USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. H. a b) J. H., zastoupených Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Türkova 2319/5b, proti žalovaným 1) E. Ch. a 2) Y. T., oběma zastoupeným JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, o určení spoluvlastnických podílů k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 149/2023, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2024, č. j. 17 Co 140/2024-132, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 1) 7 072 Kč a žalované 2) 5 712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Reginy Soukupové.
1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2024, č. j. 13 C 149/2023-96, zamítl žalobu na určení spoluvlastnických podílů na nemovitosti č. p. XY na parcele číslo XY v katastrálním území XY (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2024, č. j. 17 Co 140/2024-132, částečně změnil nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Odvolací soud uvedl, že podstata žalobních tvrzení tkví v tom, že pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byla žalobkyni a) uložena povinnost uzavřít s Z. T. dohodu o vydání 1/8 předmětné nemovitosti, je nesprávné, nesprávná byla tedy i výše spoluvlastnického podílu T. zapsaná do katastru nemovitostí, od níž se odvíjí i nyní zapsaná výše spoluvlastnických podílů žalovaných, jeho právních nástupců. Odvolací soud odkázal na judikaturu k povaze nabytí vlastnictví k vydávané věci, uvedl, že žalobkyně vyčerpala všechny řádné i mimořádné opravné prostředky proti uvedenému rozsudku, jeho účinky proto nemůže zvrátit v tomto soudním řízení.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále i „dovolatelé“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.
5. Dovolacímu soudu vytýkají, že otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to „zda lze konstituovat stav, který je zjevně a objektivně v rozporu se stavem, který měl soud konstituovat, a chybou či omylem ze strany soudu tento stav byl pravomocnými rozhodnutími nastolen, ačkoli je zjevné, že je tím porušeno Ústavou a zejména Listinou základních práv a svobod ústavně garantované právo stěžovatelů na majetek“.
6. V odůvodnění dovolání dále uvádějí, že rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou formálně správná, příčí se však Listině a restitučním zákonům. Nejvyšší soud by měl tedy zaujmout stanovisko k tomu, zda křivda učiněná pravomocným rozhodnutím po vyčerpání všech opravných prostředků, je křivda, kterou již nelze nijak zhojit. Žalobci se nemohou ztotožnit se závěry odvolacího soudu, který (v minulosti) opakovaně pro výpočet podílu zvolil chybný základ, a to 100 %, přestože předmětem restituce bylo pouze 68,1 % nemovitosti.
7. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
8. Žalované ve vyjádření k dovolání uvedly, že se shodují s právním posouzením ze strany odvolacího soudu, který rozpor mezi stavem faktickým a právním neshledal. Velikost podílů považují navíc za správně určenou, rozhodnutí, kterým jejich právní předchůdce nabyl 1/8 celku, tedy žádnou křivdu nezpůsobilo. Navrhují, aby dovolání bylo pro nepřípustnost zamítnuto.
9. Dovolání není přípustné.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Dovolatelé se domáhají určení výše spoluvlastnických podílů odlišně od výše evidované v katastru nemovitostí, neboť mají za to, že pravomocné rozhodnutí soudu, kterým byla žalobkyni a) uložena povinnost uzavřít s právním předchůdcem žalovaných dohodu o vydání 1/8 sporné budov, je věcně nesprávné, neboť nebylo zohledněno, že část budovy byla žalobkyni a) vydána bytovým podnikem „s výjimkou bytu v prvním poschodí, který odpovídá 31,9 % nemovitosti“.
13. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že rozhodnutí soudu o uložení povinnosti uzavřít s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci podle restitučních předpisů představuje konstitutivní rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017, dostupná na www.nsoud.cz, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod číslem 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
15. Podle § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
16. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
17. V nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, označil Ústavní soud postup, při kterém soud nerespektoval předchozí soudní rozhodnutí ve věci, která představovala předběžnou otázku v řízení následujícím, za porušení základního ústavního principu spočívajícího v povinnosti neohrožovat důvěru osob v akty veřejné moci. Dodal, že rovněž princip respektovaní smyslu pravomocných rozsudků patří k obecným právním principům požívajícím ústavní ochrany a že je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, jak jim dnes ukládá ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. Ústavní soud rovněž konstatoval, že povinnost soudu zohledňovat svůj předchozí postup má ústavně zakotveného korespondenta v legitimním očekávání účastníků, jehož ochranu poskytuje čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
18. Může se stát, že účastník občanskoprávního řízení ve sporu podlehne, ač by se tak podle práva a skutečného průběhu sporného děje stát nemělo, což může být dáno jak nesprávným rozhodnutím soudu, tak i nesplněním povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat relevantní skutečnosti nebo neuplatněním práv ve stanovené lhůtě. V právním státě však požadavku právní jistoty odpovídá princip závaznosti soudních rozhodnutí, proti kterým již nelze žádný opravný prostředek uplatnit. Tomuto principu je nutno dát přednost před zákonu neodpovídající nápravě „nespravedlivého“ rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4411/2009).
19. Přestože okruh účastníků je v řešené věci odlišný od okruhu účastníků v řízení, kterým byla žalobkyni a) uložena povinnost uzavřít s právním předchůdcem žalovaných dohodu o vydání 1/8 sporné budovy, dovozují žalobci žalobou uplatněný nárok na určení jiné výše spoluvlastnických podílů účastníků výlučně z odlišného posouzení předběžné otázky, která již byla pravomocným rozhodnutím soudu závazně vyřešena.
20. Odvolací soud proto nepochybil, když shodně se soudem prvního stupně pravomocné rozhodnutí respektoval, povinnost žalobkyně a) k vydání části sporné budovy znovu nepřezkoumal a z pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce vycházel.
21. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
22. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 24. 7. 2025
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu