22 Cdo 1030/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče, ve věci žalobce
J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. K., zastoupenému advokátem,
o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C
129/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7.
června 2000, č. j. 12 Co 335/99-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2000, č. j. 12 Co
335/99-143, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. března 1999, č. j. 5
C 129/94-80, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu
řízení.
obci K. a kat. úz. B. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobce není v souzené věci aktivně legitimován,
neboť nedoložil, že mu předmětné vodní dílo (malá vodní elektrárna) bylo vydáno
podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo jiné právní
normy. Neztotožnil se s názorem žalobce, že vodní dílo bylo žalobci vydáno jako
příslušenství věci hlavní, tj. sklárny v B. Podle názoru soudu prvního stupně
„dle § 121 odst. 1 ObčZ je příslušenství věci samostatným předmětem právního
vztahu a právní úkony, týkající se věci hlavní, se nevztahují bez dalšího na
příslušenství věci“. Při tomto názoru bylo nadbytečné zabývat se otázkou, zda
žalobci ohledně předmětného vodního díla vzniklo či nevzniklo právo na jeho
vydání proti povinné osobě S. B., a. s., neboť žalovaný jako fyzická osoba
nemůže být povinnou osobou k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb. ani
jiného právního předpisu.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 7. června 2000, č. j. 12 Co 335/99-143, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně s tím, že v dohodě o vydání
věci vodní dílo mezi vydávanými nemovitými věcmi není uvedeno, a že pokud věci
tvořící příslušenství věci hlavní mají být převedeny, musí být v dispozičním
úkonu uvedeny. Žalobce tak není aktivně legitimován k uplatnění nároku podle §
126 odst. 1 ObčZ. O návrhu na připuštění dovolání odvolací soud nerozhodl.
Proti rozsudku odvolací soudu podal žalobce dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) OSŘ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., dále „OSŘ“]. Přípustnost dovolání
opřel o § 239 odst. 2 OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za rozhodnutí
po právní stránce zásadního významu pro řešení otázky, zda lze aplikovat právní
samostatnost příslušenství u dohod o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
Současně vznesl pochybnost, zda v daném případě nejde o součást věci hlavní.
Namítá, že pokud se v rámci restitucí vydávaly průmyslové objekty, pak ve
většině dohod o vydání věci nebylo příslušenství výčtově uváděno. Podle jeho
názoru „by daná judikatura vytvořila chaotický stav“ a vyslovený právní názor
by vedl ke zpochybnění, zda v případě vydání průmyslových objektů došlo také k
vydání provozně nezbytného příslušenství. V této souvislosti poukazuje na
odlišný právní názor vyslovený v komentáři prof. J. Švestky, DrSc., s
kolektivem k občanskému zákoníku, vydaný nakladatelstvím Frances a SEVT, s
tím , že v daném případě pochybnosti vzniknout nemohly, protože žalobce ve
výzvě k vydání věci uplatnil i nároku na vydání vodního díla, připojil doklady
o jeho nabytí svými právními předchůdci a od povinné osoby se mu dostalo
ujištění, že pokládá vodní dílo za vydané. Podle názoru žalobce požadavek
uvedení příslušenství v textu dohody o vydání věci nelze „stavět kategoricky“,
jak to učinily soudy obou stupňů, ale rozhodující je, zda by mohly vzniknout
pochybnosti o jeho převedení. V tomto případě nemělo postačovat k rozhodnutí
jen to, že vodní dílo nebylo v dohodě o vydání věci uvedeno, ale bylo třeba se
zabývat ostatními důkazy, zejména vůlí a stanoviskem vydávajícího. Soudy obou
stupňů se také nezabývaly tím, že v daném případě vodní dílo nelze pokládat za
„stavbu“, jde o stavbu podpovrchovou, která nebyla evidována v pozemkové knize,
a byla vyřazena z provozu, když původní brusírna skla byla zbourána. Z toho
důvodu přestal vydávající vodní dílo evidovat i ve svých inventurních
soupisech. Podle žalobce šlo spíše o součást věci. Držení vodního díla
žalovaným je neoprávněné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovolání není přípustné. Soudy
obou stupňů se vypořádaly s otázkou, zda příslušenství věci musí být výslovně
uvedeno v dohodě o vydání věci, a k otázce posouzení vodního díla jako součástí
věci žalobce připuštění dovolání nenavrhl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání
přípustné.
Dovolatel nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedených v § 237 odst. 1
OSŘ, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Dovolání v této věci může tak být přípustné jen podle § 239 odst. 2
OSŘ, když předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, uvedené v § 237 odst. 1, § 238
odst. 1 písm. b) anebo v § 239 odst. 1 OSŘ nebyly naplněny.
Podle § 239 odst. 2 OSŘ je dovolání přípustné tehdy, nevyhoví-li
odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením
(vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
V daném případě dovolatel při jednání před odvolacím soudem 29. 3. 2000
navrhl, aby bylo připuštěno dovolání pro vyřešení otázky zásadního právního
významu, a to „do jaké míry musí být v dohodách o vydání podle zák. 87/1991 Sb.
výslovně zmíněno příslušenství vydávané věci hlavní“.
Nejvyšší soud v rozhodnutí publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck pod C 23, svazek 1, dovodil, že „o
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně
mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla
tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil,
nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena
v konstantní judikatuře vyšších soudů“. Obdobný právní názor zaujal v
rozhodnutí publikovaném v tomtéž Souboru pod C 71. Naopak za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť
nelze učinit závěr o ustálené judikatuře Nejvyššího soudu ohledně nastolené
právní otázky, týkající se převodu nemovitostí. V rozsudku Nejvyššího soudu ze
4. 7. 1985, sp. zn. 4 Cz 25/85, publikované pod č. 7 ve Sbírce rozhodnutí a
stanovisek v roce 1987 je vyjádřen názor, že „příslušenství věci může být
převedeno na nového nabyvatele, a to buď zároveň s věcí hlavní nebo nezávisle
na tomto převodu; nepřechází však vždy bez dalšího na nabyvatele věci hlavní.
Ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být proto vedle věci hlavní uvedeny a
řádně identifikovány také věci, které jsou jejím příslušenstvím. Součásti věci
hlavní však přecházejí na nového nabyvatele věci hlavní, i když nejsou výslovně
uvedeny ve smlouvě o převodu věci hlavní“. Naproti tomu Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 14. 8. 2001, sp.zn. 28 Cdo 133/2001, publikovaném v Souboru od
C 678, zaujal odchylný právní názor prezentovaný právní větou: „Při převodu
vlastnictví sdílí příslušenství právní osud věci hlavní, bez zřetele k tomu,
jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství identifikovali“. Tento právní
názor není přijímán bezvýhradně. Dovolání je tak přípustné.
V souzené věci jde o vyklizení vodního díla, nacházejícího se na
pozemcích parcelních čísel 384/1, 384/3 a 99 v obci K. a kat. úz. B., kdy
žalobce opírá svůj požadavek o § 126 odst. 1 ObčZ, podle kterého vlastník má
právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně
zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom , kdo mu ji neprávem
zadržuje. Své vlastnické právo ke spornému vodnímu dílu dovozuje z dohody o
vydání věci z 28. 6. 1991, registrované bývalým Státním notářstvím v Třebíči 6.
8. 1991 pod sp. zn. RE 291/91. Soudy obou stupňů správně zjistily, že sporné
vodní dílo, umístěné na pozemcích nikoli ve vlastnictví žalobce, v označené
dohodě není výslovně uvedeno ve výčtu vydávaných nemovitostí. Žalobce již v
žalobě předmětné vodní dílo označoval jednak jako součást celého objektu
sklárny, jednak jako jeho příslušenství. Soudy obou stupňů při rozhodování
vycházely z toho, že vodní dílo je příslušenstvím sklárny, aniž se také
zabývaly otázkou, zda se nejedná o její součást (§ 120 odst. 1 ObčZ), a za tím
účelem provedly potřebná skutková zjištění. Podle názoru dovolacího soudu,
nabízí-li se či je tvrzena stavební souvislost určité věci - stavby se stavbou
hlavní, nelze dospět k závěru že stavba nikoli hlavní je příslušenstvím, aniž
by již byla vyřešena nastolená otázka, zda není součástí stavby hlavní.
Vzhledem k tomu, že dosud nebylo najisto postaveno, že se nejedná o součást
věci hlavní (sklárny), ale o její příslušenství, bylo předčasné zabývat se
otázkou, zda ve smlouvě o převodu nemovitosti musí být vedle věci hlavní
uvedeny a řádně identifikovány také věci, jež jsou jejím příslušenstvím, či
nikoli. V případě, že by předmět sporu byl součástí sklárny, nebylo by o jeho
převodu na žalobce pochyb.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo
neúplné a tudíž nesprávné, proto byl rozsudek odvolacího soudu podle § 243b
odst. 1 OSŘ zrušen. Jelikož důvod zrušení se vztahuje také na rozsudek soudu
prvního stupně, byl zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. září 2002
JUDr. František
Balák,v.r.
předseda
senátu