28 Cdo 1816/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše,
Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně
České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, zastoupené Mgr. Petrem Mimochodkem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Nuselská 375/98, proti žalované MUDr. E. K., zastoupené JUDr. Barbarou
Červenkovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, o vydání
bezdůvodného obohacení ve výši 53.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 43/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2012, č. j. 19 Co 188/2012-131, takto:
I. V řízení bude pokračováno jako se žalobkyní s Českou republikou -
Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované k rukám JUDr. Barbary
Červenkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady
dovolacího řízení ve výši 4.307,60 Kč.
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 53.160,- Kč s příslušenstvím s
odůvodněním, že se jedná o částku, která představuje rozdíl mezi skutečným
nárokem žalované na finanční náhradu za nevydané pozemky (ve smyslu § 16 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) a částkou jí žalobkyní
„nesprávně“ vyplacenou.
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 20. prosince 2011, č. j. 15 C
43/2011-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení
částky 53.160,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.). Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že žalovaná je
osobou oprávněnou (v rozsahu id. ? celku) a náleží jí náhrada za nevydané
pozemky – část parc. č. 125 o výměře 205 m2 a část parc. č. 126 o výměře 664 m2
v k. ú. M. Právní předchůdkyně oprávněné (žalované) prodala zmíněné pozemky v
tísni a za nápadně nevýhodných podmínek kupní smlouvou ze dne 3. 8. 1961
Československému státu – Generálnímu investorovi výstavby hl. m. Prahy za
účelem výstavby sídliště Michelská pláň (dále též „Michelské pláně“). Ze
znaleckých posudků (objednaných žalobkyní) vzal soud za zjištěné, že (posudkem
ze dne 26. 10. 2006) znalec Ing. Jaroslav Záluský ocenil pozemky jako role
souhrnnou cenou 4.610,- Kč. V později zpracovaném znaleckém posudku ze dne 20.
8. 2008 znalec Ing. Karel Hemzáček shodné nemovitosti ocenil jako pozemky
stavební cenou 217.250,- Kč s odůvodněním, že pozemky byly vykoupeny za účelem
výstavby sídliště Michelská pláň. Žalované byla na základě její výzvy a dohody
ze dne 13. 7. 2009 vyplacena náhrada za nevydané pozemky ve výši 54.312,- Kč,
přičemž při stanovení náhrady bylo vycházeno ze znaleckého posudku Ing. Karla
Hemzáčka. Dopisem ze dne 21. 9. 2010 žalobkyně žalovanou vyzvala k vrácení
částky 53.161,07 Kč. Svůj postup odůvodnila tím, že bez ohledu na provedené
ocenění nemovitostí, uzavřenou dohodu a již vyplacenou náhradu uznává její
nárok pouze co do částky 1.151,43 Kč.
Soud prvního stupně zdůraznil, že projednávanou věc je třeba vidět v celém
kontextu okolností přechodu vlastnictví pozemků na tehdejší Československý
stát. Má totiž zato, že nikdo by ve svobodném demokratickém státě neprodával
pozemky, byť v evidenci nemovitostí dosud vedené jako zemědělské, za cenu
zemědělských pozemků při vědomí existence jejich současného využití jako
pozemků stavebních. Ocenění provedené znalcem Ing. Karlem Hemzáčkem v jeho
posudku ze dne 20. 8. 2008 (který byl podkladem pro vyplacení náhrady žalované)
považoval soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu (pozemky – byť
zemědělské – byly již v době jejich prodeje určeny pro výstavbu sídliště, které
na nich bylo bezprostředně vystavěno) za správné, neboť znalec při ocenění
pozemků vycházel z ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., přičemž
odkaz na § 6 vyhlášky č. 85/1976 Sb. se s ohledem na ustanovení § 11a odst. 13
zákona o půdě v projednávané věci nepoužije. Náhrada poskytnutá žalované proto
nemůže v daném rozsahu představovat její bezdůvodné obohacení, které by byla
žalobkyni povinna vydat.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž
je rozsudkem ze dne 31. května 2012, č. j. 19 Co 188/2012-131, potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud
zdůraznil, že již v kupní smlouvě ze dne 3. 8. 1961 je uvedeno, že
Československý stát pozemky kupuje pro výstavbu sídliště Michelská pláň,
přičemž před uzavřením kupní smlouvy bylo zvažováno vyvlastnění těchto
nemovitostí, což ovšem předpokládalo existenci územního plánu (§ 18 zákona č.
87/1958 Sb.). Dne 24. 7. 1963 pak příslušný správní orgán vydal rozhodnutí o
přípustnosti stavby – objektu v sídlišti Michelské pláně na posuzovaných
pozemcích. Z územního rozhodnutí ze dne 2. 8. 1962 potom rovněž plyne, že bylo
rozhodnuto o výstavbě sídliště Michelské pláně na podkladě schválené změny
podrobného územního plánu radou bývalého Národního výboru hl. m. Prahy z 31. 7.
1962. Podle tehdy platné právní úpravy územního plánování (§ 4 zákona č.
84/1958 Sb.) musel být do 2. 8. 1962 vypracován a také schválen směrný územní
plán a na jeho základě podrobný územní plán pro část sídliště. Je přitom
nepochybné, že popsaný proces musel být zahájen již před uzavřením kupní
smlouvy. Podle odvolacího soudu pak lze za územní plánovací dokumentaci ve
smyslu § 11a zákona o půdě považovat již citovaný směrný územní plán vydaný v
souladu se zákonem č. 84/1958 Sb., přičemž ten musel (jako podklad pro
zpracování podrobného územního plánu) existovat již před 3. 8. 1961, neboť v
opačném případě si nelze představit, že by byl dodržen zákonem stanovený proces
pro jeho vydání. Nelze proto než uzavřít, že již ke dni 3. 8. 1961 je třeba na
předmětné pozemky hledět jako na pozemky určené pro stavbu, za které náležela
oprávněným osobám náhrada ve výši 250,- Kč za 1 m2 (§ 14 odst. 1 vyhlášky č.
182/1988 Sb.), tedy ve výši, která byla fakticky žalované vyplacena. Odvolací
soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované za
nevydané pozemky, byť ke dni 3. 8. 1961 stále vedené v evidenci nemovitostí
jako zemědělské, náleží náhrada jako za pozemky určené pro stavbu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do přípustnosti
dovolání odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vadu řízení spatřuje v tom, že soud neprovedl
jí navržený revizní znalecký posudek, který měl odstranit pochybení původního
posudku. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v tom, že předmětné pozemky
byly oceněny jako stavební, ačkoliv měly být oceněny jako pozemky zemědělské.
Soudu vytýká, že nesprávně dovodil, že pozemky byly vykoupeny za účelem
výstavby sídliště, a proto měly být oceněny jako pozemky stavební. Namítá, že
nebyla doložena žádná dokumentace (existující před datem prodeje pozemků),
která by dokazovala jejich charakter jako pozemků stavebních v okamžiku
uzavření kupní smlouvy. Tvrdí, že předmětné pozemky nebyly ve smyslu ustanovení
§ 16 odst. 1, § 28a zákona o půdě a § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.
pozemky stavebními, neboť v době jejich převodu na stát neexistoval územní plán
zóny sídelního útvaru ani územní rozhodnutí, přičemž v době jejich převodu
nebylo ani najisto postaveno, že k zastavění pozemků fakticky dojde. Na opačný
závěr přitom nelze usuzovat ani z toho, že bylo zvažováno vyvlastnění
předmětných pozemků, jelikož k samotnému vyvlastnění nedošlo. O charakteru
pozemků v době jejich prodeje svědčí rovněž to, že za ně byla poskytnuta kupní
cena odpovídající zemědělským pozemkům. Odvolacím soudem označené dokumenty
nemohou být podle žalobkyně podkladem pro ocenění pozemků jako stavebních,
neboť tyto dokumenty byly schváleny až rok poté, co došlo k převodu pozemků na
stát. Na podporu svých tvrzení odkazuje na závěry obsažené v rozhodnutích
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, sp. zn. 28 Cdo 101/2003 a sp. zn. 28
Cdo 4783/2010. Dále soudu vytýká, že aplikoval § 11a zákona o půdě, který je
však určen pro případy, kdy je oprávněné osobě převáděn jiný zemědělský
pozemek, nikoli na situaci, kdy je oprávněné osobě poskytována finanční
náhrada, jako je tomu v nyní projednávané věci, na níž dopadá ustanovení § 16
zákona o půdě. Ze shora uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky
soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu,
odkázala na závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo
4592/2008, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, i výkladová pravidla uvedená v nálezu
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 176/03 a navrhla, aby podané dovolání bylo
odmítnuto příp. zamítnuto.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně
některých souvisejících zákonů, zrušen (§ 23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho
práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení,
jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a
povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad
(§ 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1
a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se žalobkyní s Českou
republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12.
2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci
samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s.
ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, které by odvolací
soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li
rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Argumentuje-li žalobkyně tím, že soudy neprovedly jí navržený důkaz (revizní
znalecký posudek), jedná se o namítané vady řízení, k nimž nemůže být za dané
procesní situace vzhledem k ustanovení § 237 odst. 3, části věty za středníkem,
o. s. ř. přihlédnuto. Námitka, že odvolací soud pochybil, neprovedl-li důkaz jí
navržený, totiž směřuje k možné vadě řízení, tj. dovolacímu důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž zpravidla není způsobilý založit zásadní právní
význam rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, CD
1/2005) s výjimkou případů, v nichž jde o výklad procesních předpisů, který by
činil z napadeného rozsudku zásadní rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3339, CD 3/2007, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008), což ovšem
není posuzovaný případ. Nadto lze uvést, že v souladu s ustanovením § 120 odst.
1 o. s. ř. je na úvaze soudu, které z navrhovaných důkazů provede, přičemž
nepovažuje-li provedení navrhovaných důkazů za přínosné pro objasnění
skutkových tvrzení účastníků, není povinen je provádět, jeho povinností je
pouze tento postup objasnit v odůvodnění svého rozhodnutí dle § 157 o. s. ř.,
jak učinil v napadeném rozhodnutí i soud odvolací.
K výtkám dovolatelky zpochybňujícím správnost skutkových zjištění odvolacího
soudu (existence příslušné územně plánovací dokumentace, účelu vykoupení,
charakteru pozemků) je nutno zdůraznit, že při zvažování přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolacímu soudu zapovězeno
přihlížet k námitkám směřujícím proti přiléhavosti skutkových zjištění soudů
nižších stupňů (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec tohoto konstatování je možno
dodat, že s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s.
ř. není na místě, aby dovolací soud správnost hodnocení důkazů (a to i v
případě přípustného dovolání) posuzoval mimo způsobu, jak k tomuto hodnocení
odvolací soud dospěl (k tomu více srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701, sešit 30/2004). Odvolací soud řádně
předestřel úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídil, přihlédl přitom k
dokladům ve spise založeným a učinil tomu logicky konsekventní závěry. Výtky
žalobkyně přitom podle názoru Nejvyššího soudu nikterak nepoukazují na to, že
by tyto jeho úvahy snad byly logicky vadné či odporující učiněným zjištěním (a
bylo tak případně možno uvažovat o naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst.
3 o. s. ř. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp.
zn. 25 Cdo 5266/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp.
zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8,
svazek 1/2001). Ani tyto námitky proto přípustnost dovolání založit nemohou.
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc
podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis
nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
Po právní stránce je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že
přestože v době, kdy byly předmětné pozemky převáděny kupní smlouvou na stát,
byly v evidenci nemovitostí vedené jako zemědělské, je vzhledem k tomu, že v
této době již byly určeny k výstavbě sídliště (a s tímto byly i vykupovány),
nutné poskytnou za ně náhradu (ve smyslu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě)
jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.).
Vyplatila-li žalobkyně náhradu za ně ve výši určené znaleckým posudkem jako za
pozemky určené pro stavbu, nemohla se žalovaná přijetím tohoto plnění na její
úkor bezdůvodně obohatit.
Ke stejným závěrům (ve vztahu k poskytnutí náhrady za nevydané pozemky) dospěl
již dříve Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne
26. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 4592/2008, nebo rozsudek ze dne 7. října
2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010), přičemž i v těchto svých rozhodnutích se zcela
přidržel výkladových pravidel obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 14.
července 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod č. 96 svazek 34, str. 35. Žalobkyně navíc zjevně přehlíží,
že Nejvyšší soud rozhodl ve skutkově i právně totožném sporu mezi ní a dalším
podílovým spoluvlastníkem předmětných pozemků – osobou oprávněnou (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 2718/2012), když v
dané věci shledal správnými závěry soudů v tom směru, že za předmětné pozemky
je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu
(§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v
evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, a to ze zcela stejných důvodů,
jako je tomu v nyní projednávané věci (tj. v době prodeje existující územně
plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední
realizace výstavby).
Spatřuje-li pak žalobkyně nesprávné právní posouzení věci rovněž v aplikaci §
11a odst. 13 zákona o půdě odvolacím soudem, je třeba zdůraznit, že pokud
odvolací soud v napadeném rozhodnutí citovaným ustanovením argumentuje, činí
tak jedině v tom směru, že za územní plánovací dokumentaci (tak jak o ní hovoří
§ 11a odst. 13 zákona o půdě) lze považovat již směrný územní plán vydaný v
souladu se zákonem č. 84/1958 Sb., nikoliv tedy v to směru, že se namísto
ustanovení § 16 zákona o půdě v projednávané věci aplikuje § 11a téhož zákona.
Takovéto námitky proto přípustnost dovolání přivodit nemohou, neboť napadají
závěry, na nichž napadené rozhodnutí založeno není.
Argumentuje-li žalobkyně na podporu svých tvrzení rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 21. února 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, a ze dne 18. srpna 2003, sp. zn.
28 Cdo 101/2003, je třeba uvést, že závěry, na nichž jsou tato rozhodnutí
vystavěna, v nyní projednávané věci aplikovat nelze, neboť tato rozhodnutí jsou
založena na jiných skutkových zjištěních, než je tomu v posuzované věci.
Žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí vycházejí především z toho, že v době převodu
nemovitostí na stát neexistovala příslušná územně plánovací dokumentace a
nebylo ani jisté, kdy (a především zda vůbec někdy) ke změně charakteru (a s ní
spojenému zhodnocení) pozemků dojde. V nyní posuzované věci je naopak
rozhodnutí založeno na skutkových zjištěních (jak uvedeno výše, v dovolacím
řízení zásadně nezpochybnitelných), že již v době převodu předmětných pozemků
na stát existovala příslušná územně plánovací dokumentace na výstavbu sídliště
Michelské pláně, pozemky byly vykupovány za účelem výstavby sídliště a bylo
jisté, že k výstavbě dojde, přičemž tato započala ve velmi krátké době poté, co
došlo k převodu pozemků na stát.
Pokud pak jde o žalobkyní posledně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
1. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 4783/2010, nelze přehlédnout, že bylo nálezem
Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 1368/11, zrušeno a v
navazujícím řízení před Nejvyšším soudem byl rozsudek odvolacího soudu,
podrobený v dané věci přezkumu, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k
dalšímu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn.
28 Cdo 1562/2012).
Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními
ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu,
a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před
středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná vůči žalobkyni, jejíž dovolání
bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení
sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst.
1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., dále jen – „advokátní tarif“) počítané
poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od
7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 53.160,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj.
ve výši 3.260,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), a paušální náhrady hotových
výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), obojí
navýšené o 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 747,60
Kč. Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady
dovolacího řízení v celkové výši 4.307,60 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu