28 Cdo 1284/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele
Pozemkového fondu České republiky, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká
1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích z 13. 10. 2011, sp. zn. 22 Co 254/2011, vydanému v právní věci
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18C 226/2010 (žalobce J. J.,
P., zastoupeného JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem, 500 03 Hradec Králové,
Buzulucká 431, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká
1024/11a, o určení výše náhrady za nevydané pozemky), t a k t o :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
o dovolání.
O žalobě žalobce, podané 9. 9. 2010 u Okresního soudu v Pardubicích pod
sp. zn. 18C 226/2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích z
22. 2. 2011, č. j. 18C 226/2010-99. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byl
zamítnut žalobní návrh žalobce, aby bylo soudem určeno, že žalobci náleží
náhrada za podíl ve výši jedné poloviny na nevydaném pozemku v katastrálním
území R., „vymezeném parcelou, podle bývalého pozemkového katastru evidovaném v
katastru nemovitostí podle srovnávacího seznamu parcel č. zak. 295/93, v podobě
části pozemkové parcely, v podobě části pozemkové parcely, části pozemkové
parcely, části stavební parcely a části stavební parcely tak, jak byl tento
rozsudek prodán kupní smlouvou uzavřenou 16. 11. 1961“, ve výši 101.175,- Kč.
Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích z
13. 10. 2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích z 22. 2. 2011, č. j. 18C 226/2010-49, změněn tak, že bylo určeno,
že žalobci náleží náhrada 101.175,- Kč za podíl ve výši jedné poloviny na
nevydaném pozemku v katastrálním území R., vymezeném parcelou podle bývalého
pozemkového katastru tak, jak byl tento pozemek prodán kupní smlouvou,
uzavřenou dne 16. 11. 1961. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo
nahradit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně částkou 10.600,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího
řízení bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen nahradit žalobci tyto náklady
částkou 13.490,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobce
je důvodné.
Odvolací soud uváděl, že žalobci vznikl jako oprávněné osobě podle
zákona č. 229/1991 Sb. nárok na vydání náhradního pozemku za nevydaný pozemek
podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Žalobce se domáhal, aby
soud určil, že mu náleží náhrada za podíl ve výši jedné poloviny na nevydaném
pozemku, který nebyl žalobci a jeho sestře vydán z důvodu zastavění pozemku.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně zamítl žalobu
žalobce o určení náhrady za nevydaný pozemek podle ustanovení § 11 odst. 2 v
katastrálním území R. s odůvodněním, že v řízení před soudem prvního stupně
nebylo doloženo, že pozemek, o nějž jde v tomto řízení a za nějž je požadována
náhrada jako pozemek určený k zastavění, byl určen k zastavění již v době
přechodu pozemku na stát, t. j. k 16. 11. 1961 (kdy byla uzavřena smlouva o
jeho prodeji J. a M. J., jako prodávajícími, a státem, zastoupeným Investorským
útvarem Okresního národního výboru v Pardubicích, a to za kupní cenu 472,15
Kč). Žalobce, jehož stíhala podle názoru soudu prvního stupně povinnost
doložit, že jde o pozemek určený k zastavění, nedoložil žádné územní rozhodnutí
o změně druhu pozemku z role na stavební pozemek před uzavřením kupní smlouvy
ze 16. 11. 1961; žalobce nepředložil, podle názoru soudu prvního stupně, ani
jiné listinné důkazy, že tu šlo o pozemek určený pro stavbu a že by tedy
pozemek měl být oceněn ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182 /1988
Sb. částkou 150,- Kč za m2.
Odvolací soud však dále poukazoval na to, že v odvolacím řízení
zopakoval dokazování konstatováním obsahu kupní smlouvy ze 16. 11. 1961 (podle
níž právní předchůdci žalobce prodali státu pozemek v katastrálním území R.) o
výměře 1349 m2 za 472,15 Kč), dále konstatováním obsahu přípisu P., P. J. a .i
J. z 5. 4. 1961 s výzvou k prodeji uvedeného pozemku, který mu byl v rámci
územního plánování přidělen pro výstavbu betonárny a maltárny, jakož i
konstatováním obsahu zápisu z 10. 8. 1961 o místním šetření k žádosti P. v R. o
provedení stavebního řízení o stavbě výrobě betonu a malty a o přípustnosti
této stavby podle zákona č. 87/1958 Sb.
Odvolací soud byl sice shodně s názorem soudu prvního stupně toho
názoru, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že žalobcem
uplatněný nárok vůči žalovanému není promlčen, ale na rozdíl od soudu prvního
stupně dospěl k závěru, že žalobci se v tomto řízení nepodařilo prokázat, že ke
dni převodu pozemku z právních předchůdců žalobce na stát byl pozemek v
katastrálním území R. pozemkem stavebním, když byl v rámci územního plánování
přidělen pro výstavbu ústřední betonárny a maltárny a že za tímto účelem měl
být vykoupen, přičemž k této výstavbě později došlo na základě rozhodnutí o
přípustnosti této stavby představující kvalifikovaný souhlas příslušného
státního orgánu k tomu, že na pozemku je možné zahájit stavbu. Měl proto
odvolací soud za to, že pozemek byl ještě před tím, než byl převeden na stát
právními předchůdci žalobce, pozemkem stavebním a „je nerozhodné, že rozhodnutí
o přípustnosti stavby bylo vydáno ve prospěch jiného subjektu než vlastníku
pozemku“. Odvolací soud byl toho názoru, že se žalobce sám nezasloužil o změnu
charakteru pozemku, když ve stavebním řízení bylo jednáno a rozhodováno bez
toho, aby se k věci vyjádřil a bez toho, aby se přihlíželo k jeho stanovisku.
Podle územního plánu města P. se tu jednalo o pozemek určený pro stavbu; tento
pozemek nebyl žalobci (v rozsahu jedné poloviny) vydán z důvodu jeho
zastavěnosti ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o
půdě); žalobci tedy, podle názoru odvolacího soudu, náleží náhrada za tento
pozemek, která se stanoví (ve smyslu § 28a zákona č. 229/1991 Sb.) v cenách
platných ke dni 24. 6. 1991 Sb. u nemovitých věcí podle vyhlášky č. 182/1988
Sb. Podle této vyhlášky činila cena pozemku, určeného pro stavbu 150,- Kč za
m2, což u pozemku o výměře 1349 m2 představuje 202.350,- Kč; žalobci náležela
ideální polovina uvedeného nevydaného pozemku, tedy mu náleží náhrada 101.175,-
Kč.
Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě žalobce vyhověl
tak, že žalobci náleží náhrada 101.175,- Kč za podíl jedné poloviny na
nevydaném pozemku v katastrálním území R.
Podle ustanovení § 224 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu rozhodl
odvolací soud i o nákladech řízení před soudy obou stupňů s odkazem na
ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR
dne 14. 11. 2011 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno u soudu 11. 1.
2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený
dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání
dovolatel poukazoval na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu).
Uvedený dovolatel považuje za nesprávné právní závěr odvolacího soudu
týkající se ocenění žalobci nevydaných pozemků jako pozemků stavebních, jakož i
stanovení výše náhrady za tyto pozemky jako za pozemky stavební. Nevydané
pozemky se totiž, dovozoval dovolatel, oceňují ve smyslu ustanovení § 11a, § 16
a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. podle právně doloženého stavu v době převzetí
pozemku státem a při oceňování pozemků je nutné vždy posuzovat kulturu
nevydaného pozemku v době jeho přechodu na stát.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR uváděl, že vychází při vypořádání
nároků za nevydané pozemky zásadně z druhu pozemků uvedených v rozhodnutí
pozemkových úřadů o nevydání pozemků oprávněným osobám podle zákona č. 229/1991
Sb. ve smyslu ustanovení § 11a tohoto zákona a má za to, že tu jde o pozemky
určené k zastavění již v době odnětí pozemku státem. Výši nároku oprávněné
osoby je tu třeba odvíjet od výše újmy, která této osobě vznikla v době, kdy jí
byly odňaty pozemky, anebo tyto pozemky přešly jiným způsobem na stát; výše
této újmy se odvíjí od stavu pozemků v době jejich přechodu na stát. V průběhu
doby od přechodu pozemků na stát do doby účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.
(případně do ještě pozdější doby) docházelo případně ke změnám stavu pozemků,
na které již oprávněná osoba nemohla mít žádný vliv; zákona č. 229/1991 Sb. měl
ovšem na zřeteli majetkové křivdy způsobené v minulosti. Oprávněné osobě má být
poskytnuta cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku, který byl
oprávněné osobě odebrán (t. j. např. zemědělský pozemek). Ve prospěch oprávněné
osoby nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo po změně jeho
charakteru po přechodu na stát. Podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR
takto v daném případě nebylo listinnými doklady prokázáno, že by nevydaný
pozemek byl ke dni přechodu na stát pozemkem určeným k zastavění; takovými
listinami tu v daném případě nebyly přípis P. z 5. 4. 1961, ani zápis z
místního šetření z 10. 8. 1961. Pozemkový fond ČR je přesvědčen, že v daném
případě byl jím oceněn pozemek správně podstatně nižší cenou, než si pozemek
cení žalobce, a toto nižší ocenění je v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. i s
vyhláškou č. 319/1990 Sb.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR má dále za to, že soudy obou stupňů v
této právní věci nesprávně posoudily jím vznesenou námitku promlčení nároku
žalobce ve smyslu ustanovení § 101 občanského zákoníku. V daném případě nabylo
rozhodnutí Pozemkového úřadu v P. z 10. 4. 2006, č. 4718, o tom, že žalobce a
další oprávněná osoba J. J. nejsou spoluvlastníky původního pozemku v
katastrálním území R. a že jim za tento pozemek přísluší náhrada podle
ustanovení § 11 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb. Toto rozhodnutí nabylo právní
moci 18. 5. 2006; žaloba žalobce však byla podána 9. 9. 2010, t. j. více než po
třech letech od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu; došlo tu tedy, podle
názoru dovolatele, k promlčení nároku žalobce, když žalobci nic nebránilo, aby
se domáhal svého práva u soudu; námitka promlčení ze strany Pozemkového fondu
ČR tu rozhodně nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, když se tu žalobce
domáhá dalšího plnění, které je již promlčeno (právo žalobce na náhradu
převedením náhradního pozemku nebo poskytnutím finanční náhrady už tu nelze
uspokojit, neboť toto právo na náhradu je již promlčeno).
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaného bylo uvedené, že by tomuto
dovolání, které není důvodné, nemělo být vyhověno. Žalovaný Pozemkový fond ČR
ve svém dovolání brojí v podstatě jen proti skutkovým závěrům odvolacího soudu,
když tvrdí, že v řízení nebylo listinnými důkazy prokázáno, že pozemek byl
pozemkem stavebním. Odvolací soud však v tomto případě po zopakování důkazu
přesvědčivě zdůvodnil svůj závěr o tom, že ke dni převodu pozemku na stát byl
pozemek, o nějž jde v tomto řízení, pozemkem určeným k zastavění. Pokud
žalovaný vznesl v tomto řízení námitku promlčení, lze mít za to, že tato
námitka je v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na smysl a účel
restitučních předpisů.
Přípustnost dovolání dovolatele v této právní věci je dána ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel uplatnil jako dovolací důvod ve svém dovolání, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 243b odst. 2
písm. b/ občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže
soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo
si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí
uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané
Nejvyšším soudem ČR, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud svým rozsudkem z 13. 10. 2011 (sp. zn. 22
Co 254/2011 Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích), proti
němuž směřuje dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR, posoudil projednávanou
právní věc zejména podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu v
souvislosti s ustanoveními § 11 odst. 2, § 16 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb.
(zákona o půdě) i vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých
porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za
dočasné užívání pozemků), jakož i s ustanoveními § 3 odst. 1 a § 101 občanského
zákoníku.
Podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou
(návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení,
zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto
určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho
právní postavení stalo nejistým (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str.
87, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
V rozhodnutí odvolacího soudu z 13. 10. 2011, proti němuž směřuje
dovolání dovolatele v této právní věci, bylo také správně poukázáno na to, že
dovolací soud v jednom ze svých rozhodnutí (28 Cdo 3256/2006 Nejvyššího soudu)
dospěl ke konkrétnímu právnímu závěru, že rozhodnutím o tom, na jakou finanční
náhradu má žalobce právo se do budoucna odstraní nejistota, jaký charakter
náhradního pozemku má být žalobci vydán, či jaká adekvátní finanční náhrada za
nevydaný pozemek má být žalobci zaplacena.
Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky
nebo jejich části nelze podle tohoto zákona vydat mimo jiné i v případě, že
pozemek byl po převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn.
Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které
se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze oprávněné osobě poskytnout
jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo
zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů.
Podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. pokud tento zákon
nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke
dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění
vyhlášky č. 319/1990 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV.ÚS 176/03 (uveřejněném
pod č. 96 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), bylo k
interpretaci a aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
(zákona o půdě) vyloženo: „Institut překážek pro vydání nemovitostí podle § 11
zákona č. 229/1991 Sb. je institutem stanovujícím výjimku z účelu restituce, v
níž důvodem výluk je působení zejména působení konkrétního veřejného zájmu,
který převažuje nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání
původních pozemků. Při interpretaci a aplikaci restitučních předpisů je třeba
mít na zřeteli účel a předmět úpravy těchto předpisů s ohledem na to, aby byl v
maximální míře dosažen jejich účel. Výklad pojmů obsažených v předpisech
restitučních nelže podřizovat pojmům obsažených v jiných právních předpisech či
odvětvích veřejného práva, např. práva stavebního. Je tedy třeba v konkrétním
případě volit takovou interpretaci, která by směřovala k maximálnímu naplnění
účelu restituce a současně respektovat proporcionalitu s posouzením konkrétního
veřejného zájmu“.
Podle ustanovení § 101 občanského zákoníku, pokud není v tomto zákoníku
stanoveno jinak, je promlčecí doba zásadně tříletá a běží ode dne, kdy právo
mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a
povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu
zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými
mravy.
V rozhodnutí odvolacího soudu z 13. 10. 2011, proti němuž směřuje
dovolání dovolatele v této právní věci, bylo v souvislosti s ustanovením § 3
odst. 1 občanského zákoníku poukázáno na právní názor vyjádřený v jednom z
rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 1548/2009 Nejvyššího soudu), podle něhož
„je-li plnění oprávněné osobě, spočívající v poskytnutí náhrady za nevydané
pozemky, závislé na spolupůsobení Pozemkového fondu ČR, je námitka promlčení
nároku výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“.
Protože v dovolání dovolatele v daném případě nepřevažují výtky
posouzení této právní věci podle jiného právního předpisu, než podle kterého
věc posoudil odvolací soud ve svém rozsudku z 13. 10. 2011, ale je v tomto
dovolání řada výtek na neúplné zjištění skutkového stavu věci, výtek vadného
hodnocení provedených důkazů a vycházení soudu ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, musel mít dovolací soud
na zřeteli i právní závěry související s posuzováním výtek tohoto druhu
dovolacím soudem, jak byly vyjádřeny např. v rozhodnutí uveřejněném pod č.
8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávaném Nejvyšším soudem. V
tomto uveřejněném rozhodnutí bylo uvedeno: „Vadná nebo nesprávná skutková
zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž
jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů, stanovených
jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly
při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno
k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování (§ 241a
odst. 3 občanského soudního řádu), jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co
ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou skutečnost
(právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným
právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž
jsou obecné soudy vázány), musel dovolací soud při posuzování dovolání
přistoupit s přihlížením uváděným právním ustanovením i k citovaným právním
závěrům z judikatury i k posouzení dovolání dovolatele proti rozsudku
odvolacího soudu z 13. 10. 2011 (sp. zn. 22 Co 254/2011 Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích). Šlo zejména o posouzení výsledného
právního závěru v uvedeném rozsudku odvolacího soudu (srov. stranu 5 a 6 tohoto
rozsudku), že totiž „i když v kupní smlouvě ze 16. 11. 1961 byl převáděný
pozemek v katastrálním území R. označen jako role, faktický charakter pozemku v
době jeho převodu byl už jiný“; uvedený pozemek byl v rámci územního plánování
přidělen pro výstavbu betonárny a maltárny P. v R. a skladu oleje a mazadel;
rozhodnutí o přípustnosti této stavby je rozhodnutím, které vydal příslušný
stavební úřad na žádost stavebníka před započtením stavebním prací podle zákona
č. 87/1958 Sb.; sporný pozemek v katastrálním území R. tedy již před tím, než
byl převeden na stát právními předchůdci žalobce, pozemkem určeným k zástavbě
na základě konkrétního stavebního rozhodnutí; „stát tedy od právních předchůdců
žalobce převzal uvedený pozemek jako pozemek stavební“ (určený k zastavění).
Tento výsledný právní závěr nelze, podle názoru dovolacího soudu,
označit přesvědčivě jako posouzení věci podle nesprávného právního předpisu
anebo jako posouzení věci podle aplikovaného předpisu, jenž by si odvolací soud
nesprávně vyložil (srov. již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 1345), zejména v rozporu s již
rovněž citovaným nálezem Ústavního soudu ČR ze 14. 7. 2004, IV. ÚS 176/03.
Neshledal tedy dovolací soud, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit podle ustanovení § 243b
odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem
(§ 243b odst. 6 občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatele podle
ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu), a to jako dovolání sice
přípustného, avšak nikoli důvodného.
Dovolávající se žalovaný nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně
nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného použil
dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního
řádu ustanovení § 150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady
nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení a náhradu těchto nákladů
řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze
projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání
žalobce, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v
řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. května 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu