22 Cdo 1125/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka
ve věci žalobkyně H. K., zastoupené JUDr. Taťjanou Vojtovou, advokátkou se
sídlem v Praze, Karasovská 5/832, proti žalované Z. P., zastoupené JUDr. PhDr.
Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze, Národní 25, o 105.571,75,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C
203/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
prosince 2007, č. j. 16 Co 296/2007-647, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné,
zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení,
nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
dubna 2005, č. j. 18 C 203/2004-567, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni
140.762,30,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku a
rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. prosince
2007, č. j. 16 Co 296/2007-647, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního
stupně ohledně částky 105 571,75,- Kč s příslušenstvím potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s uplatněním dovolacích
důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i dovolání je účastníkům znám, společně s
vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na
ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm.
c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)
a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Dovolání není přípustné.
Žalovaná spatřuje otázku zásadního právního významu v
posouzení, „zda případný rozsah, resp. malý rozsah bezdůvodného obohacení může
být důvodem pro zkrácení důkazního řízení za situace, kdy jeden z účastníků
společnou věc ve větším rozsahu užívá, na straně jedné, na straně druhé, zda
výše bezdůvodného obohacení spočívající ve větším rozsahu užívání nemovitostí
lze dovodit vlastní úvahou soudu nebo pouze za použití znaleckých posudků či
zpráv realitních kanceláří“.
O otázku zásadního právního významu nemůže jít již proto, že
její posouzení je spojeno s existencí bezdůvodného obohacení podílového
spoluvlastníka (užívajícího společnou věc nad rámec spoluvlastnického podílu).
V poměrech daného případu by muselo jít o bezdůvodné obohacení získané
žalobkyní na úkor žalované tím, že žalobkyně užívá společnou věc nad rámec
jejího spoluvlastnického podílu, neboť nárok vyplývající z takové pohledávky
uplatnila žalovaná v průběhu řízení k započtení vůči nároku žalobkyně. Odvolací
soud však vyšel ze závěru, že na straně žalobkyně k bezdůvodnému obohacení
nedošlo, založeném na skutkovém zjištění, že žalobkyně společnou věc nad rámec
svého spoluvlastnického podílu neužívala. Naznačuje-li tato dovolací námitka
užívání věci žalobkyní nad rámec jejího spoluvlastnického podílu, jedná se o
nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Z obdobných důvodů nezakládá zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí ani žalovanou naznačovaná nutnost „posouzení, zda je možné
vykompenzovat investicemi do nemovitosti to, že spoluvlastník investující do
nemovitosti užívá větší prostor v nemovitosti, a to za situace, kdy investice
do nemovitosti jednou vloženy, zatímco užíváním větších prostor v nemovitosti
vzniká bezdůvodné obohacení, které není časově omezeno“. Bez ohledu na
skutečnost, že i tato žalovanou vymezená právní otázka předpokládá existenci
bezdůvodného obohacení žalobkyně, ke kterému v dané věci nedošlo, není zřejmé,
jak by se její posouzení mělo promítnout ve vztahu mezi účastníky, neboť
dovolatelka žádnou bližší argumentaci k této právní otázce v dovolání neuvádí.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani
otázka, „zda souhlas s užíváním nemovitosti může dát osoba, jejíž způsobilost k
právním úkonům je zpochybněna“. Je tomu tak již z toho důvodu, že odvolací soud
takovou otázku neřešil, jeho rozhodnutí není založeno na žádné okolnosti
týkající se rozhodování podílových spoluvlastníků o užívání nemovitosti.
Jestliže však žalovaná měla v této souvislosti na mysli okolnost uplatněnou již
v dřívějších fázích řízení, kdy zpochybňovala způsobilost k právním úkonům
podílového spoluvlastníka I. P. při rozhodování podílových spoluvlastníků o
investicích do domu, o který žalobkyně svůj nárok opírá, dovolací soud dodává,
že tato otázka je řešena již v jeho předchozím rozhodnutí.
Naznačená otázka zásadního právního významu spočívající v tom,
zda „pro posouzení rozsahu užívání nemovitosti spoluvlastníky je rozhodný
faktický stav nemovitosti nebo stav kolaudační a dále zda je rozhodný i rozsah
a způsob užívání společných prostor nemovitosti jednotlivými spoluvlastníky“
opětovně nezakládá přípustnost dovolání již z toho důvodu, že není jakkoliv
blíže rozvedena na daný případ a není tak zřejmé, jakým způsobem má být jejím
prostřednictvím zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost
dovolací soud dodává, že odvolací soud při určení, jakou část nemovitosti užívá
žalobkyně (pro posouzení, zda z její strany nedochází k užívání nad rámec
jejího spoluvlastnického podílu) zohlednil její užívání i ve vztahu k obytnému
prostoru, který dosud není zkolaudován, a jeho rozsah započetl do celkové
výměry prostor užívaných žalobkyní. Jestliže by snad tyto prostory jako dosud
nezkolaudované neměly být při stanovení rozsahu užívání zohledněny, užívala by
žalobkyně ještě menší část společného domu, než ke které dospěl odvolací soud,
a tím spíše by na její straně nemohlo jít o užívání nemovitosti nad rámec
jejího spoluvlastnického podílu. Posouzení rozsahu a způsobu užívání společných
prostor je pak v souzené věci z hlediska výsledku dovolacího řízení
bezpředmětné již s ohledem na skutkové zjištění odvolacího soudu, že společné
prostory užívají všichni spoluvlastníci, neboť žalobkyně v jejich užívání
ostatním spoluvlastníkům nebrání.
Ve vztahu k dovolací námitce, že řízení u odvolacího soudu je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud uvádí,
že k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem může být při posouzení, zda
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto pouze
za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (jedná se o
střet odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu) – (k tomu
srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo
3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
pořadovým č. C 5780 a na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR –
www.nsoud.cz nebo nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2009, sp. zn. II.
ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu ČR –
www.nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatelka však žádnou procesní
otázku zásadního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Dovolání je ostatně v této části vnitřně rozporné, neboť žalovaná odvolacímu
soudu vytýká pochybení, pokud učinil závěr, že „se na úkor žalované
neobohacuje“. Dovolatelkou je však sama žalovaná, která se z povahy věci nemůže
na svůj úkor obohacovat. I kdyby se však mělo jednat o námitku, že se žalovaná
na úkor žalobkyně neobohacuje, i tato je bezpředmětná, neboť pro rozhodnutí
věci nebylo podstatné obohacení žalované na úkor žalobkyně, ale případné
obohacení žalobkyně na úkor žalované, ke kterému nedošlo. Dovolatelka sice
namítá dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti
však uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť zpochybňuje
skutkové závěry odvolacího soudu a vadu řízení spatřuje v postupu, kterým
odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. b), c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalobkyně v
dovolacím řízení náklady nevznikly, když vyjádření k dovolání bylo podáno
samotnou žalobkyní a nikoliv její zástupkyní.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu