U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze
1, Havlíčkova 15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu,
se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení výše nároku podle zákona č.
229/1991 Sb., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 71/2012, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013,
č. j. 15 Co 51/2013-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
činí 672.476 Kč. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že
uvedené restituční nároky dosahují celkové hodnoty 672.476 Kč s tím, že výši
nároků za nevydané pozemky je nutné určit (pozemky ocenit) jakoby jí byly
vyvlastněny pozemky určené k zastavění – pro zástavbu, ke které skutečně došlo.
Podle žalobkyně předmětné pozemky byly užívány vyvlastnitelem již několik let
před jejich vyvlastněním a restituční nárok týkající se uvedených pozemků v
celkové výši 672.476 Kč byl zatím uspokojen v podobě náhradních pozemků v
rozsahu 376.522,15 Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
rovněž s jeho právním posouzením. Dovodil, že v dané věci nebylo možné
dosáhnout navrácení do původního stavu tím, že by žalobkyni byly vydány přímo
odňaté pozemky, vznikl jí však nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků,
přičemž tomuto převodu v souladu s ustanovením § 8 odst. 4 zákona č. 284/1991
Sb. předchází soupis nároků oprávněných osob, který obsahuje výměru a cenu
původních pozemků. Cena původních pozemků je určena podle ustanovení § 28a
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) s
tím, že při stanovení ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se
vychází ze stavu ke dni jeho přechodu na stát. Zde odkazoval na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1518/2007. To platí nejen pro poskytování
finančních náhrad za odňaté pozemky, ale i v případě, kdy je oprávněným osobám
poskytnut náhradní pozemek a hodnota náhradního pozemku musí odpovídat hodnotě
pozemku odňatého. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 1189/2010.
Podle odvolacího soudu pokud byl odebrán zemědělský pozemek (pole, louka,
pastvina apod.), náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který
měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu
platného ke dni účinnosti zákona o půdě. Ve prospěch oprávněné osoby proto
nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho
charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu,
bez přičinění původního vlastníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 2930/2011).
Odvolací soud zaujal názor, že zákon o půdě je jedním ze zákonů, kterými se
stát snažil zmírnit některé křivdy, které v době nesvobody, a to od 25. 2. 1948
do 1. 1. 1990, svým občanům způsobil. Při nápravě pak jednoznačně preferuje
naturální restituci jako spravedlivé napravení skutečné újmy způsobené
oprávněným restituentům – tedy zemědělský (náhradní pozemek) za zemědělský
(odňatý pozemek). Pokud se tedy žalobkyně domáhá nároku v ceně jiného než
zemědělského pozemku, požaduje něco, na co nemá nárok. Odvolací soud tedy
považoval za spravedlivé, účelu a smyslu zákona o půdě i příslušné judikatuře
odpovídající stanovení ceny odňatého zemědělského pozemku jako pozemku
zemědělského, o který byla žalobkyně připravena. Poznamenal, že jiná situace by
nastala v případě, pokud by žalobkyně již v době odebrání pozemku sama provedla
kroky vedoucí ke změně charakteru pozemků a tímto způsobem již s pozemkem i
hospodařila. V takové situaci by se však na daný pozemek již nevztahoval zákon
o půdě, neboť by nebyla splněna podmínka faktického hospodářského užívání
předmětné nemovitosti v době odnětí a žalobkyně by nemohla žádat náhradu podle
zákona o půdě (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1081/2009).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyni se
již dostalo více jak dostatečné nápravy podle zákona o půdě, ač tento zákon
neměl být v případě jejích pozemků aplikován, neboť sama tvrdí, že pozemky
neměly povahu pozemků zemědělských.
Za nesprávnou považoval odvolací soud též námitku odvolatelky, že podle
vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. je pro určení výše
náhrady za odňatý a nevydaný pozemek rozhodující, zda se jednalo o pozemek
toliko určený pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhl.).
Dále vyslovil, že na rozdíl od ustanovení § 11 odst. 13 zákona o půdě, které
upravuje oceňování pozemků nabízených ve veřejné nabídce (tedy pozemků
nabízených jako náhradní), neobsahuje ustanovení § 28a zákona o půdě žádnou
možnost jak odňaté zemědělské pozemky oceňovat jako stavební.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně proto považoval žalobu za
nedůvodnou, a to za situace, kdy se žalobkyně domáhala určení, že pozemky mají
být oceněny jako pozemky určené k zastavění, když byly vyvlastněny pro
zástavbu, ke které následně po jejich vyvlastnění došlo, přičemž žalobkyni již
byly uspokojeny nároky ve výši převyšující cenu odňatých zemědělských pozemků.
V této souvislosti považoval za přiléhavou i úvahu o nedostatku naléhavého
právního zájmu na určení výše restitučního nároku oceněného coby náhrady za
zemědělské pozemky (nikoli pozemky určené k zastavění či stavební) a navíc
žalobkyně se takového určení ani nedomáhala.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění novely provedené
zákonem č. 404/2012 Sb., účinné od 1. 1. 2013. Podle dovolatelky napadeným
rozhodnutím bylo odvolací řízení skončeno a toto rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Co do důvodů měla dovolatelka za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka vymezila důvod dovolání (§ 241a
odst. 3 o. s. ř.) tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení otázky hmotného práva, podle kterého jestliže se vlastník
odňatého zemědělského pozemku, který byl určen k zastavění již v době přechodu
vlastnického práva k pozemku na stát, sám o změnu charakteru pozemku na pozemek
určený k zastavění nepřičinil, nelze pozemek pro účely stanovení výše náhrady
za jeho odnětí ocenit podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb. jako pozemek určený
pro stavbu (k zastavění), ale pouze jako zemědělský pozemek. V dovolání stručně
shrnula dosavadní průběh řízení. Dovolatelka v řízení tvrdila a prokazovala, že
předmětné pozemky jsou ve smyslu zákona o půdě a vyhlášky č. 182/1988 Sb. zemědělské pozemky určené k zastavění, neboť ke dni odnětí příslušely do režimu
pozemků v zemědělském půdním fondu a zároveň byly ke dni vyvlastnění určeny
státem pro výstavbu letiště Ruzyně. Poukazovala na skutečnost, že příslušné
právní předpisy, tj. zákon o půdě a vyhláška č. 182/1988 Sb. co do určení výše
náhrady poskytované za odňaté zemědělské pozemky určené ke stavbě (určené k
zastavění) nijak nerozlišují, zda se původní vlastník pozemku o změnu
charakteru pozemku ze zemědělského na pozemek určený k zastavění nějakým
způsobem přičinil či nikoliv. Podle dovolatelky z příslušných předpisů plyne,
že pro účely určení výše náhrady se má na charakter pozemku pohlížet objektivně
v tom smyslu, že buď v okamžiku přechodu vlastnického práva na stát pozemek byl
určen k zastavění (pak je třeba ho jako takový ocenit) nebo nebyl (pak je třeba
ho ocenit jako zemědělský pozemek). Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se o
změnu charakteru pozemků nijak nepřičinila, tak postrádá oporu v právních
předpisech. V dovolání dovozovala, že jí byly ke dni přechodu vlastnického
práva na stát prokazatelně odňaty zemědělské pozemky určené k zastavění, nárok
uplatněný žalobou je tedy oprávněný a právní hodnocení odvolacího soudu
nesprávné. Nesouhlasila s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého nelze
předmětné odňaté pozemky ocenit jako pozemky určené k zastavění s ohledem na
skutečnost, že dovolatelce byly odňaty pouze zemědělské pozemky, a že se o
změnu charakteru pozemků nijak sama nepřičinila. V dovolání zdůrazňovala, že
dovolatelce ke dni přechodu vlastnického práva na stát nebyly odňaty zemědělské
pozemky, nýbrž zemědělské pozemky, které byly státem již před jejich
vyvlastněním určeny k zastavění.
Ke změně charakteru pozemků tak došlo ještě
před tím, než vlastnictví k pozemkům v důsledku vyvlastění přešlo na stát. Namítala, že závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2930/2011 tedy
na daný případ nedopadají a právní závěry odvolacího soudu jsou s nimi v
rozporu, neboť uvedené rozhodnutí se týká případů, kdy ke změně charakteru
pozemků dojde až následně po jeho přechodu na stát. Dovolatelce byly odňaty
zemědělské pozemky určené k zastavění, které proto měly být oceněny jako
pozemky určené k zastavění. V dovolání odkazovala dále na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 1284/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2344/2013, z nichž vyplývá, že
jestliže bylo o zastavění zemědělských pozemků rozhodnuto již v době přechodu
vlastnického práva na stát, oprávněné osobě lze přiznat náhradu za zemědělské
pozemky určené k zastavění, i když se o změnu jejich charakteru sama
nepřičinila. Ve shora uvedených rozhodnutích shledal dovolací soud právní
závěry odvolacích soudů za správné s tím, že předmětné pozemky je třeba ocenit
jako pozemky určené k zastavění, byť se o změnu charakteru pozemků oprávněná
osoba nepřičinila. Podle dovolatelky právní postavení žalobkyně je tedy obdobné
jako ve shora uvedených rozhodnutích dovolacího soudu, neboť jí byly odňaty
zemědělské pozemky, které byly již v době přechodu vlastnického práva na stát
určeny k zastavění za účelem výstavby letiště Ruzyně, k čemuž se žalobkyně
nějakým způsobem nemohla přičinit. V dovolání dále poukazovala na to, že v
průběhu celého řízení nebyla poučena soudy obou stupňů podle ustanovení § 118a
o. s. ř. Výsledek celého řízení tak byl pro dovolatelku maximálně překvapivý. Navrhla proto změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu ve znění blíže
uvedeném v dovolacím návrhu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil,
že žalobkyně podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.
s. ř.). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. a
dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázkou poskytnutí náhrad za nevydané pozemky podle ustanovení § 28a zákona o
půdě se Nejvyšší soud již zabýval. V rozsudku ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2930/2011, Nejvyšší soud dovodil, že pokud byl odebrán zemědělský pozemek,
jakým je pole, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající jeho
tehdejšímu charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena
vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě (§
28a zákona o půdě). Ve prospěch oprávněné osoby proto nelze počítat s cenovým
navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho
zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu, bez přičinění původního
vlastníka. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze dne
21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007 a ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo
2699/2008 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/2010) nebo v rozsudku ze
dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 101/2003, přičemž v posledně uvedené věci došlo
k přeměně pozemků ze zemědělských na stavební již několik měsíců po jejich
přechodu na stát (srov. část odůvodnění obsahující vyjádření Pozemkového fondu
České republiky k podanému dovolání). Dovolací soud dále v usnesení ze dne 4.
3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012 vyslovil, že z usnesení Ústavního soudu ČR ze
dne 10. srpna 2010, I. ÚS 492/10, vyplývá závěr, že při stanovení ceny pozemku,
za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze stavu ke dni jeho
přechodu na stát. Ve shora uvedeném rozhodnutí dále zaujal názor, že oprávněná
osoba z hlediska ocenění pozemků může dostat zpět jen to, co pozbyla, zatím co
skutkové změny na nemovitostech, ke kterým došlo po jejich odnětí, nemají
význam, byly-li způsobeny subjektem, který s nemovitostmi nakládal jako s
vlastními.
S porovnáním s uvedenými závěry konstantní judikatury Nejvyššího soudu, jakož i
Ústavního soudu, a argumentací, na níž odvolací soud v této konkrétní věci své
rozhodnutí založil, tak nelze přisvědčit dovolacím námitkám žalobkyně. Odvolací
soud srozumitelně a přesvědčivě, na základě skutkových zjištěních, která
nemohou být předmětem dovolacího přezkumu vzhledem k uplatněnému dovolacímu
důvodu, vysvětlil důvody pro výši přiznané náhrady v této věci. Dovolací soud
nemá důvod hodnotit tyto právní závěry odlišně, už s ohledem na shora uvedené
judikatorní závěry a skutková zjištění v této konkrétní věci.
K námitce dovolateky, že nebyla soudy obou stupňů řádně poučena podle § 118a o.
s. ř., dovolací soud dodává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 23. 7. 2013, sp.
zn. 26 Cdo 407/2013 uvedl, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží
k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke
svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci
nebylo dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale
na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle § 118a o. s. ř. přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.
přistupovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 26 Cdo
407/2013).
Dovolatelka, která (jak uvedeno shora) „dovolání směřuje proti všem výrokům
napadeného rozhodnutí“, nicméně ve vztahu k akcesorickým výrokům neuplatňuje
žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku
procesního nebo hmotného práva. Dovolání proti těmto výrokům proto není
přípustné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo
1172/2013).
Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatelky uplatněné v dovolání je
třeba považovat v dané věci za opodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v
souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není
naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena
přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto se dovolání odmítá
(§ 243c odst. 1, § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu