26 Cdo 407/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a
soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Vítkov
Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1288, IČ: 26429586,
zastoupené Mgr. Lukášem Damborským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské
náměstí 846/1, proti žalované Mgr. Irině Loukinové, s místem podnikání v Praze
4 – Nuslích, 5. května 1661/2, podnikající pod IČ: 71282491, zastoupené JUDr.
Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6 – Hradčanech, K Brusce
124/6, o zaplacení částky 867.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 57 EC 318/2010, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2012, č. j. 19 Co
144/2012-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 867.000,- Kč s
příslušenstvím z titulu smluvní pokuty. Žalobu odůvodnila tvrzením, že dne 1. února 2005 uzavřela s žalovanou smlouvu o nájmu nebytových prostor, a to části
nebytové jednotky na adrese P. (dále jen „Nájemní smlouva“ a „nebytové
prostory“), z níž vyplývala povinnost žalované předložit jí nejpozději do 15. listopadu 2005 potvrzení o vinkulaci jednoho nebo více termínovaných vkladů na
roční období do 31. prosince 2006 pod sankcí smluvní pokuty ve výši 3.000,- Kč
denně, přičemž toto nepředložila a za období od 16. listopadu 2006 do dne
ukončení nájmu výpovědí pronajímatele (do 31. srpna 2007) jde o žalovanou
částku. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. ledna 2012,
č. j. 57 EC 318/2010-89, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 6. června 2012, č. j. 19 Co 144/2012-148, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic. Na zjištěném skutkovém základě oba soudy s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 974/2010 a 26 Cdo 4241/2009 především
dovodily, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná (podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy
– dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem (konkrétně s ustanovením § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění
účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy – dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“),
neboť nebytové prostory byly pronajaty k účelu, k němuž v té době nebyly
stavebně určeny. S přihlédnutím k tomu pak uzavřely, že za této situace se
žalobkyně nemůže úspěšně dovolávat ujednání o smluvní pokutě obsažené v
(neplatné) Nájemní smlouvě. Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. června 2012, Nejvyšší soud jako soud
dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012
nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je
však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV.
ÚS 1572/11/). Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem
uplatněným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (srov. § 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.) dovolatelka – s
přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila dovolacími
námitkami směřujícími především proti skutkovým zjištěním rozhodným pro
posouzení otázky platnosti Nájemní smlouvy (tj. námitkami vztahujícími se k
vymezení předmětu nájmu a k jeho výměře a charakteru, zejména pak námitkami,
zda předmětem nájmu byl podle kolaudačního stavu prostor A1.09 /technický
prostor/ či v té době nezkolaudovaný prostor označený v projektové dokumentaci
jako 01.09 /část obchodního prostoru/). Na tom nic nemění ani dovolací námitka,
že „všechna rozhodnutí soudů předcházející dovolání“ dovolatelka nemohla
napadat, neboť vyzněla v její prospěch. K dovolacím námitkám vztahujícím se k
obsahu Nájemní smlouvy lze navíc dodat, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to
i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000,
dále např. rozsudek ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze
dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise
Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo
1682/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Za skutkovou je
zapotřebí pokládat i dovolací námitku, že „při hodnocení provedených důkazů je
potřeba přihlížet k chování smluvních stran po uzavření tvrzené smlouvy, což
soud nevzal v potaz“, resp. že „soud zcela ignoroval, že smluvní strany se po
dlouhou dobu po uzavření nájemní smlouvy chovaly způsobem nevzbuzujícím žádné
pochybnosti o tom, že nájemní smlouva byla stranami uzavřena za účelem zřízení
lékárny“, což „reflektovalo kolaudační rozhodnutí ze dne 6. 1. 2006“. Prostřednictvím skutkových námitek pak dovolatelka zpochybnila také správnost
právního názoru, že na daný právní vztah se použije zákon č. 116/1990 Sb. (v
této souvislosti totiž namítla, že předmětem nájmu nebyla technická místnost,
nýbrž část nebytové jednotky č. 188/102, a proto se na daný právní vztah neměl
aplikovat zákon č. 116/1990 Sb.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který dovolatelka – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž
uplatnila (dovolací námitkou, že „ji soud nepoučil /ve smyslu ustanovení § 118a
o. s.
ř./, že bude vycházet z nesprávných skutkových závěrů, že předmětem nájmu
byl prostor kolaudovaný jako technická místnost“), pak přichází v tomto případě
v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo,
ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z
23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České
republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu
ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS
1970/07, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Uvedená dovolací
námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala a navíc není ani
důvodná. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo
121/2003, uvedl, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu,
aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým
tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však v dané věci nebylo
dovolatelce vyhověno nikoli proto, že by neunesla důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu
podle § 118a o. s. ř. Jinak řečeno postup podle § 118a o. s. ř. přichází v
úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i
nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový
stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené,
ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném
právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat. K dovolacím námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolací soud uvádí
následující. V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 17. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 938/2000, z 19. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze 4. února 2004,
sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, z 31. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) je dlouhodobě zastáván názor, že
požadavek souladu mezi stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu,
jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.),
vyžadoval zákon (zákon č. 116/1990 Sb., ve znění před změnou provedenou s
účinností od 19. října 2005) ve všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod
C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní
smlouvy u nebytových prostor k jinému účelu, než ke kterému byly stavebně
určeny (k tomu srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu z 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 /ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu České republiky z 3. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS
1155/2007/, a z 3. června 2009, sp. zn.
26 Cdo 2849/2008, a dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sp. zn. 26 Cdo 193/2010). Smlouvu o
nájmu nebytových prostor tak bylo možné platně uzavřít jen ohledně takových
prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako
nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to
jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu z 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo
2040/2003, a ze 7. prosince 2011, sp. zn. 26 Cdo 974/2010). V uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že otázky, o nichž přísluší
rozhodovat jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v § 135 odst. 1 o. s. ř. posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem
rozhodnutí, soud z něho vychází (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Za rozhodnutí jiného
orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i rozhodnutí soudu. V
případě, že jde o rozhodnutí soudu, je třeba ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vykládat v kontextu s ustanovením § 159a o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro
účastníky řízení. Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 666/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října
2008, sp. zn. 26 Cdo 612/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010,
sp. zn. 26 Cdo 77/2008). Nejvyšší soud pak v usnesení ze dne 4. března 2003,
sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 24, pod C 1756, dovodil, že podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a
odst. 1 a 4 o. s. ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku a nikoliv jeho
odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno posoudit výrok v
souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Tím Nejvyšší soud navázal na závěry
vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69,
v němž dovodil, že i když je podle § 159 odst. 2 o. s. ř. (nyní § 159a odst. 1
a 4 o. s. ř.) závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě
zamítavého výroku je nutno z hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu
mezi účastníky byla již závazně pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit
rozsudečný výrok s odůvodněním rozhodnutí. Soudní praxe (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, nebo ze
dne 31. ledna 2005, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005) se ustálila také v názoru, že
smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových
prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určeny jako
nebytové prostory kolaudačním rozhodnutím, případně stavebním povolením, a to
jen k účelu, který byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven. V rozsudku
ze dne 24. března 2004, sp. zn.
26 Cdo 1775/2002, Nejvyšší soud České republiky
dovodil, že stavby, které ke svému zřízení vyžadovaly stavební povolení, lze
užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí (§ 76 odst. 1 stavebního zákona),
kterým se povoluje užívání stavby určenému účelu, a že je neplatná podle § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou
nezkolaudované stavby, neboť taková nájemní smlouva se svým obsahem dostává do
rozporu se zákonným příkazem užívat stavby jen na základě kolaudačního
rozhodnutí a k účelu v něm určenému. K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší
soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 24. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo
3714/2008, z 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1983/2010 (v něm se vyjádřil rovněž
k otázce priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy před takovým
výkladem, který neplatnost zakládá, s nímž se ztotožňuje rovněž v projednávané
věci), z 28. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 1283/2012, a ze 14. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 4236/2011. Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost,
že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu