26 Cdo 612/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce O. j. B., o. s., zastoupeného advokátem, proti žalované
M. K., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod
sp. zn. 49 C 33/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 14. června 2006, č. j. 19 Co 318/2005-100, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2006, č.j. 19 Co
318/2005-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 3. 2002, č.j. 49
C 33/2001-49, zamítl návrh, aby byla žalovaná spolu s manželem P. K. (původně
žalovaným 2 – dále jen „žalovaný“) povinna vyklidit dvoupokojový byt umístěný v
3. nadzemním podlaží domu žalobce v B., Hlaváčova 20 (dále jen „předmětný byt“
nebo „byt“) ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně
zamítl návrh na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal žalobce žalované
přípisem ze dne 15. 5. 2001 (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok
III.).
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobce je
vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že byt byl vybudován ještě v
době, kdy pronajímatelem bylo Kulturní středisko O., že byl zřízen přístavbou k
objektu kulturního střediska, že měl sloužit k ubytování správce objektu, že
ohledně výstavby není k dispozici stavební povolení ani kolaudační rozhodnutí,
že mezi Kulturním střediskem S. (právním předchůdcem žalobce) a žalovanou byl
dne 3. 4. 1995 uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou, že žalovaná měla
vykonávat práce uklízečky (domovnice) v objektu pronajímatele, že dne 3. 4.
1995 byla mezi nimi uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu, že doba nájmu
byla vázána na trvání pracovního poměru nájemkyně a nájem měl skončit zánikem
pracovního poměru, že pracovní poměr žalované skončil dohodou ke dni 31. 12.
1999, že nebyla podána žaloba na vyklizení žalované do jednoho roku od skončení
nájemního poměru, že takováto žaloba byla podána dne 31. 1. 2001, že
příspěvková organizace Kulturní středisko S. byla zrušena podle § 36 odst. 1
písm. d) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ke dni 31. 12. 1999, že darovací
smlouvou ze dne 16. 12. 1999 byl objekt občanské vybavenosti, v němž se nachází
předmětný byt, převeden městskou částí B. a O. na Společnost pro stavbu
Katolického domu v O., že dne 1. 4. 2001 došlo podle § 12 odst. 1 písm. a)
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ke sloučení občanského sdružení
Společnost pro stavbu Katolického domu v O. s občanským sdružením Orel jednota
B. se sídlem v B., Hlaváčova 20 a že nadále občanské sdružení existuje pod
posléze uvedeným názvem.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že
předmětný byt není služebním bytem ve smyslu § 7 odst. 1 písm. a) vyhlášky č.
102/1990 Sb. (správně zákona č. 102/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky
související s vydáním zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a
upravuje občanský zákoník), protože nebylo prokázáno jeho účelové určení pro
ubytování osob zajišťujících provoz objektu nebo vykonávajících své zaměstnání
nutně v objektu, že ujednání v nájemní smlouvě o omezení trvání nájemního
poměru k bytu na dobu pracovního poměru žalované je neplatné, že nájemní poměr
k bytu vznikl oběma žalovaným a dosud nezanikl, že žalovaní byt užívají na
základě právního důvodu a žalobce není oprávněn požadovat jejich vyklizení
podle § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a že nebyly naplněny předpoklady
pro výpověď z nájmu bytu s přivolením soudu podle § 711 odst. 1 písm. b)
občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále též jen „obč.
zák.“), vzhledem k tomu, že nejde o služební byt.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 5.
2004, č.j. 19 Co 260/2002-72, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
výroku pod bodem I. (o zamítnutí návrhu na vyklizení bytu), zrušil výrok
rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. (o zamítnutí návrhu na přivolení k
výpovědi z nájmu bytu) a část výroku pod bodem III. (o nákladech řízení mezi
žalobcem a žalovanou) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a
žalovaným.
Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že „neexistuje žádné vymezení, které
by stanovilo, jak má vypadat služební byt a jaké stavebně technické parametry
má splňovat a je tedy věcí pronajímatele, zda byt vymezí jako služební v
nájemní smlouvě.“ Poukázal i na to, že okolnost, že se jedná o služební byt,
nebyla mezi účastníky sporná. Nicméně současně také uzavřel, že smlouvou o
nájmu služebního bytu, uzavřenou na dobu trvání pracovního poměru nájemce, když
pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou, se nezakládá nájem na dobu
určitou a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2
Cdon 1574/96. Dovodil, že žalované svědčí ke služebnímu bytu nájemní poměr na
dobu neurčitou a vzhledem k titulu, který ji opravňuje byt užívat, proti ní
neobstojí žaloba na vyklizení podle § 126 obč. zák. Dále uzavřel, že žalovaný
užívá předmětný byt jako příslušník domácnosti žalované a žalobce není věcně
aktivně legitimován v řízení o jeho vyklizení. Rozsudek soudu prvního stupně
proto v části, jíž byla zamítnuta žaloba na vyklizení žalovaných, jako věcně
správný potvrdil.
Ve vztahu k řízení o přivolení k výpovědi dané žalované z nájmu bytu odvolací
soud vytkl soudu prvního stupně, že nerozhodl v souladu s ustanovením § 95
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o.s.ř.“), o podání žalobce ze dne 15. 5. 2001 (jímž se žalobce dodatečně
domáhal též přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu), zavázal soud
prvního stupně pro další řízení právním názorem, že předmětný byt je služebním
bytem, a uložil mu, aby se (poté, co připustí změnu žaloby) zabýval tím, zda
jsou splněny podmínky pro přivolení k výpovědi dle ustanovení § 711 odst. 1
písm. b) obč. zák., zejména zda žalobce potřebuje byt pro jiného nájemce, který
pro něho bude pracovat, a pro případ, že k výpovědi přivolí, aby se zabýval
otázkou bytových náhrad podle ustanovení § 712 odst. 2 obč. zák.
Soud prvního stupně (poté, kdy usnesením ze dne 9. 11. 2004, č.j. 49 C
33/2001-77 p.v. připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 16. 11. 2004, č.j. 49
C 33/2001-84a, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, určil, že nájem bytu skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalované byt vyklidit do 15-ti
dnů od „přidělení rovnocenného náhradního bytu“ (výrok I.). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně doplnil dokazování a dospěl k závěru, že žalobce byt
potřebuje pro ubytování pracovníka Jana Drštky, který má pro něho vykonávat
práci domovníka a údržbu příslušné nemovitosti. Po právní stránce dovodil, že
byly naplněny předpoklady pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle
ustanovení § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák. Při rozhodování o formě bytové
náhrady neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly, aby
byla žalované poskytnuta bytová náhrada o nižší kvalitě.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č.j. 19 Co
318/2005-100, změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. tak, že
zamítl návrh na přivolení k výpovědi žalované z nájmu bytu dané přípisem ze dne
15. 5. 2001, potvrdil výrok o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že v mezidobí byla právní otázka, na
níž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, usměrněna rozhodnutím velkého
senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, jímž byla sjednocena soudní
praxe a jímž byl překonán právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, jakož i v některých jeho dalších
rozhodnutích. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, může být doba nájemního
poměru sjednaného na dobu určitou dohodnuta nejen uvedením určitého časového
období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž
nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na
konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je
možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání
takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne,
je však jisté, že tato skutečnost nastane. Na tom, že nájem služebního bytu byl
výslovně sjednán na dobu určitou, nemění nic ani to, že doba jeho trvání byla
vymezena trváním pracovního poměru sjednaného na dobu neurčitou. Vycházeje z
uvedených závěrů, odvolací soud shledal žalobu o přivolení k výpovědi z
nájemního poměru, který již dříve zanikl uplynutím sjednané doby,
neopodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustností se
nezabýval a jako dovolací důvod uplatnil nesprávné právní posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. V dovolání zrekapituloval průběh celého řízení a
zejména poukázal na situaci, která vznikla v důsledku rozsudku odvolacího soudu
ze dne 19. 5. 2004, č.j. 19 Co 260/2002-72, jímž bylo rozhodnuto ohledně
nájemního poměru k bytu tak, že se jedná o nájemní poměr na dobu neurčitou (s
odkazem na tehdy ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) a žaloba na vyklizení
žalované byla pro stále existující nájemní poměr žalované k bytu zamítnuta. V
nynějším (napadeném) rozsudku ze dne 14. 6. 2006, č.j. 19 Co 318/2005-100, (po
té co došlo k přehodnocení judikatury Nejvyšším soudem), jsa vázán judikaturou
dovolacího soudu, odvolací soud dospěl k závěru, že nájemní smlouva byla
uzavřena na dobu určitou a že nájemní poměr žalované již dříve zanikl.
Dovolatel uvedl, že se tím dostal do „prakticky neřešitelné právní pasti, neboť
se za současné situace nemůže pro překážku rei iudicata na žalované znovu
domáhat ani vyklizení bytu, ani přivolení k nějaké další výpovědi.“ Tím mu
soudy odňaly jeho nezadatelné právo na soudní ochranu vlastnictví. Vyslovil
přesvědčení, že dřívějším rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. 5. 2004, č.j.
19 Co 260/2002-72, bylo pravomocně rozhodnuto i o předběžné otázce, a to o době
trvání nájemního poměru žalované k bytu, neboť soudy jsou vázány nejen výrokem
pravomocných soudních rozhodnutí, nýbrž i jeho odůvodněním, pokud je z tohoto
odůvodnění zřejmý určitý způsob řešení předběžné otázky. Přitom poukázal na
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2003, č.j. 33 Odo 200/2002-145.
Odlišné řešení téže předběžné otázky pro právní vztah mezi týmiž účastníky v
rámci jednoho soudního řízení shledal v rozporu s ustanovením „§ 159 odst. 2
o.s.ř.“. Závěrem navrhl, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a
věc mu byla vrácena k novému projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudky soudů obou stupňů
považuje za správné a navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly v
dovolání uplatněny.
Odvolací soud tím, že v napadeném rozhodnutí posoudil zánik nájemního poměru
žalované k bytu jinak než v dřívějším rozsudku ze dne 19. 5. 2004, č.j. 19 Co
260/2002-72, založil své rozhodnutí (mlčky) na závěru, že v pozdějším řízení
mezi týmiž účastníky (popřípadě jejich nástupci) není soud vázán zamítavým
pravomocným rozsudkem, jímž byla v jiné (dříve projednávané) jejich věci řešena
otázka, která je předběžnou otázkou i pro pozdější řízení.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
(jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci) dovolatel výše uvedený závěr zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle § 159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok
pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle § 159a odst. 4 o.s.ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny
orgány.
K řešení výše uvedené otázky je třeba uvést, že soudní praxe dovodila (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/2001,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2001,
sešit 9), že řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nezakládá překážku věci
zahájené (§ 83 odst. 1 o.s.ř.) pro spor o vyklizení téhož bytu a že obdobně to
platí pro překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.). Řízení o vyklizení
bytu a řízení o přivolení k výpovědi z nájmu téhož bytu probíhající mezi týmiž
účastníky jsou tedy dvě různá samostatná řízení. Nejvyšší soud ČR již v
rozsudku ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, dovodil, že byla-li
pravomocným rozsudkem soudu zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali
uložení povinnosti žalovaným vyklidit byt, když soud dospěl k závěru, že
žalovaní užívají předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy, je takový
rozsudek ve smyslu § 159a odst. 1, 4 o.s.ř. závazný pro účastníky řízení i pro
všechny orgány (tedy i pro soud v pozdějším jiném řízení, kde je řešena
platnost nájemní smlouvy jako předběžná otázka). Současně tam dovodil, že na
uvedený závěr nemá vliv okolnost, že ve výroku zamítavého rozsudku není otázka
existence nájmu výslovně řešena, jelikož zamítavý výrok je třeba posoudit v
souvislosti s jeho odůvodněním. Nejvyšší soud také již dříve v usnesení ze dne
4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněném v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756, uvedl, že podle § 159 odst. 2 o.s.ř.
(nyní § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) je závazný výrok pravomocného rozsudku, a
nikoliv jeho odůvodnění, avšak v případě zamítavého výroku je jinak nutno –
právě z hlediska posouzení překážky pravomocně rozhodnuté – posoudit výrok v
souvislosti s odůvodněním rozhodnutí. Nejvyšší soud tím navázal na závěry
vyslovené již předtím v rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, pod č. 69.
Z tohoto naposledy uvedeného rozhodnutí (které však z hlediska časového vývoje
dříve zmíněným rozhodnutím předcházelo) vyplynulo pro rozhodovací praxi, že i
když je podle § 159 odst. 2 o.s.ř. (nyní § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř.) závazný
výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, v případě zamítavého výroku je nutno z
hlediska závěru, zda předběžná otázka ve sporu mezi účastníky byla již závazně
pravomocně rozhodnuta či nikoliv – posoudit rozsudečný výrok s odůvodněním
rozhodnutí. Výše uvedené lze vztáhnout i na projednávanou věc a dovodit, že
byla – li v předchozím řízení pravomocným rozsudkem zamítnuta žaloba o
vyklizení bytu v důsledku předběžně přijatého závěru, že nájemní poměr k bytu
byl založen na dobu neurčitou a stále trvá, je tímto předběžně přijatým závěrem
vázán i soud v pozdějším řízení o přivolení k výpovědi mezi týmiž účastníky k
témuž bytu. Pokud tedy odvolací soud zmíněné důsledky pravomocného rozhodnutí
pominul, znovu posuzoval otázku trvání nájmu žalované k předmětnému bytu a v
rozporu se svým předchozím rozhodnutím dospěl k závěru, že nájemní poměr již
dříve zanikl, není jeho právní posouzení věci správné.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl použit
opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; současně mu věc podle § 243b
odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu