmínili i ustanovení § 702 odst. 2 obč. zák., týkající se
zrušení práva společného nájmu bytu na návrh společného nájemce v případech
zvláštního zřetele hodných. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že vedlejší účastník dal pouze
souhlas k nastěhování žalobců do sporného bytu a k jejich zapsání do
evidenčního listu. Ke zpětvzetí žaloby o vyklizení bytu ve věci sp. zn. 12 C
84/95 Okresního soudu v Karlových Varech žalovaný přistoupil poté, co si
uvědomil, že k žalobě o vyklizení bytu byl v té době aktivně legitimován
nájemce (nikoliv pronajímatel). Nájemce bytu F. J. nemohl opustit společnou
domácnost, neboť tato mezi ním a žalobci nikdy nevznikla. Stejně tak nikdy
nedošlo k tvrzené dohodě mezi nájemcem bytu, žalobci a žalovaným. Ustanovení §
702 odst. 2 obč. zák. se předmětu sporu netýká. Navrhl, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. září
1998, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb. (dále opět jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
2 o.s.ř.), a že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Žalobci nenamítají, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Podle § 241 odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat jen pro některý z důvodů
uvedených v citovaném ustanovení pod písm. a/ až d/. Pod písm. c/ tohoto
ustanovení je normován dovolací důvod mířící na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci - rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů, který
neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností,
které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i
procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 3. vydání 1997,
nakladatelství C. H. BECK, strana 697).
Odvolací soud dovodil, že právo společného užívání bytu (§ 172 odst. 1
o.z.) nemohlo žalobcům vzniknout ze zákona (§ 179 odst. 1 ve spojení s
ustanovením § 181 o.z.), "když podmínky v těchto ustanoveních uvedené naplněny
nebyly". Závěr o nenaplněnosti tam stanovených podmínek je správný už proto, že
pokud se žalobci do sporného bytu nastěhovali v měsíci srpnu 1991 a vedlejší
účastník se z něj odstěhoval již na konci roku 1991, netrvalo jejich "soužití"
- ve společné domácnosti - alespoň jeden rok, jak to v době, kterou je
zapotřebí sledovat (v roce 1991), pro účely přechodu práva osobního užívání
bytu normovalo ustanovení § 179 odst. 1 věty druhé o.z. ve spojení s
ustanovením § 181 o.z. Dovodil - li odvolací soud, že podmínky uvedené v
ustanovení § 179 odst. 1 ve spojení s § 181 o.z. naplněny nebyly, musel při
posouzení věci podle citovaných ustanovení nutně vycházet ze skutkového
zjištění, "že od konce roku 1991 bydlí (vedlejší účastník) se svoji manželkou v
rodinném domku, jehož je bezpodílovým spoluvlastníkem". Z toho vyplývá, že v
tomto ohledu nebyl dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. uplatněn
důvodně.
Ve sledované době, tj. v roce 1991, kdy se žalobci do sporného bytu
nastěhovali, mohlo - s přihlédnutím k okolnostem daného případu - právo
osobního užívání bytu, resp. v daném případě právo společného užívání bytu,
vzniknout již jen na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu (§ 155 odst. 1
o.z.), jíž muselo předcházet rozhodnutí o přidělení bytu (§ 154 odst. 1 o.z.).
Proto pro posouzení dané věci z hledisek uvedených v těchto ustanoveních je bez
právního významu zjištění, že žalovaný i vedlejší účastník udělili souhlas k
nastěhování žalobců do sporného bytu v měsíci srpnu 1991, a současně rovněž
zjištění, že žalovaný souhlas s bydlením žalobců v bytě vyjádřil i zpětvzetím
žaloby na vyklizení bytu, kterou proti nim podal v roce 1995 ve věci sp. zn. 12
C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech. Jsou - li z hlediska ustanovení §
241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. právně relevantní jen taková vadná skutková
zjištění, která byla významná pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného
(popřípadě procesního) práva, a v případě těchto zjištění o taková skutková
zjištění nejde, lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř. ani v tomto ohledu naplněn není. Ke stejným závěrům, byť ve vztahu k
dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 1996
zákonem č. 238/1995 Sb., dospěl Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze
dne 20. listopadu 1997, sp. zn. 3 Cdon 312/96.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci
aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis
nesprávně vyložil, či ze skutečností najisto postavených učinil nesprávné
právní závěry.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1, odst. 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově
vymezil.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda
žalobcům svědčí právo nájmu bytu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona, tj. ve
smyslu § 871 odst. 1 věty první obč. zák., transformací práva osobního užívání
bytu na právo nájmu. Pro účely odpovědi na uvedenou otázku bude zapotřebí
především vyřešit otázku předběžnou, totiž otázku, zda žalobcům vzniklo a zda
ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jim svědčilo právo osobního užívání bytu
podle předpisů platných do 31. prosince 1991.
Podle § 871 odst. 1 obč. zák. právo osobního užívání bytu a právo užívání
jiných obytných místností a místností nesloužících k bydlení vzniklé podle
dosavadních předpisů, které trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (zákona č.
509/1991 Sb.), se mění dnem účinnosti tohoto zákona na nájem.
Z citovaného ustanovení především vyplývá, že zákonná transformace na právo
nájmu se týká pouze zde výslovně uvedených právních vztahů; jejich výčet je
taxativní, a nelze jej rozšiřovat na právní vztahy, jež zde nejsou výslovně
vyjmenovány. Citované ustanovení je totiž ve vztahu k přechodnému ustanovení
obecné povahy, tj. k ustanovení § 868 obč. zák., ustanovením speciálním a může
se proto týkat jen těch právních vztahů, jež toto zvláštní ustanovení výslovně
zmiňuje.
Předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve
smyslu ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je, že takovéto právo ke dni
účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo (srov. rozsudky Vrchního
soudu v Praze ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 162/94, a Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 27. března 1997, sp. zn. 2 Cdon 335/97, uveřejněné pod
č. 25 a 26 v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. prosince 1998, sp. zn. 2
Cdon 1330/97, uveřejněný pod č. 111 v sešitě č. 11 z roku 1999 téhož časopisu).
Uvedený závěr lze dovodit rovněž z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 8/92, uveřejněného pod č. 27 v
sešitě č. 3 - 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z nálezu pléna
Ústavního soudu České republiky ze dne 22. března 1994, sp. zn. Pl. ÚS 37/93,
uveřejněného pod č. 9 ve svazku č. 1 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
České republiky. Vznik tohoto práva je nutno posoudit podle dosavadních
předpisů (§ 868 obč. zák.), tj. podle občanského zákoníku ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále opět jen "o.z."). Jak vyplývá z
ustanovení § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 o.z., nezbytným předpokladem (mimo zde
stanovené výjimky - např. výměnu bytu podle § 188 o.z., o něž v dané věci
nejde) uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo
právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním
národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s
byty. Právní skutečností působící vznik práva osobního užívání bytu sice byla
dohoda o odevzdání a převzetí bytu, avšak ta mohla být platně uzavřena pouze za
předpokladu, že jí předcházelo rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu.
Přitom rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím
vydaným ve správním řízení (zákon č. 71/1967 Sb.). Rozhodnutí ostatních orgánů
příslušných k přidělení bytu podle předpisů o hospodaření s byty mělo stejnou
povahu (§ 1 odst. 2 a § 58 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb.) - srov. Občanský
zákoník, Komentář, Díl I., vydaný nakladatelstvím Panorama v roce 1987, strana
549.
V dané věci žalobci existenci takového rozhodnutí o přidělení bytu neprokázali;
ostatně v řízení ani jeho existenci netvrdili. Přitom v řízení sporném (jímž je
i řízení v dané věci) tíží povinnost tvrzení a povinnost důkazní toho z
účastníků, který tvrdí skutečnosti, z nichž pro sebe vyvozuje příznivé právní
následky; tvrdí-li tedy dovolatelé, že jim vzniklo právo osobního užívání bytu,
bylo na nich, aby v řízení tvrdili a současně prokázali rozhodné skutečnosti, z
nichž vznik tohoto práva dovozují. Takovou rozhodnou skutečností však podle
právní úpravy platné do 31. prosince 1991 není okolnost, že žalovaný i vedlejší
účastník na jeho straně udělili souhlas k nastěhování žalobců do sporného bytu
v měsíci srpnu 1991, a ani okolnost, že žalovaný souhlas s bydlením žalobců v
bytě vyjádřil i zpětvzetím žaloby na vyklizení bytu, kterou proti nim podal v
roce 1995 ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových Varech,
kteréžto okolnosti žalobci naopak v řízení tvrdili. Navíc ani podle právní
úpravy platné od 1. ledna 1992 nemůže právo společného nájmu bytu vzniknout na
základě pouhého "souhlasu" dosavadního nájemce, další osoby a pronajímatele,
nýbrž je pro tyto účely předepsána dohoda mezi dosavadním nájemcem, další
osobou a pronajímatelem (srov. § 700 odst. 2 obč. zák.). Taková dohoda je
právním úkonem, jehož účastníky jsou dosavadní nájemce, další osoba a
pronajímatel. Proto musí splňovat obecné náležitosti právních úkonů, stanovené
v ustanoveních §§ 34 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 34 obč.zák. je právní úkon
projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a
povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Protože pro
dohodu ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák. nebyla v době před 1. lednem 1995, tj.
za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č.
267/1994 Sb., předepsána písemná forma, mohla by být ve sledované době uzavřena
i ústně, příp. konkludentně (§ 35 odst. 1 obč.zák.). Závěr, že došlo k uzavření
dohody ve smyslu § 700 odst. 2 obč. zák. však lze ztěží dovodit z pouhého
"souhlasu" žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně s nastěhováním
žalobců do sporného bytu, resp. z úkonu, jímž žalovaný vzal zpět žalobu o
vyklizení bytu podanou ve věci sp. zn. 12 C 84/95 Okresního soudu v Karlových
Varech.
Při absenci správního rozhodnutí o přidělení bytu lze pokládat za správný
závěr, že žalobcům podle § 154 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 155 odst. 1
o.z. právo osobního (v daném případě společného) užívání bytu nevzniklo. Z
důvodů uvedených na jiném místě tohoto rozhodnutí pak žalobcům uvedené právo
nemohlo vzniknout ani ze zákona (srov. § 179 odst. 1 ve spojení s § 181 o.z.).
Z toho - logicky vzato - vyplývá, že takové právo nemohlo existovat ani ke dni
1. ledna 1992, a proto žalobcům nemohlo podle § 871 odst. 1 věty první obč.
zák. vzniknout právo nájmu bytu. Ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm.
d/ o.s.ř. tak nebyl uplatněn důvodně.
Protože správnost rozhodnutí odvolacího soudu se dovolatelům prostřednictvím
uplatněných dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c/ a d/ o.s.ř.
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud je - aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1 o.s.ř.) - zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem, odst. 5 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy
žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému a vedlejšímu účastníku
náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobcům právo, v souvislosti s
tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2001
JUDr. Miroslav F e r á k, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová