U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobců: a) Ing. Z. P. a b) V. P., zastoupených JUDr. Blahoslavem
Mazourkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Vyžlovská 2244/38, proti žalovaným
1) M. D. a 2) V. D., zastoupeným JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem
Kolíně, Politických vězňů 27, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v
Kolíně pod sp. zn. 11 C 591/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 22. prosince 2006, č. j. 24 Co 457/2006-61, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným oprávněným společně a
nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.500,- Kč k rukám JUDr.
Bedri Tomáška, advokáta se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně“) uvedl, že žalobci se
jako vlastníci domu č. p. 9 na ulici A. Kaliny v K. (dále jen „dům“, resp. „předmětný dům“) žalobou podanou 15. 4. 2002 domáhají, aby žalovaní vyklidili
byt I. kategorie, sestávající z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství,
nacházející se v prvním patře domu (dále jen „byt“, resp. „předmětný byt“). Tvrdí, že žalovaným k užívání bytu nesvědčí žádný právní titul. Dohoda o výměně
bytů, kterou žalovaní uzavřeli 11. 7. 1992 s L. V. o výměně bytu v K.,
Podskalská ul. č. 1356, za předmětný byt, je absolutně neplatná, stejně jako
nájemní smlouva k bytu z 1. 12. 1992, uzavřená mezi žalovanými a OBP Kolín s. p. v likvidaci. V řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 13 C 908/99 (v němž
se žalobci domáhali, aby B. V. vyklidil byt 1+1 v prvním patře domu) bylo
prokázáno, že původním uživatelům (později rozvedeným) manželům L. a B. V. nikdy nesvědčilo platné právo užívání bytu 4+1, správně prostor v prvním patře
domu, neboť se jednalo o nebytové prostory, a jejich rekolaudace na byt 4+1
nebyla nikdy provedena. Následně vydal MěstNV Kolín 30. 10. 1989 neplatné
rozhodnutí o rozdělení těchto prostor (bytu 4+1) na dva byty. Ačkoliv
kolaudační rozhodnutí odboru výstavby MěNV Kolín z 12. 9. 1990 nabylo právní
moci 4. 10. 1990, uzavřel OBP Kolín s L. V. už 3. 5. 1990, a to s účinností od
1. 2. 1990, dohodu o užívání bytu, který se měl nacházet ve druhém patře domu,
což bylo v rozporu se skutečností. Žalobci také v žalobě uvedli, že dohoda o
výměně bytů z 11. 7. 1992 není určitá, neboť není uvedeno patro, v němž se má
byt v domě č. p. 9 nacházet, a nejsou jednoznačně specifikovány subjekty
oprávněné vydat souhlas s výměnou bytu. Soud prvního stupně konstatoval, že tentýž nárok žalobci uplatnili proti
žalovaným již v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 971/99 s
odůvodněním, že dohoda o výměně bytů z 11. 7. 1992 nebyla předem odsouhlasena
OBP Kolín s. p. v likvidaci, že uzavřením nájemní smlouvy 1. 12. 1992 se
žalovanými v průběhu restitučního řízení byl porušen § 22 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb., že prostory užívané v domě manžely V. byly kolaudovány v roce
1938 jako ordinace lékaře s bytem, poté však nebyly kolaudovány na byt 4+1,
který tak nemohl být v roce 1990 rozdělen na dva byty, a že předmětný byt nebyl
ani v době uzavření nájemní smlouvy s L. V. kolaudován. Rozsudek soudu prvního
stupně z 22. 3. 2000, č. j. 9 C 971/99-46, jímž byla žaloba zamítnuta, nabyl
právní moci dne 23. 8. 2000. Žalobci sice podali proti tomuto rozsudku
odvolání, v němž uvedli, že nájemní smlouva z 1. 12. 1992 je neurčitá a že v
dohodě o užívání bytu uzavřené 3. 5. 1990 s L. V. je označen byt ve druhém
patře domu, ačkoliv správně jde o byt v patře prvním. Odvolání však bylo podáno
opožděně a bylo odmítnuto usnesením Krajského soudu v Praze z 12. 12. 2000, č. j. 25 Co 579/2000-67, které nabylo právní moci 20. 1. 2001. Na základě tohoto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že
žalobci v tomto řízení uplatnili tentýž nárok, o němž bylo již pravomocně
rozhodnuto.
V projednávané věci jde o shodný právní vztah mezi totožnými
účastníky, opírající se o skutečnosti, které žalobci uvedli již v průběhu
původního řízení (včetně řízení odvolacího), pouze jinak formulované. Projednání nároku v tomto řízení tak brání překážka věci pravomocně rozsouzené
vyplývající z § 159 odst. 3 (správně § 159a odst. 5) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále „o.s.ř.“). Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení soud prvního
stupně usnesením ze dne 21. 6. 2005, č. j. 11 C 591/2002-48, podle § 104
odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 12. 2006, č. j. 24
Co 457/2006-61, výrokem pod bodem I. připustil změnu žaloby, že „žalovaní jsou
povinni vyklidit byt první kategorie sestávající ze tří pokojů, kuchyně a
příslušenství, který se nachází prvním patře domu čp. 9, ulice Antonína Kaliny
v K. V a tento vyklizený předají žalobcům do patnácti dnů od právní moci
rozsudku s tím, že žalovaní dále budou povinni nahradit žalobcům náhradu
nákladů tohoto řízení“, výrokem pod bodem II. potvrdil usnesení soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Změnu žaloby připustil odvolací soud s odůvodněním, že neshledal, že by
výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že pravomocným rozsudkem z 22. 3. 2000, č. j. 9 C 971/99-46, bylo mezi stejnými účastníky rozhodnuto o tomtéž
nároku. Dodal, že na tom nic nemění zřejmá nesprávnost ve výroku citovaného
rozhodnutí, kde je chybně uveden byt 1+1 namísto 2+1. Ze žalobního petitu
vyplývá, že se žalobci domáhají vůči týmž žalovaným vyklizení téhož bytu, a bez
významu je skutečnost, že zpochybnili počet jeho obytných místností. Na rozdíl
od soudu prvního stupně považoval za skutková tvrzení způsobilá založit
překážku věci rozsouzené pouze ta, která žalobci v původním řízení uplatnili do
vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť objektivně byla předmětem
rozhodovací činnosti soudu. Jednotlivá skutková tvrzení žalobců v obou řízeních
podrobně rozebral, porovnal a dospěl k závěru, že je uplatnili již v řízení sp. zn. 9 C 971/99. Další tvrzení, že dohoda o užívání bytu z 3. 5. 1990 byla s L. V. uzavřena na byt ve druhém patře, který nikdy neužívala, že dohoda o výměně
bytů z 11. 7. 1992 je neplatná, protože z ní není patrné, ve kterém patře se
byt nachází a z čeho se sestává, že dohodě z 3. 5. 1990 nepředcházelo vydání
správního rozhodnutí o přidělení bytu, že v rozhodnutí MěNV v Kolíně z 12. 9. 1990 o povolení užívání bytu 2+1 v prvním patře domu č. p. 9 je neplatné, neboť
se správně jedná o byt se třemi obytnými místnostmi, a že v nájemní smlouvě z
1. 12. 1992 není náležitě identifikován účastník smluvního vztahu, jsou sice
nová, avšak mají povahu pouze doplňujících tvrzení ve vztahu ke skutku, který
žalobci uplatnili v předcházejícím řízení sp. zn. 9 C 971/99, a nepředstavují
tedy nový skutek z hlediska posuzování překážky věci rozsouzené (§ 159a odst. 5
o.s.ř.).
Tato tvrzení mohli uplatnit již v původním řízení, a to i formou
námitek, že nebyli soudem náležitě poučeni o povinnosti tvrzení. Jestliže tak
neučinili, nemohou zákonný postup obcházet tím, že je uplatní spolu s původním
skutkem v další v podstatě stejné žalobě.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Uvedli, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (podle obsahu dovolání ve smyslu § 41 odst. 2
o.s.ř. však nebyl takový důvod uplatněn), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Namítají, že o totožnou věc nejde v případě, že stejný právní důvod vyplývá z
jiného skutkového stavu nebo byl dokonce uplatněn právní důvod jiný. Přitom
podkladem rozhodnutí mohou být pouze skutečnosti, které vzal soud v úvahu v
odůvodnění rozhodnutí a s nimiž se vypořádal. Vzhledem k tomu s odvolacím
soudem souhlasí pouze v tom, že dotčená řízení byla vedena mezi týmiž
účastníky, avšak nejednalo se o totožný předmět řízení. Připuštěním změny
žaloby navíc došlo ke změně uplatněného nároku, který se nadále týká vyklizení
bytu sestávajícího ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství. Na tom nemohou nic
změnit nepodložená tvrzení žalovaných, kteří považují třetí pokoj za komoru,
když ani byt s komorou nelze považovat za totožný s bytem bez komory. Odvolací
soud pominul důkaz protokolem z místního šetření z 3. 12. 2003 pořízený v
řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn 9 C 1175/2001, předložený před
soudem prvního stupně k tomu, že předmětný byt není totožný s bytem v řízení
vedeném pod sp. zn. 9 C 971/99. Pouze uzavřel, že předmět sporu vymezený
žalobními petity obou řízení je totožný, přičemž přehlédl, že rozhodný je
konečný petit (k tomu žalobci odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 723/2000 a 25 Cdo 1961/2002). Poukazují na to, že odvolací soud si
odporuje, když konstatuje, že v novém řízení byly uplatněny nové skutečnosti, a
zároveň uvádí, že se jedná o pouhá doplňující tvrzení ke skutku uplatněnému v
dřívějším řízení. Totožnost právního důvodu nemůže vyplývat z rozdílných
skutkových stavů. Nelze přisvědčit ani tomu, že nová tvrzení bylo možné
uplatnit v původním řízení. Konkrétní nárok je determinován konkrétním důvodem
vycházejícím z určitého skutkového stavu. Bez ohledu na to konstatují, že se
nově uplatněný nárok primárně opírá o právní důvod vycházející ze skutečnosti
vzniklé dva roky po skončení řízení sp. zn 9 C 971/99, a to ze skutečnosti
učiněné nespornou v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 1666/2002, o vyklizení bytu
1+1 s příslušenstvím v předmětném domě žalovaným B. V., které skončilo
pravomocně 7. 3. 2003. Jde o skutečnost, že po stavebních úpravách provedených
v prvním patře předmětného domu nebyly nově vzniklé byty přiděleny jejich
uživatelům, tedy ani L. V., příslušným správním rozhodnutím, které by ji
opravňovalo platně uzavřít nájemní smlouvu, takže neexistoval ani právní titul
k jeho výměně za byt se žalovanými. Tuto novou skutečnost nebylo možné v
dřívějším řízení uplatnit, protože v té době nebyly k dispozici žádné důkazy.
Napadené rozhodnutí je také skrytě diformní, neboť odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrdil, ačkoliv se neztotožnil s jeho právními závěry,
které nahradil vlastním právním hodnocením založeném na odlišném výkladu § 159a
odst. 5 o.s.ř. Tím bylo žalobcům znemožněno v řízení účelně argumentovat a
jednat, jak dovodil Ústavní soud například v nálezech I. ÚS 572/04 a III. ÚS
618/04. Uzavírají, že odvolací soud neprojednal jejich odvolání v mezích, v
nichž se domáhali přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně. Navrhují, aby
dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že připuštěním změny žaloby
nedošlo ke změně uplatněného nároku. Tvrzení žalobců, že v obou řízeních nejde
o totožný byt, považují za ryze účelové. Nárok se ani neopírá o právní důvod,
vycházející ze skutkového stavu, který nastal až po vydání předchozího
rozhodnutí. Tvrzené okolnosti sice byly konstatovány v jiné právní věci až po
vydání rozhodnutí v původním řízení, avšak existovaly již v jeho průběhu a
žalobci je mohli použít. Navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení, za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení a že je
přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád ve znění účinném k 30. 6. 2009 (čl. II bod. 12 věta před středníkem zákona
č. 7/2009 Sb.) – dále opět jen „o.s.ř.“, neboť směřuje proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení
řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání
přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.],
i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení dovolatelé namítli s tím, že odvolací soud měl jiný právní náhled
na věc než soud prvního stupně, a přesto jeho rozhodnutí potvrdil, čímž
žalobcům znemožnil právo vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy,
a že neprojednal jejich odvolání v mezích, v nichž se domáhali přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně. K námitce překvapivého rozhodnutí dovolací soud uvádí, že jako překvapivé
rozhodnutí označuje Ústavní soud „postup obecných soudů, který nese znaky
libovůle“ (Nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02), „kdy
na základě shodně zjištěného skutkového stavu rozhodl odvolací soud sice shodně
jako soud I. stupně, ale s argumentací opřenou o jiný právní názor“ (usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 477/05, srov. též nález
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05). Tato situace však v
souzené věci nenastala.
Z hlediska právního posouzení soudy obou stupňů shodně
uvedly, že nebyla splněna jedna z negativních procesních podmínek řízení
spočívající v překážce věci rozsouzené. Odvolací soud pouze odkázal na správné
ustanovení § 159a odst. 5 o.s.ř., které uvedenou překážku upravuje. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatelé napadli správnost právního názoru, že projednání této věci brání
překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř. Podle § 159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř. v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a případně jiné osoby projednána znovu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.). V ustanovení § 159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4)
o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby věc, o
níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány – projednávána znovu. Přitom ustanovení § 103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu, zda jsou splněny
podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci rozsouzené)
přihlížel kdykoli za řízení. Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103
o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud
pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní
podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a
odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci
pravomocně rozsouzené (§ 103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud
(prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Předpokladem ovšem je, že jde skutečně o totožnou pravomocně rozhodnutou věc. O
stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok, o němž již
bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se
totožných osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže stejný nárok nebo
stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž
byl uplatněn (ze stejného skutku – viz rozsudek ze dne 5. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný pod C 401 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2001). V rozhodnutí z 4. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, publikovaném pod č. C 1756
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, ročník 2003,
Nejvyšší soud vyložil, že „z hlediska posouzení překážky věci pravomocně
rozhodnuté je nutno zamítavý výrok rozhodnutí posoudit v souvislosti s jeho
odůvodněním“. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně z 22. 3. 2000, č. j. 9 C 971/99-46,
vyplývá, že jím byla pravomocně zamítnuta žaloba dovolatelů směřující proti
stejným žalovaným o vyklizení předmětného bytu. Žalobou ze dne 8. 4. 2002,
doručenou soudu prvního stupně 15. 4.
2002, se žalobci v projednávané věci opět
domáhají vůči žalovaným vyklizení téhož bytu. Přitom stejně jako v původním
řízení argumentují neplatností nájemní smlouvy z 3. 5. 1990, dohody o výměně
bytů z 11. 7. 1992 a nájemní smlouvy z 1. 12. 1992. Pokud nyní beze změny
skutkových okolností, které zde byly v době rozhodnutí soudu prvního stupně v
předchozím řízení, dovozují, že žalovaní užívají byt v předmětném domě bez
právního důvodu, popírají správnost předchozího pravomocného rozsudku a
domáhají se na základě stejného skutkového stavu jeho nepřípustné revize. Tvrzení, že po úpravách provedených v prvním patře dotčeného domu v roce 1990
nebyl nově vzniklý byt přidělen Ludmile Vaňhalové příslušným správním
rozhodnutím, není tvrzením o skutečnosti, která tu nebyla v době původního
řízení a k níž došlo až později, což dovozují jen z toho, že byla učiněna
nespornou v pozdějším řízení soudu prvního stupně vedeném pod sp. zn. 13 C
1666/2002. Nelze přehlédnout, že jde o řízení původně vedené pod sp. zn. 13 C
908/99 proti Bohuslavu Vaňhalovi o vyklizení bytu 1+1, které bylo zahájeno
žalobou podanou týmiž žalobci 7. 6. 1999, a že žalobce v uvedeném řízení již
dne 4. 10. 1999 jako účastník řízení vypověděl, že po stavebním rozdělení bytu
4+1 v roce 1990 na byty dva nedošlo k přidělení bytu. Původní rozsudky
Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2001, sp. zn. 22 Co 149/2001, a
Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 13 C 908/99, byly zrušeny
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, č. j. 28 Cdo 115/2002-147, a věc
byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Teprve pak bylo řízení
vedeno pod sp. zn. 13 C 1666/2002 a rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2003, č. j. 13 C 1666/2002-12, bylo žalobě na vyklizení vyhověno. Nezbývá
než opakovat, že žalobci v původním řízení vedeném proti žalovaným pod sp. zn. 9 C 971/99 předestřeli tvrzení, že původně byl v domě kolaudována ordinace s
bytem, nedošlo k rekolaudaci na byt 4+1, nedošlo k jeho rozdělení na dva byty v
roce 1990, dohoda o výměně bytů z 11. 7. 1992 je neplatná, neboť L. V. nebyla
ke dni jejího uzavření nájemkyní bytu, a neplatná je i nájemní smlouva
žalovaných z 1. 12. 1992. Ohledně důkazů vztahujících se k bytu užívaném L. V. označili pouze dohodu o jeho užívání, kterou uzavřela 3. 5. 1990. Pokud
výslovně nezmínili, že po rozdělení bytu, resp. stavebních úpravách v roce
1990, nebyl byt L. V. přidělen správním rozhodnutím, pak zřejmě proto, že jim
tato skutečnost byla známa. Nicméně byť na tuto skutečnost výslovně
nepoukázali, musela být zřejmá i soudu. V tomto dalším řízení o vyklizení bytu
v domě žalobců, zahájeném v roce 2006, tak nemůže jít o nové skutkové tvrzení,
k němuž soud v původním řízení při právním posouzení věci nemohl
přihlížet. K námitce, že změnou žaloby podle § 95 o.s.ř. došlo ke změně nároku, dovolací
soud konstatuje, že je nepochybné, že žalobci se v obou řízení domáhali
vyklizení bytu vůči žalovaným, přičemž nikdy netvrdili, že by žalovaní v
předmětném domě užívali bytů více, navíc sami předmětný byt v žalobách označili
jako 2+1.
Je zřejmé, že změna žalobního petitu tak byla pouze účelovou snahou o
odstranění nedostatku podmínky řízení (res iudicata), a nemění nic na tom, že o
nároku žalobců vůči žalovaným týkajícím se vyklizení bytu v předmětném domě již
bylo pravomocně rozhodnuto. V tomto směru je rovněž lichá námitka, že odvolací
soud pominul předložené důkazy.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je z uvedených důvodů správné a
dovolání bylo zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců
bylo zamítnuto a žalovaným vznikly náklady (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.). Ty představují odměnu advokáta za
vyjádření k dovolání podané podle § 7 písm. d), § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a §
19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 3.900,- Kč,
paušální náhradu hotových výdajů 2x 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem 4.500,- Kč. Platební
místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, mohou žalovaní
podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Marie Rezková, v.
r.
předsedkyně senátu