22 Cdo 1075/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) J. H., a b) Z. H., zastoupených advokátem, proti žalované MUDr. I.
D., zastoupené advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 16/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 13 Co 99/2005-172, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2005, č. j. 13 Co
99/2005-172, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud rozhodl o zřízení věcného břemene odpovídajícího
právu cesty po pozemku žalované ke garáži v jejich vlastnictví, postavené na
jejich pozemku, k níž je z ulice možný příjezd pouze po pozemku žalované.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
prosince 2004, č. j. 23 C 16/2003-147, zamítl „žalobu o zřízení věcného břemene
váznoucího na pozemku parc. č. 230/2 v obci a katastrálním území B. B., jemuž
odpovídá právo cesty přes pozemek č. 230/2 v obci a katastrálním území B. B. ve
prospěch vlastníka stavby postavené na pozemku stav. parc. č. 230/4 v obci a
katastrálním území B. B.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že garáž ve vlastnictví žalobců je postavena tak,
že příjezd k ní z ulice je možný jen po nezpevněném pozemku žalované v šíři 3 m
a délce 35 m, přístup na dvorek ke garáži je pak možný vchodem z domu žalobců.
Pozemek žalované byl jako cesta ke garáži využíván od roku 1970 právním
předchůdcem žalobců a od roku 1990 jimi, v současnosti přístup ke garáži
žalovaná žalobcům znemožnila zřízením vrat z veřejné ulice. Na návrhy žalobců
k řešení daného stavu pozitivně nereagovala. Sama hodlá v daném místě postavit
vlastní garáž. Soud vyšel z § 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a
uzavřel, že za daných podmínek by bylo zřízení věcného břemene, jak se ho
žalobci domáhají, neodůvodněným zásahem do vlastnického práva žalované; žalobci
by svým vozidlem přejížděli přes celý pozemek žalované a ten by nemohl být
využit k jinému účelu. Tak by došlo k porušení zásad plynoucích z čl. 11 odst.
1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19.
října 2005, č. j. 13 Co 99/2005-172, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení; dále
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu
prvního stupně, nikoliv však s důvody na základě nichž rozhodl. S poukazem na
předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi (sp. zn. 7 C 266/2001),
resp. Krajského soudu v Praze (sp. zn. 22 Co 224/2002) konstatoval, že přes
výzvu soudu prvního stupně žalobci řádně v petitu své žaloby nevymezili rozsah
věcného břemene a zejména nepřipojili geometrický plán, který by byl posléze
nedílnou součástí rozsudku. Plán předložený soudu žalobci byl neúplný a nebyl
ověřen katastrálním úřadem. Takto žalobci setrvali na svém původním nepřiměřeně
širokém návrhu na zřízení věcného břemene k celému pozemku žalované, kterému
nebylo možno vyhovět. Odvolací soud též upozornil na skutečnost, že žalobci
neuvedli, zda by věcné břemeno mělo být zřízeno za náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Otázku zásadního
právního významu spatřují v tom, zda lze odepřít právo přístupu k již
existující stavbě v zájmu vlastníka dosud neexistující stavby. Se závěrem
odvolacího soudu se neztotožňují. Připouštějí, že původní geometrický plán,
který soudu předložili, byl neúplný, v dalším průběhu řízení však soudu předali
plán úplný, jemuž soud vytkl pouze formální nedostatky. Pokud plán s těmito
nedostatky neumožňoval rozhodnutí, měli být žalobci vyzváni k jeho doplnění, k
čemuž ale nedošlo. Odvolací soud se za daného stavu vůbec věcnou stránkou
nezabýval, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak byli žalobci
„připraveni o odvolací instanci“. Dále se soudem polemizují v otázce, kterému z
účastníků řízení by rozhodnutím o zřízení věcného břemene byla způsobena újma z
hlediska čl. 11 Listiny základních práv a svobod a dovozují závěr ve svůj
prospěch. O náhradě za zřízení věcného břemene měl soud rozhodnout i bez
návrhu. Navrhují, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu je
dovoláním napadán z jiného důvodu, než je odepření přístupu žalobců k jejich
stavbě. Podle jejího názoru nejde o řešení otázky mající zásadní právní význam.
Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a
zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozhodnutí činí rozhodnutí po
právní stránce zásadní otázka vymezení rozsahu práva cesty v žalobě na jeho
zřízení a s tím související otázka, jakou povahu má řízení o zřízení práva
nezbytné cesty.
Není-li vlastník stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup
vlastníka ke stavbě nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby
zřídit věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty
přes přilehlý pozemek (§ 151o odst. 3 ObčZ).
Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než
čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu,
nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi
účastníky (§ 153 odst. 2 OSŘ).
Zřízení věcného břemene, jemuž odpovídá právo cesty po přilehlém pozemku ke
stavbě (§ 151o odst. 3 ObčZ), představuje určitý způsob vypořádání vztahu mezi
vlastníkem stavby, ke které není zajištěn přístup, a vlastníkem přilehlého
pozemku ve smyslu § 153 odst. 2 OSŘ. Z toho plyne, že soud nemůže bez dalšího
zamítnout žalobu vlastníka stavby o takové vypořádání jen proto, že navrhovaný
rozsah břemene se mu jeví nepřiměřený. Musí popř. i za pomoci znaleckého
posudku posoudit možnost takového rozsahu věcného břemene, který by zatěžoval
vlastníka přilehlého pozemku co nejméně a zároveň zajišťoval vlastníku stavby
přístup ke stavbě v nezbytném rozsahu (viz též dosud nepublikované usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. července 2006, sp. zn. 19 Co
632/2005). Náhradu za zřízení věcného břemene soud určí a přizná i bez návrhu.
Proto v daném případě nebylo možno žalobu zamítnout jen proto, že rozsah
navrhovaného věcného břemene byl nepřiměřeně velký, resp. že v žalobě nebylo
uvedeno, že má jít o zřízení za náhradu ani výše náhrady. Odvolací soud se měl
v první řadě zabývat otázkou, zda byly splněny podmínky pro zřízení práva
nezbytné cesty a v kladném případě, pokud nebylo možno toto břemeno zřídit v
požadovaném rozsahu, určit jeho rozsah a místně jej vymezit v geometrickém
plánu, který by byl nedílnou součástí rozsudku. Pokud odvolací soud vycházel z
jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení
věci a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Z toho, co bylo uvedeno výše, vyplývá, že žaloba na zřízení práva cesty
odpovídajícího věcnému břemeni je dostatečně určitá tehdy, pokud se z ní
podává, k jakému pozemku a ve prospěch které stavby má být právo cesty zřízeno;
jde-li o způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, vyplývající z právního
předpisu, je v takovém případě na soudu, aby sám určil, kudy cesta povede a aby
případně blíže vymezil i obsah práva cesty.
Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno
podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je
nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a
účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§ 43 odst. 1 OSŘ).
Výzva k odstranění vad podání musí obsahovat údaje o tom, v čem je podání
nesprávné nebo neúplné, poučení, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a
poučení o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže podání nebude včas opraveno
nebo doplněno (R 36/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu,
než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním
potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem –
odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu
vyjádřit, zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl.
38 odst. 2 LPS (Nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3409).
V dané věci považoval soud prvního stupně žalobu za projednatelnou a věcně o ní
rozhodl. Pokud měl odvolací soud zato, že žalobní návrh, kterým se žalobci
domáhali nepochybně zřízení nezbytné cesty, měl takové vady, pro které by
žalobě nebylo možno z formálních důvodů vyhovět, aniž by bylo třeba se zabývat
věcnou stránkou, měl účastníky se svým právním názorem seznámit a vést žalobce
k opravě či doplnění žaloby, a měl jej poučit, v čem je podání nesprávné nebo
neúplné a jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Pokud však potvrdil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jen pro (údajné) formální vady žaloby,
aniž by se pokusil je odstranit, zatížil řízení vadou, uvedenou v § 241a odst.
2 písm. a) OSŘ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. července 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu