26 Cdo 131/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava
Feráka v právní věci žalobců a) V. D. a b) M. D., zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) Ing. Z. P. a 2) V. P., zastoupeným advokátem, o
uložení povinnosti zajistit dodávku vody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 9 C 1175/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 7. července 2004, č.j. 26 Co 269/2004-172, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. července 2004, č.j. 26 Co
269/2004-172, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Kolíně ze dne 14. ledna 2004, č.j. 9 C 1175/2001-133 (správně 153), v části,
jíž bylo uloženo žalovaným „dodávat pitnou vodu“, ve výrocích o nákladech
řízení a o soudním poplatku, a dále ve výroku o nákladech odvolacího řízení
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení; jinak
se dovolání zamítá.
Okresní soud v Kolíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 1.
2004, č.j. 9 C 1175/2001-133 (správně 153), uložil žalovaným společně a
nerozdílně zajistit žalobcům nepřetržitou dodávku pitné vody a dodávat pitnou
vodu do bytu v I. patře domu č. p. 9 v ulici A. K. v K., sestávajícího ze dvou
pokojů, kuchyně a příslušenství, (dále též jen „předmětný byt“ nebo „byt“,
respektive „předmětný dům“ nebo „dům“), a to do 3 dnů od právní moci
rozhodnutí; současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a ve vztahu ke
státu a o soudním poplatku. Po provedeném dokazování soud prvního stupně vzal
za prokázáno, že žalovaní jsou spoluvlastníky předmětného domu, v němž žalobci
na základě nájemní smlouvy uzavřené s Okresním bytovým podnikem v K. dne 1. 12.
1992 jako právním předchůdcem žalovaných užívají předmětný byt. Žalobci
dlouhodobě hradí na nájemném a zálohách na služby spojené s užíváním bytu
částky nižší, než jsou žalovanými předepisovány, proto žalovaní omezili dodávku
pitné vody do bytu a její rozsah regulovali podle výše zaplacených záloh,
později podle podmínek předběžného opatření nařízeného usnesením soudu prvního
stupně ze dne 27. 5. 2002. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud
prvního stupně dovodil, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu na základě
platné nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992 (v tomto směru odkázal na shodný
závěr vyslovený v rozsudku ze dne 22. 3. 2000, sp. zn. 9 C 971/99, jímž byla
zamítnuta žaloba žalovaných na vyklizení předmětného bytu žalobci), že žalovaní
neplní povinnost pronajímatelů vyplývající z ustanovení § 687 odst. 1
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a že je k tomu neopravňuje ani
okolnost, že rovněž žalobci své platební povinnosti nájemců v plném rozsahu
neplní. Jelikož neshledal v postupu žalobců ani rozpor s dobrými mravy, žalobě
vyhověl.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. 7. 2004, č.j.
26 Co 269/2004-172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a
právními závěry soudu prvního stupně s jedinou výhradou, když nájemní smlouvu
ze dne 1. 12. 1992 shledal neplatnou, neboť podle ní je pronajímán byt ve 2.
patře, ačkoli ve skutečnosti se byt užívaný žalobci nachází v 1. patře. Přesto
odvolací soud pokládal závěr o aktivní legitimaci žalobců za správný, neboť
dovodil, že žalobci začali předmětný byt užívat s vědomím a souhlasem
tehdejšího pronajímatele, obě strany se chovaly jako účastníci platného
právního vztahu (tehdejší pronajímatel zajišťoval pro žalobce služby spojené s
užíváním bytu, žalobci platili nájemné a zálohy na služby), takže vzhledem k
tomu, že až novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 267/1994 Sb.
zavedla s účinností od 1. 1. 1995 obligatorní písemnou formu nájemní smlouvy,
nájemní poměr žalobců k předmětnému bytu vznikl konkludentním způsobem.
Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalovaných, že prostory užívané
žalobci nemají charakter bytový, že výrok rozsudku soudu prvního stupně chybně
zavazuje žalované k dodávce pitné vody, ač oni dodavateli této služby nejsou,
že omezení dodávky vody je oprávněnou reakcí žalovaných na primární a
dlouhodobé porušování platebních povinností žalobců.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost
dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a uplatnili dovolací důvody spočívající v
tom, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
K otázce přípustnosti dovolání dovolatelé uvedli, že odvolací soud sice
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ale s jeho právním názorem na otázku
aktivní legitimace žalobců se neztotožnil a nahradil jej jiným právním názorem,
jde tedy o případ tzv. skryté diformity. Napadené rozhodnutí má podle
dovolatelů zásadní právní význam, protože řeší „danou“ právní otázku v rozporu
s hmotným právem, pokud je jim ukládána povinnost, kterou občanský zákoník
pronajímatelům nestanoví, a protože „soudy řešily dotčené otázky v rozporu se
zákonem č. 403/1990 Sb.“
Vady řízení dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud neprojednal odvolání v
mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání rozhodnutí. Další vady
řízení mají spočívat v tom, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami
dovolatelů, že povinnost trvalého zajištění všech služeb spojených s užíváním
bytu nikdy neporušili, že ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. na daný skutkový
stav nedopadá, že rozhodnutí představuje faktické vyvlastnění žalovaných
vzhledem k nevymahatelnosti dluhů na žalobcích, že předběžné opatření je
zmatečné, jelikož jím byla nařízena povinnost dodávat vodu do jiného bytu, než
který užívají žalobci, že žalovaným nebyly přiznány náklady vzniklé v důsledku
vadného předběžného opatření, že je žalovaným ukládána povinnost dodávat vodu
žalobcům zdarma, čímž se žalobci neoprávněně obohacují, že rozhodnutí soudu
prvního stupně je v rozporu s dobrými mravy, neboť legalizuje porušování
povinností žalobci, a že rozsudek je zmatečný, neboť při místním šetření bylo
zjištěno, že byt užívaný žalobci sestává ze tří pokojů a kuchyně, zatímco v
rozsudku se uvádí, že jde o byt o dvou pokojích a kuchyni. Dovolatelé dále
vytýkají odvolacímu soudu, že nahradil posouzení otázky platnosti nájemní
smlouvy vlastním právním hodnocením, ač měl rozsudek soudu prvního stupně
změnit či zrušit, respektive že řízení mělo být přerušeno do skončení řízení o
vyklizení předmětného bytu, v němž je otázka platnosti nájemní smlouvy řešena.
Dovolatelé též namítají, že jim nebylo zasláno vyjádření žalobců k odvolání, a
proto se nemohli k tam uváděným novým skutkovým tvrzením žalobců vyjádřit.
Za nesprávné označují dovolatelé právní posouzení „legitimity“ (správně „věcné
legitimace“) žalobců, když sice souhlasí se závěrem odvolacího soudu o
neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. 12. 1992, avšak namítají, že výměna bytů,
na základě níž se žalobci nastěhovali do předmětného domu, byla realizována v
průběhu restitučního řízení, proto se na nakládání s restituovaným majetkem
vztahovala omezení stanovená v § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. V průběhu
restitučního řízení nemohl tedy vzniknout platně nájemní vztah, jestliže
smlouva nebyla uzavřena na základě platné výměny. Dovolatelé dále zdůrazňují,
že žalobci uzavřeli dohodu o výměně bytů s osobou (paní V.), která neměla žádný
právní titul, jenž by jí opravňoval takovou dohodu uzavřít, neboť manželům V. nikdy nevzniklo platně užívací právo k jakémukoli bytu v předmětném domě. Popírají, že v odvolání namítali, že prostory užívané žalobci nemají bytový
charakter. Stejně tak podle přesvědčení dovolatelů není pravda, že bylo vydáno
rozhodnutí o změně užívání stavby; ze spisu 13 C 1666/2002 vyplývá, že bylo
vydáno povolení k užívání nově vzniklých bytů 1+1 a 2+1 vybudovaných bez
stavebního povolení v 1. patře předmětného domu. Tento fakt je však podle
dovolatelů irelevantní, jestliže vyšlo najevo, že manželé V. podle pravomocného
rozsudku užívali původní i nově vzniklé prostory bez právního důvodu. Uzavření
nájemní smlouvy v písemné podobě dle názoru dovolatelů vylučuje její
konkludentní uzavření. Z uvedených důvodů nemohlo dle mínění dovolatelů dojít
ke konkludentnímu uzavření nájemní smlouvy. Dále dovolatelé uvádějí, že se
odvolací soud mýlí, pokud uvádí, že smlouva byla uzavřena konkludentně s
Okresním bytovým podnikem v K., a upozorňují, že tento právní subjekt byl v té
době v likvidaci a platil pro něj zákaz uzavírání nových nájemních smluv, a to
i konkludentním způsobem, s výjimkou smluv uzavřených na podkladě platné výměny
bytů. Dovolatelé poukazují též na to, že nebylo vydáno rozhodnutí obecního
úřadu o přidělení předmětného bytu. Za nesprávný označují názor odvolacího
soudu, že ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. stanoví pronajímateli povinnost
dodávat nájemci – neplatiči služby zdarma. Mají za to, že povinnost zajistit
dodávky služeb jimi nebyla porušena, jestliže žalobci neprokázali, že odběrná
zařízení jsou nefunkční nebo že dodávky s dodavateli nejsou sjednány, naopak
při místním šetření bylo zjištěno, že fakturační měřidla dodavatelů jsou
osazena. Dovolatelé již v odvolání namítali, že jim byla uložena neexistující
povinnost dodávat služby, ačkoli nejsou a nemohou být oprávněnými dodavateli,
když nesplňují zákonem stanovené podmínky pro oprávnění podnikat v oblasti
dodávek dotčených služeb. Odvolací soud však nerozlišil mezi pojmy „zajistit“ a
„dodávat“. Dovolatelé nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že regulace
množství dodávek služeb podle výše zaplacených záloh, které žalobci svévolně
dlouhodobě krátí, je v rozporu s právní úpravou. Dovolatelé naopak zastávají
názor, že taková regulace je legitimním a přiměřeným způsobem ochrany před
zásahem do jejich vlastnických práv.
Dle dovolatelů je stanovisko odvolacího
soudu, že není rozhodné, kdo první porušil povinnosti ve vzájemném vztahu
žalobců a žalovaných, v rozporu s elementárními právními principy. Pokud totiž
odvolací soud zastává názor, že dovolatelé měli postupovat při ochraně svých
práv proti žalobcům výhradně v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o
nájmu bytu, pak při respektování zásady rovnosti účastníků řízení totéž musí
platit i pro žalobce, kteří byli povinni řádně platit a domáhat se slevy z
úhrad. Pokud tento postup nezvolili, neměli žalovaní jinou možnost, než
regulovat dodávku služeb podle zaplacených záloh. Dovolatelé se domnívají, že
je k postupu podle § 415 a § 417 obč. zák. opravňuje i nečinnost soudu v řízení
o žalobě na vyklizení předmětného bytu, jež byla podána již před několika lety.
Některé z výše uplatněných námitek podřazují dovolatelé rovněž dovolacímu
důvodu, dle něhož napadený rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání vyslovili přesvědčení, že dovolání není
důvodné. Podrobili kritice úvahu žalovaných o přípustnosti dovolání, jejich
výklad ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. označili za účelový a zužující, jenž
by ve svém důsledku vedl k tomu, že povinnost dodávat služby nájemcům by neměl
nikdo. Ztotožnili se s posouzením věci soudy obou stupňů a navrhli, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před
nabytím účinnosti zákona č. 59/2005 Sb. (tj. před 1. 4. 2005), projednal – dle
čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb. – Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 4.
2005 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami – účastníky
řízení, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni
advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně [odvolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1
písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního
stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo odvolacím soudem
zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Okolnost, že odvolací soud posoudil
předběžnou otázku platnosti nájemní smlouvy odlišně od soudu prvního stupně,
nemá žádný význam za situace, že v konečném důsledku posoudil práva a
povinnosti účastníků řízení shodně, a jeho rozhodnutí je tedy i z obsahového
hlediska rozhodnutím potvrzujícím, nikoli měnícím.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení
právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat
o právní otázky zásadního významu.
Z uvedeného především vyplývá, že pokud dovolatelé namítají, že napadený
rozsudek vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu oporu
v provedeném dokazování, a uplatňují tak dovolací důvod dle § 241a odst. 3
o.s.ř., nemůže být tato námitka právně relevantní v případě dovolání, jež může
být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3
o. s. ř.].
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně
určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci jde v dovolacím řízení o posouzení
správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobci jsou nájemci
předmětného bytu, a pokud ano, že z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. vyplývá
povinnost žalovaných jako pronajímatelů zajistit žalobcům dodávku pitné vody a
pitnou vodu dodávat do žalobcům pronajatého bytu a že omezení dodávky vody
pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení platebních
povinností nájemců.
Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé především v posouzení
otázky existence nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu a z toho
vyplývající aktivní věcné legitimace žalobců. V této souvislosti je podstatné,
že pravomocným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 2. 3. 2000, č.j. 9 C
971/99-46, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci ing. Z. P. a V. P. (v
projednávané věci žalovaní) domáhali uložení povinnosti žalovaným M. D. a V.
D. (v projednávané věci žalobci) vyklidit předmětný byt, když soud dospěl k
závěru, že M. a V. D. užívají předmětný byt na základě platné nájemní smlouvy.
Citovaný rozsudek je ve smyslu § 159a odst. 1, 4 o.s.ř. závazný pro účastníky
řízení i pro všechny orgány (tedy i pro soud v tomto řízení) a představuje
překážku věci pravomocně rozhodnuté, jež brání tomu, aby otázka existence
nájemního poměru žalobců k předmětnému bytu byla projednávána znovu, pokud
nedošlo ke změně poměrů, tedy k novým skutečnostem, jež by měly za následek
zánik nájmu. Na uvedený závěr nemá vliv okolnost, že účastníci vystupovali v
obou řízeních v různém procesním postavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1881), ani okolnost, že ve výroku zamítavého
rozsudku není otázka existence nájmu výslovně řešena, jelikož zamítavý výrok je
třeba posoudit v souvislosti s jeho odůvodněním (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněné v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1756), ba ani okolnost, že v
pozdějším řízení jsou uplatněny skutečnosti a důkazy, jež nebyly uplatněny v
řízení původním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29
Odo 147/2002, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, pod č.
212). Ačkoli tedy odvolací soud zmíněné důsledky citovaného pravomocného
rozhodnutí pominul, znovu posuzoval otázku existence nájmu žalobců k
předmětného bytu a dospěl k závěru, že nájemní smlouva je neplatná, pokud
přesto dovodil, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu, a jsou tedy k žalobě
aktivně legitimováni, je jeho právní posouzení věci v konečném důsledku správné.
Právní názor, že mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687
odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné
vody, je dovozován jak v odborné literatuře (srov. Fiala, Korecká, Kůrka:
Vlastnictví a nájem bytů, 3. vydání, Linde Praha, 2005, str. 112) tak i v
soudní praxi (srov. rozsudek Nejvyššího sudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 26
Cdo 2008/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 28, pod
C 2369). Nelze souhlasit s názorem dovolatelů, že ustanovení § 687 obč. zák.
řeší výhradně otázky zajištění technického stavu bytu při předání do užívání a
v průběhu jeho užívání nájemcem. Takový závěr nevyplývá ani z rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1412/99, uveřejněného v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 7, pod C 604, na nějž odkazují
dovolatelé. Pokud se v citovaném rozsudku uvádí, že vznikne-li na odběrném
plynovém zařízení, které je součástí domu, v němž se byt nachází, závada
znemožňující nájemci bytu, aby odebíral plyn, je povinností pronajímatele,
plynoucí z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák., zajistit provedení takových
oprav, které povedou k odstranění závady na odběrném zařízení, a že uvedená
povinnost, která stíhá pronajímatele, je soudně vymahatelná a může být v
žalobním návrhu (a v jemu odpovídajícím výroku soudního rozhodnutí) formulována
jako povinnost “zajistit obnovení dodávky plynu”, pak uvedené závěry nelze
interpretovat tak, jak to činí dovolatelé, nýbrž naopak tak, že podporují shora
uvedený výklad § 687 odst. 1 obč. zák. Je-li totiž součástí povinnosti
pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu povinnost zajistit obnovení dodávky plynu přerušené v důsledku závady na
odběrním plynovém zařízení, které je součástí domu, je obdobně (či dokonce tím
spíše) povinností pronajímatele zajistit obnovení dodávky vody přerušené
zásahem pronajímatele do vodovodního systému v domě, např. uzavřením přívodu
vody do bytu nájemce.
Dovolatelé se rovněž mýlí, pokud dovozují, že povinnost zajistit služby spojené
s užíváním bytu (v daném případě zajistit dodávku pitné vody) neporušili,
jestliže „dodávky všech služeb vždy byly a jsou s dodavateli sjednány a
technický stav odběrných zařízení je v naprostém pořádku“. Povinnost zajistit
dodávku pitné vody totiž nelze omezit na uzavření smluv s dodavatelem
(vodárnami) a udržování odběrného zařízení (potrubí a měřičů) v provozuschopném
stavu. Tato povinnost zahrnuje i povinnost zajistit, aby vodu dodávanou
dodavatelem do domu měl nájemce bytu fakticky možnost odebírat, jinými slovy
uvedenou povinnost pronajímatel poruší, jestliže dodavatel vodu dodá, odběrné
zařízení je provozuschopné, avšak pronajímatel odběr vody nájemci znemožní,
například tím, že uzavře kohout na potrubí přivádějícím vodu do bytu nájemce.
Opačný výklad uvedené povinnosti by byl zcela absurdní, v rozporu s účelem
zákona, pravidly logického uvažování i požadavkem souladu výkonu práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.).
Povinnost pronajímatele zajistit dodávku pitné vody je však nutno odlišovat od
povinnosti dodávat pitnou vodu, kterou má subjekt odlišný od pronajímatele –
dodavatel vody (oprávněný provozovatel vodovodu ve smyslu zákona č. 274/2001
Sb.) – srov. obdobně citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1412/99.
Proto lze přisvědčit námitce dovolatelů, že odvolací soud nerozlišil mezi pojmy
„zajistit dodávku pitné vody“ a „dodávat pitnou vodu“ a že povinnost „dodávat
pitnou vodu“ jim nelze jako pronajímatelům na základě ustanovení § 687 odst. 1
obč. zák. uložit.
Naproti tomu je nutno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že omezení dodávky
vody pronajímateli nelze považovat za oprávněné ani v případě porušení
platebních povinností nájemců. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák.
a v jejím rámci povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, není tzv.
synallagmatickým závazkem dle § 560 obč. zák., tj. její splnění nelze
podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např.
povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu. Odvolací
soud správně zdůraznil, že porušení povinností jednou ze stran závazkového
vztahu neopravňuje druhou stranu, aby rovněž porušovala své závazky. Takový
postup nelze akceptovat ani poukazem na § 6 obč. zák. (nejde o odvracení
bezprostředně hrozícího neoprávněného zásahu) nebo na § 415 a § 417 obč. zák.
(nesplnění smluvního závazku nelze považovat za škodu). Žalobcům tedy nelze
odepřít právní ochranu ani za použití § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, pod C 1871).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlíží (i z úřední povinnosti) k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady). Tyto vady řízení
dovolací soud neshledal, ač byly dovolateli uplatněny.
Námitka, že odvolací soud nepostupoval v souladu s ustanovením § 212 o.s.ř. a
neprojednal odvolání v mezích, ve kterých se odvolatel domáhal přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně, není nijak blíže konkretizována. K porušení
citovaného ustanovení by mohlo dojít tehdy, pokud by odvolací soud přezkoumal
rozsudek soudu prvního stupně v širším rozsahu, než byl vymezen odvoláním, a
přezkoumával tak (aniž by tato možnost byla dána výjimkami v ustanovení
uvedenými) rozhodnutí i v částech, které odvoláním napadeny nebyly. Nic
takového však ze spisu nevyplývá. Žalovaní napadli odvoláním rozsudek soudu
prvního stupně v celém rozsahu a odvolací soud jej také v celém rozsahu
přezkoumal. Uplatněnými odvolacími důvody ani odvolacím návrhem přitom není
odvolací soud vázán.
Odvolací soud se rovněž vypořádal se všemi podstatnými námitkami odvolatelů,
jež měly vztah k rozhodnutí o věci samé. Požadavek řádného odůvodnění
rozhodnutí přitom neznamená, že soud musí reagovat na každou námitku, kterou
účastníci uplatní, postačí, pokud odůvodnění splňuje náležitosti § 157 odst. 2
o.s.ř., tedy pokud soud uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů, jak
se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má
prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými
úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký
učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Tyto
náležitosti (aplikovatelné na rozhodnutí odvolacího soudu dle § 211 o.s.ř.
pouze přiměřeně) napadené rozhodnutí splňuje. Okolnost, že žalovaní s jeho
závěry nesouhlasí, nezakládá vadu řízení.
Namítaná „zmatečnost předběžného opatření“ zjevně nemůže mít žádný vliv na
věcnou správnost rozhodnutí ve věci, jež je předmětem dovolacího přezkumu.
Přezkoumávat výrok o nákladech řízení dovolací soud nemůže, neboť ze žádného
ustanovení upravujícího přípustnost dovolání (§ 237 až § 239 o.s.ř.)
přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení
nevyplývá.
Z rozsudku odvolacího soudu nelze dovozovat, že ukládá žalovaným povinnost
zajistit dodávku pitné vody žalobcům zdarma; toto rozhodnutí otázku úhrady za
dodávku vody vůbec neřeší. Proto též neobstojí námitka , že takové rozhodnutí
odporuje dobrým mravům.
Nelze souhlasit ani s názorem, že pokud se odvolací soud neztotožnil s názorem
soudu prvního stupně na otázku platnosti nájemní smlouvy, měl rozhodnutí soudu
prvního stupně zrušit nebo změnit. Pokud odvolací soud posoudil odlišně od
soudu prvního stupně určitou dílčí právní otázku, jíž se soud prvního stupně
zabýval a k níž se účastníci měli možnost před soudem prvního stupně i před
soudem odvolacím vyjádřit, nevykročil z rámce svých oprávnění. Jestliže v
konečném důsledku rozhodl ve věci samé shodně, je požadavek změny napadeného
rozhodnutí zjevně nesmyslný. Požadavek zrušení rozhodnutí a vrácení věci k
dalšímu řízení nemá v dané situaci v procesních normách (zejména v ustanovení §
221 odst. 1 o.s.ř.) oporu, byl by v rozporu s úpravou odvolacího řízení i
zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. V dané věci pak nelze konečně
přehlédnout, že právě v otázce, kterou odvolací soud posoudil odchylně, se
dovolací soud přiklání k závěru soudu prvního stupně (viz výše).
Přerušit řízení do skončení jiného řízení, v němž je řešena otázka, která může
mít význam pro rozhodnutí soudu, soud podle výslovné dikce ustanovení § 109
odst. 2 písm. c) o.s.ř. pouze může, nikoli musí, je rovněž oprávněn si
předběžnou otázku vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o.s.ř.). Volba jedné z těchto
alternativ závisí na posouzení konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke
stádiu, v němž se obě řízení nalézají; účastník má možnost ovlivnit řešení této
otázky návrhem na přerušení řízení. Ať již soud zvolil kteroukoli alternativu,
nemůže být jeho postup odpovídající procesním normám, považován za vadu řízení,
tím méně pak za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Ani okolnost, že žalovaným nebylo doručeno vyjádření žalobců k odvolání, není
vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nelze
přisvědčit námitce dovolatelů, že toto vyjádření obsahovalo nová skutková
tvrzení žalobců, jež by měla vliv na rozhodnutí ve věci samé. Pokud odvolací
soud v odůvodnění svého rozsudku obsah vyjádření (včetně v něm uvedeného
tvrzení, že žalobci své platební povinnosti plnili) reprodukuje, neznamená to,
že toto tvrzení pokládá za prokázané, naopak z dalšího textu odůvodnění je
zřejmé, že uvedenou okolnost pokládá pro rozhodnutí ve věci za bezvýznamnou.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku zmatečnosti napadeného rozsudku,
jež má spočívat v tom, že při místním šetření bylo zjištěno, že byt v prvním
patře užívaný žalobci sestává ze třech pokojů a kuchyně, a že se tedy nejedná o
byt o dvou pokojích a kuchyni, který je uveden ve výroku rozsudku soudu prvního
stupně. V této souvislosti je nutno konstatovat, že skutkové závěry soudů obou
stupňů (jak již bylo řečeno) nejsou dovoláním, jehož přípustnost vyplývá z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zpochybnitelné, navíc uvedený skutkový závěr, jež
měl dle tvrzení dovolatelů vyplynout z místního šetření, není součástí
skutkových zjištění soudů obou stupňů, a především (z hlediska materiální
vykonatelnosti rozsudku) nelze mít pochyb o tom, že žalobci užívají v
předmětném domě jediný byt, o jehož identifikaci není mezi účastníky sporu.
Z uvedených důvodů dovolací soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.
zrušil rozsudek odvolacího ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně v části, jíž bylo uloženo žalovaným „dodávat pitnou vodu“, jakož
i v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku, a podle § 243b
odst. 3 věty první o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení; jinak dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne soud v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu