26 Cdo 193/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny
Brzobohaté ve věci žalobce Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem Brno,
Masarykova 31, proti žalovanému D. T., zastoupenému JUDr. Ladislavem Hráčkem,
advokátem se sídlem Brno, Cejl 72, o zaplacení částky 117.879,40 Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 91/2003, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. listopadu
2008, č. j. 13 Co 211/2007-88, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 13.970,- Kč, k rukám JUDr. Ladislava Hráčka, advokáta se sídlem Brno,
Cejl 72, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 117.879,40 Kč s příslušenstvím,
představující úhradu cen služeb a „nákladů spojených s nájmem“ za měsíce květen
a červen roku 2000.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j.
52 C 91/2003-60 (poté, co usnesením ze dne 24. 10. 2006, č. j. 52 C 91/2003-48,
vyhověl částečnému zpětvzetí žaloby a zastavil řízení ohledně povinnosti
žalovaného zaplatit žalobci 8% úrok z prodlení z částky 117.879,40 Kč od 2. 6.
2000 do 10. 6. 2000), vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 117.879,40 Kč s 8% úrokem z
prodlení od 11. 6. 2000 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal
zejména za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 12. 4. 2000 smlouvu o nájmu
nebytových prostor, jejímž předmětem byly „nebytové prostory nacházející se v
suterénu a přízemí – vstup z ulice J. 14/16, M. 31, které se nacházejí v domě
č. p. 427 v B., M. 31“ (dále jen „Smlouva“ a „předmětné prostory“), že
sjednaným účelem nájmu bylo provozování obchodní a hostinské činnosti, že
předmětné prostory nebyly v době uzavření Smlouvy ze stavebního hlediska určeny
k provozování této činnosti a měly být k tomuto účelu teprve upraveny (bod XII.
čl. 12.2 Smlouvy), že měsíční nájemné bylo stanoveno ve výši 361.633,- Kč a
cena za „služby a náklady“ činila celkem 56.133,- Kč měsíčně, a že účastníci si
ve Smlouvě sjednali, že nájemce (žalovaný) je povinen platit nájemné a služby
spolu s „náklady“ ode dne 1. 4. 2000. Rovněž vzal za prokázáno, že Smlouva byla
uzavřena na dobu neurčitou s tím, že nájem vznikne dnem předání předmětu nájmu
pronajímatelem a jeho převzetím nájemcem, že pronajímatel se zavázal předat
předmětné prostory nájemci ke smluvenému užívání nejpozději do 15. 4. 2000 a
nájemce se je zavázal do tohoto data převzít, že k jejich předání a převzetí
nikdy nedošlo, že žalovaný (výpovědí ze dne 7. 7. 2000) vypověděl Smlouvu z
důvodu vnitřních změn ve financování „tohoto projektu“, ve kterém již nebyl
schopen pokračovat, že žalobci uhradil jen cenu za služby a „náklady“ za měsíc
duben a za květen a červen 2000 neuhradil ničeho. Soud prvního stupně dospěl k
závěru, že Smlouva je platným právním úkonem, neboť obsahuje veškeré
náležitosti podle § 3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění účinném ke dni uzavření Smlouvy, tj. ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 522/2002 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“).
Konstatoval, že jde zcela k tíži žalovaného, že nepřevzal předmětné prostory do
15. 4. 2000 a dovodil, že Smlouva se tímto dnem stala účinnou. Neshledal – z
důvodů uvedených v odůvodnění rozsudku – opodstatněnou námitku promlčení
vznesenou žalovaným, ani jeho námitku, že žalobní návrh je nemravný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 20.
11. 2008, č. j. 13 Co 211/2007-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se
však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něho dospěl k závěru, že za
situace, kdy v okamžiku uzavření Smlouvy nebyly předmětné prostory stavebně
určeny k provozování obchodní a hostinské činnosti, je Smlouva neplatná pro
rozpor se zákonem (§ 39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen
„obč. zák“/), neboť podle ustálené soudní praxe musí být s ohledem na § 3 odst.
2 zákona č. 116/1990 Sb. soulad mezi stavebním určením pronajatých prostor a
účelem nájmu vymezeným v nájemní smlouvě (v této souvislosti odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 938/2000, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000,
sp. zn. 26 Cdo 809/2002, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003 a sp. zn. 28 Cdo 1528/2005).
Konstatoval, že na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani „Zvláštní ujednání“
v bodě XII. Smlouvy, z něhož nelze dovodit, že by předmětné prostory – do doby,
než budou opraveny a zkolaudovány pro účel, k němuž nájem směřoval – měly
sloužit žalovanému k jinému účelu, např. k provádění stavebních úprav. Uzavřel,
že žalobci nelze přiznat požadované plnění ani z titulu bezdůvodného obohacení,
neboť žalovaný předmětné prostory neužíval a nemohl se tak na jeho úkor
obohatit. Z uvedených důvodů proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel má za to, že z ustanovení § 3
odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nevyplývá, že by pronajímané prostory musely být
stavebně určeny k účelu uvedenému ve smlouvě již v době jejího uzavření, a že
je významné jen v tom smyslu, že je není možno užívat k jinému účelu, než k
jakému jsou stavebně určeny. Odvolacímu soudu vytýká, že neaplikoval ustanovení
§ 5 uvedeného zákona, které řeší otázku stavu pronajatých prostor v okamžiku
uzavření smlouvy. Uvádí, že uvedený závěr je rovněž ve shodě s rozhodnutími
Nejvyššího soudu, na která odkazoval odvolací soud a namítá, že rozhodnutí „NS
ČR sp. zn. 28 Cdo 2040/2003“ neuvádí, „že by se strany nemohly dohodnout, že
nájemce si pronajme prostory k určitému účelu, ke kterému budou prostory teprve
upraveny“, a že rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 809/2002“ a „NS ČR sp. zn. 26
Cdo 1148/2000“ vůbec neřeší otázku stavu pronajímaných prostor ve vztahu k
účelu nájmu a možnosti jejich úpravy po vzniku nájemního vztahu. K rozhodnutím
„NS ČR sp. zn. 26 Odo 865/2006“ a „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 938/2000“ pak uvádí, že
se na projednávanou věc nevztahují, a současně poukazuje na rozhodnutí „NS ČR
sp. zn. 28 Cdo 1528/2005“, ze kterého vyplývá, že „účastníci řízení byli
oprávněni si sjednat účel nájmu, aniž by v době uzavření smlouvy prostory k
němu byly stavebně určeny“. Dovozuje, že „nemožnost užívat prostory ke
sjednanému účelu v okamžiku uzavření smlouvy a předání prostor není důvodem
neplatnosti smlouvy dle § 39 obč. zák., neboť toto ujednání neodporuje zákonu…“
a odkazuje na rozhodnutí „NS ČR sp. zn. 26 Cdo 809/2002“, podle něhož absolutní
neplatnost nájemní smlouvy nezpůsobuje okolnost, že pronajímané prostory nejsou
ve stavu popsaném ve smlouvě. Uvádí, že strany si mohou v nájemní smlouvě
sjednat, že předmět nájmu nebude při předání způsobilý ke sjednanému účelu
užívání, a že z čl. XII. odst. 12.2 a z tvrzení žalovaného před soudem prvního
stupně (ke kterému odvolací osud nepřihlédl), je zřejmé, že předmětné prostory
měly „do doby než budou upraveny“ sloužit k provádění stavebních úprav a nikoli
k tomu, aby v nich nájemce provozoval sjednaný účel nájmu. Dovolatel má dále za
to, že žalovanému vznikla povinnost hradit nájemné a úhradu za služby ode dne
účinnosti Smlouvy (od 15. 4. 2000), a to i přesto, že bezdůvodně předmět nájmu
nepřevzal, ačkoliv žalobce byl připraven k jejich předání. Namítá rovněž, že i
v případě neplatnosti Smlouvy by žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení tím,
že po dobu dvou měsíců neplatil „náklady na služby, které žalobce musel hradit
třetím osobám“. Jelikož byly „služby“ mezi nájemce rozpočítávány dle plošné
výměry pronajatých prostor, nemohl žalobce požadovat úhradu této částky po
ostatních nájemcích. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s napadeným rozhodnutím,
obsáhle vyvracel námitky dovolatele a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.
červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. listopadu 2008, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.
7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za něhož jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst.
1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem
dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly
v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Dovolací soud se proto zaměřil na přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že požadavek souladu mezi
stavebním určením pronajatých prostor a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní
smlouvě (§ 3 odst. 2 věta první zákona č. 116/1990 Sb.), vyžadoval zákon ve
všech případech pronájmu nebytových prostor. Již v rozsudku z 30. 1. 2002, sp.
zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, vyslovil Nejvyšší soud názor, že ustanovení § 3 odst. 2 zákona č.
116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor k
jinému účelu, než ke kterému jsou stavebně určeny (srov. např. již odvolacím
soudem citované rozsudky Nejvyššího soudu z 17. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo
938/2000, z 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, z 4. 2. 2004, sp. zn. 26 Cdo
809/2002, z 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, a z 31. 1. 2006, sp. zn. 28
Cdo 1528/2005). Uvedený názor, který vyplývá i z dalších rozhodnutí Nejvyššího
soudu (srov. např. usnesení z 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007 /ústavní
stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 3.
4.2008, sp. zn. I. ÚS 1155/2007/, a usnesení z 3. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo
2849/2008), sdílí dovolací soud i v projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že dospěl-li odvolací soud – vycházeje z ničím
nezpochybněného skutkového zjištění, že předmětné prostory nebyly v době
uzavření Smlouvy určeny ze stavebního hlediska ke sjednanému účelu nájmu – k
závěru o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák. a § 3 odst.
2 zákona č. 116/1990 Sb.), nelze mu vytknout nesprávné právní posouzení věci.
V této souvislosti nelze přisvědčit námitce dovolatele, že odvolací soud
pochybil, pokud v souzené věci neaplikoval § 5 odst. 1 zákona 116/1990 Sb. Již
ze systematiky uvedeného zákona totiž vyplývá, že § 5 odst. 1 (marginální
rubrika “Práva a povinnosti pronajímatele a nájemce“) upravuje práva a
povinnosti subjektů nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou. V dané věci
však nájemní poměr mezi účastníky platně založen nebyl, a již proto je aplikace
uvedeného ustanovení vyloučena. Pro úplnost lze dodat, že i když uvedené
ustanovení připouští, že předmět nájmu nemusí být odevzdán ve stavu způsobilém
ke smluvenému účelu nájmu, nelze z něho dovodit, že by bylo možné pronajímat
nebytové prostory k účelům jiným, než ke kterým byly stavebně určeny; kogentní
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 116/1190 Sb. by se za této situace stalo zcela
nadbytečným.
Se zřetelem k řečenému nelze přisvědčit názoru dovolatele, že § 3 odst. 2
zákona č. 116/1990 Sb. „má význam ve smyslu nemožnosti užívat prostory k jinému
účelu, než k jakému jsou stavebně určeny, ale nikoli nutnost stavebního určení
prostor k účelu nájmu při uzavření smlouvy nebo předání prostor“. Veškeré jeho
další námitky, jimiž se snaží tento názor prosadit, jsou proto nepřípadné;
pokud dovolatel mj. odkazuje na rozhodnutí z 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo
1528/2005, zbývá dodat, že sjednání odkládací podmínky ve Smlouvě (jak má na
mysli citované rozhodnutí) nebylo v řízení tvrzeno, natož prokázáno.
Odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat ani nesprávné právní posouzení nároku
žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jestliže žalovaný – podle ničím
nezpochybněného skutkového zjištění – předmětné prostory nikdy nepřevzal a
neužíval, nelze na jeho straně usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení
získaného plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal
žalobce, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího
řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
13.670,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 10 odst. 3, § 16
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů),
z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle
odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu