Právní jistota a ochrana osobního užívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah
86/1994 Sb.
N 9/1 SbNU 61
Právní jistota a ochrana osobního užívání bytu v důsledku jeho transformace na nájemní vztah
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl v plénu ve věci
navrhovatelek T. H. a V. Š. o návrhu na zrušení ustanovení § 871
odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, t a k t o :
N á v r h s e z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu ČSFR ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 1991 č.j. 18 C 237/91-28, kterým
byla zamítnuta žaloba proti žalovanému Č.B. na vyklizení bytu
v domě stěžovatelek a žaloba na zaplacení zvýšeného nájemného
a služeb spojených s užíváním bytu a proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 4. 1992 č.j. 11 Co 106/92-64, jímž byl
rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrzen. Oba soudy odůvodnily rozsudky tak, že žalovanému a jeho
manželce vzniklo v r. 1988 na základě pravomocně schválené výměny
bytů právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného
bytu, že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentní
formou a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval na
společný nájem žalovaného a jeho manželky (§ 871 odst. 1 obč. zák. v platném znění). Městský soud dále poukázal na to, že pokud
žalobkyně jako majitelky domu prokáží, že existuje výpovědní důvod
ve smyslu ust. § 711 odst. 1, písm. a - h) obč. zák., pak mohou
tento nájem s přivolením soudu vypovědět. Pokud jde o žalobu
o zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním
bytu, odůvodnil městský soud svůj rozsudek poukazem na platné
předpisy, podle nichž jednostranné zvýšení nájemného je přípustné
pouze tehdy, jestliže dosavadní nájemné nedosahuje výše určené
podle ust. § 5 vyhl. č. 15/1992 Sb. Tato situace však nenastala
a je tedy třeba výši nájemného a ceny služeb sjednat dohodou. Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že tímto rozsudkem bylo
porušeno "právo na zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod uvozené úst. zák. č. 23/1991 Sb. (dále je "Listiny"). Toto porušení spatřovaly v tom, že soud došel
k názoru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda
o odevzdání a převzetí bytu. To lze podle názoru stěžovatelek
považovat za odmítnutí soudní ochrany ve smyslu cit. ust. Listiny. Stěžovatelky dále namítly, že tímto rozsudkem byla porušena
jejich "svoboda nebýt podroben nuceným pracím a službám" ve smyslu
čl. 9 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřovaly v tom, že se
nájemník se svou rodinou nastěhoval do předmětného bytu proti vůli
stěžovatelek a ty jsou nyní nuceny poskytovat mu služby jako při
řádné nájemní smlouvě. Jedná se např. o vysoké finanční částky
vynaložené na ústřední vytápění bytu. Stěžovatelky konečně namítaly, že tímto rozsudkem bylo
porušeno jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Především uvedly, že bylo porušeno jejich právo zacházet
s vlastnictvím podle vlastní vůle a že vynuceným užíváním bytu
třetí osobou byly omezeny ve vlastnickém právu a tím také částečně
vyvlastněny. Dále tvrdily, že soudy neprávem aplikovaly ust. §
871 odst. 1 obč. zák. ve znění novely, podle něhož se právo
osobního užívání bytu mění na nájem, neboť stěžovatelky s užíváním
bytu třetí osobou nesouhlasily a proto je aplikace ust. § 871
odst. 1 obč. zák. nuceným omezením vlastnického práva a porušením
svobody nebýt podroben nuceným pracím a službám. Dále dovozovaly,
že ust. § 711 odst. 1 obč.
zák. (právo vypovědět nájem je
s přivolením soudu) a ust. § 712 odst. 2 druhá věta obč. zák. (právo nájemce na zajištění náhrady za vyklizovaný byt), z nichž
soudy vycházely, porušují vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, konkrétně právo svobodně disponovat vlastnictvím. Stěžovatelky konečně namítly, že soudy zamítly žalobu o zvýšení
záloh za služby spojené s užíváním bytu, třebaže ceny energií
velmi zvýšily a výše spotřeby těchto energií je téměř neměnná. V doplňujícím podání Ústavnímu soudu ČSFR ze dne 15. 9. 1992
stěžovatelky opakovaly obsah ústavní stížnosti a dále navrhly, aby
soud v nálezu vyslovil, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. není
v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod. Uvedly, že jejich svoboda nebýt podrobeny nuceným
pracím a službám a jejich vlastnické právo jsou napadeným
ustanovením obč. zák. porušeny. Senát Ústavního soudu ČSFR dne 22. 10. 1992 ústavní stížnost
přijal s výjimkou části, v níž stěžovatelky navrhly výrok, že ust. § 871 odst. 1 obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Usnesením pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 12. 11. 1992 čj. Pl. ÚS 120/92 - 4 bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud
v ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. § 871 odst. 1
obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4
Listiny. Plénum dovodilo, že obsahově šlo o návrh ve smyslu čl. 2 ústavního zákona č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu České
a Slovenské Federativní republiky, který mohou podat jen subjekty
uvedené v čl. 8 tohoto ústavního zákona. Stěžovatelky (fyzické
osoby) mezi těmito subjekty uvedeny nebyly, takže v tomto směru
byl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými. Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky (navrhovatelky)
Ústavnímu soudu (České republiky) podání, jímž "rozšířily" ústavní
stížnost z 10. 7. 1992 s poukazem na ust. § 74 zák. č.182/1993 Sb. o Ústavním soudu a navrhly, aby bylo ust. § 871 odst. 1 obč. zák. zrušeno, "jestliže jeho aplikaci na případ stěžovatelek není možné
omezit". Znovu poukázaly na to, že cit. ust. na stěžovatelky
aplikovat nelze, neboť k výměně bytů mezi vedlejším účastníkem
Č. B. a další osobou došlo proti jejich vůli. V doplňujícím podání
ze dne 4. 10. 1993 tento návrh upravily tak, že navrhly, aby
Ústavní soud ust. § 871 odst. 1 obč. zák. zrušil, "protože
porušuje jejich vlastnické právo ve smyslu článku 11 a zákaz
podrobení nuceným pracím a službám ve smyslu čl. 9 Listiny
základních práv a svobod". Neústavnost tohoto ustanovení spatřují
v tom, že vzhledem k jeho formulaci nelze vyloučit, že se týká
i případů, kdy podle dřívějších předpisů vznikla vynucená užívací
práva k bytům bez souhlasu majitelů domů. To je v rozporu
s vlastnickým právem podle článku 11 Listiny základních práv
a svobod i s čl. 9 Listiny, neboť zákonná změna užívacího práva na
nájem podle ust. § 871 odst. 1) občanského zákoníku nutí majitele
domu poskytovat vnucenému nájemníkovi nucené práce a služby, které
jsou s pronájmem bytu spojeny.
Podle § 147 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní
stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České
a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem
1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud
a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené
v § 145 odst. 1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavní
stížnost stěžovatelek. Podle § 148 cit. zák. ústavní stížnost podle § 145 až 147
Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle tohoto zákona. Podle § 74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podán
návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo
jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala
skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle
tvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem,
jedná-li se o jiný právní předpis. Podle § 78 cit. zák. jestliže byl spolu s ústavní stížností
podán návrh na zrušení právního předpisu podle § 74, senát řízení
přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu
k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1, písm. a) nebo b) Ústavy. Senát Ústavního soudu se v rámci řízení o ústavní stížnosti
nejdříve zabýval otázkou, zda lze ust. § 74 aplikovat i na případ
ústavní stížnosti stěžovatelek, jestliže tato stížnost byla podána
dne 10. 7. 1992 a návrh na zrušení § 871 odst. 1 obč. zák. byl
podán ve dnech 26. 8. 1993 a 4. 10. 1993. Dospěl k závěru
kladnému. Citované ust. § 74 zák. č. 182/1993 Sb. stanoví, že návrh na
zrušení zákona (ve smyslu tohoto ustanovení) může být podán
s p o l u s ústavní stížností. Výrazem "spolu" podle přesvědčení
senátu zákonodárce nemínil, že ústavní stížnost a návrh na zrušení
zákona musí být podány současně, tedy v jednom časovém okamžiku. Tento výraz tedy nevyjadřuje podmínku časovou, nýbrž podmínku
věcnou (předmětovou) a plyne z něho, že - v souladu s ust. § 64
odst. 1, 2, 5 cit. zákona - stěžovatel nemůže podat pouze
samostatný návrh na zrušení zákona, aniž by byl podal ústavní
stížnost.Senát proto usuzoval, že návrh na zrušení zákona může být
podán i později, než byla podána ústavní stížnost, pokud o ní
nebylo rozhodnuto. Ostatně, v době podání ústavní stížnosti (10. 7. 1992) tehdy platný zákon č. 491/1991 Sb. o organizaci Ústavního
soudu ČSFR a řízení před ním souběh ústavní stížnosti a návrhu na
zrušení zákona ani neznal. Jestliže tedy dnes platný zákon
o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. v § 148 stanoví, že ústavní
stížnost podle § 145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní
podle tohoto zákona, znamená to, že i pro případy, kdy ústavní
stížnost byla podána před 1. 1. 1993 u Ústavního soudu ČSFR
(a tento soud o ní nerozhodl), je ustanovení § 74 cit. zák. použitelné. Senát Ústavního soudu se rovněž zabýval otázkou právního
významu výše citovaného rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČSFR,
jímž bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud v ní
stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. § 871 odst.
1 obč. zák. není v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod. Tento návrh stěžovatelek (navrhovatelek)
však není totožný s jejich nynějším návrhem ze dne 26.8. a 4.10. 1993, jímž se navrhuje zrušení ust. § 871 odst. 1 obč. zák.Instituce vyslovení nesouladu zákona s ústavním zákonem (čl. 2 úst. zákona č. 91/1991 Sb.) a instituce zrušení zákona pro
rozpor s ústavním zákonem (čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy) nemají
zcela stejné právní důsledky, jak je zřejmé porovnáním čl. 3 úst. zák. č. 91/1991 Sb. a § 42 zák. č. 491/1991 Sb. na straně jedné
a ust. § 70 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. na straně druhé. Bez
významu není ani skutečnost, že plénum Ústavního soudu ČSFR
odmítlo výše uvedený návrh ohledně § 871 odst. 1 obč. zák. proto,
že byl podán osobou neoprávněnou (osobou fyzickou), zatímco ust. § 74 dnes platného zák. č. 182/1993 Sb. umožňuje za stanovených
podmínek podat návrh na zrušení zákona i osobě fyzické. Důvod, pro
který plénum Ústavního soudu ČSFR návrh ohledně § 871 odst. 1 obč. zák. odmítlo, tedy již - pokud jsou splněny podmínky § 74 cit. zákona - uplatnit nelze. Za této situace dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že
podmínky ust. § 78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. jsou v rozhodované
věci splněny, neboť návrh na zrušení právního předpisu (ust. §
871 odst. 1 obč. zák.) ve smyslu tohoto ustanovení podán byl. Usnesením ze dne 19. 10. 1993 č.j. I. ÚS 2/93-56
proto senát
řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení § 871 odst. 1) občanského zákoníku postoupil plénu Ústavního soudu
k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
ztotožnilo jen částečně. Dospělo rovněž k názoru, že návrh na
zrušení § 871 odst. 1 obč. zákoníku byl podán včas, avšak z jiných
důvodů než dovodil senát. Rozhodné je, zda navrhovatelky podaly
návrh na zrušení zákona jako první procesní úkon(ve smyslu § 74
zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu) ve lhůtě 60ti dnů ode
dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti (§ 145 odst.1 cit. zák. per
analogiam). Tím se stěžovatelkám, jež podaly ústavní stížnost
Ústavnímu soudu České a Slovenské Federativní Republiky (který
o ní nerozhodl) umožňuje v souladu s § 148 odst. 1 cit. zák., aby
použily ust. § 74 tohoto předpisu a aby v přiměřené lhůtě podaly
návrh na zrušení zákona. Zákon č. 182/1993 Sb. nabyl účinnosti dne
1.7.1993 a v souzené věci byl návrh na zrušení § 871 odst. 1 obč.
zákoníku podán na poštu dne 30. 8. 1993. Uvedenou 60tidenní lhůtu
považuje Ústavní soud za lhůtu procesní, neboť zákon č. 182/1993
Sb. - jenž i upravuje - je procesním předpisem, který v případě
opožděného podání návrhu přikazuje návrh odmítnout, zatímco
v případě nedodržení lhůty hmotněprávní by bylo třeba podle
obecných zásad návrh věcně zamítnout. Lhůta k podání návrhu na
zrušení zákona byla tedy v souzené věci zachována.
V této otázce se Ústavní soud neopřel o argumentaci části
nové odborné literatury, která se zabývá povahou lhůty 60 dnů
k podání ústavní stížnosti (normované v ust. § 72 odst. 2 zákona
o Ústavním soudu) a jež dovozuje, že jde o lhůtu hmotněprávní,
neboť řízení je zahájeno dnem doručení návrhu Ústavnímu soudu (§
27 odst. 2 zákona). Pro úplnost se poznamenává, že v souzené věci
nejde o lhůtu k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 cit.
zákona, nýbrž o lhůtu k podání návrhu na zrušení zákona ve smyslu
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb. a to ve zmíněném specifickém případě,
kdy Ústavní soud použil ust. § 145 odst. 1 tohoto předpisu toliko
analogicky.
Ani další důvody k odmítnutí návrhu podle § 43 odst. 1 zák.
č. 182/1993 Sb. nebyly shledány. Návrh byl proto doručen
Poslanecké sněmovně Parlamentu se žádostí o vyjádření.
Poslanecká sněmovna Parlamentu poukázala na to, že zákon byl
přijat potřebnou většinou obou komor bývalého Federálního
shromáždění, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl
řádně vyhlášen. Napadené ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku
respektuje jak oprávněné zájmy nájemců, tak i současný stav
ekonomiky a potřebu postupného vytváření trhu s byty. Příslušný
zákonodárný sbor vzhledem k těmto skutečnostem nepochybně přijímal
zákon v přesvědčení, že je v souladu s tehdy platným ústavním
řádem.
věcné. Ust. § 871 odst. 1 obč. zákoníku, jehož zrušení se
navrhovatelky domáhají, stanoví, že právo osobního užívání bytu
a právo užívání jiných obytných místností a místností nesloužících
k bydlení vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni
nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto
zákona na nájem. Společné užívání bytu a společné užívání bytu
manžely se mění na společný nájem. Ust. čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení
se navrhovatelky dovolávají, stanoví - v odst. 1) : Každý má právo
vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. - v odst. 3):
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých
anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon
nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad
míru stanovenou zákonem. - v odst. 4): Vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu. (Odstavce 2 a 5 čl. 11 Listiny se
zkoumané problematiky netýkají). Ustanovení čl. 9 Listiny, jehož porušení se navrhovatelky
rovněž dovolávají, stanoví
- v odst. 1): Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo
službám. - v odst. 2): Ustanovení odst. 1) se nevztahuje na:
a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí
svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest
odnětí svobody,
b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na
místo povinné vojenské služby,
c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních
pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy,
zdraví nebo značné majetkové hodnoty,
d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv
druhých. Ústavní soud proto zkoumal, zda je napadené ustanovení § 871
odst. 1) obč. zákoníku s citovanými články Listiny v rozporu. Vzniká otázka, jaký postoj zaujme Ústavní soud k právním
vztahům, které vznikly před listopadem 1989 na základě tehdy
platných právních předpisů, jež byly později zrušeny, zejména pro
rozpor s principy základních lidských práv a svobod, event. i pro
rozpor s principy tržní ekonomiky. V podstatě jde o to, zda
recepce minulého právního stavu (v tomto případě změna práva
osobního užívání bytu v nájem) není v rozporu zejména s čl. Listiny, jestliže právo osobního užívání bytu rezultovalo
z administrativního rozhodnutí příslušných orgánů o přidělení bytu
často bez souhlasu vlastníka domu. Takové rozhodnutí se opíralo
o tehdy platné,leč nedemokratické právní normy. Je však třeba
vidět, že předpisy o přidělovacím právu k bytům platily na území
státu po více než čtyřicet let a na základě nich se realizovalo
bydlení převážné části občanů, kteří nebydleli ve vlastních
domech. Značný počet těchto občanů bydlel a bydlí v domech
činžovních či rodinných, jež byly a jsou vlastnictvím občanů
jiných.
Uživatelé bytů neměli jinou možnost bydlení, než tu,
kterou jim poskytovaly předpisy o hospodaření s byty, jež
vlastníka domu vylučovaly z rozhodování o tom, kdo se stane
uživatelem bytu v domě. Za této situace zákonitě dochází ke
konfliktu zájmů vlastníků domů na dispozici s byty podle vlastní
vůle a zájmů nájemníků na ochraně práv, jež nabyli jediným možným
způsobem, jejž právo v době totality připouštělo. V oblasti
lidských práv je konflikt práv dvou či více subjektů kategorií
nikoliv neobvyklou a je věcí úvahy soudu, které právo je in
concreto silnější. (V tomto směru je třeba poukázat - což bude
rozvedeno dále - i na tradice první republiky, jež prakticky po
celou dobu své existence znala instituci ochrany nájemníků podle
zvláštních zákonů, jež umožňovaly výpověď nájemní smlouvy bytů jen
se svolením soudů). Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda ust. § 871
odst. 1 obč. zákoníku není v rozporu s čl. 11 odst. 1, druhou
větou Listiny, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu. Soud došel k závěru zápornému. Ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. je předpisem transformační
povahy: v důvodové zprávě k zákonu č. 509/1991 Sb., kterým se
mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník se praví, že přímo ze
zákona dojde ke změně práva osobního užívání na chráněný nájem. Účelem tohoto ustanovení je zajistit ochranu všech dosavadních
uživatelů bytů (účastníků dohod o odevzdání a převzetí bytu)
a vytvořit pro dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní
jistoty. To je v plném souladu s čl. 1 Ústavy České republiky
podle něhož Česká republika je svrchovaným, jednotným
a demokratickým právním státem založeným na úctě k právům
a svobodám člověka a občana. Již z tohoto hlediska nelze napadené
ustanovení kvalifikovat jako předpis protiústavní. Vznikla rovněž pochybnost, zda napadené ustanovení
neznevýhodnilo vlastníky soukromých domů (rodinných i ostatních),
u nichž v době řízeného hospodaření s byty rovněž nebylo
rozhodnutí o přidělení bytu vázáno na souhlas vlastníka domu,
který pak byl povinen uzavřít s občanem, jemuž byl byt přidělen,
dohodu o odevzdání a převzetí bytu (srov. § 154 odst. 1, 390 odst. 2 § 493 odst. 1 obč. zák., ve znění před 1. 1. 1992), takže princip
svobodně uzavřené smlouvy byl porušen (srov. ust. § 37 obč. zák.). Oproti tomu u bytů v domech ve státním či v družstevním
vlastnictví prý tento princip dotčen nebyl, neboť rozhodnutí
o přidělení bytu prakticky vydával týž subjekt (stát, družstvo),
který pak uzavíral dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Za této
situace je tedy prý napadené ustanovení zřejmě v rozporu se
zásadou rovné ochrany vlastnického práva všech vlastníků, kterou
čl.11 odst. 1 Listiny zaručuje. Podle přesvědčení Ústavního soudu ani tyto důvody neobstojí.
Již Ústavní soud ČSFR se zabýval pojmem rovnosti občanů před
zákonem, kterou chápal nikoli jako abstraktní kategorii, nýbrž
jako rovnost relativní, která - jak ji mají na mysli všechny
moderní ústavy - požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Je věcí státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod
než jiné, avšak musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro
veřejné blaho (srov. rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení
a nálezů Ústavního soudu ČSFR). Tento právní názor sdílí i Ústavní
soud České republiky. I kdyby byli vlastníci soukromých domů
oproti vlastníkům domů ostatních ustanovením § 871 odst. 1 obč. zákoníku skutečně znevýhodněni, bylo by toto znevýhodnění vyváženo
veřejným zájmem na transformaci někdejších uživatelských vztahů
k bytům v instituci chráněných nájmů, která vytvořila přijatelný
stav právní jistoty pro v š e c h n y dosavadní právní vztahy
k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání
bytu. Nešlo by tedy pouze o nájemní právní vztahy mezi nájemníky
a majiteli domů v soukromém vlastnictví. Ostatně Ústavní soud nesdílí kategorický názor, že oproti
vlastníkům soukromých domů byli ostatní vlastníci zvýhodněni,
neboť prý rozhodnutí o přidělení bytu vydával a dohodu o odevzdání
a převzetí bytu uzavíral na straně organizace vždy týž subjekt
(stát, družstvo). Takto obecně formulované tvrzení nemá oporu
v právním řádu, který platil v České republice před vydáním zákona
č. 509/1991 Sb.(novela občanského zákoníku). Podle tehdy platných
předpisů existoval striktní přidělovací systém, který se týkal
prakticky všech bytů. Státní byty, podnikové byty, byty
ministerstva vnitra a byty v domech lidových bytových družstev
přiděloval vždy národní výbor (§ 24 zák. č. 41/1964 Sb. o hospodaření s byty). (Pouze u posledních tří typů byla ingerence
národního výboru zeslabena tím, že byt byl přidělován na návrh
organizace). Oproti tomu dohodu o odevzdání a převzetí bytu, jíž
vzniklo právo byt užívat,sjednávala s občanem příslušná
organizace, konkrétně např. u státních bytů organizace bytového
hospodářství, která dům spravovala. Obdobně tomu bylo u bytů
podnikových, bytů ministerstva vnitra a bytů lidových bytových
družstev. Šlo tedy o jiný subjekt, odlišný od státního orgánu,
který byt přiděloval. I v těchto případech, zejména u jiných bytů
než státních, docházelo k tomu, že příslušná organizace
s přidělením bytu nesouhlasila. O tom svědčí sama existence ust. § 28 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb., podle něhož proti rozhodnutí
místního národního výboru o přidělení podnikového bytu, bytu
ministerstva vnitra nebo bytu v domě lidového bytového družstva se
mohou odvolat organizace hospodařící s podnikovými byty, orgán
ministerstva vnitra nebo lidové bytové družstvo. I z toho je
zřejmé, že tvrzený nedostatek smluvní svobody v této oblasti se
netýkal toliko vlastníků domů soukromých, nýbrž i domů ostatních.
Poněkud jiná situace byla u bytů stavebních bytových
družstev, které přidělovalo představenstvo družstva a dohodu
o odevzdání a převzetí bytu rovněž sjednávalo družstvo (srov. čl. 9 odst. 1 Směrnic Českého svazu bytových družstev č. 5/1984, §
155 obč. zák. ve znění před 1. 1. 1992, čl. 32 odst. 1 Vzorových
stanov Stavebních bytových družstev). Tento odchylný právní režim
lze však rozumně odůvodnit specifickou povahou družstevního
bytového vlastnictví a veřejným zájmem na rozšiřování této formy
bytové výstavby, jež znamenala výrazný pokrok v postupném
uspokojování rostoucích bytových potřeb občanů. Přidělovací právo
státu u bytů stavebních bytových družstev (na rozdíl od ostatních
uvedených bytů) bylo proto vyloučeno. Pro úplnost je třeba uvést, že zčásti obdobný právní stav
(jaký vyplývá z ust. § 871 odst.1 obč. zákoníku) existoval
i v první republice, kdy byla vydána řada předpisů, jež
srovnatelným způsobem vlastníky domů omezovaly. Ust. § 5 zák. č. 118/1928 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče ukládalo
např.vlastníku domu povinnost nepronajaté a neobydlené místnosti,
které nepotřebuje pro sebe nebo pro své zaměstnance, na příkaz
okresního úřadu pronajmout za byt. Tak přísný předpis současný
právní řád ani nezná. Ustanovení § 871 odst. 1 obč.zák. se pak
obsahově blíží ust. § 18 odst.2 cit. zákona, podle něhož od
1. 1. 1931 jest o všech bytech zabraných (viz nař. vlády č. 38/1919
Sb. z. a n.) a o bytech, jejichž správa přešla na stát ze
společných bytových úřadů, míti za to, že byla u nich mezi
uživatelem a vlastníkem domu učiněna nájemní smlouva. Ještě
výraznější omezení vlastníků volných bytů pak obsahovalo opatření
Stálého výboru Národního shromáždění republiky Československé č. 288/1938 Sb. z. a n. o mimořádných opatřeních bytové péče, podle
něhož byl vlastník povinen neobydlené místnosti způsobilé
k obývání pronajmout na příkaz okresního úřadu určeným osobám. I toto historické srovnání tedy nasvědčuje tomu, že změnu práva
osobního užívání bytů na nájem, sankcionovanou ust. § 871 obč. zák., nelze považovat za krok protiústavní. Na podporu tohoto názoru lze dodat, že bývalé Federální
shromáždění ČSFR při nápravě křivd minulého režimu přijalo řadu
zákonů, zejména např. zák. č. 119/1990 Sb., zák. č. 403/1990 Sb.,
zák. č. 87/1991 Sb. a další. Všechny tyto zákony stojí na zásadě
ochrany nabytých práv nových vlastníků v minulosti odňatého
majetku, s výjimkou případů, kdy fyzické osoby nabyly věc
v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění osoby nabyvatele a dále s výjimkou osob blízkých těmto
osobám, které na ně odňaté věci převedly. (§ 4 odst. 2 z. č. 87/1991 Sb.) Důvodová zpráva k cit. zákonu praví, že uplynutím
několika desítek let byl mnohde vytvořen nový režim právních
vztahů a úplná restituce nároků, zejména vrácení nemovitostí, by
byla možná jen za cenu nových křivd nebo jednání, která by dotčené
osoby jako křivdy mohly právem pociťovat.
Lze usuzovat, že smysl
zařazení ustanovení § 871 obč. zák. do jeho novely byl podobný,
byť to důvodová zpráva k této novele výslovně neuvádí. I se
zřetelem k těmto důvodům je třeba posuzovat otázku souladu ust. § 871 odst. 1) obč. zák. ve znění novely s ust. čl. 11 Listiny
základních práv a svobod. Z uvedeného rozboru je zřejmé, že napadeným ustanovením §
871 odst. 1) obč. zákoníku není právo vlastnit majetek ve smyslu
čl. 11 odst. 1) Listiny porušeno. Toto ustanovení obč. zákoníku,
jež toliko transformuje zanikající instituci práva osobního
užívání bytu v nájem, nelze kvalifikovat ani jako vyvlastnění nebo
nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4)
Listiny. Vzhledem k nastalé historické situaci je naopak třeba
zdůraznit znění a smysl odst. 3) článku 11 Listiny, podle něhož
vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých
anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Toto
ustanovení Listiny tvoří jedno z podstatných vodítek posuzování
ústavnosti napadeného ust. § 871 odst. 1) obč. zákoníku a plně
koresponduje úvahám, které již Ústavní soud na jiném místě
vyslovil. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ust. § 871 odst. 1)
obč. zák. s článkem 11 Listiny základních práv a svobod není
v rozporu. Ústavní soud dále zkoumal tvrzený nesoulad napadeného
ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku s článkem 9 Listiny
základních práv a svobod. Tvrzení navrhovatelek, že napadený transformační předpis
porušuje zákaz podrobit se nuceným pracím a službám ve smyslu čl. 9 Listiny, lze stěží akceptovat. Při interpretaci tohoto článku
lze použít jako pomocné hledisko již citované ustanovení odstavce
2) tohoto článku,podle něhož se ust. odst. 1) nevztahuje na:
a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí
svobody, nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest
odnětí svobody,
b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místo
povinné vojenské služby,
c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních
pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy,
zdraví nebo značné majetkové hodnoty,
d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv
druhých. Jde o případy prací sice vynucených, které však tvoří výjimku ze
zákonné zásady zákazu nucených prací nebo služeb. Za nucené práce
nebo služby lze považovat např. takové, jež jsou svou povahou
srovnatelné s pracemi a službami uvedenými v čl. 9 odst. 2)
Listiny, i když se tím nucené práce a služby nevyčerpávají. Jde
zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím
způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž
nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Za
nucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, jež
vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským
zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. Právě takovým
občanskoprávním závazkem je i navrhovatelkami namítaný závazek
poskytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu.
Uvedené názory lze opřít i o ustanovení mezinárodních smluv. Čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 29 (publikované ve
vyhl. č. 506/1990 Sb.) o nucené nebo povinné práci definuje
nucenou práci jako "každou práci nebo službu, která se na nějaké
osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke které se tato
osoba nenabídla dobrovolně". I tato norma nasvědčuje tomu, že by
zřejmě mělo jít o veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankce
vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných
subjektů. Definice toho, co se za nucenou nebo povinnou práci
nepovažuje, je pak v čl. 2 bodu 2 cit. Úmluvy dokonce ještě širší
než stanoví výše cit. č. 9 odst. 2 Listiny. Z těchto důvodů (i z důvodů uvedených v souvislosti s článkem
11 Listiny) nelze ust. § 871 odst. 1) obč. zákoníku, které má jen
transformační povahu, kvalifikovat jako porušení zákazu být
podroben nuceným pracím nebo službám ve smyslu článku 9 Listiny. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení
s čl. 9 Listiny základních práv a svobod není v rozporu. Ze všech těchto příčin byl návrh navrhovatelek na zrušení
ust. § 871 odst. 1) občanského zákoníku v celém rozsahu zamítnut,
neboť Ústavní soud po provedeném řízení došel k závěru, že důvody
ke zrušení tohoto ustanovení nejsou dány. P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2) zák. č. 182/1993 Sb.). V Brně dne 22. března 1994
Odlišné stanovisko
soudce Ústavního soudu České republiky JUDr. P. H., podané podle
§ 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu České
republiky ve věci návrhu T. H. a V.Š., na zrušení ustanovení §
871 odst. 1 Občanského zákoníku. Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu, přijatého
většinovým votem, se zakládá na následujících důvodech:
Podle § 154 odst. 1, § 390 odst. 2 a § 493 odst. 1 obč. zák.,
ve znění před 1. 1. 1992, byla zakotvena povinnost na základě
přijatého rozhodnutí o přidělení bytu uzavřít dohodu o odevzdání
a převzetí bytu. V případě uzavírání dohody o odevzdání a převzetí
bytu, jehož vlastníkem bylo stavební bytové družstvo, rozhodnutí
o přidělení bytu přijímal a dohodu uzavíral stejný subjekt. U státních bytů rozhodnutí o přidělení bytu uzavíral státní orgán,
konající jménem státu (národní výbor), dohodu o odevzdání
a převzetí bytu uzavírala příslušná organizace (organizace
bytového hospodářství), která nebyla vlastníkem bytu, nýbrž byt
pouze spravovala. V případě bytů ve státním, resp. v družstevním
vlastnictví, tudíž nedocházelo při vzniku práva osobního užívání
bytů k porušení smluvní svobody u vlastníka, protože ten svou vůli
založit právo osobního užívání vyjádřil v rozhodnutí o přidělení
bytu. Jinak tomu bylo v případě bytů v rodinném domku, bytů
v osobním a soukromém vlastnictví, u kterých vlastník neměl
v případě uzavírání dohody o odevzdání a převzetí bytu žádnou
smluvní svobodu.
(Nutno poznamenat, že právní institut přenechání
bytu v rodinném domku nebo bytu v osobním nebo v soukromém
vlastnictví byl svým obsahem totožný nebo analogický institutu
osobního užívání bytů. Z tohoto důvodu je nutno i pro tyto
instituty aplikovat ustanovení § 871 odst. l obč. zák.)
Zákonodárce proto v přechodném ustanovení § 871 odst. 1
Občanského zákoníku neposkytl stejný zákonný obsah a ochranu všem
vlastníkům a znevýhodnil bývalé vlastníky bytů v osobním
a soukromém vlastnictví, jejichž byty byly předmětem práva
osobního užívání, a to z toho důvodu, že tito neměli žádnou
možnost právně relevantně projevit svou vůli k vytvoření tohoto
práva (stát a družstvo ji měli - v rozhodnutí o přidělení, resp. o výměně bytu). Zákon tím vytvořil, resp. zakotvil stejné důsledky
(změnu práva osobního užívání bytu na nájem) pro nestejné případy
(stát a družstva jako vlastníky na jedné straně a vlastníky bytů
v rodinných domech a v osobním a soukromém vlastnictví na straně
druhé). Byl tím tudíž porušen princip rovnosti ochrany
vlastnického práva, vyjádřený v čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Novela Občanského zákoníku proto ve svém přechodném
ustanovení § 871 odst. 1 zvýhodnila jako vlastníky stát a družstva
a znevýhodnila vlastníky bytů v osobním a soukromém vlastnictví. Ve svém rozhodnutí č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů
Ústavní soud ČSFR vyjádřil své chápání principu rovnosti takto:
"Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že
určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani tu však nemůže
postupovat libovolně. ... Pokud zákon určuje prospěch jedné
skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se
tak stát jenom na základě odvolání se na veřejné hodnoty."
V analyzovaném případě většinové votum odůvodňuje případnou
nerovnost nutností ochrany práv nájemníků (resp. negativními
sociálními dopady opačného přístupu, tj. nutností zohlednit
ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy),
jakož i analogií ke koncepci restitučních zákonů, odstraňujících
jenom "některé křivdy" předchozího režimu. Posouzení ústavnosti § 871 odst. 1 obč. zák. tudíž spočívá
v odpovědi, čemu dát větší váhu: zdali akceptovat nerovnost
v zájmu sociálním (tj. aplikovat čl. 11 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, podle kterého vlastnictví "nesmí být zneužito na
újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými
zájmy" a z něj dovodit, že v dané věci by rovnost vlastníků vedla
k rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy (a sice sociální
ochranou nájemníků, zakotvenou v obč. zák.)), nebo trvat na
rovnosti v zájmu nápravy křivd jako uplatnění "stejného zákonného
obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků" podle čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
Ústavní
soud České republiky může nálezem rozhodnout o zrušení zákona,
jiného právního předpisu, nebo jejich jednotlivých ustanovení,
a to dnem, který v nálezu určí, přičemž podle § 71 odst. 4 cit. zákona práva a povinnosti, vzniklé před zrušením právního
předpisu, zůstávají nedotčeny. Je v této souvislosti nutno odpovědět na otázku, zdali
uvedená dikce cit. zákona poskytuje Ústavnímu soudu České
republiky možnost určovat den zrušení zákona, jiného právního
předpisu, resp. jejich jednotlivých ustanovení, přede dnem
vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (tj. ex tunc). Pokud Ústava
obsahuje ustanovení, umožňující více interpretací, nutno odmítnout
tu z nich, která vede k rozporu s jinými v ní vyjádřenými principy
(v daném případě s principem právní jistoty, a tím jedním ze
základů právního státu, postulát kterého zakotvuje čl. 1 Ústavy
České republiky). Jestliže ústavodárce neposkytl nálezům Ústavního soudu České
republiky účinnost ex tunc výslovně, a tudíž expressis verbis tím
neprolomil v daném případě principy právní jistoty a právního
státu, nutno cit. ustanovení interpretovat ve smyslu účinnosti
nálezů ex nunc. Nabytím účinnosti novely Občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. se právo osobního užívání bytů transformovalo v nájem a na této
skutečnosti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky
o protiústavnosti přechodného ustanovení Obč. zák., obsaženého
v § 871 odst. 1, nemůže tudíž nic změnit. Z tohoto důvodu
argumentace ustanovením čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod a jeho superiorizace z hlediska současného právního stavu
ve vztahu k ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod neobstojí. Jakkoli by zrušení § 871 odst. 1 obč. zák. z důvodu právních
účinků nálezů Ústavního soudu České republiky ex nunc již nemohlo
odstranit vzniklou nerovnost, smysl zrušení ustanovení zákona, ze
kterého vyplývající právní vztahy již ve své úplnosti vznikly
a podle § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. i v případě
zrušujícího nálezu zůstávají nedotčeny, lze spatřovat v povinnosti
Ústavního soudu posuzovat ústavnost platného práva bez ohledu na
jeho obsolentnost či naplnění v minulosti. V Brně 25. března 1994
Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR
ze dne 22. března 1994,
sp. zn. Pl. ÚS 37/93
Institut práva osobního užívání bytu, jak byl upraven
občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., se vyznačoval mimořádným
stupněm ingerence státu, resp. orgánů družstva, do právního vztahu
užívání bytu a již z tohoto důvodu v občanském právu představoval
"cizí" prvek. K takovým ingerencím ze strany státu docházelo
i v minulosti, jak se např. stalo opatřením Stálého výboru ze dne
16. listopadu 1938 o mimořádných opatřeních bytové péče,
uveřejněným pod č. 288/1938 Sb., zde však nelze si neuvědomit, že
tato opatření měla spíše mimořádný a dočasný charakter.
Zmíněný
institut práva osobního užívání byl však koncipován jako
principielní instrument v oblasti nájmů bytů a představoval
přirozené završení procesu započatého již vydáním zákona č. 138/1948 Sb. o hospodaření s byty. Stejné přirozeně platí
i o institutu přenechání bytu v rodinném domku podle ustanovení
§ 390 a násl. obč. zák. č. 40/1994 Sb., jakož i o užívání bytů
v domech v soukromém vlastnictví podle ustanovení § 493 odst. 1
citovaného zákona, kde, se zanedbatelnými výjimkami, platila
ustanovení vztahující se k právnímu vztahu osobního užívání bytů. Zejména v této oblasti, kde vlastníky domů byly fyzické osoby,
pozbývala jakoukoliv oporu prezumpce možnosti vlastníka nakládat
volně se svou věcí a používat ji pro své účely, ačkoliv právě tato
prezumpce má svůj neoddiskutovatelný sociologický a historický
podtext. Existence institutu práva osobního užívání bytu natolik
omezila uvedená práva vlastníka, že při novele občanského zákoníku
neměla vůbec přicházet v úvahu transformace tohoto institutu
v nájem, který má rovněž zcela jiné sociologické a historické
kořeny. Tak např. podle ustanovení § 1116 a obecného zákoníku
občanského se nájemní smlouva nezrušovala ani smrtí některé ze
smluvních stran, nicméně nájmy bytů mohly být v případě smrti
nájemce, bez ohledu na smluvené trvání, vypovězeny jak nájemcovými
dědici, tak pronájemcem. Ze všech těchto důvodů nelze proto souhlasit s argumentací
nálezu, pokud v těchto souvislostech klade akcent právě na
zavazující funkci práva (článek 11 odst. 3 Listiny základních
práva a svobod). Jako každý právní institut, také vlastnické právo
má svou elasticitu, která se čas od času zužuje a rozšiřuje. Tak
jako na jedné straně nelze jistě odhlédnout od zmíněné zavazující
funkce vlastnického práva, třeba na druhé straně položit eminentní
důraz na ustanovení článku 2 odst. 3 Listiny, podle kterého každý
může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon neukládá. Institut práva osobního užívání bytu
především z tohoto pohledu ve všech svých aspektech odporuje právu
vlastnit majetek, vyjádřenému v článku 11 odst. 1 Listiny. Došlo-li tedy v ustanovení § 871 odst. 1 obč. zák. k jeho pouhé
transformaci - bez toho, že by přechodná ustanovení zmíněné otázky
vyřešila zásadně jiným způsobem -, byla tím současně převzata
i všechna rezidua administrativních vlomů také do nyní platného
občanského zákoníku. V Brně dne 1. dubna 1994
Odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ČR
ze dne 22. března 1994 (
sp. zn. Pl. ÚS 37/93
)
Podle ustanovení § 14 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
podávám odlišné stanovisko k nálezu pléna Ústavního soudu ze dne
22. 3. 1993 ve věci navrhovatelek o návrhu na zrušení ustanovení
§ 871 odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.,
kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Zaujímám odlišné stanovisko zejména k odůvodnění nálezu,
podle kterého ustanovení § 871 odst. 1 občanského zákoníku není
v rozporu s čl. 11 odst.
1 větou druhou Listiny základních práv
a svobod. Podle ní vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. Navrhovatelky uvádějí, že transformací
uživatelských vztahů v § 871 odst. 1 občanského zákoníku došlo
k porušení rovné ochrany vlastnického práva. I když jsem si vědom toho, že diskuse o eventuelním zrušení
§ 871 má převážně teoretický význam, přikláním se v této části
k návrhu na zrušení mimo jiné i z hlediska úvah o právu budoucím. V předmětném případě byl uzavřen užívací poměr proti vůli
vlastníků, a tudíž je takto petrifikován právní vztah, který
vlastně není nájmem v pravém slova smyslu. Pojmovým znakem každého
nájmu je kromě jiného to, že musí vzniknout v souladu se společnou
svobodnou vůlí obou stran. Transformace administrativně právního
institutu osobního užívání bytu na občanskoprávní nájem bytu
(obligatorně natrvalo) by snad mohla být z tohoto hlediska na
místě pouze v těch případech, kdy ke vzniku právního vztahu došlo
se souhlasem vlastníka. Tak tomu bylo především v bytech v bývalém
státním a družstevním vlastnictví. V bytech v individuálním
vlastnictví (nebo např. v těch bytech, kde nájemní vztah vznikl
proti vůli pronajimatele) by bylo vhodné a možné jiné legislativní
řešení, např. transformací osobního užívání v desetiletý dočasný
nájem a podobně. Jinou variantou by mohlo být např. omezení okruhu
osob, na které automaticky přechází užívací - nájemní právo. (Jsem
si vědom toho, že v pravomoci Ústavního soudu není podávat návrhy
de lege ferenda a uvádím tyto příklady z mnoha možných
legislativních alternativ pouze z vysvětlujících důvodů, jako
protiargument proti obhajování přijaté transformační konstrukce
v § 871, jakožto jediného možného řešení.)
Nejstručnější pokus o vystižení jádra principu, který byl
porušen § 871 v těchto případech, by bylo možno formulovat např. následovně: "Trvalé užívání věci cizí proti vůli jejího vlastníka
je nemravné a odporuje základnímu lidskému právu na vlastnictví."
Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních
vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí
nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat
další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také
pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně
omezovat zákonem, nicméně takováto omezení se musí vztahovat
rovným způsobem na všechny vlastníky. Kromě toho omezení
vlastnického práva musí být vždy dočasné, jinak by šlo
o vyvlastnění. Odůvodnění nálezu, obhajujícího diskriminaci některých
vlastníků výjimečností situace naléhavé bytové nouze, v tomto
případě neobstojí. Aniž bych chtěl diskutovat o tom, nakolik je
bytová tíseň u nás všeobecná a reálná, nebo o tom, zda vleklý
nedostatek bytů v několika místech není spíše produktem příliš
dlouho a z ideologických důvodů uměle udržovaného, netržního
administrativně přídělového systému distribuce bytů, považuji za
nepřijatelné zbavit určitou skupinu vlastníků natrvalo možnosti
disponovat svým majetkem.
Na tom nic nemění skutečnost, že tento
stav u nás trvá desítky let, že se ve vědomí mnoha občanů vžil
a že je považován za normální. Nespravedlnost se nestane
spravedlností ani dlouhým trváním. Takzvané příkazové nájmy jsou
akceptovatelné v právních řádech pouze jako dočasné a nouzové
řešení. Nemohou být proto později přeměňovány na trvalé, "dědičné"
a vypjatým způsobem chráněné nájmy, pouhou transformací právního
institutu. Nedostatek souhlasu vlastníka při vzniku tohoto
právního vztahu přetrvává a nemůže být zhojen přejmenováním
institutu osobního užívání bytu na institut nájmu v novele
občanského zákona. Podle mého názoru neobstojí ani argumentace, která staví do
protikladu ochranu nájemníků proti principu ochrany vlastníků. Obhajování ochrany nájemníků odkazy na její existenci v právním
řádu první republiky, respektive jiných států, je nedorozumění. Pojem ochrany nájemníků je totiž proporcionální, otevřený a můžeme
tudíž mluvit pouze o větší či menší ochraně, nikoli o její
existenci či absenci. Samozřejmě, že většina moderních právních
řádů má ustanovení o ochraně nájemníků. Jinými slovy, ochrana
nájemníků je syntetický pojem, který sestává z množiny
subjektivních práv a povinností. Podle pravidel srovnávací právní
vědy jsou takovéto syntetické pojmy samy o sobě inkomparabilní. Vždy je zapotřebí postupně porovnávat všechna jednotlivá práva
a povinnosti (komponenty) přiřazováním jejich úplných souborů
a v souvislostech celých právních řádů. Zaujímám také odlišné stanovisko k argumentaci, podle které:
"...vzhledem k nastalé historické situaci je naopak třeba
zdůraznit znění a smysl odst. 3) článku 11 Listiny, podle něhož
vlastnictví zavazuje a nesmí ho být zneužito na újmu práv druhých
anebo v rozporu se zákonem chráněným obecnými zájmy. Toto
ustanovení Listiny tvoří jedno z podstatných vodítek posuzování
ústavnosti napadeného ustanovení § 871 odst. 1) obč. zákoníku
a plně koresponduje úvahám, které již Ústavní soud na jiném místě
vyslovil". V kruciálním konfliktu principu ochrany vlastnictví
a principu ochrany nájmu je třeba zvážit, který z těchto principů
má v daném případě převládnout. Citované ustanovení listiny podle
mého názoru neodůvodňuje omezení vlastnického práva části
vlastníků domů ve prospěch uživatelů jejich bytů, neboť se zde
nejedná ani o jeho zneužití, ani není v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. V daném případě jde pouze o ochranu
zájmů určité skupiny osob, byť by bylo implikováno prostřednictvím
kategorie ochrany nabytých práv, že jde o zájem obecný. Takovýto
podle mého názoru extenzivní výklad by vyřazoval princip ochrany
vlastnictví ve všech kolizích s kterýmkoliv dalším principem. Nemohu proto souhlasit s odůvodněním nálezu (str. 10 dole),
podle kterého: "Účelem tohoto ustanovení (rozumí se § 871 odst. 1 obč. zák.) je zajistit ochranu všech dosavadních uživatelů bytů
(účastníků dohod o odevzdání a převzetí bytu) a vytvořit pro
dosavadní užívací vztahy stav dostatečné právní jistoty.
To je
v plném souladu s čl.1 Ústavy České republiky, podle něhož Česká
republika je svrchovaným, jednotným a demokratickým právním státem
založeným na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Již
z tohoto hlediska nelze napadená ustanovení kvalifikovat jako
předpis protiústavní." Za pomoci takovéto všeobecné argumentace by
bylo možné odůvodnit i zachovávání nespravedlností z minulosti. Ve střetu principu ochrany jistoty práv nájemníků nabytých na
úkor vlastníků dávám přednost principu ochrany vlastnictví. Právo
na jasně definované a chráněné soukromé vlastnictví patří mezi
nejzákladnější lidská práva. Je nutnou, i když ne jedinou
podmínkou existence tržního hospodářství, které je obdobně nutnou,
i když ne jedinou podmínkou existence svobodné společnosti. V Brně 25. března 1994
Odlišné stanovisko soudce JUDr. A. P. Plénum Ústavního soudu ČR v rubrikované věci rozhodlo, že lhůta podle ustanovení § 72 odst. 2 je lhůtou procesní. S tímto odůvodněním nálezu nesouhlaím. Jsem toho názoru, že podle ustanovení § 27 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. se jedná o lhůtu hmotněpávní. Podaná ústavní stížnost včetně návrhu na zrušení § 871 odst. 1 obč. zák. byla proto podána pozdě, ve věci nemělo být jednáno a měla být soudcem zpravodajem odmítnuta.