26 Cdo 585/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobce M. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) F. B. a 2) I. B.,
zastoupeným advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 64/99, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2001, č. j. 29 Co
407/2001-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí druhým
rozsudkem ze dne 22. června 2001, č. j. 21 C 64/99-62, vyhověl žalobě a
přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 15 o velikosti 1+1 s koupelnou v bytě a
spíží a WC mimo byt ve 2. patře (3. nadzemní podlaží) vpravo od
schodiště v domě čp. 264 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil,
že „nájem skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním
dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku“, žalovaným
uložil povinnost „byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří dnů po
uplynutí výpovědní lhůty“ a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí
(rovněž vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 15. září 2000, č. j.
21 C 64/99-26, byl k odvolání žalovaných zrušen usnesením Městského soudu v
Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. března 2001, č. j. 29 Co 744/2000-52, a
věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po provedeném
dokazování vzal soud prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že v době nejméně od
1. července 1996 do podání žaloby ve věci (tj. do března 1999) neplatili
žalovaní (nájemci předmětného bytu) žalobci (pronajímateli) nájemné ve výši
odpovídající bytu II. kategorie přesto, že je žalobce vždy předem a včas o výši
nájemného informoval, a že v uvedené době mu platili nájemné, jehož výše
neodpovídala ani bytu III. kategorie. Současně zjistil, že žalovaní nebyli
ochotni s žalobcem o výši nájemného diskutovat, že žalobcovy snahy o dohodu
ohledně výše nájemného ignorovali, že dlužné nájemné za léta 1996 až 1998
nakonec ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně uhradili na základě vydaného
platebního rozkazu v rámci výkonu rozhodnutí, a že žalovaný uznal dluh na
nájemném za období od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2000 ve výši 20.000,- Kč.
Na základě uvedených skutkových zjištění usoudil soud prvního stupně především
na naplněnost uplatněného výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč.
zák. (v podobě nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce). Současně
rovněž dovodil, že uplatněná výpověď z nájmu bytu není přes vyrovnání dlužného
nájemného v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.), neboť
žalobce přistoupil k výpovědi z nájmu bytu až zhruba za tři roky poté, co jeho
pokusy jednat se žalovanými ohledně výše nájemného jako bezvýsledné skončily.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 22. listopadu
2001, č. j. 29 Co 407/2001-76, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a na základě takto
zjištěných skutečností přijal skutkový závěr, že žalovaní od července 1996
neplatili ani nájemné odpovídající bytu III. kategorie. Poté se ztotožnil
rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně a tudíž – shodně se
soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že uplatněný výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je naplněn, a že výpověď z nájmu bytu není v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož
přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna 2001
zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s přihlédnutím k jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili dovolací důvody podle § 241a odst. 2
písm. b/ a § 241a odst. 3 o.s.ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. namítli, že odvolací soud se „nevypořádal se skutkovým stavem“, neboť
nezjistil skutečnou výměru předmětného bytu a ani jeho kategorii. Jde-li o
kategorii bytu, uvedli, že původní vlastník domu (podnik bytového hospodářství)
vzal na vědomí vylepšení bytu kamny WAW, jakož i vybudování koupelny a
přepažení jedné místnosti, a i přes to evidoval předmětný byt jako byt IV.
kategorie; bytem IV. kategorie byl tento byt i v době převzetí domu žalobcem.
Dále uvedli, že akceptovali zvýšení nájemného v létech 1994 a 1995, při němž
žalobce bez jakéhokoliv zdůvodnění pokládal již předmětný byt za byt III.
kategorie. Přitom rovněž v následujících létech žalobce měnil nejen kategorii
bytu, nýbrž v jednom případě i velikost podlahové plochy. Nebyly-li v řízení
spolehlivě vyřešeny skutkové otázky (otázky výměry bytu a jeho kategorie),
nemohou být správné ani právní závěry, které odvolací soud přijal při posouzení
věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ a § 3 odst. 1 obč. zák. Zastávají názor, že
na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. mohl
odvolací soud usoudit až poté, co by byla jednoznačně vyřešena otázka výše
nájemného, a pokračovali, že pronajímatel má sice možnost jednostranně zvýšit
nájemné (§ 696 obč. zák.), avšak musí při tom respektovat meze dané vyhláškou
č. 176/1993 Sb. Připomněli, že nájemné, byť v nižších částkách, po celou dobu
hradili, a že po vydání platebního rozkazu nájemné doplatili do požadované výše
(jakoby šlo o byt II. kategorie). Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního
zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost
napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci
přípustné, neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než
v dřívějším (zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o vyhovující rozsudky).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tedy ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání opřeli žalovaní) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně jen důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod,
kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. může být totiž použit jen tehdy,
je-li dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a
odst. 2 o.s.ř.).
Dovolatelé tedy přehlédli, že námitka, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, není způsobilým dovolacím důvodem tam, kde přípustnost
dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam – jinak řečeno tam, kde závěr o přípustnosti dovolání je
závislý na úvaze dovolacího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.).
Proto už na tomto místě lze uvést, že v dovolacím řízení nelze v rámci
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. přezkoumat správnost skutkových
zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř. tedy je rovněž závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu
(popřípadě konkrétní v něm řešená právní otázka) má po právní stránce zásadní
význam. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává
ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se
podané dovolání stává přípustným.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno nejen na právním závěru, že
je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (v podobě
nezaplacení nájemného za dobu delší než tři měsíce), nýbrž rovněž na právním
závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem není výpověď z nájmu bytu podle §
711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Zmíněné právní závěry
by proto mohly být pokládány za otázky zásadního právního významu z pohledu
dovoláním napadeného rozsudku. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v
soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení
těchto otázek neodchýlil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. rozhodnutí ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněné pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozhodnutí ze dne 12. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2000) zaujal právní
názor, podle něhož z ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. vyplývá,
že neplacení nájemného nebo úhrad za služby spojené s užíváním bytu nájemcem po
dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno (srov. dikci
„zejména“) jako hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, které zakládá důvod
výpovědi nájmu bytu pronajímatelem. Od uvedeného názoru nemá
dovolací soud důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Přitom neplacením
nájemného ve smyslu § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je vedle situace, kdy z
titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí
nájemné v plné výši, tj. je placeno v nižší částce než dohodnuté, resp. v době,
o níž jde v dané věci, v částce nižší než jednostranně zvýšené (§ 696 odst. 1 a
v té době platná vyhláška č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění
poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů – citovaná vyhláška
byla zrušena dnem 31. prosince 2001 nálezem Ústavního soudu České republiky
uveřejněným pod č. 231/2000 Sb.). Zbývá dodat, že nesouhlasí-li nájemce s výší
nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, má možnost se proti takto
zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu; žádný právní
předpis mu však neumožňuje, aby si takto jednostranně zvýšené nájemné sám
(jednostranně) snížil a poté dále platil nájemné v částce nižší než činilo
nájemné po jednostranném zvýšení ze strany pronajímatele. Z toho rovněž
vyplývá, že okolnosti, pro které nájemce neplatil nájemné (platil nájemné v
částce nižší než dohodnuté, resp. v částce nižší než jednostranně zvýšené),
nejsou právně významné pro posouzení, zda je naplněna skutková podstata
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., jak to Nejvyšší soud
dovodil rovněž v rozsudcích z 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 513/2001, a sp. zn. 26 Cdo 514/2001. K výpovědi může ovšem soud přivolit pouze za předpokladu,
že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený
výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a
pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o
skutečnostech, jimiž je výpověď (obsažená v daném případě v žalobě) odůvodněna,
rovněž prokáže – ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky v
rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, z 24. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99, a dále např. v rozsudku ze dne 15. února 2001, sp. zn. 26
Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura. Přitom již v rozsudku ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97,
uveřejněném pod č. 55 v sešitě č.
7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura,
Nejvyšší soud České republiky dovodil mimo jiných rovněž právní závěr, že
podmínka, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší tří měsíců (§ 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák.), je splněna tehdy, jestliže nájemce v časovém úseku delším
než tři měsíce užíval byt, aniž by za něj platil dohodnuté nájemné; tato doba
může být naplněna i součtem měsíců, které nejdou za sebou. Nájemce, který
nezaplatil nájemné za tři měsíce, hrubě poruší své povinnosti až v okamžiku,
kdy se ocitne v prodlení s placením byť jen části nájemného i za měsíc čtvrtý.
Soudní praxe je ustálená v názoru, že rovněž v případě, kdy je naplněn
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 23 v sešitě č. 3
z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Lze však odkázat také na názor, který
Nejvyšší soud České republiky zaujal v rozsudku ze dne 12. listopadu 1998, sp.
zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněném pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č.
23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura), tj. názor, že soud
posuzuje existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu
i v případě, že tímto důvodem je neplacení nájemného po dobu delší než tři
měsíce (§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.). Skutečnost, že nájemce dlužné
nájemné po doručení výpovědi uhradil, může mít význam jen při posouzení toho,
zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst.
1 obč. zák.). Přitom v soudní praxi není pochyb o tom, že při úvaze, zda
výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.),
přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20 Cdo 2059/98, uveřejněný pod
č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Ustálená soudní
praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny
podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit (zejména
v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití
citovaného ustanovení dožaduje nájemce (zde může jít např. o rodinné a sociální
poměry vyklizovaného apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo
se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá (pronajímatele) – srov. odůvodnění
již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon
69/96. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na
otázku, zda lze po žalobci – pronajímateli – spravedlivě požadovat, aby mu byla
ochrana jeho práva (práva domáhat se přivolení k výpovědi) dočasně odepřena.
Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. podloženo
úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a
tedy nesprávné. Přitom úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními
zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 2 Cdo 45/94, uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. tedy
je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit,
zda výkon subjektivního občanského práva je v souladu s dobrými mravy, a v
případě, že tomu tak není, požadovanou ochranu odepřít.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
v době nejméně od 1. července 1996 do podání žaloby ve věci (tj. do března
1999) neplatili žalovaní nájemné ve výši odpovídající bytu II. kategorie
přesto, že je žalobce vždy předem a včas o výši nájemného informoval, že v
uvedené době platili nájemné, jehož výše neodpovídala ani bytu III. kategorie,
že žalovaní nebyli ochotni s žalobcem o výši nájemného diskutovat, že žalobcovy
snahy o dohodu ohledně výše nájemného ignorovali, že dlužné nájemné za léta
1996 až 1998 nakonec ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně uhradili na základě
vydaného platebního rozkazu v rámci výkonu rozhodnutí, a že žalovaný uznal dluh
na nájemném za období od 1. ledna 1999 do 31. prosince 2000 ve výši 20.000,-
Kč. Jestliže na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud shodně se
soudem prvního stupně uzavřel, že je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst.
1 písm. d/ obč. zák., a že uplatněná výpověď z nájmu bytu není v rozporu s
dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), neodchýlil se od výše uvedené
judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.),
dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v
dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti
dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. února 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu