28 Cdo 155/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) doc. RNDr. Z. Ch., DrSc., P., b) Ing. M. Ch., CSc., P., obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 27/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2015, č. j. 54 Co 121/2015-199, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 203 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 67 C 27/2014-133 (s upřesněním znění výroku rozhodnutí, formulovaného jako jeho částečná změna), jímž byl nahrazen projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu /identifikovaných/ pozemků v katastrálních územích Ú. a K., k uspokojení nároku žalobců (oprávněných osob) na převod náhradních pozemků za pozemky, které jim nelze vydat (§ 11 odst. 2, § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího), přičemž dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v relevantních otázkách hmotného práva, vymezených dovoláním, rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Nejvyšší soud současně neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto v jeho rozhodovací praxi již vyřešených otázek.
V otázce ocenění pozemků, jež nebylo lze pro zákonnou překážku vydat oprávněné osobě a za něž je třeba poskytnout náhradu (§ 11 odst. 2 a § 11a zákona o půdě) rozhodnutí odvolacího soudu nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž poukazuje i dovolatel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, která jsou – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu – dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), dle níž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát bez přičinění původního vlastníka.
Dovolací soud však ve své rozhodovací praxi také konstatoval, že v situaci, kdy byly pozemky v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby), je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je přitom založeno na závěru, že ačkoliv byly pozemky, jež nebylo možné oprávněným osobám vydat pro zákonnou překážku, vedeny v době přechodu na stát v evidenci jako zemědělské, žalobcům se podařilo prokázat, že předmětné pozemky byly už v době přechodu na stát určeny k zástavbě a proto je namístě – v souladu s judikaturou shora citovanou – ocenit pozemky jako stavební. K samotné problematice poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám se Nejvyšší soud vyslovil zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9.
12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněném pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž formuloval a odůvodnil závěr, že „důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu ČR (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při liknavém postupu Pozemkového fondu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky žalovaného“.
V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud také reagoval na změnu právní úpravy při převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, ke které došlo s účinností od 14. 4. 2006, zákonem č. 131/2006 Sb., uzavíraje, že ani postup podle nového ustanovení § 11a zákona o půdě (jež zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek Pozemkového fondu) nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností Pozemkového fondu k převodu náhradních pozemků. Odkazuje též na rozhodovací praxi Ústavního soudu – v prvé řadě na nález ze dne 4.
3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05 – Nejvyšší soud připomněl, že poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem Pozemkového fondu, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Dodal, že takové rozhodnutí soudu, v němž bude Pozemkovému fondu ČR (předchůdci žalované) uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva (vigilantibus iura scripta sunt).
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015) je uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov.
§ 11a zákona o půdě), považováno za výjimečné, uplatnitelné v situaci, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž podkladě lze postup Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační a kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv. Současně se připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (resp. žalované) je pak především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů.
Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015). Tedy ani v otázce uspokojení nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku žalované právní závěry odvolacího soudu z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nevybočují, v situaci, kdy měl odvolací soud za prokázané okolnosti, na jejichž základě zhodnotil postup žalované (dříve jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) jako liknavý ba svévolný (měl-li na zřeteli nejenom dobu prodlení žalované a jejího předchůdce s uspokojením nároku, ale vzal-li v úvahu právě další okolnosti případu, včetně zjištění o aktivitách žalobců při uplatňování nároků, jež prokazovali výši svého nároku i znaleckými posudky, zatímco žalovaná vycházela z nesprávného ocenění nároku, čímž reálně ztěžovala žalobcům účast a následné uspokojení jejich nároků zákonem jinak zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků.
Zpochybňuje-li dovolatelka též skutkové okolnosti věci (a z nich dovozované závěry o liknavosti a svévolnosti), jde již o námitky v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jíž nelze přípustnost dovolání založit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Za případný nelze mít ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2143/2014 (jímž odvolací soud aproboval závěry soudů nižších stupňů, že v konkrétní věci jím tehdy posuzované nelze postup žalované označit za liknavý, svévolný či diskriminační), bylo-li označené rozhodnutí vydáno za zcela jiných skutkových okolností, kdy liknavost a svévole na straně Pozemkového fondu „nebyla doložena“ (kdy se oprávněná osoba – ač tak postupovat mohla – bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky žalovaného ani nezajímala evidentně od počátku usilovala o převod konkrétních pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých).
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (uvádí-li, že rozsudek napadá v celém rozsahu, tedy včetně potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a výroku pod bodem II o náhradě nákladů odvolacího řízení), ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci a tedy ani neotevírá otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku (srov. též ust. § 242 odst. 3 věty druhé o.
s. ř., z něhož plyne vázanost dovolacího soudu vymezeným dovolacím důvodem, včetně jeho obsahové konkretizace). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněných) žalobců patří odměna advokáta za každou z jím zastupovaných osob ve výši 2 000 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.
s. ř.) ve výši 903 Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2016
Mgr. Petr Kraus předseda senátu