NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1135/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobce Ing. J. Ch., zastoupeného advokátem, proti žalované A. Ch., zastoupené
advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 62/89, o dovolání žalobce a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11
Co 433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j.
11 Co 433/2003-780, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co
433/2003-767, ve znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11
Co 433/2003-780, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. dubna 2003,
č. j. 8 C 62/89-693, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby soud vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví
manželů (dále „BSM“) účastníků řízení, zaniklé rozvodem manželství. Obvodní
soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2003,
č. j. 8 C 62/89-693, výrokem pod bodem I. přikázal z věcí patřících do
zaniklého BSM do výlučného vlastnictví žalobce ve výroku vyjmenované movité
věci, dále vklady na vkladních knížkách ve výši 237 966,50 Kč a dům popisné
číslo 935 – objekt bydlení - na pozemku parcelní číslo 113/2, zastavěná plocha
o výměře 163 m² v katastrálním území P., zapsaný na listu vlastnictví
číslo 107 pro uvedené katastrální území, oceněný na 3 400 430,- Kč, vše v
celkové hodnotě 3 749 156,50 Kč. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal ve
výroku vyjmenované movité věci a dále zůstatek na účtu u Ž. banky ve výši 1
659,70 Kč, to vše v hodnotě 38 289,70 Kč. Výrokem pod bodem II. uložil žalobci
povinnost zaplatit žalované do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku na
vyrovnání jejího podílu částku 1 855 433,40 Kč. Výroky pod body III., IV. a V.
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že do BSM účastníků řízení
náležejí věci uvedené ve výroku I., které jako manželé získali do svého
společného vlastnictví od uzavření manželství 27. 2. 1969 do 25. 2. 1988, kdy
nabylo právní moci rozhodnutí soudu o rozvodu jejich manželství. Z nich
výraznější hodnotové položky představují dům č. p. 935 v P. v ceně 3 400 430,-
Kč, a vklady na vkladních knížkách ve výši 237 966,50 Kč. Pokud se účastníci v
průběhu řízení domáhali, aby soud zahrnul do BSM a vypořádal další majetkové
hodnoty – finanční prostředky, tržní hodnotu bytu žalované v P. 5, výdaje na
oddělený majetek žalované, kterým je její dům v M. B. – soud návrhům nevyhověl
pro neprůkaznost tvrzení účastníků. Jako součást BSM vypořádal i některé věci,
o nichž účastníci tvrdili, že jsou v jejich výlučném vlastnictví (u žalobce šlo
o shora zmíněný dům a osobní automobil zn. Chrysler). Soud prvního stupně,
vázán předchozím právním názorem odvolacího soudu, dospěl k závěru, že dům v
P. jako věc v právním smyslu vznikl až za trvání manželství a proto patří do
BSM. Tam soud zahrnul a přikázal žalobci vklady na shora zmíněných vkladních
knížkách, když dospěl k závěru, že žalobce je vybral za trvání manželství a
neprokázal, že by vybrané peníze použil na úhradu společných potřeb účastníků.
Do BSM naopak nezahrnul některé movité věci v držení žalované, neboť ačkoliv
byly pořízeny za trvání manželství, stalo se tak v době, kdy již spolu
účastníci nehospodařili nebo je žalovaná zakoupila ze svých výlučných peněz
získaných za prodej automobilu zn. Renault R 8, který vlastnila již před
uzavřením manželství, a dále šlo o věci ve vlastnictví dcery účastníků. Soud
prvního stupně tak zahrnul do masy BSM majetkové složky oceněné znalci z
příslušných oborů v celkové výši 3 787 446,20 Kč a uzavřel, že každému z
účastníků řízení náleží polovina – 1 893 723,10 Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání
žalobce, který napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, a k
odvolání žalované, která napadla uvedený rozsudek toliko ve výrocích o
nákladech řízení, rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, č. j. 11 Co 433/2003-767, ve
znění opravného usnesení ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 11 Co 433/2003-780,
výrokem pod bodem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně
věcí, přikázaných do výlučného vlastnictví žalobce „jen tak, že do jeho
výlučného vlastnictví se nepřikazují vklady na vkladních knížkách pod pol. 94 –
96 ve výši 237 966,50 Kč a hodnota věcí, přikázaná žalobci činí 3 511 190,- Kč,
jinak se v tomto výroku ve vztahu k žalobci potvrzuje s tím, že nemovitost pod
pol. 92 je zapsána na LV č. 170 pro kat. území P., obec P.“. Ohledně movitých
věcí, přikázaných soudem prvního stupně do výlučného vlastnictví žalované,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do jejího vlastnictví přikázal
další, zde specifikované movité věci, jinak výrok soudu prvního stupně o
přikázání movitých věcí do výlučného vlastnictví žalované potvrdil s tím, že
jejich celková hodnota včetně zůstatku účtu u Ž. banky činí 115 320,- Kč.
Výrokem pod bodem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci
uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu částku 1 000
838,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Ve výrocích pod body III.,
IV. a V. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem Ing. B. ke zjištění
ceny domu čp. 935 v P. Konstatoval, že vypořádání majetkových poměrů
rozvedených manželů není sporem vyúčtovacím, nýbrž sporem o vypořádání majetku
podle příslušných ustanovení občanského zákoníku“ účinného do novely provedené
zákonem č. 91/1998 Sb. (dále „ObčZ“). Dům v P. patří do BSM, neboť nebylo
prokázáno, že by před uzavřením manželství byla postavena hrubá stavba. Dům byl
dostavěn v průběhu manželství a kolaudován 2. 2. 1972. V této souvislosti
odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že nepřihlédl k výlučnému vnosu
žalobce na úhradu nákladů stavby domu ve smyslu § 150 ObčZ. Vzal za prokázané,
že žalobce ze svých výlučných prostředků použil na jeho stavbu 103 000,-Kč. S
přihlédnutím k závěrům znalce Ing. B. ohledně reprodukčních pořizovacích
nákladů posuzované stavby v době jejího postavení a současné ceny této
nemovitosti, dospěl odvolací soud k závěru, že výlučný vklad žalobce ve výši
103 000,- Kč na pořízení stavby představoval 41 % hodnoty nemovitosti a
vyjadřoval míru, jakou se žalobce podílel na vzniku stavby; o tento podíl
zhodnotil vnos žalobce ve vztahu k současné hodnotě domu. Vypořádací hodnotu
domu stanovil částkou 2 006 236,- Kč, i když do BSM byl zařazen a do
vlastnictví žalobce přikázán dům v hodnotě 3 400 430,- Kč. Odvolací soud se
neztotožnil se soudem prvního stupně ani pokud jde o výběry vkladů z vkladních
knížek. Konstatoval, že důkazní břemeno o tom, že nakládaní se společnými
penězi žalobcem se uskutečnilo v rozporu s § 145 odst. 1 ObčZ, spočívalo na
žalované, která ale v tomto směru nic netvrdila ani neprokázala. Proto uzavřel,
že vybrané vklady nemohou být součástí vypořádání BSM. Odvolací soud se dále
neztotožnil se soudem prvního stupně ohledně některých movitých věcí v držení
žalované, včetně komody, jež tento soud nezařadil a nevypořádal jako součást
BSM, přestože byly pořízeny za trvání manželství, což odůvodnil tím, že si je
žalovaná zakoupila v době, kdy spolu účastníci nevedli společnou domácnost,
popř. z peněz získaných prodejem automobilu zn. Renault, který žalovaná
vlastnila již před uzavřením manželství, či s odůvodněním, že šlo o věci
zakoupené z peněž vybraných z vkladních knížek dcery účastníků. Konstatoval,
že žalobce získal movité věci v hodnotě 110 760,- Kč, žalovaná v hodnotě 115
320,- Kč včetně zůstatku účtu u Ž. banky. Žalobci přikázal předmětný dům,
patřící do BSM v hodnotě 3 400 430,- Kč, když k vypořádání přichází v úvahu
tato hodnota jen v rozsahu 59% představujících 2 006 266,- Kč, takže masa BSM k
vypořádání představovala 2 233 316,- Kč. Uzavřel, že náležel-li každému z
rozvedených manželů ve smyslu § 150 věta prvá ObčZ stejný podíl ve výši 1 116
158,- Kč a získala-li žalovaná věci v hodnotě 115 320,- Kč, bylo žalobci
uloženo, aby jí na vyrovnání jejího podílu zaplatil 1 000 838,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále
„OSŘ“). Napadá jeho výrok I. ve všech částech, jimiž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně a výrok II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ohledně výše jejího vypořádacího podílu, jakož i výroky o náhradě nákladů
řízení. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu trpí vadami uvedenými v § 241a
odst. 2 písm. a), b), odst. 3 OSŘ. Pokud jde o nejvýznamnější majetkovou
hodnotu, dům čp. 935 v P., namítá, že odvolací soud zcela přešel tvrzení
žalobce ohledně okolností týkajících se jeho vybudování a dále jeho prokázané
protiprávní jednání – převod vlastnictví domu na Ing. H. J., čímž se pokusil na
úkor žalované zmařit konečné vypořádání BSM. Na rozdíl od soudu prvního stupně
dospěl k názoru, že při vypořádání hodnoty této nemovitosti mělo být
přihlédnuto k výlučnému vnosu žalobce spojeného s výstavbou a měl být aplikován
§ 150 věta druhá ObčZ. Podle odvolacího soudu žalobce vynaložil ze svých
prostředků na stavbu domu 103 000,- Kč a má právo, aby mu to bylo uhrazeno. Takový závěr ale vychází z „nových a překvapivých“ zjištění odvolacího soudu,
proti nimž žalovaná neměla možnost se bránit. Odvolací soud tak nepostupoval
podle § 213 odst. 2 a § 220 odst. 1, 2 OSŘ. Dovolatelka pokládá za zjevně
nesprávný postup odvolacího soudu při aplikaci § 150 věta druhá ObčZ na jím
nově zjištěný skutkový stav, dospěl-li k názoru, že v mezidobí došlo k
podstatnému zvýšení cen nemovitostí, což mělo mít zásadní vliv na určení výše
podílu výlučného vnosu žalobce na pořízení nemovitosti. Pokud jde o vklady na
vkladních knížkách, dovolatelka připomíná, že soud prvního stupně neuvěřil
tvrzení žalobce, že mu o jejich existenci nebylo nic známo, což bylo důkazně
vyvráceno, když s těmito vklady nakládal bez vědomí a souhlasu žalované, tedy v
rozporu s § 145 odst. 1 ObčZ, přičemž neprokázal, že by tyto prostředky použil
na úhradu společných potřeb účastníků. Proto soud prvního stupně částku 237
966,50 Kč zahrnul do vypořádání BSM. Odvolací soud ale dospěl k neodůvodněnému
závěru, že bylo na žalované, aby prokázala, že žalobce s těmito vklady nakládal
v rozporu s 145 odst. 1 ObčZ, zdůraznil-li, že žalovaná v tomto směru nic
konkrétního netvrdila. V tomto ohledu dovolatelka namítá, že protiprávní
jednání žalovaného bylo prokázáno nade vší pochybnost, nehledě na to, že
povinnost tvrzení a důkazní povinnost spočívaly na žalobci, který souhlas
žalované k nakládáním s úsporami ani netvrdil, ani neprokazoval. Odvolací soud
proto rozhodl nesprávně. Dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než soud prvního
stupně, a to v rozporu s obsahem spisu a nedodržel postup podle § 213 odst. 2 a
§ 220 odst. 1, 2 OSŘ, což je vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu
pokud jde o starožitnou komodu, která byla zakoupena v roce 1987 výlučně z
jejích prostředků získaných v době, kdy již čtyři roky se žalobcem nevedla
společnou domácnost. Žalobce se o nabytí této věci nepřičinil, a proto mu z ní
neměl být přiznán žádný podíl. Správně rozhodl soud prvního stupně, vycházející
z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 385/97, z něhož bylo
patrno oddělené hospodaření účastníků. Odvolací soud se omezil pouze na
konstatování, že závěr soudu prvního stupně není správný.
V této souvislosti
dovolatelka připomíná možnost odchýlit se při vypořádávání BSM od rovnosti
podílů s přihlédnutím k tomu, jak se každý z manželů přičinil o nabytí a
udržení určité věci, přičemž není vyloučeno přikázat věc tomu, kdo se o její
nabytí v převážné míře zasloužil. Obdobné námitky dovolatelka vznáší k některým
dalším položkám movitých věcí, přičemž u řady z nich se odvolací soud odchýlil
od skutkových zjištění soudu prvního stupně, nehledě k některým formálním
nesprávnostem, uvedeným v dovolání. Dovolatelka nesouhlasí s nákladovými
výroky III., IV. a V. odvolacího soudu, které jsou podle ní naprosto
nepřezkoumatelné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podává i žalobce, který jeho
přípustnost opírá rovněž o § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Tvrdí, že dům v P. je v
jeho výhradním vlastnictví a nepatří do BSM. Dům byl sice kolaudován po
uzavření sňatku účastníků, ale samotnou kolaudací věc nevzniká. Pokud je dům
rozestavěn, je otázkou právní úvahy, kdy splňuje atributy věci nemovité. V
řízení prokázal, že dům vybudoval za své prostředky s výpomocí svých rodičů,
bez přispění žalované. Rozhodnutí odvolacího soudu by jej mohlo uspokojit pouze
tehdy, jestliže by nebylo prokázáno jeho plné vlastnictví. Aby tomu tak mohlo
být, musela by být skutková a právní východiska odvolacího soudu ve shodě se
skutkovými zjištěními. Tak tomu ale není. V této souvislosti dovolatel namítá
nepřezkoumatelnost a nesprávnost znaleckého posudku Ing. B. ohledně
pořizovacích nákladů na stavbu. Dále namítá, že do BSM nebyly zahrnuty položky
týkající se bytu žalované včetně jeho zařízení v L. ulici a dále investice do
domu žalované v M. B. Uzavírá, že rozhodnutí soudu je postiženo vadou, která
měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně.
K obsahu dovolání žalobce se žalovaná nevyjádřila. Vyjádření žalobce k
dovolání žalované je polemikou s její argumentací; z části jde o opakování
stěžejních skutečností uvedených v jeho dovolání, s návrhem, aby dovolací soud
po zrušení dovoláním napadených rozhodnutí věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obou účastníků jsou přípustná podle §
237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že žalobce uplatnil dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, že dovolání žalované se opírá o § 241a odst. 2
písm. a) a b) a o § 241a odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti
dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ),
napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání jsou důvodná.
V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem
vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s
výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své
povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů, a věcí
vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl
vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc
vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka (§ 143 ObčZ). Věci v
bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně; společně hradí též
náklady na věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním (§ 144
ObčZ). Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle
zásad uvedených v § 150. Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na
návrh některého z manželů soud (§ 149 odst. 1, 3 ObčZ). Při vypořádání se
vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn
požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a
je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní
majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak
se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a
udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k
péči o děti a k obstarávání společné domácnosti (§ 150 ObčZ).
Podle ustálené judikatury platí, že jestliže byla nějaká věc získána za trvání
manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen
jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento
náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto
vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku
opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by
třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých
prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši
redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v
době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto
zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z
manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma
manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty
se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/2000, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 22 Cdo 1037/2004, publikované
pod č. C 2707, sv. 30 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck – dále jen „Sou R NS“ - R 42/1972 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, str. 141- 142).
Vybral-li jeden z manželů za trvání manželství z vkladní knížky peněžní
prostředky, které byly předmětem BSM, nese důkazní břemeno o tom, že je použil
v souladu s § 144 a násl. ObčZ, tedy zejména na běžnou spotřebu nebo na náklady
spojené s užíváním a udržováním majetku v BSM; pokud takové užití neprokáže, je
třeba vybrané prostředky zahrnout do masy BSM. Již v rozsudku sp. zn. 22 Cdo
2433/99 (C 45 Sou R NS) dovolací soud vyslovil: „Jestliže jeden z manželů
nakládal s věcí nebo úsporami, které jsou v bezpodílovém spoluvlastnictví
manželů, způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 145 odst. 1 ObčZ ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., pak k tomuto neplatnému
právnímu úkonu nelze přihlížet a věc nebo úspory je třeba zařadit do masy
bezpodílového spoluvlastnictví a vypořádat.Přikázání vkladu na vkladní knížce
některému z účastníků výrokem rozsudku však nepřichází v úvahu, jestliže ke dni
zániku bezpodílového spoluvlastnictví účastníků vklad na vkladní knížce již
neexistoval. Pokud neexistoval, protože účastník vklad bez souhlasu druhého
účastníka za trvání manželství vybral a spotřeboval pro sebe, je třeba vybranou
částku zařadit do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků a vypořádat ji“.
Pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je
stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další
stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené
věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již
jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního
nadzemního podlaží. Od tohoto okamžiku veškeré další práce směřují pouze k
dokončení věci, která již vznikla, někomu náleží a je i způsobilým
předmětem smluvních ujednání. Je nerozhodné, že ještě nebylo vydáno kolaudační
rozhodnutí, neboť vznik stavby není totožný s její stavební dokončeností (viz
např. rozsudek ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, C 1008 Sou R NS,
a další judikaturu tam uvedenou).
Podle § 221 odst. 1 OSŘ nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu
rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle § 219 OSŘ, rozhodnutí
potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost
skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu, jež
ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně neopodstatňuje (§ 220 OSŘ), je tudíž
důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska
ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k
němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly
relevantní. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z
jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by
před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním
názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se
k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve
svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze
dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02).
Rozsudek odvolacího soudu v dané věci není s uvedenými zásadami zcela v
souladu.
Dovolání žalobce lze přisvědčit, že právní názor soudů na okamžik, kdy stavba
vzniká jako samostatná věc v právním smyslu, není správný. Odvolací soud i soud
prvního stupně vycházely ze závěru, že i když v době uzavření manželství
účastníků byla stavba již započata (viz např. č. l. 399), nebyla v té době
„hrubá stavba“ ještě hotova. Avšak v občanskoprávní oblasti, je zapotřebí
pojem \"stavba\" vykládat jako jedinečný výsledek určité stavební činnosti.
Přitom však současně nemusí jít o stavbu stavebně dokončenou, tedy o tak zvanou
hrubou stavbu; proto je názor vycházející z nedokončenosti tzv. hrubé stavby v
době vzniku BSM nesprávný a je tak dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 2
písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). Bude tedy třeba zjistit, zda stavba již nebyla vybudována
minimálně do takového stadia, aby bylo jasným a nezaměnitelným způsobem patrno
alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, a podle toho rozhodnout
otázku vlastnictví k ní.
Námitky ohledně bytu v L. ulici v P. dovolatel nijak nekonkretizuje a proto k
nim nelze přihlédnout; lze jen uvést, že soud prvního stupně po provedeném
zhodnocení důkazů učinil zjištění, že předmětný byt žalovaná získala a vybavila
až po zániku manželství; za této situace je správné, že soud tyto věci do
vypořádání nezařadil. Ani investice do domu žalované nepovažoval za prokázané a
jeho hodnocení důkazů v tomto směru není zjevně nepřiměřené (viz k tomu např.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, publikovaný pod č. C 1689
ve sv. 23 Sou R NS).
Důvodné je i dovolání žalované. Ve smyslu shora citované judikatury, na které
dovolací soud setrvává, není možná valorizace vnosu jednoho z manželů na
společný majetek pro účely jeho nahrazení podle § 150 ObčZ. Proto postup
odvolacího soudu, který tento vnos zhodnotil vzhledem ke zvýšení ceny domu od
doby jeho postavení, není správný a i v této části je dán dovolací důvod,
uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Správný není ani právní názor odvolacího soudu na důkazní břemeno ohledně užití
výběru z vkladní knížky, učiněného jen jedním z manželů bez vědomí druhého.
Důkazním břemenem nelze v tomto případě zatížit toho, kdo výběr neprovedl,
neboť tento manžel není o užití vybraných částek nijak informován a tudíž
ohledně jejich užití zpravidla nic tvrdit a dokazovat nemůže. Naopak ten, kdo
peníze vybral, ví, jak je použil, a proto je správné jej zatížit důkazním
břemenem ohledně jejich užití; do společného majetku nebudou zahrnuty jen v
případě, že bude prokázáno jejich užití v souladu s § 144 a násl. ObčZ. To
ostatně vyplývá i z pravidla, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností
leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro
sebe příznivé právní důsledky. Proto na žalované leží důkazní břemeno ohledně
toho, že došlo k výběru z vkladních knížek, žalobce pak musí prokázat, že již
tyto částky nemá a že je použil způsobem, který nezakládá povinnost je
nahradit. Postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném
posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 3. 1999 sp. zn. 22 Cdo
1156/98
Dovolatelka tvrdí, že peníze na vkladní knížku dcery účastníků, ze kterých
pořídili některé věci pro svou potřebu, ukládali její rodiče. Tato skutečnost
však není pro posouzení toho, zda takto nabyté věci byly v BSM účastníků,
rozhodná. Šlo totiž o prostředky náležející dceři účastníků a pokud byly užity
v jejich prospěch, vzniká jejich dceři právo na nahrazení spotřebovaných
částek, které však není předmětem řízení o vypořádání BSM (pokud nebylo
navrženo vypořádání této částky jako společného dluhu vůči dceři účastníků);
věci takto pořízené jsou v BSM účastníků, nešlo-li o věci zakoupené pro jejich
dceru.
Dovolatelce lze přisvědčit i v tom, že pokud jde o věci nabyté v době, kdy
manželé již společně nehospodařili, lze přihlédnout při jejich vypořádání k
tomu, jak se který z manželů zasloužil o nabytí společné věci. Toto kritérium
však ani v tomto případě není kritériem jediným a nelze je vytrhnout z
celkového hodnocení vycházejícího z § 150 ObčZ. Je též třeba zdůraznit, že
pokud účastníci nenavrhují, aby se soud odchýlil od rovnosti podílů, je soud
povinen zdůvodnit svůj postup při určování podílu jen tehdy, když se od této
rovnosti odchyluje. Nelze též vylučovat věc z BSM jen proto, že byla pořízena v
době, kdy manželé spolu již nežili, pokud jejich bezpodílové spoluvlastnictví
stále existovalo.
Konečně je třeba poukázat na skutečnost, že ve smyslu shora citovaného nálezu
Ústavního soudu bylo povinností odvolacího soudu, který zaujal na otázku vnosů
žalobce do společného majetku jiný právní názor než soud prvního stupně, tento
názor účastníkům předestřít a umožnit jim uplatnit námitky, příp. další
skutková tvrzení, která se stala relevantní až v důsledku jiného právního
názoru. Odvolací soud tak neučinil a zatížil řízení vadou uvedenou v § 241a
odst. 2 písm. a) OSŘ.
Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné (R 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) a proto se jím dovolací soud nezabýval, ovšem
napadené rozhodnutí je rušeno jako celek, tedy i s nákladovými výroky, které
samostatně nemohou obstát. Ani skutečnost, že se žalovaný pokusil dům převést
na třetí osobu, není pro určení výše podílů rozhodující.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání jsou důvodná. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí, pokud jde o nesprávné právní posouzení
věci, i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3
OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu