26 Cdo 2083/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Hany Müllerové v právní
věci žalobce Ing. R. T., zastoupeného JUDr. D. J., proti žalovanému J. Š.,
zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 104/2000, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2002, č. j. 39 Co
475/2001-63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10.
května 2001, č. j. 23 C 104/2000-30, zamítl žalobu, aby soud přivolil k
výpovědi z nájmu bytu, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů především za zjištěno, že
uplatněnou výpověď z nájmu bytu odůvodnil žalobce hrubým porušováním povinností
nájemce, spočívající v tom, že žalovaný neplatí řádně nájemné a úhrady za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že bez
souhlasu žalobce manipuluje se zařizovacími předměty v bytě (bojlerem a
sporákem), a že neoznámil další osobu bydlící v bytě. Poté rovněž zjistil, že
žalovaný (nájemce bytu č. 16 o velikosti 2+1, II. kategorie ve
4. podlaží domu na adrese P., V. 2 – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“)
nezaplatil žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná
s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce, že bojler a plynový sporák
v bytě byly ve stavu nezpůsobilém řádného provozu, a že žalovaný je vyměnil po
předchozím upozornění žalobce na nutnost jejich výměny; naopak neměl za
prokázáno, že by v době dání výpovědi z nájmu bytu s žalovaným v bytě žily
rovněž další osoby. Na základě uvedených skutkových zjištění dovodil, že
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč.
zák.“), je naplněn pouze tím, že žalovaný nezaplatil nájemné a úhradu za plnění
poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Současně však soud
prvního stupně dovodil, že přivolení k výpovědi z nájmu bytu pro neplacení
nájemného by bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
obč. zák. K tomuto závěru došel na základě zjištění, že vztahy mezi účastníky
jsou napjaté a nekorektní a že zákonné povinnosti vyplývající z nájemního
vztahu porušují oba účastníci. V případě žalobce přihlédl k tomu, že provádí
pozdní a neúplné vyúčtování a poskytuje nedostatečnou součinnost při výskytu
závažných závad v bytě a neplní tak povinnosti udržovat byt ve stavu způsobilém
k řádnému užívání a zajišťovat nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu (§ 687 odst. 1 a § 691 obč. zák.). U žalovaného zohlednil, že v
průběhu řízení na dlužném nájemném zaplatil částku 10.000,- Kč a že si na své
náklady opatřil do bytu bojler a sporák.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 29. května 2002, č. j. 39 Co 475/2001-63, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že „přivolil k výpovědi nájmu bytu č. 16 o velikosti 2+1 s
příslušenstvím, II. kategorie, ve IV. podlaží domu č. p. 1487 v P., V. 2 (dále
opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“), dané žalobcem žalovanému“, určil, že
„nájemní poměr žalovaného skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která
počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku“, stanovil, že „žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený
žalobci odevzdat po skončení nájmu do 15 dnů od zajištění přístřeší“, a rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud doplnil dokazování listinou - vyúčtováním
nájemného a výslechem žalovaného. Vzal za zjištěné, že
žalovaný od února 1998 do května 2000 platil nájemné ve výši 799,- Kč měsíčně,
ačkoliv nájemné bylo předepsáno ve výši 1.137,70,- Kč od února 1998, ve výši
1.493,20,- Kč od července 1998, ve výši 1.569,20,- Kč od července 1999, že v
měsíci prosinci 1999 nezaplatil na nájemném žádnou částku, že ke dni podání
žaloby činil dluh na nájemném částku 17.727,11,- Kč, že v červnu 2000 (po
podání žaloby) uhradil žalovaný na nájemném částku 10.000,- Kč. Dále vzal za
prokázáno, že od června 2000 platil žalovaný na nájemném částku 1.388,60,- Kč,
ačkoliv nájemné bylo v tomto měsíci předepsáno ve výši 1.569,20,- Kč a od
července 2000 ve výši 1.740,60,- Kč, že od února do července 2001 platil
žalovaný na nájemném částku 1.822,- Kč měsíčně, ačkoliv předpis činil od února
2001 částku 1.790,60,- Kč měsíčně a od července 2001 částku 1.842,60,- Kč, dále
že žalovaný v období od srpna 2001 do března 2002 nájemné neplatil a v měsíci
dubnu 2002 na nájemném uhradil částku 17.200,- Kč, a že žalovaný tak ke dni 30.
4. 2002 dluží na nájemném částku 11.238,13,- Kč s tím, že nedoplatek na
službách nevykazuje. Odvolací soud konečně vzal za zjištěné, že žalovaný
neplatil řádně nájemné z důvodu, že žalobce neplnil povinnost byt řádně
udržovat, že neprovedl pasport bytu poté, co se nájemcem bytu stal žalovaný (na
něhož přešlo smrtí jeho babičky právo nájmu), který nesouhlasil s výměrou bytu,
a namítal, že nemůže užívat sklep, společnou anténu a že v bytě není spižní
skříň. Žalovaný podle svého přesvědčení měl platit měsíčně na nájemném méně
o částky 64,- Kč, 5,- Kč, 15,- Kč a 15,- Kč. O slevu na nájemném žalovaný
požádal až po rozhodnutí soudem prvního stupně.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že uplatněný
výpovědní důvod je naplněn pouze tím, že žalovaný neplatil nájemné za dobu
delší než tři měsíce. Ani on počínání žalovaného, který po předchozím
upozornění žalobce na vadnost bojleru a sporáku a doložení této skutečnosti
provedl ve svém bytě výměnu těchto předmětů (které si žalobce převzal),
neposoudil jako hrubé porušování povinností nájemce. I když nedostatek
formálního ohlášení další osoby žijící v bytě ze strany nájemce představuje
porušení ohlašovací povinnosti, nejedná se podle odvolacího soudu o hrubé
porušení povinností nájemce, jež by naplnilo výpovědní důvod podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Odvolací soud však nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výpověď
z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Předně
vyslovil názor, že bez ohledu na skutečnost, zda žalobce porušil svou povinnost
provádět řádnou údržbu bytu, nelze v porušení této povinnosti spatřovat důvod
pro odepření práva pronajímatele dát nájemci výpověď pro neplacení nájemného.
Protože podle odvolacího soudu povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost nájemce platit
nájemné nemají povahu vzájemných závazků, nelze vázat plnění povinností
pronajímatele na plnění povinností nájemce a naopak s tím, že zákon
dává jak pronajímateli tak nájemci prostředky pro právní ochranu jejich práv.
Rozpor s dobrými mravy nemůže být podle odvolacího soudu založen ani
skutečností, že vztahy mezi účastníky jsou napjaté a nekorektní, jelikož tyto
bývají ve sporných řízeních spíše pravidlem než výjimkou a navíc nekorektnost
byla zjištěna na straně obou účastníků. Konečně odvolací soud zvažoval, zda
zaplacení částky 10.000,- Kč žalovaným na dlužné nájemné po doručení žaloby s
výpovědí z nájmu bytu představuje skutečnost, pro kterou by mohla být výpověď z
nájmu bytu shledána v rozporu s dobrými mravy, a dospěl k závěru, že v daném
případě nikoliv. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaným zaplacená částka
10.000,- Kč představovala pouze zhruba jednu polovinu dlužné částky, že
žalovaný po dobu více jak dvou let neplatil nájemné ve stanovené výši (na
stanovené nájemné platil podstatně nižší částky) a že ani po podání žaloby
nezačal platit nájemné v předepsané výši s výjimkou období od února 2001 do
června 2001, přičemž po dobu přesahující půl roku neplatil nájemné vůbec, že
příčinou neplacení nájemného v řádné výši byla snaha žalovaného přinutit
žalobce k sepsání nájemní smlouvy a vystavení pasportu bytu. Důvod, pro který
došlo k neplacení nájemného v období od srpna 2001 do března 2002, uváděný
žalovaným (pochybení banky, která nerealizovala jeho trvalý příkaz hradit na
nájemném částku 1.900,- Kč měsíčně), odvolací soud neposoudil jako omluvitelný,
neboť žalovaný měl vzhledem k probíhajícímu sporu věnovat plnění své základní
povinnosti zvýšenou pozornost. Příčinu neplacení nájemného v plné výši
zhodnotil jako snahu vynutit si po žalobci jednání, k němuž nebyl žalobce ze
zákona povinen. S přihlédnutím k celkové platební morálce žalovaného a k tomu,
že na straně žalobce nebyly zjištěny žádné okolnosti nasvědčující zneužití
práva, odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) uzavřel, že výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. není přes částečnou úhradu
dlužného nájemného po doručení výpovědi v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3
odst. 1 obč. zák. Na základě uvedených úvah odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil, přičemž povinnost žalovaného byt vyklidit vázal na
zajištění přístřeší s odůvodněním, že žalovaný žije sám a jiná bytová náhrada
proto nepřichází v úvahu (§ 712 odst. 5 obč. zák.).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož
přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění jeho novely provedené s účinností ode dne 1.1.2001
zákonem č. 30/2000 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a v rámci uplatněného dovolacího
důvodu podle § § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkl
nesprávné posouzení aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. Připustil, že neplnil svou
povinnost platit nájemné řádně a včas, ale současně zdůraznil, že se tak dělo
pro důvody ležící na straně žalobce, který neplnil povinnosti pronajímatele
mimo jiné ve vztahu k řádnému výpočtu nájemného dle tehdy platné vyhlášky č.
176/1993 Sb. Uvedl, že jeho opakované žádosti o provedení tzv. pasportu bytu
žalobcem byly motivovány snahou o zjištění skutečné výměry bytu za účelem
výpočtu správné výše nájemného. Neplacení nájemného v období od srpna 2001 do
dubna 2002 bylo způsobeno souhrou náhod a nemělo souvislost s probíhajícím
řízením. Jakmile tuto skutečnost dovolatel zjistil, dluh uhradil. Uvedená
skutečnost proto neměla být přičítána k tíži jeho platební morálky. Za situace,
kdy neměl k dispozici jiné prostředky k tomu, aby donutil žalobce zabývat se
přesnou výměrou bytu a vybavením bytu, není možné - podle názoru dovolatele -
kvalifikovat jednání žalobce při dání výpovědi jinak, než jako jednání, které
je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolacímu soudu
navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel nikdy ve svých
dopisech nežádal, aby se žalobce zabýval výměrou bytu, nikdy nesdělil, že mu
chybí některé z účtovaného vybavení, a při výměně spotřebičů nepostupoval podle
zákonných pravidel. Dále žalobce zopakoval ve vyjádření argumenty, které
vyslovil již v předchozím průběhu řízení, a dovolacímu soudu
navrhl dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z
ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla
a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací
soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá
nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s.
ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního závěru, že vzhledem
ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm.
d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. může pronajímatel s přivolením
soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do
práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s
dobrými mravy. Přitom dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost,
vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod poř.
č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Podle právního názoru zaujatého opakovaně Nejvyšším soudem České
republiky z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá, že neplacení
nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemcem po dobu
delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušení
povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod výpovědi nájmu bytu
pronajímatelem (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn.
26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod poř. č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu
Soudní judikatura, rozhodnutí ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
1716/2000). Za neplacení nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
se považuje i situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši, tedy je placeno
v nižší částce než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené (§
696 odst. 1 obč. zák. a v době pro toto řízení rozhodné platná vyhláška č.
176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu,
ve znění pozdějších předpisů). Z žádného právního předpisu nevyplývá možnost,
aby si nájemce v případě nesouhlasu s jednostranně zvýšeným nájemným sám
nájemné snížil a platil nájemné v částce nižší, než činilo nájemné po
jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Nesouhlasí-li nájemce s výší
nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, může se proti zvýšenému
nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002). Z toho, co bylo uvedeno,
nutně plyne, že okolnosti, pro které nájemce platil nájemné v nižší částce než
jednostranně zvýšené, nemohou mít právní relevanci pro posouzení naplněnosti
skutkové podstaty výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2002, sp. zn. 26 Cdo
513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001).
Soudní praxe je rovněž zajedno v názoru, že i v případě výpovědi z
nájmu bytu pro neplacení nájemného soud existenci výpovědního důvodu posuzuje k
okamžiku doručení výpovědi, a že i v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu vyhovět s ohledem na § 3 odst. 1 obč. zák. za
předpokladu, že nájemce dlužné nájemné po doručení výpovědi uhradil (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný
jako R 43/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud přitom přihlíží též k době, která uplynula od porušení povinností
zakládajících výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srovnej
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný
pod poř. č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura).
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1
obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto
ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy
jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje nájemce, tak
všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu
bytu domáhá (pronajímatele), jak vyslovil Nejvyšší soud v již
zmiňovaném rozsudku ze dne 26.6.1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96.
Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku,
zda lze po žalobci - pronajímateli - spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana
jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena. Úvaha
soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak vyplývá z rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 29.4.1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného
pod R 36/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. tedy je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává
soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s
dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu
odepřít.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů k právnímu závěru, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn.
Zatímco soud prvního stupně - s přihlédnutím k úrovni vzájemných vztahů
účastníků, k porušování povinností vyplývajících z nájemního vztahu oběma
účastníky a k částečné úhradě dluhu na nájemném dovolatelem v průběhu řízení -
žalobu zamítl s odůvodněním, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými
mravy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcem uplatněná výpověď z nájmu
bytu pro neplacení nájemného dovolatelem v rozporu s dobrými mravy není. Učinil-
li uvedený závěr na základě zjištění, že příčinou neplacení nájemného ve
stanovené výši byla snaha dovolatele vynutit si určité jednání žalobce, že
dovolatel platil na nájemném po dobu více jak dvou let částky podstatně nižší,
než jak bylo stanoveno, že po doručení výpovědi dlužné nájemné uhradil jen
zčásti, a že ani v průběhu řízení neplatil řádně běžné nájemné, neodchýlil se
odvolací soud od výše uvedené judikatury a jeho rozhodnutí je v souladu s
rozhodovací soudní praxí. Nelze totiž přehlédnout, že placení nájemného náleží
k základním povinnostem nájemce bytu. I za situace, kdy žalobce neplnil své
povinnosti pronajímatele, není možno po něm spravedlivě požadovat, aby mu byla
ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za
použití § 3 odst. 1 obč. zák., jestliže žalovaný povinnost platit řádně nájemné
neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu a při ochraně svých práv nájemce nevyužil prostředků,
které mu zákon umožňuje. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
proto nebyl uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k výše uvedenému lze učinit závěr, že dovolateli se
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Dovolací soud proto
dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalobci podle
obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1
a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu