28 Cdo 115/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání A) Z. P. a B) V. P., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2001, sp.zn. 22 Co 149/2001 (v právní
věci žalobců A) Z. P. a B) V. P., oba zast. advokátem, proti žalovanému B.
V., o vyklizení bytu s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp.zn. 13 C 908/99), takto:
Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. května 2001, sp. zn.
22 Co 149/2001 a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. ledna 2001, sp.
zn. 13 C 908/99 a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kolíně (poté, co rozsudek, kterým byl návrh na vyklizení a
odevzdání předmětného bytu zamítnut, byl usnesením odvolacího soudu zrušen)
rozsudkem ze dne 10. ledna 2001, č.j. 13 C 908/99-112 rozhodl tak, že
žalovaného uznal povinným vyklidit byt specifikovaný ve výroku tohoto
rozhodnutí, a tento vyklizený odevzdat žalobcům do 15 dnů po zajištění
náhradního bytu. Žalovaný byl rovněž uznán povinným nahradit žalobcům na
nákladech řízení částku 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Sporný byt o velikosti 1+1 vznikl rozdělením původního bytu 4+1, který žalovaný
získal spolu se svou tehdejší manželkou na základě schválené dohody o výměně
bytů v roce 1979. Tato dohoda o výměně bytů je ovšem neplatná, protože původní
byt byl roku 1938 kolaudován jako byt o velikosti 3+1, a k rekolaudaci
přilehlých nebytových prostor (které původně sloužily jako ordinace a čekárna)
nikdy nedošlo. Nemohlo tak dojít ani ke vzniku bytu o velikosti 4+1. Žalovaný
nemá právo k užívání sporného bytu 1+1 užívací právo, protože při rozdělování
původního bytu (po rozvodu manželství žalovaného) nebylo příslušným místním
národním výborem učiněno rozhodnutí o přidělení tohoto bytu ve smyslu § 154
odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění.
Vzhledem k výše uvedenému nalézací soud návrhu na vyklizení vyhověl. Protože se
však žalovaný v situaci, kdy mu k užívání sporného bytu 1+1 neslouží žádný
právní titul, ocitnul v dobré víře, nepřiznal soud žalobcům právo se domáhat
vyklizení tohoto bytu bez bytové náhrady, neboť takový postup by byl v
rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zákoníku.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.
května 2001 pod č.j. 22 Co 149/2001-128 potvrdil. Náhrada nákladů odvolacího
řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků.
Okresní soud dospěl ke svým skutkovým zjištěním po doplnění dokazování
učiněného dle pokynu Krajského soudu v Praze (obsaženého ve zrušujícím usnesení
ze dne 25.7.2000, č.j. 22 Co 279/2000-86). Odvolací soud se ztotožnil i s
právním hodnocením věci, které vyslovil v uvedeném rozhodnutí.
Krajský soud na základě stejných skutečností – zcela v souladu se soudem
prvního stupně – dovodil neoprávněnost užívání předmětného bytu ze strany
žalovaného. Ten však v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný
titul bydlení. Neplatnost titulu bydlení mu za daného stavu věci, kdy Městský
národní výbor v K. dne 30. 10. 1989 vydal rozhodnutí, jímž udělil souhlas s
rozdělením stávajícího bytu 4+1 na dva byty a dne 12.9.1990 mu povolil užívání
bytu 1+1 s příslušenstvím, nelze přičítat žalovanému k tíži. I s ohledem na
rozhodnutí R 5/2001 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.1998, sp.zn. 3 Cdon
51/96) proto považoval odvolací soud za odůvodněné vázat vyklizení žalovaného z
bytu na zajištění bytu náhradního, a to s odkazem na § 3 odst. 1 občanského
zákoníku.
Včas podaným dovoláním napadli žalobci toto rozhodnutí odvolacího soudu s tím,
že došlo k nesprávnému posouzení věci, a dále s tím, že daný rozsudek
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé upozorňují na
do jisté míry rozporná stanoviska Nejvyššího soudu v obdobných věcech (oproti
krajským soudem citovanému R 5/2001 uvádějí rozsudek NS ze dne 27.11.2000, sp.
zn. 22 Cdo 1737/98 a dále rozsudek NS ze dne 27.2.2001, sp. zn. 26 Cdo
1608/99). Žalobci jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu jim bez
zákonného podkladu stanovuje povinnost zajistit pro žalovaného bytovou náhradu.
Přitom to byl žalovaný, kdo v rozporu se stavebním zákonem užíval pro účely
bydlení nebytové prostory. Užití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. omezující
vlastnické právo dovolatelů je nepřípadné, a to i za předpokladu, že by bylo
možno dovodit, že v intencích citovaného ustanovení lze nejenom omezit právo,
ale i založit novou povinnost.
K tomuto dovolání podal žalovaný vyjádření, ve kterém uvádí, že si není vědom
pochybení a protiprávního užívání předmětného bytu z jeho strany. Tento údajně
protiprávní stav ani nezpůsobil. Při výměně bytů vycházel z toho, že všechny
pokoje byly zařízeny nábytkem a takto i užívány. Teprve při uvažovaném
rozdělení bytu ze situačních plánků společně s manželkou zjistili, že jeden z
pokojů sloužil jako ordinace. Ani při schvalování rozdělení bytu nebyla
příslušnými orgány oprávněnost a způsob užívání zpochybněny. Žalovaný proto
trvá na potvrzení rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení
části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se
projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále
uvádějí ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu
oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l
o.s.ř.).
Při úvaze o přípustnosti podaného dovolání nemohlo ujít pozornosti dovolacího
soudu, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším
rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější
rozhodnutí zrušil. Ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
25.7.2000, č.j. 22 Co 279/2000-86 se na straně 6 rozhodnutí uvádí: „Pokud by
dospěl okresní soud k závěru, že žalovaný bydlí v bytě bez právního důvodu, pak
by bylo nezbytné zvažovat použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z. při úvaze o
bytové náhradě.“ Odvolací soud tak zavázal soud prvního stupně svým právním
názorem, čímž vyslovil právní názor ve věci ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.
Přípustnost dovolání je proto dána přímo ze zákona citovaným ustanovením, a
nebylo tak nutné se zabývat argumentací dovolatelů, pokud usilovali o založení
přípustnosti dovolání pro zásadní právní významnost rozhodnutí odvolacího soudu
(ustanovení § 239 o.s.ř.). Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v
rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil
žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237
odst. l o.s.ř.
Po projednání věci dospěl dovolací soud k názoru, že dovolání žalobců je
důvodné.
V souzené věci se žalobci domáhají vyklizení a odevzdání vyklizeného bytu
žalovaným ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého
má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva
neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji
neprávem zadržuje. Toto ustanovení je třeba vykládat v úzké návaznosti na čl.
11 Listiny základních práv a svobod, v jehož odstavci 1 je uvedeno, že každý má
právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný
dosah a ochranu, v odstavci 3, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na
újmu druhých nebo v rozporu s chráněnými obecnými zájmy. Podle odstavce 4 téhož
článku je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné jen ve
veřejném zájmu a na základě zákona.
Setrvávat na tom názoru, který v průběhu projednávaného řízení ovlivnil
rozhodování soudů ve prospěch zřízení práva na náhradní byt, nelze již z důvodů
dříve vyslovených Ústavním soudem ČR (v obdobné věci užívání nebytových
prostor, které – navzdory uzavřené dohodě o užívání bytu i dobré víře uživatele
– nikdy nebyly rekolaudovány jako byt) v nálezu z 20. 12. 1995, sp. zn. 190/94,
publikovaném pod č. 87 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu (dále
jen Sbírka). V tomto rozhodnutí Ústavní soud ČR uvedl, že na základě ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zákoníku nelze aktem aplikace práva konstituovat neexistující
povinnost vlastníka. Vlastnické právo může být výjimečně omezeno pouze na
základě zákona, a takovou úpravu zákonodárce připustil pouze prostřednictvím
ustanovení § 711 a § 712 obč. zákoníku, které se vážou k nájmu bytu a následně
taxativně upravují náhrady oprávněných.
Zásadu omezitelnosti dispozičního vlastnického práva pouze na základě zákona
vyjádřil Ústavní soud ČR i v nálezu ze 4. 8. 1999, sp.zn. IV. ÚS 114/99,
uveřejněném pod č. 110 ve svazku č. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR. V tomto nálezu také Ústavní soud ČR připomněl, že nepřiměřenou tvrdost,
která může vzniknout při bezprostřední realizaci práva na vyklizení
nemovitosti lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zákoníku, tedy
odepřením práva pro jeho rozpor s dobrými mravy. Tato úvaha skýtá možnost buď
pro meritorní zamítnutí žalobního návrhu, anebo – jak si již osvojila
judikatura nejenom vyšších soudů – k uložení vyklizení nemovitosti ve lhůtě
delší než obvyklé, která zpravidla více odpovídá současné situaci na trhu s
byty, popřípadě je odrazem sociálního aspektu daného sporu.
Ustanovení § 3 odst. 1, které v občanském zákoníku zakotvuje pojem dobrých
mravů, je v mezích zákona vždy nutné aplikovat na základě soudního uvážení.
Úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a musí
současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě
– závěr o souladnosti či nesouladnosti daného výkonu práva s dobrými mravy.
Dovolací soud nemohl v souzené věci pominout skutečnost, že i když žalovaný ve
sporném bytě dlouhodobě bydlí a nedostatky titulu bydlení nezpůsobil, sami
pronajímatelé tuto situaci nepřivodili ani nezavinili. Případné nedůslednosti
nebo pochybení v rozhodování správních orgánů nemohou jít k tíži pronajímatele,
který vykonává svá vlastnická práva k domu.
Z těchto důvodů neshledal dovolací soud, že rozhodnutí odvolacího soudu je
správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení
rozhodnutí soudu druhého stupně zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrací věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto i o nákladech řízení včetně nákladů řízení o
dovolání (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., a §
l5l odst. l o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2002
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu