26 Cdo 4241/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Mgr. I. L., zastoupené JUDr. Josefem
Lanzendörferem, advokátem se sídlem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti
žalované Vítkov Invest s. r. o., se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1288/6, IČ:
26429586, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod
sp. zn. 17 C 23/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 18 Co 83/2009-91, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. listopadu
2008, č. j. 17 C 323/2007-58, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena
povinnost uzavřít s žalobkyní tam specifikovaný dodatek č. 1 k nájemní smlouvě
ze dne 1. února 2005 (dále jen „Nájemní smlouva); současně rozhodl o nákladech
řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
1. dubna 2009, č. j. 18 Co 83/2009-91, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Na zjištěném skutkovém základě (jež je účastnicím řízení znám a nelze ho v
daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“ /viz posléze uvedený
výklad/) se odvolací soud ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně, na
něž pro stručnost odkázal, a tudíž shodně s ním dovodil, že – z důvodů
uvedených v rozsudku soudu prvního stupně – je absolutně (od počátku) neplatná
Nájemní smlouva, jejíž změny se dovolatelka – prostřednictvím požadavku na
uložení povinnosti žalované uzavřít s ní v žalobě specifikovaný dodatek č. 1 k
této smlouvě – v dané věci domáhala. Přitom na neplatnost Nájemní smlouvy oba
soudy usoudily jednak pro rozpor se zákonem (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy – dále jen
„obč. zák.“) a jednak pro neurčitost (§ 37 obč. zák.). V návaznosti na to pak
uzavřely, že právní úkon, který je od počátku neplatný, nelze dodatečně zhojit
a tudíž ani následně měnit. Podle názoru odvolacího soudu je navíc uzavření
smlouvy o nájmu nebytových prostor a eventuálních dodatků k ní věcí svobodné
vůle (smluvní volnosti) účastníků takové dohody, do níž nepřísluší soudu
zasahovat, není-li zde pro takový postup „platný smluvní základ“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaná
písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 1. dubna 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím
důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím
naopak důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve
zjištěném skutkovém stavu.
Jde-li o dovolací námitky, že „pokud soud vyslovil neplatnost předmětného
právního vztahu nájmu …, … měl ve svém rozsudku zabývat se i výší bezdůvodného
obohacení vzniklého z toho stranám“, a že odvolací soud „v rozporu s
ustanovením § 132 o. s. ř.“ pominul a nevyrovnal se s „právním zdůvodněním
žaloby“ podle § 51 obč. zák., dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené
judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.
května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá,
že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně
nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému
z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 241a o.s.ř., aby z obsahového
hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou
zmíněné dovolací námitky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z
nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi dovolatelka
uplatnila. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými
námitkami blíže zabývat.
K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3
o. s. ř. a také k vadám podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (uplatněným
především námitkou, že „naznačeným a žalobcem uplatněným právním důvodem žaloby
se odvolací soud vůbec nezabýval …“), dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s.
ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání
(podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo
181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20.
července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např.
rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn.
III. ÚS 1482/08). Nad rámec uvedeného dovolací soud shodně s odvolacím soudem
dodává, že právní úkon, který je od počátku neplatný, nelze dodatečně zhojit a
tudíž ani následně měnit; ostatně správnost uvedeného právního názoru nebyla
dovoláním ani zpochybněna. Z toho současně vyplývá, že za této situace byl pro
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé určující především (předběžný) právní
závěr, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o
nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech,
pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto
závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být
druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp.
zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu
Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v
usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188
v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že
spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně,
na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí
žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo
jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-
li odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě
nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může
být podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že
dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba
(všechny) závěry jsou zásadně právně významné.
V posuzovaném případě odvolací soud předně dovodil, že Nájemní smlouva je – z
důvodů rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž jako na správné
odkázal odvolací soud – absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč.
zák.). Následně rovněž dovodil, že Nájemní smlouva je – opět z důvodů
rozvedených v rozsudku soudu prvního stupně, na něž odkázal odvolací soud –
absolutně neplatná také pro neurčitost (§ 37 obč. zák.). Protože správnost
posléze uvedeného právního závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybněna, je
nerozhodné, zda v pořadí první právní závěr (závěr, jehož správnost byla
prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu dovoláním napadena) může
popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak
proto, že z pohledu druhého právního závěru napadené rozhodnutí obstojí a
nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost
tohoto závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ani zpochybněna.
Jelikož – se zřetelem k uvedenému – je zapotřebí pokládat za správný závěr
odvolacího soudu o neplatnosti Nájemní smlouvy, dovolací soud se již (pro
nadbytečnost) nezabýval otázkou, zda z hlediska uplatněných dovolacích námitek
může činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným právní názor, který
odvolací soud přijal s poukazem na smluvní volnost účastníků. Tato otázka totiž
také nemůže mít vliv na jeho celkový závěr o nedůvodnosti uplatněného požadavku
na uložení povinnosti žalované uzavřít s dovolatelkou dodatek č. 1 k Nájemní
smlouvě.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že
žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž
náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu