28 Cdo 4161/2017-613
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. F.,
zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky
833/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12
774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37, o nahrazení souhlasu
s uzavřením smlouvy o převodu nemovitých věcí, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 68/2014, o dovolání žalované proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2017, č. j. 8 Co
2399/2016-545, takto:
Dovolání se odmítá.
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 1. 11. 2016, č. j. 9 C
68/2014-530, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhal nahrazení
souhlasu žalované s uzavřením smlouvy o převodu specifikovaných pozemků coby
náhrady ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.), a rozhodl
o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že žalobce je nositelem
dlouhodobě nevypořádaného restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., k
jehož uspokojení je podle aktuální judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu
oprávněn požadovat vydání náhradních pozemků, a to i cestou žaloby na nahrazení
projevu vůle spočívajícího v souhlasu s převodem příslušných nemovitostí. Bylo
nicméně zjištěno, že žalobce na základě stejného restitučního nároku podal
obdobné žaloby též u řady dalších okresních soudů, pročež projednání
předmětného návrhu brání překážka litispendence [§ 83 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], pokud jde o dříve
zahájená a dosud neskončená řízení, respektive věci pravomocně rozsouzené (§
159a odst. 4 o. s. ř.) ve vztahu k těm z řečených případů, v nichž již bylo
soudy meritorně rozhodnuto. Dle soudu prvního stupně jsou předměty uvedených
řízení totožné, neboť jsou zde dána identická skutková tvrzení i shodný druh
právních následků z těchto tvrzení vyplývajících, totiž nahrazení projevu vůle
žalované k převodu pozemků ve prospěch žalobce. Jedním z účelů překážky věci
zahájené či pravomocně rozsouzené je i to, aby úhrn plnění z téhož právního
důvodu nepřesáhl celkový skutečně existující hmotněprávní nárok. To právě hrozí
v řešené kauze, neboť souhrnná hodnota veškerých pozemků, jichž se žalobce
domáhá v jednotlivých řízeních, patrně rozsah jeho restitučního nároku
převyšuje. Zmíněné konsekvenci lze zabránit pouze usměrněním veškerých sporů
mezi žalobcem a žalovanou do jediného řízení. Z uvedených důvodů soud prvního
stupně řízení zastavil, přičemž podotkl, že žaloba na vydání všech požadovaných
pozemků mohla být nehledě na jejich polohu podána u jediného soudu, jenž by pak
byl příslušný k projednání sporu dle § 11 odst. 2 o. s. ř.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 3. 2017, č. j. 8 Co
2399/2016-545, usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce změnil tak, že
se řízení nezastavuje a o náhradě nákladů řízení se nerozhoduje. Odvolací soud
zdůraznil, že překážka litispendence či věci rozhodnuté může nastoupit pouze v
případě totožnosti žalobního požadavku. V posuzovaném případě je přitom
žalobcem požadovaný způsob uspokojení jeho restitučního nároku v jednotlivých
řízeních zjevně odlišný, domáhá-li se v každém sporu převodu jiných pozemků.
Bude záležitostí procesní obrany žalované kontrolovat, aby se žalobci u
jednotlivých soudů nedostalo více, než činí jeho restituční nárok.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, jež nastoluje otázku,
zdali je překážka věci zahájené či rozsouzené dána, iniciuje-li osoba oprávněná
ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. postupně více paralelních řízení, v nichž
uplatňuje tentýž restituční nárok, přičemž odlišnost jejich předmětů vyplývá
pouze z identifikace požadovaných náhradních pozemků. Dovolatelka podotýká, že
právě v takové situaci se nachází žalobce, jenž je nositelem zjištěného práva
na vydání náhradních pozemků ve specifikované výši, celková hodnota
nemovitostí, jejichž převodu se dožaduje v jednotlivých řízeních, však tento
obnos v souhrnu převyšuje, a hrozí tak „přečerpání“ jeho restitučního nároku
současným přiznáním větší než adekvátní náhrady.
Žalovaná si je vědoma judikatury, dle níž je totožnost předmětu řízení založena
identitou procesního nároku, domnívá se ovšem, že zkoumání totožnosti žalobního
petitu musí být vedeno z materiálního hlediska a se zřetelem k rozsahu, v němž
se požadovaná plnění překrývají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30
Cdo 4020/2014). Žalobce se aktuálně domáhá v několika řízeních odčinění téže
majetkové křivdy (vznáší stejný restituční nárok, a to vždy v plném rozsahu)
převodem nemovitostí, jejichž identita pro něj není rozhodující. Uspokojen může
být jakýmkoli pozemkem na území České republiky, splňuje-li podmínky převodu, a
pozemky jsou tak pro žalobce jen zvláštní formou platidla. Dle žalované je tedy
v dotčených kauzách dána identita předmětů sporu potud, pokud se žalobce domáhá
převodu náhradních pozemků k vypořádání téhož restitučního nároku; z
naznačeného důvodu (jakož i pro neblahé praktické konsekvence, jež s sebou
souběžné vedení více pří nese) by měly být ve vztahu k posléze zahájeným
řízením vyvozeny odpovídající důsledky stran překážek věci zahájené a věci
pravomocně rozsouzené.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí.
K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho odmítnutí.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované však přípustným není.
V judikatuře ani právní doktríně není pochyb o tom, že předmětem občanského
soudního řízení sporného je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen
žalobním petitem a základem nároku, jejž tvoří právně relevantní skutečnosti, o
něž žalobce svůj požadavek opírá [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.
1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 786/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp.
zn. 33 Cdo 4272/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22
Cdo 4072/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
90/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2829/2014, dále viz Macur, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno:
Masarykova univerzita, 2002. s. 33–34, Spáčil, J., Zima, P. In: David, L.,
Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 388, a Dvořák, B. In:
Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Praktický komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 339]. Totožnost věci, od níž se odvíjí
existence překážky litispendence ve smyslu § 83 odst. 1 o. s. ř., respektive
překážky věci pravomocně rozsouzené dle § 159a odst. 4 o. s. ř., je pak dána
toliko tam, kde má být mezi týmiž účastníky řízení projednáván shodný procesní
nárok, tj. je-li dána identita procesních stran, tvrzených skutkových okolností
i žalobního petitu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2005, sp.
zn. 22 Cdo 347/2005, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1503/2012, a ze dne 31.
7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 506/2016).
Z předestřených tezí jednoznačně vyplývá, že řízení, v nichž se žalobce na
žalované domáhá převodu různých pozemků u odlišných okresních soudů, nemohou
mít stejný předmět, neboť je v každém z nich uplatňováno jiné žalobní žádání,
přičemž sám fakt, že se vznesený požadavek opírá o shodný skutkový základ
představovaný majetkovou křivdou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. a dalšími
tvrzenými okolnostmi umožňujícími v duchu rozhodovací praxe vrcholných soudů
oprávněné osobě uplatnit nárok na převod náhradních pozemků mimo režim
veřejných nabídek (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, popřípadě jeho usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn.
28 Cdo 155/2016, a judikatura v nich citovaná), ke konstatování totožnosti věci
nepostačuje. To, že jsou pro žalobce jednotlivé jím požadované nemovitosti z
ekonomického hlediska zaměnitelné, ničeho nemění na skutečnosti, že se nazíráno
pohledem právním v každém z uvedených případů jedná o jiné individuálně určené
objekty (k právní povaze pozemků srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 957/2007, či ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo
3205/2013) a vydání jednoho z nich je zcela nepochybně odlišným právním
následkem od vydání jiného (srovnej přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4675/2015). Usiluje-li tedy žalobce v
paralelně vedených sporech o nahrazení souhlasu žalované s převodem různých
pozemků, je závěr o identitě předmětů dotčených řízení vyloučen. Řešený případ
je tudíž také pro účely zkoumání otázky shodnosti žalobního petitu
nesouměřitelný s věcí, v níž bylo vydáno dovolatelkou citované usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4020/2014, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2015, neboť v oné při byl
uplatněn částečně se překrývající požadavek na peněžité (genericky určené)
plnění, v konkrétním rozsahu tak bylo na základě téhož skutkového stavu
žalováno na uložení téže povinnosti.
Zajištění toho, že nedojde k „přečerpání“ žalobcova restitučního nároku vydáním
excesivního množství pozemků v současně vedených řízeních, přitom není otázkou
splnění procesních podmínek, nýbrž problémem souvisejícím s důvodností žaloby.
V souladu s principy občanského řízení sporného je proto na žalované, jež
nepochybně disponuje informacemi, u jakých soudů proti ní žalobce podal žaloby
směřující k vydání náhradních pozemků, aby ve vlastním zájmu řečené údaje
(respektive stav jednotlivých řízení) soudům sdělovala. Jelikož rozhodnutí o
nahrazení souhlasu s převodem náhradních pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb.
představuje konstitutivní akt, v důsledku něhož se nabyvatel stává vlastníkem
vydávaného majetku, a to ke dni právní moci dotčeného rozhodnutí (srovnej
obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo
2060/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
19/2014, či jeho usnesení ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 799/2015, a ze dne
28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015), dochází dnem, kdy rozsudek nahrazující
souhlas žalované s uzavřením dohody o vydání náhradních pozemků vynesený v
jednom z účastníky vedených sporů vstoupí v právní moc, k (částečné či úplné)
saturaci předmětného restitučního nároku žalobce, čímž požadavek na poskytnutí
dalšího plnění k uspokojení téhož nároku v odpovídajícím rozsahu pozbývá
hmotněprávní opory, a nemůže tak být žalobci přiznán ani v jiném (paralelně
běžícím) řízení. Z usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 11.
2016, se ostatně podává, že se zmíněnému soudu podařilo dosti zevrubně zmapovat
stav žalobcem iniciovaných souběžně probíhajících řízení o vydání náhradních
pozemků, pročež se dosažení koordinace postupu ve všech takto identifikovaných
sporech nejeví (za předpokladu vyvinutí náležité procesní aktivity žalovanou)
nereálným, aniž by bylo třeba deformovat pojem překážek věci zahájené a věci
rozsouzené dovozováním shody procesních nároků v případech zjevné odlišnosti
petitů obsažených v jednotlivých návrzích.
Pro úplnost se sluší podotknout, že jako správná neobstojí teze vyřčená soudem
prvního stupně, dle níž mohl žalobce uplatnit požadavky na vydání veškerých
pozemků, nehledě na jejich umístění, u kteréhokoli z v úvahu přicházejících
okresních soudů. Dle ustálené judikatury totiž řízení o žalobě na nahrazení
souhlasu s převodem pozemku představuje věc týkající se vlastnického práva k
nemovitosti, pro niž je ustanovením § 88 písm. b) o. s. ř. založena výlučná
místní příslušnost (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017,
sp. zn. 32 Nd 36/2017, ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Nd 96/2017, ze dne 25. 5.
2017, sp. zn. 32 Nd 99/2017, a ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Nd 340/2017).
Jako výchozí pravidlo tudíž platí, že každý jednotlivý nárok na vydání pozemku
má být projednán soudem, v jehož obvodu se dotčená nemovitost nachází.
Ustanovení § 11 odst. 2 o. s. ř. přitom na výlučnou příslušnost podle § 88 o.
s. ř. nedopadá (Novotný, Z. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní
řád I. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 67). Soustředění veškerých sporů u
jednoho ze soudů řešících některý ze žalobcových návrhů by tak bylo lze docílit
toliko eventuálním využitím institutu delegace vhodné ve smyslu § 12 odst. 2 o.
s. ř., aniž by dovolací soud mínil v tuto chvíli jakkoli předjímat splnění
předpokladů pro její provedení v posuzované věci či kauzách souvisejících (ke
striktním podmínkám delegace vhodné v případech existence výlučné místní
příslušnosti ve smyslu § 88 o. s. ř. srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. 11. 2001, sp. zn. 3 Nd 316/2001, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 30 Nd
89/2013, a ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 33 Nd 37/2017).
Se zřetelem ke shora uvedenému lze uzavřít, že dovolatelka Nejvyššímu soudu
nepředložila žádnou otázku naplňující kritéria § 237 o. s. ř., a její dovolání
proto muselo být odmítnuto coby nepřípustné (§ 243c odst. 1, věta první, o. s.
ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
konečného rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 2. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu