U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Š. K., proti žalovanému Ing. J. K., zastoupenému JUDr.
Luďkem Neumanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 9, o určení
vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 18 C 302/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. listopadu
2008, č. j. 37 Co 324/2008-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. května
2008, č. j. 18 C 302/2006-43, zamítl žalobu, aby soud určil, že nemovitosti
zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj na LV č. 931 pro obec B. a
kat. území P., a to rodinný dům č. p. 79 stojící na parc. č. 502/1, budova bez
č. p./č. e. – garáž stojící na pozemku parc. č. 502/2 a pozemky parcelních
čísel 502/1, 502/2, 450/3 a 503, spadají do společného jmění manželů Ing. J. K.
a Š. K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4.
listopadu 2008, č. j. 37 Co 324/2008-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Nejvyšší soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v odůvodnění
usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací
řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání
opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i
obsah dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí
procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění
předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tak tomu však není.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v
souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se dovolací soud
nemíní odchýlit.
Pro rozhodnutí ve věci bylo určující posouzení právní otázky existence
naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva k nemovitostem v
případech, kdy je souběžně vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. března 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008,
publikovaném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, vyslovil
názor, že naléhavý právní zájem na určení, že určitá nemovitost náleží do
společného jmění manželů – účastníků může v průběhu řízení pominout, jestliže
spornou otázku společného vlastnictví lze již řešit jako otázku předběžnou v
rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů. V uvedené věci šlo o
situaci, kdy v době odvolacího řízení oproti stavu v době rozhodování soudu
prvního stupně došlo k zániku společného jmění manželů, avšak zatím nebylo
zahájeno řízení o jeho vypořádání. S ohledem na skutkovou odlišnost v této
věci, kdy za odvolacího řízení již existovalo řízení o vypořádání společného
jmění účastníků, uvedený právní závěr na ni logicky dopadá tím spíše. Bezesporu
také odpovídá ustálené soudní praxi, podle níž naléhavý právní zájem na určení
právního vztahu není dán, má-li jím být vyřešena předběžná otázka, která je
určující pro konstitutivní rozhodnutí (resp. rozhodnutí na plnění) v jiném
řízení mezi týmiž účastníky. Odvolací soud tedy rozhodl v souladu s uvedeným
rozhodnutím a dovolání tak není přípustné.
K výše uvedenému lze pouze poznamenat, že pokud se v článku publikovaném v
časopisu Právní fórum č. 5/2010 pod názvem „Společné jmění manželů v nejnovější
judikatuře“ píše o otázce naléhavého právního zájmu na určení, že věc patří do
dosud nevypořádaného společného jmění manželů, lze jen podotknout, že se zde
neuvažuje výslovně o případu, o jaký jde v této věci, kdy v době řízení o
určení již běží řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému
žalovanému náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalobkyni právo, nevznikly
(§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. února 2011
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu