26 Cdo 2008/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobců A) J. U. a B) M. U., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1)
Ing. M. P., zastoupenému advokátkou, a 2) Ing. K. P., jako právnímu nástupci
žalovaného K. P., zemřelého dne 16. února 2003, o náhradu nákladů k odstranění
závady bránící řádnému užívání bytu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 6 C 308/97, o dovolání žalobců a prvního žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 Co 677/2000-130, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 Co
677/2000-130, v měnícím výroku o uložení povinnosti prvnímu žalovanému zaplatit
žalobcům částku 21.970,- Kč a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení
mezi těmito účastníky, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. září
2000, č. j. 6 C 308/97-109, ve výroku, kterým byla povinnost zaplatit žalobcům
částku 21.970,- Kč uložena rovněž prvnímu žalovanému, a v souvisejícím výroku o
náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky, se zrušují a věc se vrací v tomto
rozsahu Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Zlíně (soud prvního stupně) v pořadí druhým rozsudkem ze dne
26. září 2000, č. j. 6 C 308/97-109, vyhověl žalobě o zaplacení částky 21.790,-
Kč a uložil prvnímu žalovanému a tehdejšímu druhému žalovanému K. P. (dále jen
„původní druhý žalovaný“), aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatili
společně a nerozdílně uvedenou částku žalobcům; současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. srpna
1998, č. j. 6 C 308/97-86, jímž byla povinnost k zaplacení částky 21.790,- Kč
uložena pouze původnímu druhému žalovanému a proti prvnímu žalovanému byla
žaloba o zaplacení uvedené částky zamítnuta, byl k odvolání druhého žalovaného
v těchto výrocích a v souvisejícím nákladovém výroku zrušen usnesením Krajského
soudu v Brně ze dne 2. března 2000, č. j. 13 Co 42/99-100, a věc byla v tomto
rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání prvního žalovaného a původního druhého žalovaného odvolací soud
rozsudkem ze dne 17. ledna 2002, č. j. 13 Co 677/2000-130, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že povinnost k zaplacení uvedené částky uložil
pouze prvnímu žalovanému, proti původnímu druhému žalovanému žalobu o zaplacení
této částky zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že první
žalovaný, původní druhý žalovaný a jejich otec K. P. starší byli spoluvlastníky
domu čp. 655 na M. ulici v L. (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), že K. P. starší byl původně spoluvlastníkem předmětného domu co do 2/3, později k 1/2,
že spoluvlastnický podíl prvního žalovaného a původního druhého žalovaného
činil nejdříve u každého z nich 1/6, později 1/4, a že od 1. ledna 1998 byl
předmětný dům ve výlučném vlastnictví původního druhého žalovaného. Dále rovněž
zjistily, že dne 27. prosince 1991 uzavřeli první žalovaný, původní druhý
žalovaný a jejich otec K. P. starší jako spoluvlastníci předmětného domu na
straně jedné a žalobci na straně druhé dohodu, na jejímž základě první
žalovaný, původní druhý žalovaný a K. P. starší přenechali žalobcům s účinností
od 1. ledna 1992 do osobního užívání byt první kategorie o třech pokojích a
jedné kuchyni v L., M. 655 (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a že první
žalovaný a původní druhý žalovaný dopisem ze dne 29. prosince 1996, označeným
jako „dodatek k nájemní smlouvě“ (dále jen „dopis ze dne 29. prosince 1996“),
sdělili žalobcům, že „od 1.1.1997 přechází byt … do vlastnictví spolumajitele
pana Ing. P. M., L. č. 286“, a že od tohoto data mají nájemné platit „na
uvedené jméno“, tj. prvnímu žalovanému. Poté zjistily, že žalobci dopisem ze
dne 29. července 1997 oznámili prvnímu žalovanému, že od 24. července 1997 byl
do předmětného bytu zastaven přívod pitné vody, v důsledku čehož je znemožněno
řádné užívání bytu, že současně v dopise požádali prvního žalovaného o
okamžitou nápravu, že přívod pitné vody do bytu zastavil původní druhý
žalovaný, že žalobci zajištění nápravy v dodávce pitné vody do bytu urgovali u
prvního žalovaného dopisy z 16. října 1997, 26. října 1997, 10. listopadu 1997
a 19. listopadu 1997, že s žádostí o řešení vzniklé situace se obrátili rovněž
na Městský úřad v L., a že pitná voda nebyla do bytu dodávána v době od 24. července 1997 do 21. prosince 1997. Nakonec zjistily, že v této době žalobci
pitnou vodu dováželi, že za tímto účelem podnikli 169 jízd po 130,- Kč, a že
celkem takto vynaložili částku 21.790,- Kč. Na základě uvedených skutkových
zjištění soudy obou stupňů dovodily, že žalobci jsou nájemci předmětného bytu,
a že v důsledku zastavení přívodu pitné vody do bytu jim nebyl – ve smyslu §
687 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění
(dále jen „obč. zák.“) – zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s
užíváním bytu. Poté soud prvního stupně dovodil, že pronajímateli bytu byli oba
žalovaní (první žalovaný a původní druhý žalovaný), a proto je – s odkazem na
ustanovení § 691 obč. zák. – zavázal, aby žalobcům společně a nerozdílně
zaplatili žalovanou částku jako náhradu účelně vynaložených nákladů k zajištění
pitné vody pro nejnutnější potřebu jejich rodiny. Naproti tomu odvolací soud
uzavřel, že v době, o níž v posuzovaném případě jde, tj. v době od 24. července
1997 do 21. prosince 1997, byl – vzhledem k obsahu dopisu ze dne 29.
prosince
1996 – pronajímatelem předmětného bytu pouze první žalovaný, na něhož se
žalobci obrátili s žádostí o sjednání nápravy v přívodu pitné vody do bytu. První žalovaný jako pronajímatel bytu žalobcům obnovení přívodu pitné vody
nezajistil a podle odvolacího soudu „není podstatné, proč se tak stalo“. Za
této situace odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
povinnost k zaplacení žalované částky – s poukazem na ustanovení § 691 obč. zák. – uložil pouze prvnímu žalovanému a proti původnímu druhému žalovanému
žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a první žalovaný.
Žalobci přípustnost svého dovolání opřeli o ustanovení § 237 odst. 1
písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele
provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., a výslovně v něm
uplatnili dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 téhož zákona,
domáhaje se zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Podáním doručeným osobně soudu prvního stupně
dne 25. března 2003 vzali žalobci dovolání zpět.
Dovolání prvního žalovaného směřuje proti výroku, jímž mu byla uložena
povinnost zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč. Přípustnost dovolání první
žalovaný opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené s účinností od 1. ledna
2001 zákonem č. 30/2000 Sb.), a v dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ téhož zákona (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci). V dovolání namítl, že k zaplacení žalované částky žalobcům
nemůže být zavázán už proto, že nebyl dodavatelem pitné vody, podobně jako
elektrické energie a plynu, a že úhrady za tyto služby žalobci platili „přímo
J., a. s., J., a. s. a za pitnou vodu pak K. P., podnikajícímu pod obchodním
jménem K. P., K. Ten byl zároveň majitelem přípojky a dodávku přerušil z důvodu
neuhrazení částky za vodné a stočné …. Náklady, které žalobcům vznikly v
souvislosti se zastavením dodávky pitné vody, by jim nikdy nevznikly, kdyby
řádně hradili služby spojené s užíváním bytu … za užívání bytu žalobci platili
nájemné, jehož součástí však nebyly úhrady za služby spojené s užíváním bytu“.
Současně dodal, že „není vlastníkem ani spoluvlastníkem nemovitosti – budovy
čp. 146, kde se nachází uzávěr pitné vody, neměl do této nemovitosti přístup,
ani mu nebyl nikým umožněn“. Má rovněž zato, že pokud přívod pitné vody
nepřerušil, nemohl ho ani obnovit. Zastává také názor, že pokud jej žalobci
„předem neupozornili na to, že budou požadovat náhradu účelně vynaložených
nákladů a s výší těchto nákladů byl 1. žalovaný seznámen teprve při jednání dne
21.4.1998“, a že pokud „závadu v bytě neodstraňovali ani v míře nezbytně
nutné“, nejsou splněny podmínky pro aplikaci § 691 obč. zák. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil – v napadeném vyhovujícím výroku – rozsudek odvolacího
soudu a věc mu – v tomto rozsahu – vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) řešil nejprve
otázku, zda o dovoláních má rozhodnout podle občanského soudního řádu, ve znění
před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu, ve znění
po uvedené novele. Pro odpověď na tuto otázku bylo podstatné, že soud prvního
stupně vydal své (v pořadí druhé) rozhodnutí dne 26. září 2000. Odvolací soud
sice o odvolání prvního žalovaného a původního druhého žalovaného proti
rozsudku soudu prvního stupně rozhodl až dne 17. ledna 2002, avšak s
přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je
musel projednat podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu, ve znění před 1. lednem 2001, jak správně konstatoval v
odůvodnění napadeného rozsudku. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu,
ve znění před 1. lednem 2001), dovolací soud dovolání projednal a o nich
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“ (srov. část
dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).
Podle § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků
řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten,
kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto
účastníka řízení (za žalovaného) označil. Mezi podmínky řízení (ve smyslu § 103
a násl. o.s.ř.) náleží rovněž podmínky řízení na straně účastníka. Takovou
podmínkou je i způsobilost být účastníkem řízení.
Podle § 19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení (mít procesní práva a
povinnosti) má ten, kdo má (podle hmotného práva) způsobilost mít práva a
povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost fyzické osoby
mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí (§ 7 odst. 1 a 2 obč.
zák.). Jestliže účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení dříve, než
řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení
zastavit nebo přerušit, anebo zda v něm může pokračovat (§ 107 odst. 1 ve
spojení s § 243c o.s.ř.). Řízení soud přeruší zejména tehdy, jde-li o
majetkovou věc a navrhovatel nebo odpůrce zemřel; v řízení pokračuje s dědici
účastníka, jakmile se skončí řízení o dědictví, pokud povaha věci nepřipouští,
aby se s těmito dědici nepokračovalo dříve (§ 107 odst. 3 ve spojení s § 243c
o.s.ř.).
V projednávané věci původní druhý žalovaný v průběhu dovolacího řízení,
konkrétně dne 16. února 2003, zemřel. Dovolací soud pokračoval v dovolacím
řízení s jeho právním nástupcem Ing. K. P. (synem původního druhého
žalovaného), který se stal jako dědic vlastníkem předmětného domu.
Podle § 243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. vezme-li dovolatel dovolání
zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Vyplývá-li z citovaného ustanovení, že zpětvzetí dovolání má bez
dalšího za následek zastavení dovolacího řízení, rozhodl dovolací soud v
důsledku zpětvzetí dovolání ze strany žalobců tak, že řízení o dovolání žalobců
zastavil.
Poté Nejvyšší soud shledal, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2
o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti
výroku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé
mimo jiné tak, že povinnost k zaplacení žalované částky uložil prvnímu
žalovanému.
Napadený rozsudek byl proto podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. přezkoumán ve
výroku, jímž byla prvnímu žalovanému uložena povinnost zaplatit částku 21.970,-
Kč žalobcům, přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody i
jejich obsahovou konkretizací. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř.
vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 237
odst. 1 o.s.ř. a k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (§ 241 odst. 3 písm. a/ a b/ o.s.ř.); zmíněné vady však namítány nebyly a
jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu půjde v dovolacím řízení především o
posouzení, zda první žalovaný může být zavázán k zaplacení žalované částky
žalobcům přesto, že nebyl dodavatelem pitné vody do předmětného bytu, že za
dodávku pitné vody žalobci platili původnímu druhému žalovanému, podnikajícímu
pod obchodním jménem K. P., K., že nebyl vlastníkem a ani spoluvlastníkem
nemovitosti – budovy čp. 146, v níž se nachází uzávěr pitné vody, že do této
nemovitosti neměl ani přístup, a že přívod pitné vody nepřerušil a proto ho
nemohl ani obnovit. Následně půjde o posouzení správnosti právního závěru, zda
byla naplněna skutková podstata uvedená v § 691 obč. zák., nebyl-li první
žalovaný ze strany žalobců předem upozorněn na to, že po něm budou požadovat
náhradu účelně vynaložených nákladů, byl-li s výší těchto nákladů seznámen
teprve při jednání dne 21.4.1998, a neodstraňovali-li žalobci závadu v bytě ani
v míře nezbytně nutné.
Podle § 687 odst. 1 obč. zák. pronajímatel je povinen předat nájemci byt ve
stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit nájemci plný a nerušený výkon
práv spojených s užíváním bytu. Podle § 691 obč. zák. nesplní-li pronajímatel
svoji povinnost odstranit závady bránící řádnému užívání bytu, nebo jimiž je
výkon nájemcova práva ohrožen, má nájemce právo po předchozím upozornění
pronajímatele závady odstranit v nezbytné míře a požadovat od něj náhradu
účelně vynaložených nákladů. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců
od odstranění závad.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že dovoláním nebyla zpochybněna
správnost právních závěrů, že v době, o níž v posuzovaném případě šlo, byli
žalobci nájemci předmětného bytu a první žalovaný byl jeho pronajímatelem. Ani
závěr, že možnost odběru pitné vody nájemcem je v daném případě součástí práv
spojených s užíváním bytu (ve smyslu § 687 odst. 1 obč. zák.), nebyl dovoláním
zpochybněn. Za této situace dovolací soud z těchto právních závěrů vyšel.
Byl-li první žalovaný v uvedené době pronajímatelem předmětného bytu, měl – ve
smyslu § 687 odst. 1 obč. zák. – žalobcům jako jeho nájemcům v rámci povinnosti
zajistit plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu rovněž povinnost
zajistit jim možnost odběru pitné vody v bytě jako plnění spojeného s užíváním
bytu. Nebylo-li tvrzeno a ani prokázáno, že z důvodů na straně dodavatele došlo
k přerušení dodávky pitné vody, nemůže se první žalovaný jako pronajímatel
předmětného bytu zbavit povinnosti umožnit odběr pitné vody nájemci ani
poukazem na jím zmíněné okolnosti; není tudíž v tomto případě podstatné, proč
se tak stalo (proč nebyl žalobcům odběr pitné vody umožněn), jak správně
uzavřel odvolací soud. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.)
uplatněn opodstatněně.
Jiná je však situace ve vztahu k posouzení věci podle § 691 obč. zák. Pro
předchozí upozornění zákon v citovaném ustanovení nestanoví zvláštní formu.
Předchozí upozornění jako hmotněprávní předpoklad ve smyslu citovaného
ustanovení však musí jednoznačně obsahovat nejen upozornění na závadu a
poskytnutí přiměřené lhůty k jejímu odstranění, nýbrž rovněž upozornění na to,
že neodstraní-li pronajímatel závadu, učiní tak nájemce sám a bude po
pronajímateli požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů.
V projednávané věci bylo provedeným dokazováním prokázáno, že první žalovaný
byl upozorněn, že od 24. července 1997 byl do předmětného bytu zastaven přívod
vody, v důsledku čehož je znemožněno řádné užívání bytu (dopis žalobců ze dne
29. července 1997), že současně žalobci v citovaném dopise požádali prvního
žalovaného o okamžitou nápravu, a že žalobci zajištění nápravy v přívodu vody
do bytu urgovali u prvního žalovaného dopisy z 16. října 1997, 26. října 1997,
10. listopadu 1997 a 19. listopadu 1997. Z provedeného dokazování tedy
nevyplývá, že žalobci prvního žalovaného předem upozornili na to, že budou
požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů pro případ, že první žalovaný
jako pronajímatel bytu závadu neodstraní a žalobci tak učiní sami. S prvním
žalovaným se lze ztotožnit rovněž v tom, že žalobci závadu (šlo-li vůbec o
závadu ve smyslu § 691 obč. zák.) sami neodstraňovali (v nezbytné míře), jak to
předpokládá ustanovení § 691 obč. zák. Jestliže tedy odvolací soud žalovanou
částku žalobcům přisoudil podle § 691 obč. zák., nelze jeho právní posouzení
věci pokládat za správné.
Z uvedeného však nevyplývá, že uplatněný nárok na zaplacení částky 21.970,- Kč
není po právu.
V usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněném pod č.
210 v sešitě č. 11 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České
republiky dovodil, že ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř. vymezuje náležitosti
žaloby po obsahové stránce. Tyto náležitosti je třeba v žalobě uvést takovým
způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly, popřípadě aby je bylo
možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit. Nezáleží však na tom,
v jakém pořadí nebo uspořádání jsou v žalobě uvedeny. Nejvyšší soud rovněž
dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1
věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné,
o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě
všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o.s.ř.), jestliže v ní
vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět
řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října
2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v sešitě č. 11 z roku 2002
časopisu Soudní judikatura). Navíc se soudní praxe již dříve, tj. za účinnosti
občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000
Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který
vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i
podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky
provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní
ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný
nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod
požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178 v sešitě č. 9 z
roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Uvedený právní názor je využitelný i
poté, co byl občanský soudní řád novelizován zákonem č. 30/2000 Sb.
V projednávané věci se žalobci žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 24.
září 1997 domáhali „obnovení dodávky pitné vody do bytu“. V podání doručeném
soudu prvního stupně před prvním jednáním ve věci (dne 13. října 1997)
uplatnili žalobci další nárok – nárok týkající se „zajištění řádného vytápění
předmětného bytu a možnosti řádné regulace a obsluhy kotle a jeho hospodárného
využití“. V podání doručeném soudu prvního stupně dne 2. ledna 1998 pak žalobci
sdělili, že od 21. prosince 1997 jim je umožňován odběr pitné vody, že v době
od 24. července 1997 do 21. prosince 1997 (v době, kdy jim nebyl umožněn odběr
pitné vody v bytě) pitnou vody dováželi, vyjádřili se k nákladům na dovoz pitné
vody a z tohoto titulu uplatnili vůči prvnímu žalovanému a původnímu druhému
žalovanému nárok na zaplacení částky 21.970,- Kč. U prvního jednání ve věci dne
21. dubna 1998 vzali žalobu zpět „ohledně obnovení dodávky vody a obnovení
dodávky tepla“ a setrvali – mimo jiné – „na náhradě za dovoz vody“. Zbývá
připomenout, že ohledně nároku na zaplacení částky 21.970,- Kč z titulu dovozu
pitné vody bylo provedeným dokazováním mimo jiné prokázáno, že v době od 24.
července 1997 do 21. prosince 1997 uskutečnili žalobci 169 jízd po 130,- Kč, a
že celkem jde o částku 21.970,- Kč. Z žaloby tedy vyplývalo a provedeným
dokazováním bylo prokázáno, že první žalovaný jako pronajímatel předmětného
bytu neumožnil žalobcům jako nájemcům bytu v době od 24. července 1997 do 21.
prosince 1997 odběr pitné vody v bytě, že žalobci v této době pitnou vodu
dováželi, a že na dovoz pitné vody vynaložili celkem částku 21.970,- Kč. Z
uvedeného je zřejmé, že skutková tvrzení obsažená v žalobě (i s přihlédnutím ke
skutkovým zjištěním soudů obou stupňů) umožňovala posoudit uplatněný nárok také
podle jiných ustanovení občanského zákoníku, např. podle ustanovení o náhradě
škody. Zbývá dodat, že v současné době lze takto postupovat např. i s využitím
ustanovení § 118a odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (citované ustanovení je za
použití § 211 o.s.ř. použitelné i v odvolacím řízení).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné a
také neúplné. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl tak v
tomto ohledu uplatněn opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o uložení povinnosti prvnímu
žalovanému zaplatit žalobcům částku 21.970,- Kč a v souvisejícím výroku o
náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky. Protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, bylo ve výroku, kterým byla povinnost zaplatit žalobcům částku 21.970,-
Kč uložena rovněž prvnímu žalovanému, a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů
řízení mezi těmito účastníky zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla v tomto
rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta
druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2003
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu