26 Cdo 809/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce Bytového podniku P. – státního podniku v likvidaci,
zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. H., zastoupenému advokátem, o
zaplacení částky 564.543,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp.zn. 17 C 183/96, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001, č.j. 13 Co
229/2001-88, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2001,
č.j. 13 Co 229/2001-88, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 31. října 2000, č.j. 17 C 183/96-71, se zrušují a věc se vrací
obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze
dne 31. 10. 2000, č.j. 17 C 183/96-71 (poté, co po
částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení ohledně částky 61.413,-Kč), zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 564.543,-Kč
s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel ze
zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23. 1. 1991 smlouvu o nájmu
nebytových prostor (tzv. rotundy) v domě č.p. 1615, v P. (dále „předmětný
dům“), k níž byl udělen souhlas obvodního úřadu pro P. rozhodnutím ze dne 6.
11. 1990, že dne 9. 10. 1992 uzavřeli druhou nájemní smlouvu o pronájmu dalších
nebytových prostor v předmětném domě o výměře 81 m2, k níž byl udělen souhlas
rozhodnutím téhož orgánu ze dne 21. 10. 1992, a že dne 30. 4. 1993 uzavřeli
třetí nájemní smlouvu o pronájmu dalších nebytových prostor v předmětném domě o
celkové výměře 301 m2, a to „kulturních místností, WC, komory,
chodby, schodiště a provizoria“ (dále „předmětné nebytové prostory“), že
smlouva ze dne 30. 4. 1993 (dále též „předmětná nájemní smlouva“) obsahovala
ujednání, že předmětné nebytové prostory se pronajímají za účelem provozování
„vydavatelské a fotografické služby“ nájemcem (žalovaným), a že v ní bylo
uvedeno, že souhlas obvodního úřadu k této smlouvě byl udělen rozhodnutím
obvodního úřadu pro P. ze dne 21. 10. 1992. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že označený souhlas se vztahoval k nájemní smlouvě ze dne 9. 10. 1992,
nikoliv k předmětné nájemní smlouvě, a že v řízení nebylo prokázáno, že by
žalobce o souhlas k nájemní smlouvě ze dne 30. 4. 1993 požádal, ačkoliv
takovýto souhlas byl nutný vzhledem k účelu, k němuž byly předmětné nebytové
prostory pronajaty; považoval přitom za nerozhodné, že tyto prostory mohly
sloužit i k jiným účelům, než k provozování služeb. Na základě toho soud
prvního stupně s odkazem na ustanovení § 3 odst. 2 a odst. 4 zákona č.
116/1990 Sb. shledal předmětnou nájemní smlouvu neplatnou, a žalobu na
zaplacení v ní sjednaného nájemného nedůvodnou. Dovodil dále, že žalobci nelze
přiznat uplatněnou částku ani z titulu bezdůvodného obohacení, když vzal za
prokázáno, že žalovaný v nebytových prostorách pronajatých předmětnou nájemní
smlouvou „ve skutečnosti žádnou podnikatelskou činnost neprováděl“. K
realizaci podnikatelského záměru žalovaného zřídit v nich výstavní síť
nedošlo, neboť potřebná rekonstrukce by si vyžádala značné náklady; žalovaný
se proto rozhodl nájemní smlouvu ukončit a předmětné nebytové prostory
odevzdal dne 4. 9. 1995.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 14. 11. 2001, č.j. 13 Co 229/2001-88, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil, rozhodl o nákladech odvolacího řízení a zamítl návrh žalobce na
připuštění dovolání. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně o neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, jakož i s jeho závěrem, že
žalobci nevznikl ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že
„mezi účastníky je nesporné, že nebytové prostory nebyly v době předání
žalovanému způsobilé k provozování služeb, žalovaný v nich nikdy nepodnikal a
pouze prováděl práce k jejich rekonstrukci“. Jestliže po celou dobu (uvedl
dále odvolací soud) nebyly místnosti způsobilé k užívání pro sjednaný účel,
„nevznikl žalovanému žádný prospěch ani z toho, že je měl ve své dispozici a
bezdůvodně se na úkor žalobce neobohatil“. Odvolací soud dále dovodil, že v
úvahu nepřichází ani odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu § 420 obč.zák.,
neboť „žalovaný … neporušil žádnou svou právní povinnost, když nebytové
prostory používal se souhlasem žalobce“. S poukazem na to, že „případná škoda
není ani vyčíslena“, odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil,
když se touto otázkou nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., s odůvodněním, že
napadené rozhodnutí „má po právní stránce zásadní právní význam, který spočívá
v závažných pochybeních obou soudů“. Dovolací důvody spatřuje dovolatel v tom,
že soudy obou stupňů vycházely ze skutkových zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování, a v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Za „nesprávný skutkový závěr“ považuje žalobce „především
zjištění soudu, že nájemní smlouva, na základě které žalovaný užíval nebytové
prostory žalobce, je smlouvou absolutně neplatnou“; namítá nesprávnost výkladu
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. poukazem na to, že rozhodující
pro posouzení požadavku předchozího souhlasu dle uvedeného ustanovení je
„stavebnětechnická určenost nebytových prostor k provozování obchodu a služeb“,
jakož i na to, že z provedených důkazů vyplývá, že předmětné nebytové prostory
takovéto určení neměly. Nesprávnost právního posouzení věci dovozuje dovolatel
i ve vztahu k „užívání nebytových prostor žalovaným bez právního důvodu v
případě neplatnosti nájemní smlouvy“, přičemž uvádí, že z provedeného
dokazování nevyplývají skutečnosti odůvodňující závěr o tom, že nebytové
prostory užívané žalovaným nebyly způsobilé k sjednanému účelu užívání. Uvádí
dále, že „nesprávné je právní posouzení možnosti přiznání nároku uplatněného
žalobcem z titulu náhrady škody“, a že „v případě, že by smlouva byla neplatná,
nelze dovozovat, že by žalovaný nebytové prostory užíval se souhlasem žalobce a
neporušoval tak žádnou se svých právních povinnosti, neboť při tomto užívání
závažným způsobem porušoval základní podmínku případného souhlasu žalobce s
užíváním prostor a neplatil za toto užívání sjednané úplaty“. Dovolatel má
zato, že „odpovědnost za škodu v této věci je jednoznačně dána“ a odvolacímu
soudu vytýká, že se vůbec nezabýval „otázkou přiznání uplatněného nároku z
titulu odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobci znemožněním jeho
dispozice s nebytovými prostorami bez právního důvodu; v této souvislosti
namítá, že „žalobce v řízení jasně uvedl, že škodu vyčísluje ve stejné výši,
jako je částka uplatněná žalobou z titulu dlužných plateb podle nájemní
smlouvy“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil se závěrem o
neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, namítl, že z hlediska požadavku souhlasu
správního orgánu je rozhodující účel nájmu ve smlouvě sjednaný, a nikoliv
stavební určení pronajímaných prostor; vyvracel dovolací námitky proti právnímu
posouzení nároku jako nároku z titulu bezdůvodného obohacení či z odpovědnosti
za škodu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001). I když napadené rozhodnutí bylo vydáno dne
14. 11. 2001, odvolací soud - v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy
první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. - postupoval v odvolacím řízení podle
dosavadních předpisů, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně vydáno 31. 10.
2000. Nejvyšší soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000
Sb., tj. účinném do 31. prosince 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravují
ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti (každému) rozhodnutí
odvolacího soudu, trpí-li vadami taxativně vyjmenovanými v odstavci prvním
tohoto ustanovení. Vady tohoto druhu nebyly v dovolání uplatněny a z obsahu
spisu se nepodávají.
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, a nikoli
měnícím.
Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 238 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem
odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku přípustnost dovolání
nevyslovil, není dovolání přípustné ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., neboť v dané věci byl zamítnut žalobcem (dovolatelem) včas učiněný návrh
na vyslovení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Předpokladem
přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je závěr odvolacího soudu, že
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání v tomto
případě nezakládají.
Zásadní právní význam má rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, jestliže
odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla zásadní význam pro rozhodnutí
ve věci (na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá – nejde tedy o takovou
právní otázku, která pro rozhodnutí ve věci nebyla určující), a přitom současně
šlo o zásadně právně významnou otázku z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího
soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší
takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto
soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní
otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího
rozsudku nevymezil právní otázku, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání
zamítnut, je dovolací soud oprávněn spojovat posouzení přípustnosti dovolání s
řešením těch právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo
(srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 2. 1997, sp. zn.
III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení dovolatel
zpochybnil.
V projednávané věci vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závěru, že
předmětná nájemní smlouva je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.
pro absenci předchozího souhlasu příslušného správního orgánu ve smyslu § 3
odst. 2 věty druhé citovaného zákona, kterýžto právní (v dovolání nesprávně
označený jako skutkový) závěr dovolatel zpochybnil.
Pro posouzení této otázky shledává dovolací soud dovolání podle § 239
odst. 2 o.s.ř. přípustným.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 věty první zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu
a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem
č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) se nebytové prostory
pronajímají k účelům, ke kterým jsou stavebně určeny (v poznámce pod čarou k
tomuto ustanovení je uveden odkaz na ustanovení § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976
Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/).
Podle § 3 odst. 2 věty druhé a třetí zákona č. 116/1990 Sb., místnosti
určené k provozování obchodu a služeb lze pronajímat jen po předchozím souhlasu
národního výboru (po účinnosti zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění
pozdějších předpisů – viz ustanovení § 22 věty první citovaného zákona – obce,
resp. města). Pokud národní výbor do 15 dnů od obdržení žádosti o věci
nerozhodne, má se za to, že souhlas byl udělen.
Podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb., pokud je smlouva uzavřena bez
souhlasu národního výboru podle odstavce 2 nebo neobsahuje náležitosti podle
odstavce 3, je absolutně neplatná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 27. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1502/97, a ze dne 31. 5. 1999,
sp.zn. 2 Cdon 1928/97, uveřejněné v příloze č. I. časopisu Soudní judikatura,
ročník 2000, pod pořadovými čísly 8 a 11, rozsudky ze dne 21. 10. 1999,
sp.zn. 2 Cdon 1548/97, a ze dne 28. 6. 2001, sp.zn. 20 Cdo
1506/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000,
pod pořadovým číslem 73, a ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, jakož i
rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 1.
2004, sp.zn. 31 Cdo 1895/2002).
Z uvedeného vyplývá, že požadavek souladu mezi stavebním určením
pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě,
vyžadoval zákon ve všech případech pronájmu nebytových prostor. V ustanovení §
3 odst. 2 větě druhé zákona č. 116/1990 Sb. byl nadto upraven zvláštní režim,
který platil pouze pro pronajímání místností určených k provozování obchodu a
služeb. Předchozího souhlasu příslušného správního orgánu ve smyslu ustanovení
§ 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. bylo - pod sankcí absolutní
neplatnosti smlouvy (§ 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) - zapotřebí pouze k
pronájmu těch místností, které byly k provozování obchodu a služeb stavebně
určeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo
1148/2000, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp.zn.
30 Cdo 1306/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 14 -
C. 998).
V projednávané věci odvolací soud usoudil na nutnost předchozího
souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. na
základě účelu, k němuž měly (dle nájemní smlouvy ze dne 30. 4. 1993) předmětné
nebytové prostory sloužit. Nezabýval se již otázkou, zda šlo o prostory,
stavebně určené k provozování obchodu a služeb, ačkoliv okolnosti v tomto směru
právně významné byly v řízení tvrzeny (viz odvolání žalobce), resp. vyšly v
řízení najevo (srov. např. obsah předmětné nájemní smlouvy, podle které bylo
předmětem nájmu mimo jiné i „provizorium“, obsah dohody uzavřené mezi účastníky
dne 16. 6. 1993).
Se zřetelem k uvedenému je právní posouzení věci neúplné a tudíž i
nesprávné. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvod, pro který bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního
stupně) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k důvodu, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu
(soudu prvního stupně) bylo předčasné zabývat se dovolacími námitkami
směřujícími proti právnímu posouzení uplatněného nároku jako nároku z
bezdůvodného obohacení, případně nároku na náhradu škodu. Uvedenými námitkami
se bude soud zabývat v dalším řízení v závislosti na posouzení otázky
neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, přičemž (v rámci právního posouzení
otázky bezdůvodného obohacení) nepřehlédne právní názor vyjádřený např. v
rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000,
pod pořadovým číslem 53, a v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3 – C 314).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. února 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu