33 Odo 668/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Vladimíra Velenského
ve věci žalobkyně J. B., zastoupené, advokátem, proti žalovanému V. S.,
zastoupenému, advokátkou , o zaplacení částky 20.530,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 28/2000, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 24. června 2002, č.j. 19 Co 1460/2002-152, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 20.530,- Kč s
příslušenstvím z bezdůvodného obohacení, které žalovaný získal užíváním bytu v
jejím domě v době od 16. 11. 1998 do 31. 12. 2001.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 3. 2001,
č.j. 23 C 28/2000-42, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalovaný se
na úkor žalobkyně ničím neobohatil, neboť mu neposkytla žádnou majetkovou
hodnotu.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 5. 2001,
č.j. 19 Co 940/2001-58, rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Neztotožnil se s závěrem soudu prvního stupně
dovozujícím, že nevznikl-li mezi účastníky nájemní vztah na základě nájemní
smlouvy, je vyloučeno bezdůvodné obohacení žalovaného, a zavázal soud prvního
stupně zabývat se věcí z pohledu přiměřeného užití § 712a zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ObčZ“.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. ledna 2002,
č.j. 23 C 28/2000-118, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 20.530,- Kč s 10 % úrokem z
prodlení z částky 12.743,50 Kč od 16.11.2000 do zaplacení a se 7 % úrokem z
prodlení z částky 7.786,50 Kč od 24.1.2002 do zaplacení; zamítl žalobu na
zaplacení úroku z prodlení ve výši přesahující 10 % ročně z částky 12.743,50 Kč
od 16.11.2000 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši přesahující 7 % ročně z
částky 7.786,50 Kč od 24.1.2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem domu, v němž spolu se
žalovaným v době trvání jejich manželství bydlela. Po rozvodu bylo žalovanému
soudem přiznáno právo bydlet v jednom z bytů tohoto domu až do zajištění
náhradního bytu. Během roku 1997 žalobkyně přerušila přívod studené i teplé
vody do bytu žalovaného, došlo k vypuštění radiátorů, odstranění umyvadla a
vodovodních baterií v bytě, k zaslepení vývodů vody a odpadu. Žalovaný
žalobkyni k odstranění těchto vad bytu nevyzval a v bytě se přestal zdržovat,
ačkoliv závady nebyly natolik závažné, aby nemohl byt užívat. V přístupu do
bytu a jeho užívání mu nebylo bráněno. Žalovaný žalobkyni neplatil žádné platby
za byt ani za energie. Na takto zjištěný skutkový stav soud aplikoval
ustanovení § 712a ObčZ, podle něhož pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr
skončil, mají - v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem lhůty
k vyklizení bytu - práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687
až 699 ObčZ a přiměřeně též § 700 až 702 odst. 2 ObčZ. Dovodil, že žalovaný byl
povinen platit za dobu, která je specifikována v žalobě, nájemné. Protože tak
nečinil, bezdůvodně se na úkor žalobkyně obohatil tím, že nedošlo ke
snížení jeho aktiv, jak by se stalo v případě, že by své povinnosti plnil (§
451 ObčZ). Výše obohacení odpovídá tomu, co by žalovaný platil za jiný,
srovnatelný byt.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 24. června 2002, č.j. 19 Co 1460/2002-152, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Správnými
shledal odvolací soud jak skutkové, tak i právní závěry soudu
prvního stupně. Doplnil, že v důsledku vad mohl žalovaný uplatnit nárok na
slevu z úhrady za užívání bytu, což však neučinil. Skutečnost, že žalovaný byt
neužíval, shledal odvolací soud nerozhodnou za situace, kdy žalovaný tento byt
nevyklidil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, přičemž jeho
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Uplatnil v
něm dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze
namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nedospěl-li totiž
odvolací soud na základě provedených důkazů k závěru, že žalovaný odešel z bytu
pro chování žalobkyně, a uzavřel-li (bez existence kolaudačního
rozhodnutí), že žalovaným obývané prostory jsou bytem, hodnotil
podle dovolatele důkazy v rozporu s jejich obsahem i smyslem. Naplnění
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
(nesprávné právní posouzení věci) shledává dovolatel zejména v tom, že odvolací
soud při rozhodování dané věci nesprávně použil analogii ustanovení § 712a
ObčZ, které lze podle jeho názoru aplikovat pouze na stav po zániku nájmu,
nikoli na bydlení manžela, jenž před rozvodem manželství nebyl nájemcem bytu.
Nadále je také přesvědčen, že nemohl získat bezdůvodné obohacení za
situace, kdy v bytě fakticky nebydlel a odstěhoval se z něho pro chování
žalobkyně, která mu znemožnila v bytě bydlet. Z uvedených důvodů měl soud ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ žalobkyni odepřít výkon jejího práva vymáhat
na dovolateli vydání bezdůvodného obohacení. Závěrem navrhl, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly dovolacím soudem zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným
subjektem (žalovaným) řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1
o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné, přezkoumal
napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady z obsahu spisu
nevyplývají.
Pro identifikaci dovolacích důvodů není rozhodující, jak jsou v dovolání
označeny, je třeba vycházet z jejich obsahového vymezení. Námitkami, že
odvolací soud nezjistil pravý důvod, který vedl žalovaného k opuštění bytu, a
že pochybil, dovodil-li, že prostory užívané žalovaným jsou bytem, uplatňuje
dovolatel – jak bylo výše zmíněno - dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jimž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu, a
které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním
zjištěno, eventuelně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků,
nebo které vyšly jinak najevo, je - z hlediska závažnosti (důležitosti),
zákonnosti, pravdivosti, eventuelně věrohodnosti - logický rozpor, nebo že
výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.; vždy však musí jít o
skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci.
Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co
vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným
důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota
zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti.
Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje,
jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít
svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v
jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po
stránce jejich zákonnosti soud zkoumá, zda důkazy byly získány a
provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo v tomto směru vykazují vady; k
důkazům, které byly získány nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými
předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti
soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí
významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé
(dokázané) a které nikoli. Jeho hodnocení důkazů z hlediska pravdivosti
předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu
důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu
výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi po přihlédnutí k
tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je
jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání
skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto
skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost
výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě
hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědí svědka souladný s
jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové
posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či
nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností. Na nesprávnost výsledku
činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady
volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Naproti tomu
dovolacím důvodem nemůže být samotné hodnocení důkazů ať již z hlediska jejich
důležitost, zákonnosti, pravdivosti, či věrohodnosti; nelze proto namítat, že
soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění
důležitý apod.
Způsob, jak odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, dovolatel ve skutečnosti
nenapadá, nenamítá ani, že by v posuzovaném případě došlo k porušení zásady
volného hodnocení důkazů. Pokud argumentuje tím, že z výpovědi svědkyně Z. T. a
z jeho výpovědi měl odvolací soud vzít za prokázané, že důvodem jeho odchodu z
bytu bylo chování žalobkyně, a že prostory, které v domě užíval nejsou bytem,
zpochybňuje skutková zjištění, která nejsou pro právní posouzení věci významná.
Pro povinnost dovolatele platit úhradu za užívání bytu (popř. místností
v domě) je totiž rozhodné, zda v době, která je v žalobě specifikována, trvalo
jeho právo na bydlení v domě žalobkyně (i za užívání nebytových prostor k
bydlení je třeba platit úhradu, jak bude vyloženo dále). Dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. proto dán není.
Pochybení při právním posouzení dané věci spatřuje dovolatel v tom, že odvolací
soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 853 a § 712a ObčZ.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud
použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný
právní předpis, ale nesprávně ho vyložil, popřípadě ze správných skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, či aplikoval konkrétní
právní normu na neúplně zjištěný skutkový stav.
