28 Cdo 2930/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, sídlem Praha 3, Husinecká
1024/11a, zastoupeného JUDr. Jarmilovou Báčovou, proti žalovaným 1) MUDr. K. R.
bytem B., a 2) MUDr. O. R., bytem B., zastoupených JUDr. Růženou Valdhansovou,
advokátkou se sídlem Brno, Jaselská 17, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši
330.300,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 266/2005, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2011,
č. j. 38 Co 225/2008 – 137, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Brně dne 25. 8. 2005 domáhal po
žalovaných úhrady 330.300,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok
odůvodnil tím, že žalovaným vznikl nárok na vydání náhradních pozemků za
nevydané pozemky podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“), ale vydán jim byl náhradní pozemek, jehož hodnota v důsledku
nesprávného znaleckého posudku přesahovala skutečný nárok žalovaných o
330.300,- Kč.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 12. 2007, č. j. 36 C 266/2005 - 78,
žalobě v plném rozsahu vyhověl a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci
společně a nerozdílně částku 330.300,- Kč. Dle zjištění soudu prvního stupně
byl na žalované smlouvou o převodu pozemku uzavřenou dne 28. 7. 2004 v důsledku
nesprávných znaleckých posudků a z těchto posudků vycházejících rozhodnutí
pozemkového úřadu převeden náhradní pozemek, jehož hodnota přesahovala skutečný
nárok žalovaných o 330.300,- Kč. Nesprávnost znaleckých posudků spočívala v
tom, že v nich nebylo zohledněno, že pozemky, za něž byla žalovaným poskytnuta
náhrada, se ke dni jejich přechodu na stát nenacházely na území města B., ale v
obci J.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2009, č. j.
38 Co 225/2008 – 99, rozsudek soudu prvního stupně změnil a nárok žalobce
zamítl. Dle názoru odvolacího soudu je právním důvodem plnění poskytnutého
žalobcem smlouva ze dne 28. 7. 2004 a nemůže se proto jednat o plnění
poskytnuté bez právního důvodu. Odvolací soud dále uvedl, že z § 11 odst. 2
zákona o půdě přímo nevyplývá požadavek ekvivalence hodnoty pozemku převáděného
oprávněné osobě ve vztahu k hodnotě pozemků, jež jí nebyly vydány.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo
1189/2010, rozsudek odvolacího soudu zrušil s tím, že hodnota náhradního
pozemku (náhradních pozemků) musí odpovídat hodnotě pozemku odňatého (pozemků
odňatých). Pokud žalobce v posuzované věci převedl na oprávněné osoby –
žalované pozemky v hodnotě vyšší, došlo na straně oprávněných osob – žalovaných
k bezdůvodnému obohacení.
Na soudním jednání konaném dne 10. 3. 2011 připustil Krajský soud v
Brně změnu žaloby tak, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci každý částku
165.150,- Kč.
Vázán právním názorem dovolacího soudu Krajský soud v Brně rozsudkem ze
dne 10. 3. 2011, č. j. 38 Co 225/2008-137, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tím způsobem, že každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobci částku
165.150,- Kč.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen „dovolatelé“)
dovolání, v němž uvedli, že ho podávají z důvodu uvedeného v ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. a že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Otázku zásadního právního významu spatřují dovolatelé v tom,
jak má být stanovena cena pozemků, které se v době přechodu na stát nacházely v
samostatné obci J. (tj. v obci do 1 000 obyvatel), když ke dni nabytí účinnosti
zákona o půdě již obec J. byla součástí města B. (tj. obce nad 300 000
obyvatel).
Žalobce ve vyjádření k dovolání ze dne 26. 7. 2011 uvedl, že obdobné případy
již byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny a že ve prospěch dovolatelů nelze
počítat s cenovým navýšením pozemků, k němuž došlo po jejich přechodu na stát.
Dovolání je proto třeba jako nedůvodné zamítnout.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnými osobami
prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolání dovolatelů směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně [srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 391/97, zveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/99, a navazující
judikaturu, dle které pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu
rozsudkem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a o. s. ř. měnícím, není
rozhodující, jak jej odvolací soud označil (jak formuloval rozsudečný výrok),
ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného
právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil
oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně], tj. pokud dovolací soud, za
použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Právní otázka, jak má být stanovena
cena pozemků, které se v době přechodu na stát (tj. 13. 5. 1949) nacházely v
obci do 1 000 obyvatel (resp. v obci, v niž nepůsobil městský národní výbor,
srov. § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění od 1. 9. 1990, která
oproti mínění dovolatelů výši náhrady neodvozuje primárně od počtu obyvatel té
které obce), když ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě (tj. 24. 6. 1991) již
tato obec byla součástí obce nad 300 000 obyvatel (resp. součástí Brna),
doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle § 11 odst. 2 zákona o půdě ve znění do 13. 4. 2006 v případě uvedeném v
odstavci 1 pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví
jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle § 8 odst. 4 zákona České
národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve
znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází
převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Na
žádost oprávněné osoby může být oprávněné osobě převeden i pozemek lesního
půdního fondu s trvalými porosty, a to v ceně přiměřené ceně výměry a kvality
původního pozemku. To vše v cenách ke dni 24. června 1991. Podle § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se
náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u
věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých
s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny. V rozsudku ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, Nejvyšší soud dovodil,
že pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je pole, louka, pastvina apod.,
náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v době
přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke
dni účinnosti zákona o půdě (§ 28a zákona o půdě). Ve prospěch oprávněné osoby
proto nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho
charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu,
bez přičinění původního vlastníka. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i ve
svém rozsudku ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008 (ústavní stížnost
proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 492/2010) nebo v rozsudku ze dne 18. 8. 2003, sp. zn. 28
Cdo 101/2003, přičemž v posledně uvedené věci došlo k přeměně pozemků ze
zemědělských na stavební již několik měsíců po jejich přechodu na stát (srov. část odůvodnění obsahující vyjádření Pozemkového fondu České republiky k
podanému dovolání). V souladu se zásadou známou již z dob římského práva: „In
consimili casu consimile debet esse remedium“ („V podobném případě musí být
podobné léčení.“ nebo volněji „Právní úpravy podobných případů musí být
podobné.“, srov. KINCL, J. Dicta et regulae iuris aneb Právnické mudrosloví
latinské. Praha: Univerzita Karlova, 1990, s. 126) je třeba výše uvedené závěry
vztáhnout i na posuzovanou věc. Jak pro změnu územního plánu (resp. vynětí půdy
ze zemědělského půdního fondu), k níž došlo po přechodu pozemků na stát, tak i
pro přičlenění určité obce k obci vedlejší totiž platí, že vlastník původního
pozemku neměl žádnou možnost tyto skutečnosti ovlivnit a že k zhodnocení
pozemku (v souvislosti s těmito skutečnostmi) došlo bez jakéhokoliv přičinění
původního vlastníka. V posuzované věci pak není bez významu ani skutečnost, že
k přičlenění obce J. k městu B. došlo až v roce 1971 (srov.
Sdělení
Ministerstva vnitra České socialistické republiky 20/1971 Ú.v.), tedy více než
dvacet let poté, co byly právním předchůdcům dovolatelů pozemky v obci Jehnice
odňaty. V době odnětí tak nemohlo být jisté, kdy a především zda vůbec někdy k
takovéto administrativní změně (a s ní spojenému zhodnocení pozemků
nacházejících se v obci Jehnice) dojde. Za této situace lze uzavřít, že soudy
nižších stupňů postupovaly správně, pokud při oceňování odňatých pozemků
vycházely ze stavu ke dni jejich přechodu na stát. Tento závěr pak odpovídá i
zásadě uvedené již v prvním rozsudku Nejvyššího soudu v této věci sp. zn. 28
Cdo 1189/2010, dle které oprávněné osoby mají nárok na vrácení toho, co jim
bylo odňato (tj. pokud jim byl odňat zemědělský pozemek, mají nárok za náhradu
za zemědělský pozemek, pokud jim byl odňat pozemek nacházející se v „malé
obci“, mají nárok na náhradu za pozemek v „malé obci“ apod.). Lze připomenout,
že v praxi může, a to nikoliv výjimečně, dojít i k vyčlenění určité části obce
a vzniku nové (menší) obce (srov. např. již uvedené Sdělení Ministerstva vnitra
České socialistické republiky 20/1971 Ú.v.); opačný než zvolený postup by proto
nutně vedl k nespravedlivým závěrům (za odnětí pozemku ve „velké obci“ by
oprávněna osoba dostala náhradu jako za pozemek v „malé obci“). Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením § 242
odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal. Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na
internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu