22 Cdo 1040/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka,
Ph.D., ve věci žalobců a) J. K., b) J. K., obou zastoupených Mgr. Luďkem
Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Ředitelství
silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 4, Na
Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby 65993390, o uložení povinnosti
zdržet se imisí hluku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod spisovou
značkou 28 C 54/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 25. 9. 2014, č. j. 51 Co 445/2013-237,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. 9.
2013, č. j. 28 C 54/2008-222, zastavil řízení o žalobě, jíž se žalobci domáhali
určení, aby žalovanému byla uložena povinnost „zdržet se rušení hlukem
pocházejícím z provozu na pozemní komunikaci I/27 v ulici Klatovská v Plzni
tak, aby hodnota ekvivalentní hladiny akustického tlaku (A LAeq,T) pro chráněné
vnitřní prostory staveb domů v ulici K. čp. a U T. čp. v k. ú. P. v žádném z
nich nepřesáhla hodnoty 40 dB (A) v době od 6 do 22 hodin a 30 dB (A) v době od
22 do 6 hodin a pro chráněné venkovní prostory a chráněné venkovní prostory
staveb těchto domů v žádném z nich nepřesáhla hodnoty 70 dB (A) v době od 6 do
22 hodin a 60 dB (A) v době od 22 do 6 hodin“ (výrok I.). Dále uložil žalobcům
povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech
řízení státu (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 7. 2014, č. j.
51 Co 445/2014-237, k odvolání žalobců, jež směřovalo toliko proti výrokům II.
a III., usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. (o nákladech řízení ve
vztahu mezi jeho účastníky) změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů před soudy všech stupňů a ve výroku III. (o nákladech řízení
státu) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu, a to té části výroku, v níž odvolací soud
potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení státu, podávají
žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 o. s. ř., a uplatňují v něm
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s.
ř. Dovolatelé namítají, že odvolací soud nezohlednil důvody zvláštního zřetele
hodné pro aplikaci § 150 o. s. ř. a neměl přiznat státu náhradu nákladů řízení
– znalečného. Dovolatelé uvádějí, že jde o otázku, která nebyla doposud
dovolacím soudem řešena. Namítají, že na základě skutkových zjištění soudů obou
stupňů, jež vycházejí zejména ze znaleckého posudku, je prokazatelné, že
dochází k obtěžování dovolatelů nadměrným hlukem z komunikace, jejímž
provozovatelem je žalovaný. V důsledku změny judikatury v průběhu řízení,
provedené nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11
(text nálezu je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu
nalus.usoud.cz), byli žalobci nuceni vzít žalobu zpět. Podle jejich názoru je
zde důvod pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., jelikož nález Ústavního soudu
byl natolik překvapivý, že jim následně nelze přičítat neúspěch ve věci z
důvodu zpětvzetí žaloby. Proto by bylo nepřiměřené, aby podle zásady úspěchu ve
věci byli povinni hradit náklady znalečného státu. Dále namítají, že zmíněný
znalecký posudek doc. RNDr. Marie Vaňkové, CSc. byl nadbytečný, jelikož hodnoty
naměřeného hluku překračující míru přiměřenou poměrům již byly prokázány z
protokolů o měření hluku vypracovaných autorizovanou laboratoří Ing. M. M. v
roce 2007, jež v řízení předložili žalobci. Náklady znaleckého posudku tedy má
nést žalovaný.
Žalovaný se k dovolání žalobců nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno
dne 7. 2. 2008 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 25. 7. 2014 (srovnej část
první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2.
zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 o.
s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§
240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného
zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se dovolací
soud tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále
citovaná rozhodnutí). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené
rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu
patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem.
Žalobci v dovolání předkládají k řešení otázku procesního práva formulovanou
tak, že se v poměrech rozhodování o nákladech řízení státu ve smyslu § 148
odst. 1 o. s. ř. dovolávají aplikace moderačního oprávnění soudu dle § 150 o.
s. ř. Dovozují, že sice zpětvzetím žaloby z procesního hlediska zavinili, že
řízení muselo být zastaveno, nicméně ke zpětvzetí žaloby je přiměla změna
judikatury Ústavního soudu představovaná nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 1.
2012, spisová značka I. ÚS 451/11, k níž došlo až v průběhu řízení (v
předchozím řízení před dovolacím soudem). Náklady řízení na znalecký posudek,
které navíc v průběhu řízení byly vynaloženy nadbytečně (žalobci tvrdí, že
překračování hlukových limitů na pozemní komunikaci bylo prokázáno již z
protokolů o měření hluku předložených žalobci), by tak měl nést stát.
Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. stát má podle výsledků řízení proti účastníkům
právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků.
Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
Povinnost nahradit náklady řízení, stanovená podle § 142, § 143, § 146 odst. 2,
§ 147 nebo 148 o.s.ř., se může v konkrétním případě jevit jako nepřiměřená
tvrdost. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto soudu umožňuje, aby ve výjimečných
případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníkům, vedlejším účastníkům
nebo státu, kteří by jinak měli právo na náhradu nákladů, tuto náhradu zcela
nebo zčásti nepřiznal. Možnost soudu nepřiznat státu vůči procesně neúspěšnému
účastníku řízení náhradu nákladů řízení státem zálohovaných prostřednictvím
aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. je dovozována i judikaturou dovolacího soudu
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo
2854/2014, ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2014, a ze dne 25. 4. 2014,
sp. zn. 33 Cdo 4275/2013, jež jsou přístupná, stejně jako ostatní dále citovaná
rozhodnutí, na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), jakož i
judikaturou Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 221/04, jenž je přístupný na internetových stránkách na
internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). V tomto ohledu je
procesní otázka, na jejímž řešení je v projednávané věci rozhodnutí odvolacího
soudu založeno, již řešena.
Výkladem § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud v obecné rovině zabýval například v
usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013. V něm vyložil, že
„okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by
se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení
tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další“. V uvedeném rozhodnutí
Nejvyšší soud dále uvedl, že „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení
ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční
oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou
diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je
soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je
třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout.
Ustanovení § 150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu
na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů
úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele,
kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze
v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.
Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových
sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy,
přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku
větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné
okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na
spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.“
Ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4275/2013, dovolací soud ve vztahu k vazbě § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř.
vysvětlil, že „ustanovení § 150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je
nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo
právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně
vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody
hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní
věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných
hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž
okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu
řízení a další.“
Shodně k problematice důvodů aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. přistupuje též
Ústavní soud (srovnej například nálezy ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS
1030/08, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3810/12, jež jsou přístupné na
internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
Žalobci vymezují přípustnost dovolání hlediskem existence procesní otázky,
která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu řešena, tvrzením okolnosti hodné
zvláštního zřetele, jež spočívá ve změně judikatury. Tato změna žalobce přiměla
ke zpětvzetí žaloby, jež se vzhledem ke kritériu výsledku řízení nepříznivě
projevilo i v rozhodování o nákladech řízení státu. Rovněž ani tato otázka
přípustnost dovolání nezakládá, neboť již byla v rozhodovací praxi dovolacího
soudu řešena a odvolací soud se od této praxe svým rozhodnutím neodchýlil.
V usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2016, Nejvyšší soud uvedl, že
„z judikatorně dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba)
brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace § 150 o. s. ř., je zřejmé, že
změna právní úpravy, tedy též ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu
Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Nejde tu o specifické
okolnosti konkrétního případu, opodstatňující výjimečný přístup vůči určité
osobě, nýbrž o typovou situaci, do níž se dostane každý účastník řízení s
totožným či obdobným předmětem.“
Obdobným způsobem lze argumentovat změnou judikatury provedenou nálezem
Ústavního soudu, jenž jej nevydal v pozici tzv. negativního zákonodárce. Nález
vydaný Ústavním soudem při kontrole ústavnosti rozhodnutí obecných soudů v
konkrétním případě je ve smyslu článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky
závazný pro všechny orgány a osoby, což odpovídá poslání Ústavního soudu a jeho
postavení v systému orgánů veřejné moci. Tato závaznost nikoliv toliko ve
smyslu kasačním (procesním), ale i precedenčním, znamená, že nález Ústavního
soudu v konkrétní věci má zpravidla judikatorní přesah i do jiných řízení
charakterizovaných v podstatných rysech totožnými či obdobnými skutkovými
okolnostmi; nabývá tak povahy tzv. práva v materiálním slova smyslu (k
problematice závaznosti svých rozhodnutí, a to jak ve smyslu kasačním, tak ve
smyslu precedenčním, se Ústavní soud komplexně a velmi podrobně vyjádřil
zejména v nálezu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, jenž je přístupný
na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz). V takovém případě
nálezová judikatura Ústavního soudu ovlivňuje interpretační a aplikační praxi
při řešení konkrétní právní otázky bez ohledu na poměry či postoje konkrétního
účastníka řízení a okolnosti, které vedly v konkrétním případě ke vzniku sporu.
Obecný dosah judikatury Ústavního soudu tak vylučuje, aby se jednalo o
okolnost, která může mít vliv na rozhodování o nákladech řízení v režimu § 150
o.s.ř., není-li rozhodnutí Ústavního soudu spjato s konkrétní věcí a poměry
konkrétního účastníka řízení, jenž se užití moderačního oprávnění soudu
dovolává.
K námitce dovolatelů, že provedení znaleckého posudku nebylo účelné, popřípadě,
že byl posudek nadbytečný, dovolací soud nemůže přihlédnout, neboť ve vztahu k
této námitce žalobci nevymezili, které z hledisek přípustnosti dovolání
obsažených v § 237 o. s. ř. je naplněno. Nad rámec toho dovolací soud uvádí, že
neúčelnost či nadbytečnost ve věci vypracovaného znaleckého posudku se z obsahu
procesního spisu a provedeného dokazování nepodává, neboť výsledky měření hluku
provedeného autorizovanou laboratoří Ing. M. M. v roce 2007 byly žalovaným
zpochybněny. Proto soud prvního stupně, aniž by to některá z procesních stran
navrhla, ustanovil k prokázání právně významné skutečnosti, jež svou povahou
předpokládá uplatnění odborných znalostí, znalkyni. Skutečnost, že znalecký
posudek následně potvrdil výsledky měření hluku, jež vyplývaly z důkazu
předloženého žalobci, nečiní znalecký posudek nadbytečným či neúčelným, neboť
právně významná skutečnost tvrzená žalobci a popíraná žalovaným by zůstala bez
důkazu znaleckým posudkem sporná.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle § 243c odst.
1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2016
Mgr. David Havlík
předseda senátu
předseda senátu