Podle § 853 ObčZ občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani
tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují
vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Podle § 712a ObčZ v období mezi skončením nájemního poměru a posledním dnem
lhůty k vyklizení bytu mají pronajímatel a osoba, jejíž nájemní poměr skončil,
práva a povinnosti v rozsahu odpovídajícím ustanovením § 687 až
699 ObčZ a přiměřeně i § 700 až 702 odst. 1 ObčZ.
V daném případě byl právním důvodem bydlení dovolatele v domě žalobkyně jednak
její souhlas, zejména pak rodinně právní vztah – jejich manželství. Odvoláním
souhlasu a rozvodem manželství účastníků tyto důvody zanikly, a
rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. prosince 1996, sp.
zn. 16 C 223/1996, bylo dovolateli uloženo byt nacházející se v prvním patře
domu žalobkyně vyklidit, přičemž tato povinnost byla vázána na zajištění
náhradního bytu. Jde tedy o právo bývalého manžela na bydlení, jemuž
nepředcházelo nájemní právo. Takovýto právní vztah (práva a povinnosti z něj
vyplývající) není v žádné právní normě výslovně upraven. Protože však je jeho
účelem zajistit oprávněné osobě, která pozbyla dosavadní užívací titul, dočasné
uspokojení její bytové potřeby, blíží se zmíněný právní vztah nejvíce právnímu
vztahu vznikajícímu po skončení nájemního poměru, kdy předchozímu nájemci
rovněž vzniká v bytě právo na pouhé dočasné bydlení. Jelikož jde o vztahy
obsahem i účelem nejbližší, odvolací soud správně použil na daný spor
ustanovení § 712a ObčZ.
Z analogické aplikace ustanovení § 712a ObčZ vyplývá, že obsah vzájemných
práv a povinností účastníků právního vztahu, který je uvedeným
ustanovením posuzován, se řídí ustanoveními § 687 až 699 ObčZ, tedy i § 696 až
§ 699 ObčZ o nájemném. V posuzovaném případě proto jde o úplatu za právo v bytě
bydlet, jejíž výše musí odpovídat hodnotě, kterou oprávněná osoba bydlením
získala. Subjekt bydlení poskytující má vůči osobě, která bydlení konzumuje,
právo na její úhradu z důvodu bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 1, 2 ObčZ).
Bezdůvodné obohacení vznikne tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové
hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď
zvýšením jeho aktiv nebo snížením jeho pasiv. Plnění může spočívat buď v tom,
že bylo něco dáno (např. věci, právo), nebo že byla postoupena pohledávka, bylo
zřízeno právo anebo bylo ve prospěch někoho konáno. Bezdůvodné obohacení proto
může spočívat i v tom, že se dosavadní majetek obohaceného nezmenšil, i když by
k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil svoje povinnosti (shodně
stanovisko Nejvyššího soudu SSR, č.j. Cpj 48/85, schválené plénem Nejvyššího
soudu SSR pod č.j. Pls 2/85, publikované ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem ČSFR, Nejvyšším
soudem ČR a Nejvyšším soudem SR, číslo 6, ročník 1985, strana 291).
V daném případě vzniklo dovolateli rozhodnutím soudu v jiném řízení právo
bydlení v domě žalobkyně trvající až do zajištění odpovídající bytové náhrady.
V případech, v nichž po skončení nájmu svědčí osobě právo bydlet v bytě do
zajištění bytové náhrady, je tato osoba povinna platit úhradu za užívání bytu
ve výši, odpovídající výši nájemného za trvání nájemního poměru (shodně
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 26 Co
492/2001, publikovaný ve svazku 21/2003 Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu/C.H.BECK). Stejnou povinnost a v téže výši musí mít i osoba, jejímuž
právu na bydlení nepředcházelo nájemní právo, neboť úhrada se platí
za totéž právo (za právo na bydlení). I když v posuzované věci nebyl
dovolatel nájemcem bytu, v době, která je specifikována v žalobě,
mu v něm trvalo právo na bydlení až do zajištění bytové náhrady. V této
souvislosti je namístě zdůraznit, že dovolatel nezpochybnil závěr odvolacího
soudu, že jím užívané prostory v domě žalobkyně nevyklidil, tvrdí pouze,
že z bytu odešel proto, že ho pro chování žalobkyně nemohl užívat. Nejde
proto o případ dobrovolného vyklizení a odevzdání bytu (např. předáním
klíčů), kterým by dovolateli zaniklo jeho právo na bydlení a tím i na bytovou
náhradu (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 10. 1985, sp. zn. 3 Cz
28/85, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8/1987, číslo
sešitu 2-3/1987, rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2000, sp. zn.
26 Cdo 495/99, a ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Co 916/2001). Protože dovolatel
úhradu za právo bydlení neplatil, je správný závěr odvolacího soudu,
že získal bezdůvodné obohacení tím, že se jeho majetek nezmenšil, ač by k tomu
jinak - pokud by tuto povinnost plnil - došlo.
Protože povinností dovolatele bylo platit úhradu po dobu trvání jeho práva na
bydlení, jsou bez právního významu dovolací námitky, že v bytě nebydlel a že z
něj odešel pro chování žalobkyně. Ani jedna z těchto skutečností
totiž nemohla přivodit zánik jeho práva na bydlení ani jeho povinnosti platit
úhradu za bydlení.
V chování žalobkyně nelze spatřovat ani důvody k tomu, aby jí právo na úhradu
za byt bylo odepřeno podle ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. Povinnost pronajímatele
zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojený s užíváním bytu (§ 687
odst. 1 ObčZ) a povinnost nájemce platit nájemné (§ 696 ObčZ), nemají totiž
povahu vzájemných (synallagmatických) závazků; nelze proto vzájemně vázat
plnění povinností pronajímatele na plnění povinností nájemce. Zákon oběma dává
prostředky pro ochranu jejich práv, nájemci zejména právo na slevu z
nájemného (§ 698, § 699 ObčZ), jakož i možnost domáhat se žalobou u soudu
plnění povinností pronajímatele (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
24.4.2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002). V posuzované věci žalobkyně svým
chováním výrazně ztížila bydlení dovolatele, ale neznemožnila ho, přičemž k
nápravě tohoto stavu dovolatel zákonné prostředky nevyužil.
I když odvolací soud výslovně neuvedl, že neshledal naplnění
předpokladů pro aplikaci ustanovení § 3 odst. l ObčZ, obsahově
takovýto závěr vyplývá z jeho argumentace, jíž vyvrací námitky dovolatele o
porušení dobrých mravů. Za situace, kdy žalobkyně žalovanému bydlení v bytě
neznemožnila, nýbrž pouze ztížila, a žalovaný takové počínání trpěl a zákonnými
prostředky, jež mu příslušely, se mu nebránil, nemůže nyní absenci nevyužití
svých práv úspěšně kompenzovat požadavkem, aby právo žalobkyni bylo odepřeno s
odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.
Vyhověly – li soudy žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného
obohacení v částce odpovídající výši tzv. regulovaného nájemného, lze jejich
rozhodnutí pokládat za správné. Je totiž nepochybné, že prostory v domě
žalobkyně užíval žalovaný k bydlení, takže jeho bezdůvodné obohacení spočívá v
získání majetkového prospěchu výkonem tohoto práva. Je proto povinen vydat
plnění odpovídající hodnotě nájemného k bytu (shodně rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2 2526/98, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, 17/2000, č. sešitu I/2000).
Lze uzavřít, že ani jeden z uplatněných dovolacích důvodů není naplněn.
Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích
důvodů a jejich obsahové konkretizace správné, dovolací soud dovolání
žalovaného zamítl (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nebyl
v dovolacím řízení úspěšný a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. dubna 2004
JUDr. Blanka M o u d r á, v.r .
předsedkyně senátu