22 Cdo 1054/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče
a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J. N.
proti žalované D. N., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18
C 11/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 9. září 2003, č. j. 23 Co 247/2003-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. ledna 2003, č. j. 18 C 11/2000-168, vypořádal zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) tak, že do výlučného vlastnictví
žalobce přikázal movité věci specifikované blíže ve výroku označeném I. a do
vlastnictví žalované movité věci identifikované ve výroku označeném II. Výroky
III. a IV. přikázal každému z účastníků pohledávku z BSM vůči V. a M. D., ve
výši 80.000,- Kč a výrokem V. uložil žalobci, aby zaplatil žalované na
vypořádací podíl ze zaniklého BSM částku 5.701,- Kč do 3 dnů od právní moci
rozsudku. Výroky VI. až IX. pak rozhodl o nákladech řízení a o soudním
poplatku. Vyšel z toho, že mezi účastníky nedošlo k platné dohodě o vypořádání
BSM, a tak je namístě rozhodnutí soudu. To, že shora zmíněné movité věci náleží
do BSM, nebylo mezi účastníky sporné. Naproti tomu dům č. p. 201 v D. s
přilehlými pozemky dostala žalovaná v roce 1995 od svých rodičů V. a M. D.
darem, takže tyto nemovitosti nelze do BSM zahrnout. Argumentaci žalobce, že ve
skutečnosti byla uzavřena kupní smlouva, jíž otec žalované prodal uvedené
nemovitosti oběma účastníkům, takže dům s pozemky rovněž patří do BSM, soud
prvního stupně nepřisvědčil. Účastníci pak shodně vypověděli, že v létě 1995
předali otci žalované částku 160.000,- Kč, která pocházela ze společných
prostředků, a její převzetí potvrdili i rodiče žalované. Jelikož nebyl
jednoznačně prokázán důvod tohoto plnění (žalovaná vypověděla, že účastníci
sami peníze rodičům nabídli, když od nich dostali dům, zatímco její otec uvedl,
že důvodem předání peněz bylo, to, aby on a manželka mohli „podělit“ další
sourozence žalované, když jí přenechali dům, a žalobce tvrdil, že se jednalo o
kupní cenu za prodané nemovitosti), uzavřel soud prvního stupně, že šlo „o
pohledávku vzniklou bez právního důvodu“. V rámci vypořádání pak přikázal tuto
pohledávku oběma účastníkům stejným dílem, „když vzal v úvahu, že se jedná o
pohledávku promlčenou … a přikázat ji pouze jednomu z účastníků by odporovalo
zásadám uvedeným v ust. § 150 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 7.
1998“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 23 Co 247/2003-190,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že účastníkům sice přikázal do jejich
výlučného vlastnictví stejné movité věci jako soud prvního stupně, ale
pohledávku vůči V. a M. D. ve výši 160.000,- Kč přikázal celou žalované, jíž
zároveň uložil, aby zaplatila žalobci částku 74.299,- Kč do jednoho měsíce od
právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a
o soudním poplatku. K důvodům přikázání uvedené pohledávky výlučně žalované
uvedl, že „obecně lze … souhlasit s názorem okresního soudu o způsobu
vypořádání již promlčené pohledávky. Nicméně v tomto konkrétním případě je
třeba přihlédnout k okolnostem, za nichž bezdůvodné obohacení manželům D.
vzniklo a v čí prospěch byla peněžitá částka ve výši 160.000,- Kč manželům D.
předávána. Sama žalovaná u odvolacího jednání potvrdila, že motivem předání
zmíněné částky bylo vytvoření možnosti jejím rodičům majetkově vypořádat jejich
další dceru, což také ostatně plyne ze svědecké výpovědi svědka V. D., jenž
potvrdil, že pokud jejich dcera dostala dům, tak by i ostatní děti měly také
něco dostat. S ohledem na to, že šlo původně o společné finanční prostředky
obou účastníků a tyto byly poskytnuty v zájmu pouze žalované, bylo by … v
rozporu s dobrými mravy, pokud by tato promlčená pohledávka nebyla přikázána
tomu z bývalých manželů, který z toho měl prospěch“. Tato změna rozsudku se pak
promítla i do výpočtu vypořádací částky.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Nesouhlasila s tím, že pohledávka
za jejími rodiči, která je podle ní zcela nepochybně pohledávkou promlčenou a
tudíž vlastně pohledávkou žádnou, byla celá přikázána jí, a namítla, že tím
odvolací soud narušil zásadu rovnosti podílů účastníků ze zaniklého BSM, i když
ji přitom současně deklaroval. Tímto postupem odvolacího soudu byla jednoznačně
poškozena, neboť žalobci se dostává o 80.000,- Kč více než činí jeho polovina
majetku. Žalovaná zdůraznila, že pokládá za správný závěr, který ohledně sporné
pohledávky vyslovil soud prvního stupně, a navrhla, aby byl napadený rozsudek
zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Dovolání, které proti rozsudku
odvolacího soudu podal on, bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. února
2004, č. j. 18 C 11/2000-217, které nabylo právní moci dne 6. března 2004,
jako opožděné odmítnuto.
Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou
osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o
způsobilý dovolací důvod a že jsou splněny i další zákonem vyžadované podmínky
dovolacího řízení (§ 241, § 241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek
podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nejsou v dovolání vytýkány a ani z obsahu spisu
neplyne, že by řízení bylo některou z nich postiženo. Proto se dovolací soud
zabýval jen namítaným nesprávným právním posouzením věci tak, jak tento
dovolací důvod žalovaná vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis,
než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale
nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní
závěry.
Podle § 150 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č.
91/1998 Sb. se při vypořádání BSM vychází z toho, že podíly obou manželů jsou
stejné. Stanovení rozsahu a ocenění majetku v BSM je předpokladem pro určení
hodnotových podílů obou manželů. Za tímto vypořádáním z hlediska
kvantitativního následuje vypořádání kvalitativní, t. j. určení, které věci a
pohledávky z BSM připadnou každému z manželů. Pro určení, které konkrétní věci
nebo pohledávky mají být každému z manželů přiděleny, nestanoví zákon výslovně
žádná hlediska – určující je zásadně účelné využití věcí tak, aby pokud možno
nebylo třeba vyrovnání podílů peněžitou částkou. Takový postup však není
bezvýjimečný. Proto lze například v odůvodněných případech přikázat do
vlastnictví jednoho z manželů věc z BSM, o jejíž získání či udržení se
převážnou měrou zasloužil, přesto, že se tím zvýší částka, kterou bude třeba na
vypořádání BSM zaplatit. Stejně tak lze přihlédnout k okolnostem, za nichž
vznikla pohledávka, jež je předmětem vypořádání BSM. V této souvislosti lze
odkázat na dosud nepublikovaný rozsudek dovolacího soudu z 11. 12. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 811/2003, v němž tento soud uvedl, že se „za jedno z hledisek pro
přikázání věci manželovi považuje zpravidla dlouhodobé užívání věci tímto
manželem po rozvodu. Tím se zohledňuje, že při vypořádání se vychází z ceny ke
dni zániku manželství a užitnou hodnotu věcí spotřebovával po rozvodu do doby
vypořádání jen jeden z manželů. Je proto namístě, aby také soud při úvaze o
tom, kterému z manželů přikázat pohledávku, vzniklou investicemi do přístavby
bytové jednotky k domu rodičů tohoto manžela, přihlédl k tomu, že manžel po
rozvodu manželství v uvedené bytové jednotce bydlel a posléze získal i
spoluvlastnický podíl k domu, v němž se byt nachází. Na tom nice nemění ani
skutečnost, že tato pohledávka by zřejmě v případě vznesené námitky promlčení
nemohla být s úspěchem přisouzena“. V daném případě odvolací soud spatřoval ve
skutečnosti, že účastníci předali rodičům žalované částku 160.000,- Kč z BSM
jako určitou kompenzaci za darované nemovitosti, které ovšem byly a nadále jsou
ve výlučném vlastnictví žalované, a tím jim současně umožnili poskytnout
majetkové plnění též sestře žalované (a tento skutkový závěr odvolacího soudu
nebyl v dovolání zpochybněn, navíc plyne z provedených důkazů zcela
jednoznačně), důvody k tomu, aby přikázal tuto pohledávku toliko žalované
přesto, že by zřejmě bylo možno úspěšně namítnout její promlčení. S ohledem na
závěry uvedené výše však nejde ani o aplikaci jiného právního předpisu, než
jaký měl být použit, ani o nesprávný výklad jinak správně použitého právního
předpisu a ani o nesprávné právní závěry vyvozené ze správných skutkových
zjištění.
Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a uplatněný dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ není naplněn. Proto dovolacímu soudu
nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalované
zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že
žalobci, který by měl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu