26 Cdo 1881/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce H. D., zastoupeného advokátem,
proti žalovaným 1) M. S. a 2) E. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení
družstevního bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C
9/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. března 2003, č. j. 22 Co 575/2001-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března
2003, č. j. 22 Co 575/2001-102, potvrdil rozsudek ze dne 14. června 2001, č. j.
17 C 9/2000-67, jímž Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) uložil
žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do tří měsíců od právní
moci rozsudku „byt č. 2, sestávající ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství v I.
podlaží domu čp. 1625 v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl
o nákladech řízení účastníků. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 20.
září 1994 byla mezi žalovanými jako nabyvateli a R. K. jako převádějícím
uzavřena ohledně předmětného bytu dohoda o převodu členských práv a povinností
spojených s členstvím v bytovém družstvu, že dne 2. listopadu 1994 byla s
žalovanými uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu, že dne 8. ledna 1999
uzavřeli žalovaní jako převádějící a V. V. jako nabyvatel dohodu o převodu
členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen
„dohoda ze dne 8. ledna 1999“), že dne 20. června 1999 byla mezi V. V. a
žalovaným uzavřena smlouva o podnájmu předmětného bytu na dobu od 1. července
1999 do 31. prosince 1999, že na základě dohody ze dne 7. prosince 1999 převedl
V. V. členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na
žalobce (dále jen „dohoda ze dne 7. prosince 1999“) a že dne 10. ledna 2000
uzavřelo bytové družstvo s žalobcem smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále
rovněž zjistily, že podle „zvláštního ujednání ke smlouvě o převodu členských
práv bytu a směnky“ ze dne 8. ledna 1999 měla být převodem zajištěna půjčka ve
výši 700.000,- Kč ze dne 8. ledna 1999, že tato půjčka byla
zajištěna rovněž směnkou vlastní ze dne 8. ledna 1999 na částku 700.000,- Kč,
která byla splatná k 1. květnu 1999, a že „po vrácení půjčky měl být předán
předmětný družstevní byt, resp. užívací právo k němu, zpět“. Vzaly také za
zjištěno, že dne 16. května 2000 uzavřel žalobce jako převádějící a žalovaní
jako nabyvatelé ohledně předmětného bytu dohodu o převodu členských práv a
povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a že dne 15. února 2001
žalobce od uvedené dohody účinně odstoupil. Z uvedených skutkových zjištění
učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že žalovaní měli v úmyslu převést
členská práva a povinnosti spojené s členstvím v bytovém družstvu na V. V. Na
tomto skutkovém základě dovodily, že dohoda ze dne 8. ledna 1999 byla uzavřena
platně a že na tomto závěru nic nemění ani to, že tato dohoda měla zajišťovat
půjčku ve výši 700.000,- Kč. Dále rovněž dovodily, že na základě platné dohody
ze dne 7. prosince 1999 převedl V. V. členská práva a povinnosti spojené s
členstvím v bytovém družstvu na žalobce, který je podle smlouvy o nájmu ze dne
10. ledna 2000 nájemcem předmětného bytu. Poté uzavřely, že za této situace
užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho
vyklizení – s odkazem na ustanovení § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) –
vyhověly. Vzhledem k tomu, že žalovaní mají nezletilé dítě, stanovily jim pro
splnění vyklizovací povinnosti lhůtu tří měsíců od právní moci rozsudku (§ 160
odst. 1 věta za středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Uplatněné dovolací
námitky podřadili dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V
dovolání popsali skutkový stav věci, který byl podle jejich názoru provedenými
důkazy prokázán, uvedli, co tudíž měly soudy z těchto důkazů zjistit, a
namítli, že „odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutková zjištění soudu I.
stupně a na základě tohoto hodnocení dospěl k nesprávnému právnímu posouzení
věci. … Soudy obou stupňů vyšly z formálního hodnocení důkazů. … měly být
důkazy soudu předložené, a to jak listinné tak svědecké, vyhodnoceny jako
důkazy o nesvobodě jednání žalovaných“. Dále uvedli, že „jejich úkon při
převodu členských práv a povinností (tj. dohoda ze dne 8. ledna 1999) nebyl
právním. V případě 1. žalovaného se jednalo o úkon, který zajišťoval závazek ze
směnky na částku 700.000,- Kč, kde směnečným věřitelem byl V. V. …měl být jeho
úkon vyhodnocen jako zdánlivý – absolutně neplatný … Při uzavírání smlouvy (tj.
dohody ze dne 8. ledna 1999) neměl ani jeden z žalovaných v úmyslu pozbýt
členských práv v bytovém družstvu a tím odvozeného práva nájmu k výše
specifikovanému bytu“. Podle žalovaných bylo provedenými důkazy prokázáno,
že „2. žalovaná byla dne 8.1.1999 postavena tzv. před hotovou věc. …
Pod tlakem okolností odmítala smlouvu uzavřít. Teprve poté, co po telefonátu s
právním zástupcem JUDr. J. bylo uzavřeno zvláštní ujednání ke smlouvě o převodu
členských práv a povinností, podlehla a smlouvu uzavřela. Takový úkon nemůže
být vyhodnocen jako svobodný a vážný“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil
napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) především
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z
podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného
rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto,
že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/)
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není
jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.).
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na
zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21.
října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z
roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudku ze dne
31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn.
20 Cdo 2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu
Soudní judikatura, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003,
ze dne 25. března 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 27. května 2004, sp.
zn. 473/2003). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků dohody,
je proto otázkou skutkovou.
Zpochybňují-li tedy dovolatelé závěr odvolacího soudu o platnosti dohody ze dne
8. ledna 1999 poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody a jak měla
být jejich vůle interpretována, napadají správnost skutkového (nikoliv
právního) závěru odvolacího soudu.
Z toho pro projednávanou věc vyplývá, že výtka nesprávného právního posouzení
věci je založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Ve
skutečnosti tedy dovolatelé brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma
soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá
skutková zjištění čerpaly. Dovolatelé však přehlíží, že skutkový základ sporu
se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li
dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř.
(nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a
odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání
teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka
směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání
právně relevantní.
Lze uzavřít, že pokud dovolatelé ve skutečnosti zpochybňují správnost (úplnost)
skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a z
okolností uváděných v dovolání dovozují nesprávnost závěru o platnosti dohody
ze dne 8. ledna 1999, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5 a § 218
písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. října 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu