26 Cdo 1682/2003-170
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalovanému P. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 671/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. dubna 2003, č.j. 8 Co 89/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám JUDr. Víta Pošváře, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 6. 1999, č. j. 5 C 777/98-48 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 26. 1. 1999, č. j. 5 C 777/98-22, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 1999, č. j. 8 Co 1068/99-40), zamítl žalobu, aby žalovaný „byl uznán povinným vyklidit byt ve 3. podlaží domu č. p. VX v XY, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a vyklizený byt odevzdat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku“.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (soudu odvolacího) ze dne 2. 11. 1999, č. j. 8 Co 2818/99-73, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, č. j. 26 Cdo 485/2000-109, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Následně - usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2002, č.j. 8 Co 773/2002-114, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve věci posléze rozhodoval Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 25. 10. 2002, č. j. 5 C 671/2002-127, jímž opětovně žalobu na vyklizení žalovaného z předmětného bytu zamítl a žalobkyni zavázal nahradit žalovanému náklady řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli po rozvodu manželství dne 27. 2. 1992 dohodu o zrušení práva společného nájmu (družstevního stabilizačního) bytu (dále též „předmětná dohoda“ nebo „dohoda“), podle které se právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu zrušuje, jeho výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stává žalobkyně, přičemž právo žalovaného na bydlení v bytě zanikne (podle bodu III. dohody) dnem, kdy mu bude zajištěn „přiměřený náhradní byt“; žalovaný se (pod bodem IV. dohody) zavázal byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění „přiměřeného náhradního bytu“. Soud prvního stupně vzal z výslechu účastníků za prokázáno, že každý z nich měl rozdílné představy o tom, co se rozumí pojmem „přiměřený náhradní byt“, na jehož zajištění bylo v dohodě vázáno vyklizení žalovaného, neboť zatímco žalobkyně měla na mysli, že takovýmto bytem je byt pro jednu osobu, žalovaný si tento pojem vykládal tak, že jde o byt rovnocenný bytu vyklizovanému. Dospěl k závěru, že ujednání obsažené pod bodem III. a IV. dohody je neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť odporuje ustanovení § 712 odst. 2 větě druhé obč. zák. v tehdy platném znění, přiznává- li žalovanému právo na „přiměřený“ náhradní byt; v této souvislosti odkázal na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 26, v němž byl vysloven názor, že rozvedenému manželovi lze přiznat právo na zajištění náhradního bytu, nikoliv však přiměřeného náhradního bytu. Podle názoru soudu prvního stupně jde o částečnou neplatnost tohoto právního úkonu (§ 41 obč. zák.), neboť uvedený důvod neplatnosti se vztahuje toliko na ujednání obsažené v bodě III. a IV., které lze oddělit od ostatního obsahu dohody.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 4. 2003, č. j. 8 Co 89/2003-152, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku - v návaznosti na odvolací námitku žalobkyně a obsah vyjádření žalovaného – především vyjádřil názor, že „pro nynější zkoumání náležitostí dohody účastníků o zrušení společného nájmu bytu ze dne 27. 2. 1992 hlediskem platnosti či neplatnosti tohoto úkonu nebyl prvostupňový (a tudíž logicky i odvolací) soud diskvalifikován dřívějším ukončeným sporem vedeným mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1104/93“ o neplatnost této dohody, neboť „meritorně dovozená platnost předmětné dohody nepřesáhla rozsah žalobního tvrzení a byla proto poměřována pouze optikou ust.
§ 49a občanského zákoníku … “. Odvolací soud shledal rozsudek okresního soudu v projednávané věci jako věcně správný, byť důvod absolutní neplatnosti předmětné dohody spatřoval v jiných skutečnostech, než soud prvního stupně. Poté, co doplnil dokazování opakováním výslechu účastníků a listinnými důkazy, dospěl k závěru, že účastníci měli k okamžiku uzavření dohody rozdílné představy o obsahu pojmu „přiměřený náhradní byt“, že „věrohodnost rozdílných výkladů účastníků … je nepochybná“, a že „rozpor předmětné neurčitosti nelze výkladem odstranit ani za pomoci zásad zakotvených v § 35 obč. zák.“.
Na základě toho shledal dohodu neplatnou pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a to v celém rozsahu, včetně ujednání o zrušení práva společného nájmu a o tom, který z účastníků bude výlučným nájemcem bytu (členem družstva); v této souvislosti poukázal na to, že „sami účastníci se …. shodli na tom, že by dohoda o zrušení práva společného nájmu nebyla z jejich strany vůbec uzavřena, pokud by kvalita bytové náhrady nekorespondovala s jejich předchozím a následně prokazovaným výkladem“.
Závěr o neplatnosti dohody jako celku odůvodnil i tím, že smluvní záměr rozvedených manželů, uzavírajících dohodu předpokládanou ustanovením § 705 odst. 2 obč. zák., není naplněn pouze zrušením společného nájmu, ale rovněž vyřešením otázky dalšího výlučného nájemce a otázky vyklizení bytu, včetně podmínky bytu náhradního. Odvolací soud uzavřel, že je-li dohoda podle § 37 odst. 1 obč. zák. neplatná, nebylo právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu na jejím základě zrušeno, a žalovaný užívá byt právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatněný dovolací důvod označila odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v právním názoru odvolacího soudu, vyjádřeném v napadeném rozsudku ve vztahu ke sporu vedenému mezi účastníky u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1104/93, přičemž poukazuje na to, že ačkoliv důvod absolutní neplatnosti dohody podle § 37 odst. 1 obč. zák. namítla již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v označené věci, nebylo k této námitce přihlédnuto. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „nesprávně posoudil otázku zásadního právního významu, jež podle dovolatelky spočívá v posouzení platnosti dohody o zrušení práva společného nájmu rozvedených manželů k družstevnímu bytu dle § 705 odst. 2 věta druhá obč. zákoníku za situace, kdy dohoda obsahuje ve věci bytové náhrady výrok přiměřený náhradní byt, zatímco ustanovení § 712 odst. 3 obč. zákoníku obsahuje kogentní ustanovení, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt“. Podle názoru dovolatelky jsou „vymezeny mantinely projevu vůle obou účastníků pro bytovou náhradu“ tak, že „žalovaný tento projev vůle bral od náhradního ubytování přes náhradní byt až k přiměřenému náhradnímu bytu….“, a „dovolatelka tuto bytovou náhradu brala jako bytovou náhradu odpovídající potřebám žalovaného, tedy náhradní byt (družstevní nebo nájemní), ale nikoli takový byt 3+1, k jakému účastníci zrušili společný nájem“. Dovozuje, že „skutečným projevem vůle žalovaného ve smyslu ustanovení § 35 obč. zákoníku nebyl termín přiměřený náhradní byt, ale pouze byt náhradní …., a že „takto měla být soudy interpretována dohoda o bytové náhradě …“. Dovolatelka má zato, že „nelze připustit neplatnost celé dohody, kde vše rozhodné a zásadní je dohodnuto nesporně, tj. zánik společného nájmu bytu, určení výlučného nájemce bytu a vyklizení bytu druhým nájemcem“, a že částečná neplatnost dohody je možná, a to s omezením pouze na „přiměřenost bytové náhrady“. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není pro řešení otázky, označené za zásadně právně významnou, přípustné, když odvolací soud se „zákonností spojení zániku práva bydlení se zajištěním přiměřeného náhradního bytu vůbec nezabýval“. Uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda dohoda je neplatná jako celek a poukázal v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku. Podle žalovaného nemůže obstát ani dovolací námitka týkající se interpretace dohody, neboť nenaplňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 1999, č. j. 5 C 777/98-48, zrušeném usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2002, č. j. 8 Co 773/2002-114, tj. žalobu na vyklizení žalovaného zamítl; rovněž tak předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 1999, č. j. 5 C 777/98-22, byl zamítavý.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka označuje za otázku zásadního právního významu otázku „posouzení platnosti dohody o zrušení práva společného nájmu rozvedených manželů k družstevnímu bytu dle § 705 odst. 2 věta druhá obč. zákoníku za situace, kdy dohoda obsahuje ve věci bytové náhrady výrok přiměřený náhradní byt, zatímco ustanovení § 712 odst. 3 obč. zákoníku obsahuje kogentní ustanovení, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt“. Označenou otázku nelze shledat z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zásadně významnou, neboť napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívá. Odvolací soud totiž založil svoje rozhodnutí na závěru, že předmětná dohoda je absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost projevu vůle účastníků, a tudíž se již logicky nezabýval případným rozporem této dohody (neurčitě projevené vůle) se zákonem z hlediska § 39 obč. zák. Z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem není v dané věci rovněž významný závěr, který odvolací soud vyjádřil ve vztahu k řízení, vedenému mezi účastníky u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1104/93.
Jak je patrno z obsahu dovolání, spatřuje dovolatelka naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v nesprávnosti závěru odvolacího soudu o neurčitosti projevu vůle účastníků dohody. Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je omezena toliko na otázky právní, na právní posouzení věci odvolacím soudem.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje- li soud obsah smlouvy, a to i pomoci výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění.
Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků dohody, je otázkou skutkovou. Pokud tedy dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody, a jak měla být jejich vůle interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího soudu.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka, zda neplatnost části předmětné dohody má za následek neplatnost tohoto právního úkonu jako celku, či zda přichází v úvahu toliko neplatnost částečná (§ 41 obč. zák.). Podle ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 29, ročník 1995, pod pořadovým číslem 66 a ročník 1999, pod pořadovým číslem 27) je výrok rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě, nedělitelný (což se projevuje i v tom, že žádná z jednotlivých částí tohoto výroku nemůže samostatně nabýt právní moci). Uvedený závěr se nutně vztahuje i na dohodu rozvedených manželů, uzavřenou podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., kterou lze – co do právních účinků na existující právo společného nájmu družstevního bytu manželů – považovat za rovnocennou rozhodnutí soudu.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 950.- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2003
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.. předsedkyně senátu