28 Cdo 1227/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky –
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, proti žalované M. H., o zaplacení částky 352.415,05 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 92/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října
2014, č. j. 25 Co 331/2014-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
352.415,05 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Žalovaná částka byla žalobkyní vymezena jako bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalované tím, že jí byla poskytnuta náhrada za nevydané
pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve výši, na niž žalovaná
dle posléze učiněných zjištění žalobkyně neměla nárok. Žalované byla na základě
dohody ze dne 10. 1. 2008 vyplacena náhrada ve výši 355.347,- Kč, následně se
však žalobkyně v roce 2009 dozvěděla, že ocenění nevydaných pozemků, na základě
nějž byla tato částka stanovena, bylo chybné, neboť nevydané pozemky nebyly v
době přechodu na stát pozemky stavebními, ale jednalo se o tzv. role, pročež
žalované měla být vyplacena pouze částka 2.931,95 Kč. Soud ovšem přihlédl k
tomu, že žalované byla náhrada za nevydané pozemky vyplacena na základě platně
uzavřené a nikterak nezrušené dohody o poskytnutí peněžité náhrady, z čehož
dovodil, že plnění poskytnuté žalované nemůže představovat bezdůvodné
obohacení. Nesrovnalosti vzniklé chybným oceněním restitučním nároků jsou
interní záležitostí žalobkyně. Tyto úvahy tedy vedly obvodní soud k zamítnutí
žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej
rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil nutnost
zohledňovat specifika restitučních sporů, což podpořil i odkazem na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06. Připomenul dále, že podkladem pro
vyplacení náhrady za nevydané pozemky dle účastníky uzavřené dohody byly
znalecké posudky, jež nechala vypracovat žalobkyně. Z hlediska principů obecné
spravedlnosti je nepřijatelné, aby se žalobkyně domáhala plnění, jehož výši
sama stanovila a jehož účelem bylo naplnění záměru restitučního zákona, tedy
zmírnění následků majetkových křivd nastalých v minulosti vůči žalované. K
poskytnutí předmětné náhrady došlo na základě svobodného a určitého projevu
vůle obou smluvních stran, tedy platného právního úkonu. Existence právního
důvodu pro přijetí plnění žalovanou tak vylučuje vznik bezdůvodného obohacení
na její straně. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2013, č. j. 28 Cdo 3388/2012-88, rozhodl o
procesním nástupnictví České republiky – Státního pozemkového úřadu po
Pozemkovém fondu České republiky (výrok I.) a dále o zrušení rozsudků obou
soudů nižších stupňů, respektive vrácení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení (výrok II.). Dovolací soud zdůraznil zvláštnosti dohody, jíž
jsou vypořádávány restituční nároky oprávněných osob podle zákona o půdě,
kterým nebylo možno vydat pozemek odňatý způsobem vymezeným tímto zákonem. Výše
nároku na náhradu za odňaté pozemky je dána zákonem a musí odpovídat jejich
hodnotě určené dle stavu v době přechodu na stát (k tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Smlouva, jíž se
tento nárok vypořádává, pak není odrazem svobodné vůle účastníků, ale především
nástrojem, jehož prostřednictvím je realizována zákonná povinnost uspokojit
restituční nárok oprávněné osoby. Dojde-li k poskytnutí hodnoty přesahující
zákonem určenou výši, jedná se v rozsahu, v němž takovéto plnění převyšuje
zákonný nárok oprávněné osoby, o bezdůvodné obohacení (ve smyslu § 451 zákona
č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) na její
straně. Tento závěr přitom neodporuje argumentaci předestřené v odvolacím
soudem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS
755/06, jenž akcentuje specifika restitučních předpisů, směřujících ke zmírnění
následků v minulosti vzniklých majetkových a jiných křivd, jež je třeba
zohlednit i při posuzování sporných úkonů činěných v rámci vypořádání
restitučních nároků. V daném případě nebyla tato specifika opomíjena, nárok
oprávněné osoby nebyl předestřenými úvahami jakkoliv popírán, jen byla
akcentována nutnost jeho vyčíslení dle stejných zákonných kritérií jako nárok
jiných oprávněných osob. Závěry soudů nižších stupňů nemohly ve světle výše
popsaných tezí obstát jako správné, pročež bylo nutno jejich rozsudky zrušit a
věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 18 C
92/2011-146, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok II.). Soud prvního stupně zaměřil pod vlivem závazného právního
názoru dovolacího soudu pozornost na otázku, zda byla žalované podle § 16 odst.
1 zákona o půdě poskytnuta náhrada odpovídající charakteru nevydaných pozemků,
potažmo zda byly tyto pozemky v době svého přechodu na stát pozemky stavebními,
či zemědělskými. Po provedeném dokazování konstatoval, že žalobkyně neunesla
své důkazní břemeno ohledně toho, že předmětné nemovitosti byly k rozhodnému
datu 26. 5. 1966 tvořeny ornou půdou. Žalobkyně sice namítla, že v době odnětí
pozemků nebylo dosud vydáno územní rozhodnutí o jejich zástavbě, z jiných
provedených důkazů, zejména návrhu směrného územního plánu hlavního města
Prahy, ovšem vyplývá, že dotyčné pozemky k zastavění určeny byly. Nadto soud
uvedl, že pokládá nárok žalobkyně za rozporný s dobrými mravy, neboť žalované
byla daná částka vyplacena coby náhrada vypočtená v souladu se znaleckým
posudkem opatřeným žalobkyní, která již při realizaci tohoto plnění disponovala
též jiným posudkem, v němž byly dané pozemky klasifikovány jako role.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 25 Co 331/2014-174,
rozsudek soudu prvního stupně, napadený odvoláním žalobkyně, potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že
sporné pozemky byly (s výjimkou pozemku parc. č. 2578 v k. ú. Z.) v evidenci
nemovitostí vedeny s označením druhu „jiný“, tedy jako pozemky nezemědělské ve
smyslu vyhlášky č. 23/1964 Sb., kterou se provádí zákon č. 22/1964 Sb., o
evidenci nemovitostí, a že v době odnětí byly směrným územním plánem hlavního
města Prahy, který platil od roku 1964 do roku 1969, převážně začleněny do
funkční plochy „obytné území souvislé zástavby“. V tomto kontextu se jeví zcela
přiléhavým závěr obvodního soudu, že se jednalo o pozemky určené ke stavbě,
bylo tudíž namístě prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdit, aniž by
bylo třeba zabývat se otázkou, zda si žalobkyně počíná způsobem protivícím se
dobrým mravům.
Posledně zmíněný rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož
přípustnost se má odvíjet od otázky hmotného práva v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu dosud nevyřešené. Konkrétně dovolatelka poukazuje na to, že
odvolací soud nerespektoval znění § 2 odst. 1 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l.,
kterou se provádí zákon o stavebním řádu, dle níž se stavebním pozemkem
rozumělo místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění. V předmětné věci však
existence územního rozhodnutí o zastavění daných pozemků prokázána nebyla, a z
provedeného dokazování naopak nepřímo vyplývá, že takové rozhodnutí ke dni
odnětí pozemků neexistovalo (dovolatelka výslovně upozorňuje, že žalovanou
vlastněný pozemek parc. č. 2578 byl v evidenci nemovitostí zapsán jako role a
stavebním se stal až po přechodu na stát v lednu 1967, kdy nabylo právní moci
příslušné územní rozhodnutí). Charakter pozemků tak byl soudy vyhodnocen v
rozporu s právní úpravou platnou v době jejich přechodu na stát. Dovolatelka
proto navrhuje rozsudky obou soudů nižších stupňů zrušit a věc vrátit obvodnímu
soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně jednající podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou nastolená otázka však její dovolání přípustným ve smyslu
citovaného ustanovení nečiní.
Nejvyšší soud se k problematice výše náhrad poskytovaných dle zákona o půdě za
nevydané pozemky v minulosti již opakovaně vyjadřoval, přičemž uvedl mimo jiné
to, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina
apod., náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru, který měl v době
přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke
dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby tudíž nelze počítat s
navýšením hodnoty pozemku, k němuž došlo v důsledku jeho zastavění po přechodu
na stát bez přičinění původního vlastníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013). Pakliže však pozemky měly již v
okamžiku odnětí povahu pozemků stavebních, popřípadě byly za naznačeným účelem
vykupovány či odebírány, je za ně nutno podle § 28a zákona o půdě poskytnout
náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988
Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., byť by byly v době přechodu na stát v
evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské (viz kupř. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014).
Z hlediska přezkoumávané věci je stěžejním posouzení, zda měly dotčené pozemky
(bez ohledu na to, jestli u některého z nich přetrvával evidenční status
zemědělské půdy, jenž se ve světle právě uvedeného jeví podružným) vskutku
charakter stavebních pozemků již v době, kdy k nim vlastnictví nabyl stát.
Dovolatelka tento závěr popírá s poukazem na skutečnost, že v řízení nebylo
prokázáno, že by k okamžiku přechodu pozemků na stát bylo vydáno územní
rozhodnutí o jejich zastavění, jež by podle tehdy účinné vyhlášky č. 144/1959
Ú. l. mělo být definičním znakem stavebního pozemku. Dovolací soud však, maje
na zřeteli účel restitučních předpisů, jimiž demokratická společnost usiluje o
alespoň částečné odčinění bezpráví napáchaných nedemokratickým režimem (viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, bod 23),
již dříve v řadě kauz aproboval flexibilnější přístup k posuzování původní
povahy odňatých pozemků, v rámci něhož soudy podle kontextu každého
jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně
jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1974/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo
127/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo
527/2013). Mezi faktory podstatnými pro úsudek o tom, zdali se v určité situaci
jednalo o stavební pozemky, má přitom zpravidla značný význam existence územně
plánovací dokumentace, jež dané pozemky předurčuje ke stavebnímu využití, a tak
jejich hodnotu ke dni přechodu na stát do značné míry determinuje (viz kupř.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1013/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013,
popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2637/2013). Pokud má poskytování náhrad dle § 16 odst. 1 zákona o půdě ve shora
nastíněném smyslu zachovávat jistou ekvivalenci mezi majetkovou křivdou
spočívající v odnětí nemovitostí a nápravou tohoto příkoří v podobě výplaty
peněžitého plnění hodnotě pozbytých věcí korespondujícího, nelze odvolacímu
soudu ničeho vytknout, naznal-li primárně na základě směrného územního plánu
hlavního města Prahy platného mezi lety 1964 a 1969, že žalované příslušela
náhrada za pozemky určené pro stavbu.
Námitka dovolatelky, že se pozemek parc. č. 2578 stal pozemkem stavebním až v
roce 1967, tedy poté, co vlastnické právo k němu přešlo na stát, není provázána
s žádnou právní otázkou jdoucí nad rámec argumentace, s níž se dovolací soud
vypořádal výše, proto jí přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž
založena být nemůže.
Z předeslaných důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání žalobkyně dle §
243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalované žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.