28 Cdo 161/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
ve věci žalobců 1) J. K., a 2) M. C., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovanému P. V., o zaplacení částky 312.171,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 16 C
155/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
28. června 2006, č.j. 56 Co 510/2005-276, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního
stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2005, č.j. 16 C 155/2000-232, (poté, co bylo
jeho předchozí rozhodnutí ve věci ze dne 20. 3. 2001, č.j. 16 C 155/2000-50,
zrušeno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2002, č.j. 51 Co
378/2001-86, a následně bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 3. 10. 2003,
č.j. 16 C 155/2000-173 připuštěno rozšíření žaloby), zavázal žalovaného k
úhradě částky 810,- Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 25. 9. 2003 do
zaplacení (výrok I.); zamítl však návrh, aby žalovaný uhradil žalobcům částku
311.361,- Kč s 10 % úrokem z prodlení z této částky od 25. 9. 2003 do zaplacení
(výrok II.), a návrh, aby žalovaný uhradil 8% úrok z prodlení z částky 810,- Kč
od 25. 9. 2003 do zaplacení (výrok III.); výrokem IV. pak zastavil řízení o
zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 35.000,- Kč od 26. 9. 2000 do 24. 9.
2003. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že mezi žalobci
jako pronajímateli a žalovaným jako nájemcem byla s účinností od 1. 1. 1996 na
dobu neurčitou uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor nacházejících se v
budově bez čísla popisného označené jako „ostatní stavební objekt“, na pozemku
p.č. 1102/2 – zastavěná plocha, k.ú. V. M., konkrétně „skladových prostor v
přízemí za železnými vraty – nalevo ze dvora a prostor užívaných společně s
dalšími nájemci – vchod do budovy ze dvora se schodištěm do 1. patra, WC v
přízemí, chodba a koupelna v 1. poschodí a kotelna v přízemí v pravé části ze
dvora“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“ nebo „nebytové prostory“) k
provozování činnosti „dle vydaných živnostenských listů“, tj. obchodní činnosti
a pneuservisu, že tyto nebytové prostory, jež jsou ve spoluvlastnictví žalobců,
byly výměrem ONV V. M. ze dne 4. 12. 1948 kolaudovány jako stáčírna a balírna a
i v následujícím období byly užívány v rámci výrobní činnosti státního podniku
jako tzv. sodovkárna.
Smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřenou mezi účastníky soud prvního stupně
posoudil jako absolutně neplatnou dle § 39 občanského zákoníku v návaznosti na
§ 3 zákona č. 116/1990 Sb. ve znění účinném před 3. 12. 1999 (dále jen „z. č.
116/1990 Sb.“). Důvodem neplatnosti této smlouvy shledal rozpor mezi stavebním
určením předmětných nebytových prostor, jak vyplývá z kolaudačního rozhodnutí,
a účelem nájmu, jak byl sjednán v nájemní smlouvě (§ 3 odst. 2 věta první z. č.
116/1990 Sb.). Dle soudu prvního stupně však smlouva nemůže obstát ani z
hlediska podmínek kladených na právní úkony ustanovením § 37 odst. 1 občanského
zákoníku, neboť vymezení předmětu nájmu toliko slovy „skladové prostory v
přízemí“ bez uvedení jejich výměry, popř. zakreslení v situačním plánku, je
natolik neurčité, že neodstraňuje pochybnosti o tom, co mělo být pronajato.
Navíc soud prvního stupně shledal, že „vchod, koupelna, chodba, WC a kotelna
jsou společnými prostorami dle § 1 písm. a) poslední věty z. č. 116/1990 Sb. a
nejsou tudíž způsobilým předmětem nájmu“. Stejně tak smluvní ujednání o způsobu
placení nájemného shledal soud prvního stupně neurčitým, a tudíž neplatným ve
smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku.
V řízení před soudem prvního stupně bylo rovněž prokázáno, že žalovaný fakticky
užíval nebytové prostory od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2000. Za situace, kdy nájemní
smlouva byla posouzena jako neplatná, a předmětem sporu mezi účastníky bylo
uhrazení dlužného nájemného za období 1. 4. 2000 – 31. 12. 2000 ve výši
35.000,- Kč, vznikl žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 a
násl. obč. zák. v důsledku užívání nebytových prostor bez právního důvodu v
uvedeném období. Znaleckým posudkem č. 1284-46/04 byla částka odpovídající
bezdůvodnému obohacení vyčíslena ve výši 35.810,- Kč. Vzhledem k tomu, že
žalovaný dne 29. 12. 2000 žalobcům prokazatelně uhradil částku 35.000,- Kč,
bylo mu soudem uloženo uhradit částku 810,- Kč s úrokem z prodlení ve výši
platné k 1. dni prodlení, tj. 23. 9. 2003.
Nárok na zaplacení smluvní pokuty a dlužných částek na nájemném a úhradách za
služby za období od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2002 soud prvního stupně žalobcům
nepřiznal s ohledem na závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor a
skutečnost, že žalovaný po 31. 12. 2000 předmětné nebytové prostory fakticky
neužíval.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 6. 2006,
č.j. 56 Co 510/2005-276, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu
napadeném odvoláním žalobců, tj. s výjimkou výroku I. a IV., potvrdil jej, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a
rovněž s jeho prejudiciálním závěrem o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu
předmětných nebytových prostor. K závěru soudu prvního stupně o neplatnosti
smlouvy doplnil, že v daném případě není právně významné zjištění týkající se
předchozího souhlasu městského úřadu ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé z.č.
116/1990 Sb., neboť předmětné nebytové prostory nebyly určeny k provozování
obchodu či služeb. Důvod neplatnosti smlouvy shledal také v tom, že z jejího
obsahu není zřejmé, v jaké výši bylo sjednáno nájemné za nebytové prostory
určené k výlučnému užívání žalovaným, protože nájemné tak, jak bylo ve smlouvě
sjednáno, zahrnuje nejen platbu za užívání skladových prostor, ale také za
užívání prostor společných, které nejsou prostorami nebytovými (§ 1 písm. a/
věta za středníkem z. č. 116/1990 Sb.). Naproti tomu neshledal odvolací soud na
rozdíl od soudu prvního stupně nedostatek v ujednání o způsobu platby nájemného
zakládající neplatnost smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním (doplněným podáním ze dne
8. 11. 2006), jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a co do dovolacího důvodu odkazují
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., aniž by vymezili, v čem spatřují
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelé se obsáhle zabývají rozporem dotčených ustanovení zákona č. 116/1990
Sb. ve znění platném v době uzavření smlouvy s povahou a principy smluvního
práva a vytýkají soudům obou stupňů, že v důsledku rozhodování v intencích
tohoto právního předpisu došlo k podstatnému zásahu do jejich ústavně
zaručených práv. Dále napadají závěr o neplatnosti předmětné smlouvy o nájmu
nebytových prostor, označují jej za „nepřiměřený formalismus“ a namítají, že
žalovaný během soudního řízení nijak nesporoval její platnost. S odkazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 28 Cdo 718/2003,
brojí proti požadavku předchozího souhlasu příslušného státního orgánu k
pronájmu nebytových prostor. Vyjadřují přesvědčení, že předmět nájmu byl
vymezen zcela „určitě a nezaměnitelně“, když po celou dobu užívání ze strany
žalovaného nevznikla v tomto směru žádná pochybnost. Stejně tak neshledávají
rozpor mezi stavebním určením nebytových prostor a sjednaným účelem nájmu,
poukazují na to, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno již v roce 1948, od té
doby byly předmětné nebytové prostory využívány k různým účelům, jejich
faktické využití se změnilo, stavební úřad neměl nikdy s touto skutečností
„žádný problém“ a podle žalobců je nepřípustným omezením vlastnického práva,
aby byly nuceni jednou provždy užívat nebytové prostory k činnostem, jejichž
faktický výkon je v dnešní době omezen a překonán. Vyjadřují názor, že smlouva
obsahovala i další podstatné náležitosti. Poukazují také na délku celého
soudního řízení. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a v důsledku jejich „zaujatého, až šikanózního“ přístupu věc
přikázal jinému soudu, nejlépe mimo obvod Krajského soudu v Ostravě.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem
2 a 3 zákona č. 59/2005 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 3. 2005 (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal, že dovolání,
včetně jeho doplnění ze dne 8. 11. 2006, bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být
přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je
upravena ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné, neboť
zde není splněna podmínka jiného rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku
vázanosti právním názorem soudu odvolacího vysloveným v jeho zrušujícím
rozhodnutí.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3
o.s.ř.) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je v tomto případě zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat
nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §
242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch,
na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím
soudem dovolatel napadl.
V posuzované věci však přípustnost dovolání není dána, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu nevykazuje znaky zásadního významu po stránce právní v
otázkách dovoláním napadených.
Zabývají-li se dovolatelé obsáhle protiústavností požadavku na předchozí
souhlas příslušného orgánu státní správy ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé z.č.
116/1990 Sb., jsou jejich námitky z hlediska dovolacího přezkumu zcela
irelevantní, neboť závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o
neplatnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor nebyl založen na zjištění o
absenci předchozího souhlasu, resp. odvolací soud v dané věci neshledal
podmínky stanovené § 3 odst. 2 věta druhá z. č. 116/1990 Sb. pro požadavek
předchozího souhlasu k uzavření nájemní smlouvy.
Argumenty zpochybňující závěr soudů obou stupňů o neplatnosti smlouvy o nájmu
nebytových prostor pro nedodržení podmínek stanovených v § 3 odst. 2 věta první
z. č. 116/1990 Sb. a o absenci obligatorních náležitostí nájemní smlouvy, jak
byly v dovolání formulovány, směřují (nepřípustně) proti skutkovým zjištěním.
Závěr, že smlouvu o nájmu nebytových prostor lze platně uzavřít jen ohledně
takových prostor, které byly ve smyslu § 85 odst. 1 stavebního zákona určeny
jako nebytové kolaudačním rozhodnutím případně stavebním povolením, a to jen k
účelu, jenž byl v takovém rozhodnutí nebo povolení stanoven, a že změna způsobu
užívání prostor by musela být podložena rozhodnutím příslušného stavebního
úřadu o této změně podle výše citovaného ustanovení stavebního zákona, vyplývá
z jednoznačného znění zákona a je ustálen i v rozhodovací praxi dovolacího
soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo
1862/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, nebo ze dne 31. 1.
2005, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005). Tento závěr nelze považovat za rozporný s
ústavní ochranou vlastnického práva, neboť omezení výkonu vlastnického práva
veřejnoprávními (stavebními) předpisy je v souladu s ústavou i zákonem
chráněnými obecnými zájmy, a tedy i v souladu s čl. 11 Listiny základních práv
a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 146/04, publikované ve
Sbírce nálezů a usnesení sv. 35, č. 48, – byť vydané v bytové věci, nikoli
ohledně nebytových prostor, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2006,
sp. zn. II. ÚS 258/06).
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nepochybil, vyslovil-li v rámci
posouzení předběžné otázky závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o nájmu
nebytových prostor, aniž by neplatnost byla účastníky namítána. Jak judikoval
Nejvyšší soud, skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu,
musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní
iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a odst. 3 věty
druhé o.s.ř. Ustanovení procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby
nerespektováním této úřední povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které
(objektivně) zakládá další (nové) nároky opírající se o úkon absolutně
neplatný, který ze své povahy nemůže vyvolat žádné právní důsledky (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1083/2002,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, C 1322).
Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, spočívá závěr o
neplatnosti nájemní smlouvy na více důvodech. Jestliže dovolací soud dospěje k
závěru o správnosti aplikace alespoň jednoho z důvodů, pro které odvolací soud
ve věci správně rozhodl, příčilo by se zásadám ekonomie dovolacího řízení
hodnocení dalších odvolacím soudem použitých a dovoláním napadených důvodů.
Dovolací soud proto dospívá k závěru, že právní hodnocení odvolacího soudu
vychází z ustálené judikatury, a není tudíž ani v rozporu s hmotným právem.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobci
nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalovanému náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu