28 Cdo 1081/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobkyně X., a.s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. Š.,
2) J. S., a 3) J. Š., všech zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalobkyně Hl. m. P., zastoupeného advokátem, a za účasti
vedlejšího účastníka na straně žalovaných P. f. ČR, o určení vlastnictví podle
zákona o půdě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 12 C 106/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.11.2008,
č. j. 24 Co 152/2008-145, takto:
I. Dovolání žalobkyně do prvního výroku rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, se zamítá.
II. Dovolání žalobkyně do druhého a třetího výroku rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 25.11.2008, č. j. 24 Co 152/2008-145, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
24.1.2007, č.j. 12 C 106/2004-121 v odstavci I. určil, že žalovaní nejsou
spoluvlastníky nemovitosti podle katastru nemovitostí parcely č. 4322/2 v k.ú.
H. P., obec P. (podle PK část parcely č. 325/1 v k.ú. S.). Současně v odstavci
II. nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. č.j. PÚ
89/91/1 ze dne 30.3.2004, a to ve výroku I. a v odstavci III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že
J. Š., J. S. a J. Š. nejsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti a takto
nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne
30.3.2004, č.j. PÚ 89/91/1. Vzal za prokázané, že žalobkyně byla povinnou
osobou k vydání předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o půdě“), resp. právním nástupcem povinné osoby a že
oprávnění uplatnili výzvu k vydání předmětných nemovitostí u příslušné
právnické osoby, která nemovitosti držela v rozhodné době. Dále vzal za
prokázané, že původně byl rybník zřízen pro chov ryb, avšak v roce 1952 byla na
jeho místě vybudována umělá vodní nádrž, pro jejíž stavbu byla využita původní
hráz. Zjistil, že vodní nádrž v současné době slouží (a sloužila v rozhodné
době pro vydání nemovitostí) zčásti pro lov ryb pro členy rybářského svazu a
zčásti k rekreačním účelům jako koupaliště. Ze sdělení Úřadu městské části
P.-H. P. ze dne 15.3.2001, sp.zn. 2502/131/01 vzal též za prokázané, že
nemovitost i nyní slouží kromě jiného pro odchov ryb. Podle soudu prvního
stupně nelze dovodit, že by nemovitost náležela do zemědělského půdního fondu,
resp. není využívána pouze pro zemědělské účely podle § 1 odst. 1 písm. c)
zákona o půdě. Dospěl k závěru, že předmětná nemovitost nemůže být vydána
oprávněným osobám, neboť se na ni nevztahuje zákon o půdě. Soud prvního stupně
proto změnil výrok I. rozhodnutí pozemkového úřadu a určil, že oprávnění nejsou
spoluvlastníky předmětné nemovitosti a nahradil tak zmíněné rozhodnutí
pozemkového úřadu.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
25.11.2008, č.j. 24 Co 152/2008-145 ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby soud nahradil výrok I. rozhodnutí
Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 30.3.2004, č.j. PÚ
89/91/1 a určil, že J. Š., J. S. a J. Š. nejsou spoluvlastníky (každý 1/3)
nemovitosti podle katastru nemovitostí parcely č. 4322/2 v k.ú. H. P., obec P.
(podle PK část parcely č. 325/1 v k.ú. S.). Současně v odstavci II., III. a IV.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního
stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Zaujal názor, že v dané
věci spornou zůstala otázka charakteru pozemku, který oprávnění žádají vydat,
t.j. otázka, zda se na předmětný majetek vztahuje zákon o půdě či nikoli. Věc
posoudil podle § 1 odst. 1 a § 30 zákona o půdě. Podle odvolacího soudu pro
posouzení restitučního nároku je rozhodné, zda předmětné pozemky byly či
nikoliv užívány k takovým účelům, které jsou charakteristické pro pozemky
zařazené do zemědělského půdního fondu. Odvolací soud považoval za rozhodné
zjistit, zda pozemek je nebo má být zemědělsky obhospodařován (znak faktický) a
dále zda je pozemek v katastru nemovitostí veden jako součást zemědělského
půdního fondu či do něj náleží (znak právní). Dovodil, že předmětný pozemek byl
v době odnětí využíván k zemědělským účelům, šlo o zemědělskou půdu, resp.
rybník sloužící mimo jiné i k odchovu ryb. Vyslovil závěr, že šlo tedy o
zemědělské využití nemovitosti ve smyslu § 30 zákona o půdě. Dospěl k závěru,
že na dotčený pozemek se vztahuje zákon o půdě a majetek může být vydán
oprávněným osobám, kteří jsou jeho vlastníky.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání,
a to do výroku I., II. a III., jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že na předmětný pozemek dopadá režim
zákona o půdě, a že vydání předmětného pozemku nebrání překážka ve smyslu § 11
odst. 1 zákona o půdě. Namítala, že nebylo prokázáno splnění obou podmínek
nutných pro to, aby na daný případ dopadal zákon o půdě, t.j. právního znaku
(t.j. charakteristiky pozemku v příslušném dobovém systému evidence
nemovitostí) i faktického znaku (t.j. případné skutečné obhospodařování).
Konstatovala, že nejde o rybník s chovem ryb ve smyslu zákona č. 334/1992 Sb.,
neboť je užíván částečně jako veřejné koupaliště a částečně místní organizací
rybářského svazu pro sportovní rybaření. Tvrdila, že předmětný pozemek je
zastavěn stavbou vodní nádrže, která brání zemědělskému nebo lesnímu využití
pozemku, proto v daném případě existuje překážka bránící vydání podle § 11
odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vytýkala odvolacímu soudu, že se nevypořádal se
skutečností, že došlo k převodu parcely č. 4322/2 do vlastnictví vedlejšího
účastníka na straně žalované za situace, kdy bylo ze sdělení Magistrátu hl. m.
P. ze dne 21.10.2002, PU 3163/022/GMe nepochybné, že předmětný pozemek není
dotčen restitučním nárokem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a
vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení řádně zastoupenou
advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v
této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle
nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží
(viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda žalobkyni uplatněný restituční nárok se řídí zákonem o půdě,
jelikož předmětný pozemek byl v době odnětí pozemkem zemědělským a splňoval
kriteria uvedená
v ustanovení § 1 odst. 1 písm. c), popř. ustanovení § 30 zák. o půdě.
Podle § 1 odst. 1 písm. c), d) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na obytné
a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní
souvisejícím vodním hospodářstvím včetně zastavěných pozemků, resp. na jiný
zemědělský majetek uvedený v § 20. Podle § 30 zákona o půdě se pro postup podle
části druhé tohoto zákona za majetek uvedený v § 1 odst. 1 považuje i majetek,
který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Při výkladu citovaných ustanovení zákona o půdě, které vymezují rozsah jeho
působnosti, dospěla judikatorní praxe k závěru, že zahrnutí pozemku do
zemědělského půdního fondu ve smyslu ust. § 1 odst. 1 zákona o půdě vyžaduje
splnění dvou předpokladů: jednak, že takový pozemek je, anebo byl a nadále má
být zemědělsky obhospodařovaný (znak faktický, materiální), a současně je v
evidenci (katastru) nemovitostí označen druhem kultury uvedeným v ust. § 1
odst. 2 zák. č. 334/1992 Sb. (znak právní, formální). Není-li pozemek
zemědělsky obhospodařován, nejde o součást zemědělského půdního fondu, byť i
pozemek dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí
formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy. Působnost zákona o půdě v
takovém případě bude dána jen při splnění podmínek uvedených v § 30 zák. o půdě
(srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10.11.1995, sp. zn. 6 A 905/94,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník
1998, event. vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež se k uvedeným
judikatorním závěrům hlásí – kupř. rozsudek ze dne 31.8.2004, sp. zn. 28 Cdo
1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod
pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004).
Citované ustanovení § 30 zákona o půdě rozšiřuje okruh působnosti zákona, a to
i na ty pozemky, které do definice uvedené v ust. § 1 odst. 1 zák. nespadají,
tedy pozemky, které již nejsou součástí zemědělského půdního fondu (nesplňují
oba, by dokonce ani jeden z uvedených znaků); zde postačí, že v době přechodu
na stát byly pozemky používány k účelům zemědělské výroby.
V posuzované věci odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, že předmětný
pozemek v uvedené době, kdy pozemek přešel na stát, sloužil k takto vymezenému
účelu. Odvolací soud tedy správně dovodil, že předmětný pozemek spadá do
působnosti zákona o půdě podle ustanovení § 30 tohoto zákona.
Pak ovšem nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu
přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V
mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně do prvního
výroku rozsudku odvolacího soudu zamítl.
Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání
přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to,
zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov.
usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a
publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím ke shora uvedenému dovolání žalobkyně do druhého a třetího
výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za
použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně,
jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným
v dovolacím řízení zřejmě žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2009
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu