26 Cdo 728/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců A) V. H., a B) J. H., zastoupených advokátem, proti
žalovaným 1) M. J., a 2) P. J., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 9 C 180/2000, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 23. září 2003, č. j. 23 Co 364/2003-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze
dne 30. listopadu 2001, č. j. 9 C 180/2000-54, vyhověl žalobě a uložil
žalovaným povinnost, aby do třiceti dnů od právní moci rozsudku vyklidili „byt
č. 11, I. kategorie, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím v III.
nadzemním podlaží domu čp. 2594 v P. na pozemku p. č. 7302 v k. ú.
P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“). Současně rozhodl o
nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne
25. září 2002, č. j. 24 Co 320/2002-67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. května
2003, č. j. 9 C 180/2000-89, žalobě opětovně
vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 2003, č. j. 23 Co 364/2003-105, v
pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že
předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 24. července 1979 přidělen otci žalobců V. H. staršímu jako byt podnikový, že konkludentně byla sjednána
dohoda o odevzdání a převzetí bytu, že dne 23. června 1999 byla
mezi otcem žalobců a žalovanými uzavřena smlouva o podnájmu předmětného bytu
maximálně na dobu jednoho roku, že k uvedené smlouvě udělil dne 24. května 1999
písemný souhlas pronajímatel bytu, že v listině s názvem „Čestné prohlášení“ ze
dne 12. července 1999 (dále jen „čestně prohlášení“) otec žalobců prohlásil, že
ke dni 30. října 1998 opustil společnou domácnost a trvale se odstěhoval s
úmyslem se tam již nevrátit, že čestné prohlášení stvrdil svým podpisem, že v
místě, kde je uvedeno „Podpis ověřen“, je čestné prohlášení mimo jiné opatřeno
otiskem úředního razítka města P., že žalobci písemně prohlásili, že ke dni
odstěhování otce (ke dni 30. října 1998) s ním vedli společnou domácnost a
nemají jinou možnost bydlení, že dne 6. prosince 1999 byla mezi městem P. jako
pronajímatelem a žalobci jako nájemci uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu
na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva ze dne 6. prosince 1999“)
a že v nájemní smlouvě ze dne 6. prosince 1999 je mimo jiné rovněž uvedeno, že
v návaznosti na přechod práva nájmu bytu ve smyslu ustanovení §
706 – 708 občanského zákoníku vzniklo nájemci (nájemcům) právo na uzavření této
smlouvy o nájmu. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů mimo jiné
dovodily, že ke dni 1. ledna 1992 neměl předmětný byt charakter bytu služebního
a že za této situace se právo osobního užívání bytu svědčící pouze otci žalobců
k uvedenému dni transformovalo (podle § 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v tehdy platném znění) na právo nájmu bytu otce žalobců. Soud
prvního stupně – zejména s odkazem na čestné prohlášení a svědeckou výpověď
otce žalobců – rovněž dovodil, že právo nájmu bytu otce žalobců zaniklo
písemnou dohodou podle § 710 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
v tehdy platném znění (dále jen „obč. zák.“), neboť čestné prohlášení bylo
podle jeho názoru opatřeno podpisem obou smluvních stran, a proto šlo o
písemnou dohodu o zániku nájmu bytu. Naproti tomu odvolací soud v této
souvislosti uvedl, že otisk úředního razítka a podpis příslušného zaměstnance
jsou na čestném prohlášení umístěny z důvodu ověření podpisu V. H. staršího a
že především proto čestné prohlášení neobsahuje vůbec žádný projev vůle
pronajímatele bytu. Za této situace nemůže jít o písemnou dohodu o zániku práva
nájmu bytu jako dvoustranný právní úkon, nýbrž jde o písemnou výpověď V. H. staršího z nájmu bytu jako jeho jednostranný právní úkon směřující k zániku
práva nájmu bytu. Poté soudy obou stupňů shodně dovodily, že žalobci jsou v
dané věci aktivně věcně legitimováni, neboť nájemní smlouva ze dne 6. prosince
1999 (dvoustranný hmotněprávní úkon) byla uzavřena ohledně bytu tehdy již
právně volného a obsahuje ty náležitosti, které občanský zákoník pro vznik
smlouvy o nájmu bytu vyžaduje (§ 686 odst.
1 obč. zák.); proto
žalobcům vzniklo na jejím základě právo nájmu bytu. Z hlediska naplnění
předpokladů vzniku smlouvy o nájmu bytu není (podle odvolacího soudu)
rozhodující to, co pronajímatele k uzavření smlouvy vedlo. Za této situace
žalobě vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Namítli v něm, že
řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedli, že odvolací soud posoudil obě listiny (čestné prohlášení a nájemní
smlouvu ze dne 6. prosince 1999) v rozporu s hmotným právem. Zde – s odkazem na
ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. – namítli, že právní úkony vyjádřené slovy je
třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil, a pokračovali, že nelze-li ani za použití
výkladového pravidla podle § 35 odst. 2 obč. zák. zjistit, jakou vůli chtěla
jednající osoba v právním úkonu projevit, jde o absolutně neplatný právní úkon
podle § 37 odst. 1 obč. zák. se všemi z toho plynoucími důsledky, k nimž je
soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Podle dovolatelů odvolací soud
pokládal čestné prohlášení za výpověď V. H. staršího z nájmu bytu, aniž použil
výkladové pravidlo uvedené v § 35 odst. 2 obč. zák. Dovolatelé zastávají názor,
že z čestného prohlášení a ze svědecké výpovědi V. H. staršího vyplývá vůle
trvale opustit společnou domácnost, z bytu se odstěhovat a již se do něj
nevrátit, avšak není zde ani náznak toho, že by nájem bytu vypovídal nebo jej
chtěl nějak ukončit. Považoval-li proto odvolací soud čestné prohlášení za
výpověď z nájmu bytu, došlo tím přímo ke změně projevu vůle obsaženého v
čestném prohlášení, neboť napadený rozsudek s ním spojil účinky, které
jednající osoba neměla vůbec v úmyslu. Stejnou interpretační vadou je podle
dovolatelů postižen i výklad nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999. Je-li totiž v nájemní smlouvě obsažen odkaz na „přechod práva nájmu bytu ve
smyslu § 706 – 708 občanského zákoníku“, pak nešlo podle dovolatelů o novou
nájemní smlouvu s novými nájemci, ale pouze o stvrzení přechodu nájmu podle
citovaných ustanovení občanského zákoníku. Nevzal-li odvolací soud v uvedených
souvislostech v úvahu prohlášení V. H. staršího, prohlášení žalobců z července
1999, zprávy magistrátu města P., směrnice města P. pro uzavírání nájemních
smluv, samotný text nájemní smlouvy ze dne 6. prosince 1999 a ani skutečnou
vůli účastníků v době uzavření nájemní smlouvy, jde o výklad právního úkonu,
který je v rozporu s výše uvedenými interpretačními pravidly. Pokud by uvedené
okolnosti vzal v úvahu, musel by dospět k závěru, že „žádná smlouva nevznikla,
neboť nedošlo k souhlasnému projevu vůle stran“. I kdyby v případě čestného
prohlášení šlo o výpověď z nájmu bytu, pak je pravděpodobné, že návrh nájemní
smlouvy, resp. jeho přijetí, byly učiněny v době, v níž – vzhledem k běhu
nějaké výpovědní lhůty – ještě nájem bytu V. H. staršího trval; šlo by tedy o
neplatný právní úkon. Odvolacímu soudu také vytkli, že se nezabýval otázkou,
zda návrh nájemní smlouvy ze dne 25. srpna 1999 nezanikl podle § 43b odst. 1
písm. c/ obč. zák.
uplynutím přiměřené doby pro jeho přijetí. Na existenci vady
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. usoudili z toho, že odvolací soud při
hodnocení čestného prohlášení nevycházel ze zjištěného skutkového stavu věci,
a dále také z toho, že v napadeném rozsudku – z důvodů uvedených v dovolání –
nerespektoval závěry uvedené ve zrušujícím usnesení ze dne 25. září 2002, č. j. 24 Co 320/2002-67. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
(popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně) a věc vrátil odvolacímu soudu
(popřípadě soudu prvního stupně) k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Už na tomto místě je zapotřebí
zdůraznit, že vady podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy vady, jejichž
existenci dovolatelé namítli, (a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst.
2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání
nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242
odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací
soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního
stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným)
rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém předcházejícím
(zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního
stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím
naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst.
3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného
pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99,
ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2187/99, a ze dne 31. října 2001,
sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. 20 Cdo
2196/2001, ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 25. září
2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. března 2004,
sp. zn. 20 Cdo 261/2003, ze dne 27. května 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a
ze dne 7. října 2004, sp. zn. 26 Cdo
1881/2003). Otázka, k čemu směřovala vůle V. H. staršího obsažená v čestném
prohlášení a stejně tak vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 6. prosince
1999, je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěry odvolacího soudu týkající se otázky
zániku práva nájmu V. H. staršího k předmětnému bytu, dále otázky vzniku
nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu a s tím související otázky aktivní
věcné legitimace žalobců v projednávané věci poukazem na to, co bylo obsahem
vůle účastníků obsažené v čestném prohlášení a v nájemní smlouvě ze dne 6.
prosince 1999, a dále na to, jak měla být tato vůle interpretována, napadají
tím správnost skutkových (nikoliv právních) závěrů odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení
věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Ve skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým
zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž
soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlížejí, že
skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice
napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak
pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/
o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2
a § 238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/
o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní.
Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací,
a z okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěrů,
že V. H. staršímu zaniklo na základě výpovědí z nájmu právo nájmu k předmětnému
bytu a že žalobcům nájemní smlouvou ze dne 6. prosince 1999 vznikl k
předmětnému bytu nájemní poměr na dobu neurčitou, nemohou tyto námitky založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o
skutečnost, že žalobcům nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné
náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu