22 Cdo 1049/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) P. Š. a b) B. Š., proti žalovaným: 1) J. H. a 2) I. H.,
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu
Praha-západ pod sp. zn. 10 C 927/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 25 Co 311/2004-42,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zapsaného u Katastrálního úřadu P. na LV č. 284, jsou žalobci, a dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou vlastníky
pozemku parc. č. 112/34 o výměře 1260 m2, který je oplocený. Tento pozemek
nabyli kupní smlouvou, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro Prahu-západ
13. 3. 1978. Pozemek byl již v době koupě oplocený. Ze strany žalobců podél
plotu se nacházejí vzrostlé stromy. Žalovaní jsou vlastníky pozemků parc. č.
112/35 a 112/29, které sousedí s pozemky žalobců. Podle vytyčovacího náčrtku z
29. 5. 2001, vyhotoveného za žádost žalovaných, plot na pozemku parc. č. 112/34
částečně zasahuje do pozemku parc. č. 112/35, tedy do pozemku žalovaných. Tuto
skutečnost se žalobci dověděli 11. 6. 2001. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že žalobci nabyli vlastnictví k části pozemku parc. č. 112/35 o výměře
36 m2 v hranicích, daných stávajícím plotem a zaměřených geometrickým plánem
pro rozdělení pozemků z 10. 2. 2004, neboť sporný pozemek drželi v dobré víře,
že jim patří, od roku 1978. Po koupi pozemku parc. č. 112/34 pozemek
nepřeměřovali a daný stav žádný ze sousedů nezpochybňoval.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem
ze dne 16. listopadu 2004, č. j. 25 Co 311/2004-42 změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určil, že ve společném jmění žalobců „je pozemek o
výměře 36 m2 označený jako díl „a“ na geometrickém plánu č. 539-15/2004
vypracovaném a ověřeném Ing. L. O. 18. 9. 2004 pod č. 15/2004 a odsouhlaseném
Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. 29. 9. 2004
pod č. 2733/04, který byl tímto geometrickým plánem sloučen s pozemkem č. parc.
112/34 v katastrálním území a obci Ř., zapsaným v katastru nemovitostí na listu
vlastnictví č. 283 pro obec a katastrální území Ř. u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště P.“, s tím, že blíže označený
geometrický plán z 18. 9. 2004 je nedílnou součástí rozsudku. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Odvolací soud některé soudem prvního stupně provedené
důkazy a učinil v podstatě shodná skutková zjištění jako soud prvního stupně.
Podle jeho názoru soud prvního stupně správně dospěl k závěru, že žalobci mají
na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ten však spočívá v tom, že jiným
způsobem, než žalobou na určení svého vlastnického práva ke sporné části
pozemku, nemohou dosáhnout toho, aby byli v katastru nemovitostí zapsáni jako
jeho vlastníci. Odvolací soud dovodil, že žalobci byli v dobré víře, že jim
vlastnické právo k dílu „a“ patří, byli tedy jeho oprávněnými držiteli,
označený díl drželi jako oprávnění držitele nepřetržitě od roku 1978, k 1. 1.
1992 tedy splnili i podmínku vydržecí doby a stali se tak vydržením jeho
vlastníky (ve společném jmění manželů). Nepřisvědčil námitce žalovaných, že
vyhověním žalobě jim bude znemožněn přístup na jejich pozemek, s tím , že
otázka, zda žalovaní budou či nebudou mít přístup na svůj pozemek, není pro
posouzení, zda žalobci vydrželi spornou část pozemku či nikoli, není právně
významná. Rozsudek soudu prvního stupně změnil proto, aby odstranil pochybení
soudu prvního stupně, který výrok rozsudku formuloval tak, že nebyl vykonatelný.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání z důvodů
nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, které měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní
význam, neboť „judikaturou nebyla řešena otázka kolize práva na vydržení s
právem na přístup ke své nemovitosti“. Namítají, že rozhodnutím soudů byl
znehodnocen jejich pozemek, protože na něj není přístup. V minulosti jim
nevadilo, že žalobci oplotili část jejich přístupové cesty, protože se na svůj
pozemek dostávají přes pozemek sousedů z druhé strany. Pokud se však tito
rozhodnou oplotit svůj pozemek na hranici, což v budoucnu hrozí, nebudou se
moci za dané situace dostat na svůj pozemek automobilem. Oba soudy vyšly jen z
tvrzení žalobců, kteří neprokazovali ani nevysvětlili, proč při stavbě plotu
zabrali část jejich pozemku. Jsou toho názoru, že jejich právo na zachování
přístupové cesty k jejich pozemku „je silnější než právo na vydržení
nemovitosti“. Zachování přístupu k jejich pozemku je potřebné i z toho důvodu,
aby na něj mohla přijet sanitka, hasičský vůz apod. Zpochybňují také naléhavý
právní zájem žalobců na požadovaném určení s ohledem na jejich tvrzení, že na
věci nemají žádný zájem. Vadu řízení spatřují v tom, že „soudy uvěřily
výpovědím žalobců, aniž by žalobci unesli důkazní břemeno, přestože oni tvrzení
žalobců popřeli“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání uvedli, že pozemek žalovaným nezabrali. Z
geometrického plánku z 28. 11. 1971 je patrné, že v roce 1978, tedy v době, kdy
pozemek koupili od manželů V., byl jimi koupený pozemek již oplocený. Svědčí o
tom také vzrostlé stromy nacházející se u plotu, které tam po zakoupení pozemku
vysadili. Rozhodnutí soudů obou stupňů považují za správná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
I když odvolací soud formuloval výrok rozsudku ve věci samé jako
měnící, jde o rozsudek potvrzující, neboť odvolací soud práva a povinnosti
účastníků nestanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně, výrok
rozsudku pouze upřesnil tak, aby byl vykonatelný. K tomu srov. usnesení
Nejvyššího soudu ČR z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck,
svazku 12, pod C 132.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za
splnění předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst.
3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn,
přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného
ustanovení § 241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve
věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázku vydržení
sporného pozemku žalobci neřeší v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí
odvolacího soudu je zcela v souladu se stávající judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu se nezaobírá žádnou právní otázkou, která by toto
rozhodnutí činila rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolací
soud sdílí přesvědčení odvolacího soudu, že v řízení o vydržení vlastnického
práva k pozemku otázka, „zda budou či nebudou mít žalovaní přístup na svůj
pozemek … není rozhodná pro posouzení vydržení“. Určení existence vlastnického
práva rozhodnutím soudu má toliko deklaratorní povahu a tak důsledky takového
rozhodnutí, které jen osvědčuje již existující právní stav, včetně možných
komplikací z hlediska přístupu k nemovitosti žalovaných, opravdu nemůže mít
žádný vliv na výsledek řízení. V tomto ohledu lze odkázat např. na usnesení
Nejvyššího soudu ČR z 15. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 927/2004, jímž byla řešena
obdobná námitka a podle kterého „uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže
být posouzeno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 ObčZ“ (viz C 2956 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu – právní věty a rejstříky, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, sešit
31).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 za použití § 218 písm. c) OSŘ
dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2005
JUDr. František
Balák, v. r.
předseda senátu