NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
23 Cdo 1283/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze
9, Sokolovská 217/42, PSČ 190 22, identifikační číslo osoby 00005886, proti
žalované Princess Czech s. r. o., se sídlem v Praze 2, Záhřebská 29,
identifikační číslo osoby 25665626, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 1, Jungmanova 24, o vyklizení nebytových prostor,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 431/2008, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2011, č. j.
19 Co 543/2009-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 8. října
2009, č. j. 27 C 431/2008-89 o povinnosti žalované vyklidit provozovnu o
rozloze 44,4m? s příslušenstvím, nacházející se ve vestibulu metra trasy C –
stanice Ládví v Praze, jejichž půdorys je v plánku, který byl součástí
rozsudku, vyznačen žlutě a označen číslicí 12 v kroužku a to do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů v řízení (výrok
II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek
soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinná vyklidit nebytový
prostor do 30 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil (I. výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně.
Odvolací soud rozhodoval vázán právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 27. září 2011, č. j. 23 Cdo 1983/2010-148, kterým byl zrušen
rozsudek Městského soudu v Praze v projednávané věci a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že dne 9. prosince 1998 uzavřeli účastníci smlouvu
o výstavbě a nájmu provozoven v prostorách stanic metra, žalobce se zavázal k
výstavbě provozoven za účelem jejich užívání žalovanou jako nájemcem, dodatky
ke smlouvě byly mimo jiné vymezeny provozovny v jednotlivých stanicích metra,
dodatkem č. 5 byl předmět smlouvy rozšířen o výstavbu provozovny ve stanici
Ládví a dodatkem č. 6 byla tato provozovna dána žalované do užívání. Jestliže
účastníci uzavřeli současně smlouvu o výstavbě nebytových prostor a smlouvu o
nájmu těchto prostor, je vyloučeno, aby smlouva o nájmu byla uzavřena platně,
neboť smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně prostor
kolaudovaných. Smlouva o nájmu předmětné provozovny je již z tohoto důvodu
neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť byla
uzavřena v rozporu s § 3 odst. 2 věta první, zákona č. 116/1990 Sb. Smlouva je
absolutně neplatná i z toho důvodu, že byla uzavřena bez předchozího souhlasu
národního výboru podle § 3 odst. 2 věta druhá a třetí zákona č. 116/1990 Sb. ve
znění učiněném do 2. prosince 1999, neboť k datu jejího uzavření (9. prosince
1998) předmětná provozovna neexistovala, a tedy ani souhlas s jejím užívání
žalovanou nemohl být dán. Absolutně neplatnou smlouvu (od počátku) nelze zhojit
uzavření dodatku, tudíž ani nelze dovodit, že by uzavřením dodatku č. 5 a 6
mohl žalované vzniknout nájemní vztah k předmětné provozovně. Žalovaná užívá
předmětný nebytový prostor bez právního důvodu a žalobkyně se právem domáhá
vyklizení nebytového prostoru podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací
soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, změnil jej
pouze ve vztahu k výroku o lhůtě o vyklizení, kterou prodloužil na dobu 30 dnů
od právní moci rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (podle jeho obsahu v
rozsahu potvrzujícího výroku) odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, které vycházejí ze
zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci. Podle žalované je zásadní
pro závěry o platnosti smlouvy o nájmu posouzení způsobu uzavření smlouvy o
nájmu. Podle žalované je určující ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku
(dále též jen „obch. zák.“), podle něhož určitá část smlouvy může být dohodou
určena s dodatečným určením obsahu závazku, jestliže tento způsob nezávisí jen
na vůli jedné strany. Určitá část smlouvy byla vázána na rozhodnutí stavebního
úřadu – kolaudační rozhodnutí a dohodou účastníků o předmětu smlouvy v souladu
s tímto kolaudačním rozhodnutím. Podle § 291 obch. zák. ve spojení s § 269
odst. 3 obch. zák. je třeba na takovouto dohodu nahlížet obdobně jako na
smlouvu o uzavření budoucí smlouvy. Neaplikoval-li odvolací soud na právní
vztah plynoucí ze smlouvy z 9. prosince 1998 ustanovení obchodního zákoníku o
způsobu uzavírání smlouvy a o tom, kdy se na smlouvu přiměřeně aplikují
ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí, jednal v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího
soudu 27 Cdo 1437/2008, které řeší použití ustanovení obchodního zákoníku na
smlouvy o nájmu mezi podnikateli v době jejich podnikatelské činnosti. Účastníci využili možnost sjednat smlouvu nájemní ve svou listinách,
navazujících a na sobě nezávislých dvoustranných písemných úkonech, ve smlouvě
z 9. prosince 1998 ve znění dodatku č. 5/2003 a v dodatku č. 6/2004 obsahující
dohodu o určitém předmětu nájmu v souladu s kolaudačním rozhodnutím, když
ostatní náležitosti nájemní smlouvy byly předem sjednány již ve smlouvě o
výstavbě z 9. prosince 1998. Na jednání účastníků, podnikatelů v souvislosti s
podnikatelskou činností, dopadá § 269 odst. 3 a § 291 obchodního zákoníku. Ujednání o nájemní smlouvě obsažené v článku 4.2. a následujících je svým
charakterem smlouvou podmíněnou, kdy smlouva o nájmu vzniká až po té, kdy je
splněn závazek smlouvy o výstavbě a zejména smlouvou, která v sobě obsahuje
budoucí závazek doplnit předmět nájmu zvláštní dohodou. Podle dovolatelky jsou
závěry odvolacího soudu rovněž v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 483/2010, který aplikuje ústavní principy hodnocení neplatnosti
soukromoprávních úkonů, tedy relativizuje právní závěry o absolutní neplatnosti
smlouvy ke kterým dospěl odvolací soud. Je-li účelem ustanovení § 3 zákona č. 116/1990 Sb. celospolečenský zájem na tom, aby orgány samosprávy měly kontrolu
nad využitím nebytových prostor a aby tyto byly užívány v souladu s jejich
kolaudačním určením, byl tento požadavek naplněn. Stavební povolení na výstavbu
prostor bylo identifikováno jako provozovna pekárny žalovaného, nebytové
prostory byly kolaudovány pro konkrétního uživatele – pro společnost žalobce a
nájemní smlouva se všemi náležitostmi, pro účel vyplývající z kolaudačního byla
uzavřena a vznikla až uzavřením dohody dodatku č. 6.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že
rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července
2009), se podává z bodu prvního a dvanáctého, části první, II. zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě ustanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., osobou oprávněnou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání tož
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání zda přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.. O
případ uvedený pod písm. b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písm. c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nevkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání zastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové otázky, které dovolatelka v dovolání označila,
případně jejichž řešení zpochybnila. Dovolatelka svůj nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem staví na
vlastní konstrukci skutkových závěrů o tom, že smlouva o nájmu provozovny Ládví
byla mezi účastníky uzavřena ve dvou listinách. V této souvislosti dovolací
soud připomíná, že dovolací důvod ustanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.
(jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování),
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže
(srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu přitom
vyplývá, že smlouva o výstavbě a nájmu provozoven v prostorách stanic metra
byly uzavřeny na jedné listině 9. prosince 1998. S těmito skutkovými zjištěními souvisí i právní závěry odvolacího soudu o
neplatnosti smlouvy o nájmu předmětné provozovny, neboť smlouvu o nájmu
nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně takových prostor, které byly
ve smyslu § 85 odst. 1 zákona č. 20/1976 Sb., určeny jako nebytové prostory
kolaudačním rozhodnutí, případně stavebním povolením, a to jen k účelu, který
byl v takovém rozhodnutí nebo dovolání stanoven. Smlouva o nájmu nebytových
prostor, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle § 39
občanského zákoníku pro rozpor se zákonem, neboť takováto nájemní smlouva se
svým obsahem dostává do rozporu se zákonným příkazem užívat stavby na základě
kolaudačního rozhodnutí a k účelu v něm určenému (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008). V
projednávané věci je navíc dán důvod neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek
předchozího souhlasu orgánu obce v přenesené působnosti (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. 31 Cdo 1895/2002). Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1980/2010, od jehož závěrů nemá Nejvyšší soud
důvod se odchýlit ani při novém projednávání věci. Dovolatelka proto polemikou
s těmito právními závěry nezakládá žádnou z otázek zásadního právního významu
napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 152 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni by příslušelo právo na náhradu nákladů
řízení. Náklady řízení však žalobkyni nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.