22 Cdo 1126/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 8 C 1461/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 26 Co 472/2005-64, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
3309 m2 a 697/2 o výměře 1615 m2. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně nabyla vlastnictví označených pozemků dědictvím po J. S., zemřelém, na základě rozhodnutí Státního notářství v N. z 25. 9. 1975, č. j. D 330/75-12, které nabylo právní moci 25. 9. 1975. Téhož dne nabídla žalobkyně předmětné pozemky, tehdy v užívání socialistické organizace, Československému státu, aby je bezplatně převzal do svého vlastnictví, a současně vyslovila souhlas, aby v evidenci nemovitostí bylo k těmto pozemkům vloženo vlastnické právo Československého státu. S přijetím tohoto daru 3. 10. 1975 souhlasil zemědělský odbor O. v N. a 25. 11. 1975 finanční odbor O. v N., který tuto nabídku přijal. Po roce 1989 se žalobkyně žádostí adresovanou Pozemkovému úřadu v N. přihlásila o svůj majetek, tuto restituční žádost však neposlala doporučeně, takže nemá doklad o tom, že by o vydání pozemků požádala. Žádostí z 28. 4. 1992 se žalobkyně přihlásila k transformaci družstva a současně jako vlastnice sporných pozemků požádala Z. d. v L., aby pozemky nadále obhospodařovalo. V dotazníku Z. P. L. z 23. 6. 1992 žalobkyně uvedla, že se nestane členkou nástupnického družstva či obchodní společnosti a že hodlá svůj majetek pronajmout družstvu nebo obchodní společnosti. Následně ohledně pronájmu předmětných pozemků uzavřela opakovaně nájemní smlouvu, naposled se společností A. L., a s., na dobu neurčitou. Dopisem ze 14. 6. 2004 žalobkyně požádala Pozemkový úřad v N. o vydání sporných pozemků s tím, že pozemky darovala státu pod nátlakem. O tom, že v katastru nemovitostí jako vlastník pozemků je zapsána Česká republika – Pozemkový fond ČR, se dověděla v roce 2004 v rámci konkurzního řízení nájemce a právě na toto zjištění reagovala dopisem ze 14. 6. 2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně se stala vlastnicí sporných pozemků vydržením, neboť pozemky měla nepřetržitě v držbě nejméně po dobu 10 let (od roku 1992 do roku 2004).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 26 Co 472/2005-64, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnící označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně v rozporu s ustálenou soudní praxí při posouzení dobré víry žalobkyně, že jí předmětné pozemky patří, vycházel z jejího subjektivního přesvědčení, které neodpovídalo objektivně existujícím skutečnostem.
Odvolací soud zopakoval dokazování rozhodnutím Státního notářství v N. z 25. 9. 1975, listinou označenou jako nabídka bezplatného odevzdání do vlastnictví Československého státu z 25. 9. 1975, přihláškou žalobkyně k transformaci družstva z 28. 4. 1992 a dopisem žalobkyně Pozemkovému úřadu v N. ze 14. 6. 2004. Dospěl k závěru, že s ohledem na to, že žalobkyně měla listinu označenou jako „nabídka bezplatného odevzdání do vlastnictví čsl. státu“ k dispozici a mohla se tak seznámit s jejím obsahem, nemohla být objektivně v dobré víře, že jí na jejím základě zůstalo vlastnické právo k předmětným pozemkům zachováno a že stát prostřednictvím jiných subjektů tyto pozemky pouze obhospodařoval.
Při zachování běžné opatrnosti mohla vědět, že nabídkou z 25. 9. 1975 pozemky odevzdala do vlastnictví státu, který je převzal. Skutečnost, že se žalobkyně přihlásila k transformaci družstva, uplatnila restituční nárok a byla po mnoho let utvrzována o tom, že je vlastnicí pozemků, nemohla u žalobkyně vzbudit důvodné přesvědčení, že jí v rámci transformace družstva byly pozemky vráceny a že došlo k obnovení jejího vlastnického práva. Žalobkyně při běžné opatrnosti mohla důvodně předpokládat, že k obnovení vlastnického práva k pozemkům dojde „postupem před příslušným orgánem.“ Ve prospěch žalobkyně nelze brát to, že jí nebylo známo, jaký je správný postup státních orgánů v restitučním řízení.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout, neboť vychází ze zjištěného skutečného stavu věci a je v souladu hmotným právem i stávající citovanou judikaturou dovolacího soudu. Žalobkyní tvrzené uplatnění restitučního nároku na vydání pozemků podle zákona (o půdě) u příslušného státního orgánu nemůže být samo o sobě způsobilým právním titulem držby. Nelze považovat za omluvitelný právní omyl, jestliže se osoba oprávněná k takové restituci domnívá, že se jí obnovuje původní vlastnické právo jen uplatněním nároku u příslušného státního orgánu (pozemkového úřadu) bez toho, aby tento orgán o uplatněném nároku kladně rozhodl. Nadto dovolací soud podotýká, že požadavku zachování obvyklé opatrnosti odpovídá, aby podání, jež mají mít za následek vznik majetkového nároku, jeho odesílatel zasílal prostřednictvím pošty doporučeně. Právní závěr odvolacího soudu o nedostatku objektivní dobré víry žalobkyně o tom, že jí pozemky patří, je tak správný.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl ve věci správně. Proto muselo být dovolání podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2007
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu