26 Cdo 1682/2003-170
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Blanky
Moudré ve věci žalobkyně D. P., bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem
Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti
žalovanému P. P., bytem XY, zastoupenému JUDr. Vítem Pošvářem, advokátem se
sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 671/2002, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
15. dubna 2003, č.j. 8 Co 89/2003-152, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám JUDr. Víta Pošváře, advokáta se
sídlem v Jindřichově Hradci, nám. T. G. Masaryka 1/II, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 30. 6. 1999, č. j. 5 C 777/98-48 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne
26. 1. 1999, č. j. 5 C 777/98-22, byl zrušen usnesením Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 11. 5. 1999, č. j. 8 Co 1068/99-40), zamítl
žalobu, aby žalovaný „byl uznán povinným vyklidit byt ve 3. podlaží domu č.
p. VX v XY, sestávající z kuchyně a tří pokojů s příslušenstvím (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“), a vyklizený byt odevzdat žalobkyni do 15 dnů od
právní moci rozsudku“.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (soudu odvolacího) ze
dne 2. 11. 1999, č. j. 8 Co 2818/99-73, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, č. j. 26 Cdo 485/2000-109, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Následně - usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 28. 6. 2002, č.j. 8 Co 773/2002-114, byl zrušen rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ve věci posléze rozhodoval Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem
ze dne 25. 10. 2002, č. j. 5 C 671/2002-127, jímž opětovně žalobu na vyklizení
žalovaného z předmětného bytu zamítl a žalobkyni zavázal nahradit žalovanému
náklady řízení. Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli po rozvodu
manželství dne 27. 2. 1992 dohodu o zrušení práva společného nájmu
(družstevního stabilizačního) bytu (dále též „předmětná dohoda“ nebo
„dohoda“), podle které se právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu
zrušuje, jeho výlučnou nájemkyní a členkou družstva se stává žalobkyně, přičemž
právo žalovaného na bydlení v bytě zanikne (podle bodu III. dohody) dnem, kdy
mu bude zajištěn „přiměřený náhradní byt“; žalovaný se (pod bodem IV. dohody)
zavázal byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění „přiměřeného náhradního
bytu“. Soud prvního stupně vzal z výslechu účastníků za prokázáno, že každý z
nich měl rozdílné představy o tom, co se rozumí pojmem „přiměřený náhradní
byt“, na jehož zajištění bylo v dohodě vázáno vyklizení žalovaného, neboť
zatímco žalobkyně měla na mysli, že takovýmto bytem je byt pro jednu osobu,
žalovaný si tento pojem vykládal tak, že jde o byt rovnocenný bytu
vyklizovanému. Dospěl k závěru, že ujednání obsažené pod bodem III. a IV.
dohody je neplatné pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť odporuje
ustanovení § 712 odst. 2 větě druhé obč. zák. v tehdy platném znění, přiznává-
li žalovanému právo na „přiměřený“ náhradní byt; v této souvislosti odkázal na
rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993,
pod pořadovým číslem 26, v němž byl vysloven názor, že rozvedenému manželovi
lze přiznat právo na zajištění náhradního bytu, nikoliv však přiměřeného
náhradního bytu. Podle názoru soudu prvního stupně jde o částečnou neplatnost
tohoto právního úkonu (§ 41 obč. zák.), neboť uvedený důvod neplatnosti se
vztahuje toliko na ujednání obsažené v bodě III. a IV., které lze oddělit od
ostatního obsahu dohody.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15.
4. 2003, č. j. 8 Co 89/2003-152, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé
potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku - v návaznosti na odvolací
námitku žalobkyně a obsah vyjádření žalovaného – především vyjádřil názor, že
„pro nynější zkoumání náležitostí dohody účastníků o zrušení společného nájmu
bytu ze dne 27. 2. 1992 hlediskem platnosti či neplatnosti tohoto úkonu
nebyl prvostupňový (a tudíž logicky i odvolací) soud diskvalifikován dřívějším
ukončeným sporem vedeným mezi týmiž účastníky u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1104/93“ o neplatnost této
dohody, neboť „meritorně dovozená platnost předmětné dohody nepřesáhla rozsah
žalobního tvrzení a byla proto poměřována pouze optikou ust. § 49a občanského
zákoníku … “. Odvolací soud shledal rozsudek okresního soudu v projednávané
věci jako věcně správný, byť důvod absolutní neplatnosti předmětné dohody
spatřoval v jiných skutečnostech, než soud prvního stupně. Poté, co doplnil
dokazování opakováním výslechu účastníků a listinnými důkazy, dospěl k závěru,
že účastníci měli k okamžiku uzavření dohody rozdílné představy o obsahu pojmu
„přiměřený náhradní byt“, že „věrohodnost rozdílných výkladů účastníků … je
nepochybná“, a že „rozpor předmětné neurčitosti nelze výkladem odstranit ani
za pomoci zásad zakotvených v § 35 obč. zák.“. Na základě toho shledal dohodu
neplatnou pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák., a to v celém
rozsahu, včetně ujednání o zrušení práva společného nájmu a o tom, který z
účastníků bude výlučným nájemcem bytu (členem družstva); v této souvislosti
poukázal na to, že „sami účastníci se …. shodli na tom, že by dohoda o zrušení
práva společného nájmu nebyla z jejich strany vůbec uzavřena, pokud by kvalita
bytové náhrady nekorespondovala s jejich předchozím a následně prokazovaným
výkladem“. Závěr o neplatnosti dohody jako celku odůvodnil i tím, že smluvní
záměr rozvedených manželů, uzavírajících dohodu předpokládanou ustanovením §
705 odst. 2 obč. zák., není naplněn pouze zrušením společného nájmu, ale
rovněž vyřešením otázky dalšího výlučného nájemce a otázky vyklizení bytu,
včetně podmínky bytu náhradního. Odvolací soud uzavřel, že je-li dohoda podle
§ 37 odst. 1 obč. zák. neplatná, nebylo právo společného nájmu účastníků k
předmětnému bytu na jejím základě zrušeno, a žalovaný užívá byt právem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v němž uplatněný
dovolací důvod označila odkazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci spatřuje v právním názoru odvolacího soudu,
vyjádřeném v napadeném rozsudku ve vztahu ke sporu vedenému mezi účastníky u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1104/93, přičemž poukazuje
na to, že ačkoliv důvod absolutní neplatnosti dohody podle § 37 odst. 1 obč.
zák. namítla již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v označené
věci, nebylo k této námitce přihlédnuto. Odvolacímu soudu dále vytýká, že
„nesprávně posoudil otázku zásadního právního významu, jež podle
dovolatelky spočívá v posouzení platnosti dohody o zrušení práva
společného nájmu rozvedených manželů k družstevnímu bytu dle § 705 odst. 2 věta
druhá obč. zákoníku za situace, kdy dohoda obsahuje ve věci bytové náhrady
výrok přiměřený náhradní byt, zatímco ustanovení § 712 odst. 3 obč. zákoníku
obsahuje kogentní ustanovení, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt“.
Podle názoru dovolatelky jsou „vymezeny mantinely projevu vůle obou účastníků
pro bytovou náhradu“ tak, že „žalovaný tento projev vůle bral od náhradního
ubytování přes náhradní byt až k přiměřenému náhradnímu bytu….“, a „dovolatelka
tuto bytovou náhradu brala jako bytovou náhradu odpovídající potřebám
žalovaného, tedy náhradní byt (družstevní nebo nájemní), ale nikoli takový byt
3+1, k jakému účastníci zrušili společný nájem“. Dovozuje, že „skutečným
projevem vůle žalovaného ve smyslu ustanovení § 35 obč. zákoníku nebyl termín
přiměřený náhradní byt, ale pouze byt náhradní …., a že „takto měla být soudy
interpretována dohoda o bytové náhradě …“. Dovolatelka má zato, že „nelze
připustit neplatnost celé dohody, kde vše rozhodné a zásadní je dohodnuto
nesporně, tj. zánik společného nájmu bytu, určení výlučného nájemce bytu a
vyklizení bytu druhým nájemcem“, a že částečná neplatnost dohody je možná, a to
s omezením pouze na „přiměřenost bytové náhrady“. Navrhla, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítl, že dovolání není pro řešení otázky,
označené za zásadně právně významnou, přípustné, když odvolací soud se
„zákonností spojení zániku práva bydlení se zajištěním přiměřeného náhradního
bytu vůbec nezabýval“. Uvedl, že přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda
dohoda je neplatná jako celek a poukázal v tomto směru na odůvodnění
napadeného rozsudku. Podle žalovaného nemůže obstát ani dovolací námitka
týkající se interpretace dohody, neboť nenaplňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci. Závěrem žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241, § 241a odst. 1 o. s. ř.),
se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl
ve svém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu stejně, jako
ve svém rozsudku ze dne 30. 6. 1999, č. j. 5 C 777/98-48, zrušeném usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 2002, č. j. 8 Co
773/2002-114, tj. žalobu na vyklizení žalovaného zamítl; rovněž tak
předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 1999, č. j. 5 C
777/98-22, byl zamítavý.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Dovolatelka označuje za otázku zásadního právního významu otázku
„posouzení platnosti dohody o zrušení práva společného nájmu rozvedených
manželů k družstevnímu bytu dle § 705 odst. 2 věta druhá obč. zákoníku za
situace, kdy dohoda obsahuje ve věci bytové náhrady výrok přiměřený
náhradní byt, zatímco ustanovení § 712 odst. 3 obč. zákoníku obsahuje kogentní
ustanovení, že rozvedený manžel má právo na náhradní byt“. Označenou otázku
nelze shledat z hlediska posouzení přípustnosti dovolání zásadně významnou,
neboť napadené rozhodnutí na jejím posouzení nespočívá. Odvolací soud totiž
založil svoje rozhodnutí na závěru, že předmětná dohoda je absolutně neplatná
podle § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost projevu vůle účastníků, a tudíž se
již logicky nezabýval případným rozporem této dohody (neurčitě projevené vůle)
se zákonem z hlediska § 39 obč. zák. Z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem není v dané věci rovněž významný závěr, který odvolací soud
vyjádřil ve vztahu k řízení, vedenému mezi účastníky u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 1104/93.
Jak je patrno z obsahu dovolání, spatřuje dovolatelka naplnění
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v
nesprávnosti závěru odvolacího soudu o neurčitosti projevu vůle účastníků
dohody. Jak již bylo uvedeno výše, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. je omezena toliko na otázky právní, na právní posouzení věci
odvolacím soudem.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká
mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, a to i pomoci výkladu projevů vůle, jde o skutkové
zjištění.
Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků dohody, je
otázkou skutkovou. Pokud tedy dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu
poukazem na to, co bylo obsahem vůle účastníků dohody, a jak měla být jejich
vůle interpretována, zpochybňuje skutkový (nikoliv právní) závěr odvolacího
soudu.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka, zda
neplatnost části předmětné dohody má za následek neplatnost tohoto právního
úkonu jako celku, či zda přichází v úvahu toliko neplatnost částečná (§ 41
obč. zák.). Podle ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 29, ročník
1995, pod pořadovým číslem 66 a ročník 1999, pod pořadovým číslem 27) je výrok
rozhodnutí soudu o zrušení práva společného nájmu bytu, určení budoucího
nájemce a povinnosti byt vyklidit v závislosti na bytové náhradě, nedělitelný
(což se projevuje i v tom, že žádná z jednotlivých částí tohoto výroku nemůže
samostatně nabýt právní moci). Uvedený závěr se nutně vztahuje i na dohodu
rozvedených manželů, uzavřenou podle § 705 odst. 2 věty druhé obč. zák., kterou
lze – co do právních účinků na existující právo společného nájmu družstevního
bytu manželů – považovat za rovnocennou rozhodnutí soudu.
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně neúspěšné žalobkyni byla
uložena povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího
řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 950.- Kč (§ 2 odst. 1,
§ 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/200 Sb.), a z paušální částky náhrad ve výši 75.- Kč
(§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. září 2003
Doc.
JUDr. Věra Korecká, CSc..
předsedkyně senátu