22 Cdo 1028/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci řízení o nároku Mgr. Petra Sigmunda, advokáta se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, na náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 15 C 45/2007, o dovolání Mgr. Petra Sigmunda proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. října 2013, č. j. 36 Co 292/2013- 64, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. října 2013, č. j. 36 Co 2592/2013-64, a usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 29. dubna 2013, č. j. 15 C 45/2007-59, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18. listopadu 2008, č. j. 15 C 45/2007-51, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke specifikovaným nemovitostem (výrok I.), nařídil prodej těchto nemovitostí s tím, že výtěžek z prodeje bude rozdělen mezi účastníky každému jednou polovinou (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Vyhověl tak v celém rozsahu žalobě na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem. Rozsudek nabyl právní moci 31. 12. 2008. V řízení zastupoval žalobkyni advokát Mgr. Petr Sigmund, který byl jejím zástupcem ustanoven podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. prosince 2006, sp. zn. 9 Nc 4272/2006.
Podáním doručeným soudu prvního stupně 6. prosince 2012 požádal Mgr. Petr Sigmund o přiznání odměny za zastupování žalobkyně ve výši 120.368,40 Kč. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. dubna 2013, č. j. 15 C 45/2007-59, zamítl „návrh zástupce žalobkyně Mgr. Petra Sigmunda, aby mu soud přiznal odměnu za právní zastoupení žalobkyně I. R. proti České republice.“ Shora označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že Mgr. Petru Sigmundovi jako ustanovenému zástupci žalobkyně vzniklo podle § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. ve znění od 1. 1. 2013 (dále „o. s. ř.“) právo na náhradu hotových výdajů a na odměnu za zastupování včetně náhrady za daň z přidané hodnoty. Protože o. s. ř. nemá ustanovení o lhůtách pro uplatnění těchto práv a ustanovený zástupce má podle § 31 odst. 1 o. s. ř. stejné postavení jako zástupce s plnou mocí, je třeba vztah mezi ním a státem posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). To znamená, že Mgr. Petr Sigmund neuplatnil právo v tříleté promlčecí lhůtě, která začala běžet 1. 1. 2009 a uplynula 1. 1. 2012 (§ 100 odst. 1 a § 101 obč. zák.). Vzhledem k námitce promlčení pak nebylo možné jeho návrhu vyhovět. Neobstojí tak námitka, že měl být aplikován § 397 obchodního zákoníku, který stanoví čtyřletou promlčecí lhůtu.
Proti usnesení odvolacího soudu podal Mgr. Petr Sigmund dovolání. Co do jeho přípustnosti uvádí, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Jde o posouzení právního vztahu vzniklého mezi účastníkem a jemu ustanoveným zástupcem. I když dovolatel souhlasí s tím, že takový vztah je třeba posuzovat jako vztah vzniklý mezi účastníkem a zástupcem na základě plné moci, pak může jít jak o vztah občanskoprávní, tak obchodněprávní. V daném případě šlo o vztah obchodněprávní, a proto také nelze uvažovat o promlčení práva ustanoveného advokáta na náhradu hotových výdajů a odměnu za zastoupení podle občanského zákoníku. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení soudu obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a má náležitosti stanovené § 241a odst. 1- 3 o.
s. ř. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka promlčení nároků ustanoveného advokáta na náhradu hotových výdajů a odměnu za zastoupení vůči státu podle § 140 odst. 2 o. s. ř. nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání je také důvodné. Podle § 140 odst. 2 o. s. ř. byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát; při určení náhrady hotových výdajů a odměny za zastupování postupuje podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně a náhradu za daň z přidané hodnoty určí z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty stanovené zvláštním právním předpisem Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Podle § 155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí jejich výši v samostatném rozhodnutí. Podle § 149 odst. 2 o. s. ř. zastupoval-li ustanovený advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování. V daném případě soud prvního stupně rozhodl ve věci samé tak, že žalobě vyhověl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Nerozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit státu náhradu hotových výdajů a odměně za zastupování ustanoveného advokáta, resp. o základu náhrady nákladů řízení, s tím, že jejich výši určí v samostatném usnesení. Postup soudu však neměl vliv na právo ustanoveného advokáta požadovat podle § 140 odst. 2 o. s. ř. po státu náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování. Zatímco podle § 151 odst. 2 zákona o trestním řízení soudním je třeba, aby nárok na náhradu hotových výdajů a odměnu uplatnil ustanovený obhájce do jednoho roku ode dne, kdy se dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, o. s. ř. takové ustanovení nemá.
Nárok ustanoveného zástupce podle § 140 odst. 2 o. s. ř. je nárokem vyplývajícím z procesního práva, které promlčení tohoto nároku neupravuje, a proto o jeho promlčení nelze vůbec uvažovat. Nejvyšší soud ještě dodává, že obdobně v rozsudku ze dne 24. června 2004, sp. zn. 33 Odo 449/2002, dostupným na www.nsoud.cz, uvedl, že nárok na náhradu nákladů trestního řízení (náhrada hotových výdajů a odměna) ustanoveného obhájce má základ v právu procesním, které možnost požadovat úroky z prodlení z přiznané náhrady nezakotvuje. Za této situace dovolací soud nepovažoval za nutné řešit otázku, zda zastoupení advokátem na základě plné moci je vztahem občanskoprávním nebo obchodněprávním. Protože právní posouzení věci odvolacím soudem nebylo správné, dovolací soud jeho rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243c odst. 2 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu