28 Cdo 2049/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů:
1. Z. H., K. V., K. J. č. 17, a 2. Ing. J. H., P., V. H. č. 992, zastoupených
JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 00 Praha 6, k Brusce č. 124/6,
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. února 2012, sp. zn.
17 Co 103/2012, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově
Brodě pod sp. zn. 3 C 69/2004 (žalobců Z. H., K. V., K. J. č. 17, a Ing. J. H.,
P., V. H. č. 992, zastoupených JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, 160 00
Praha 6, K Brusce č. 124/6, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, nyní ČR -
Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká č. 1024/11a,
zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, LLM, advokátem, 140 00 Praha 4, Na
Pankráci 1688/1287, o uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o
dovolání.
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 3 C
69/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. prosince 2011, č.j. 3 C 69/2004-831. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo
uloženo žalovanému Pozemkovému fondu České republiky převést na žalobce Ing. J. H. pozemky parc. č. 407/7, parc. 465, parc. č. 635/1 a parc. č. 813/1 v
katastrálním území H. B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1002 pro toto
katastrální území u Katastrálního úřadu pro Vysočinu se sídlem v Jihlavě, k
uspokojení jeho restitučního nároku v zůstatkové výši 513.728,78 Kč. Byla však
zamítnuta žaloba Ing. J. H., aby byla žalovanému Pozemkovému fondu ČR uložena
povinnost převést na něj další náhradní pozemky „ve zbývající části“. Také byla
zmítnuta žaloba žalobce Z. H., domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému
fondu ČR byla uložena povinnost převést na něho jím požadované náhradní
pozemky. Žalobci Ing. J. H. bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu
ČR 800,51 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich úhradu; ani
České republice – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě nebyla přiznána náhrada
jím placených nákladů tohoto řízení. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo
uloženo zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě soudní poplatek
1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvoláních žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2012,
sp. zn. 17 Co 103/2012. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. prosince 2011, č.j. 3 C 69/2004-831,
potvrzen „v odvoláním dotčených výrocích, označených II., III., V. a VII.“ O
nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsudku (§ 212
občanského soudního řádu) a přezkoumal rovněž řízení, které vydání tohoto
rozsudku předcházelo; dospěl však k závěru, že odvolání žalobců nejsou
opodstatněná. Odvolací soud dále uváděl, že podaným odvoláním nebyly napadeny
výroky rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 8. prosince 2011
(č.j. 3 C 69/2004-831 Okresního soud v Havlíčkově Brodě), označení I. a IV.,
které tak nabyly právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z účastníků
řízení uplynula lhůta pro podání odvolání (§ 159, § 206 odst. 2 a § 212
občanského soudního řádu). Odvolací soud byl tohoto názoru, že soud prvního stupně opatřil pro své
rozhodnutí patřičný skutkový podklad a dospěl k odpovídajícím skutkovým
zjištěním, „jimž nevytýkají ničeho ani odvolatelé“. Žalobci jsou oprávněnými
osobami podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); „nesporná výše nároku
každého ze žalobců činila 514.253,78 Kč co do odňatých pozemků a byla v průběhu
řízení ze strany žalovaného Pozemkového fondu ČR uspokojena (ve vztahu k
žalobci Ing. J. H.
s přihlédnutím pravomocným výrokům přezkoumávaného
rozhodnutí“). Při stanovení hodnoty pozemků vycházel soud prvního stupně z
hodnoty pozemků podle jejich stavu ke dni jejich odnětí (ke dni jejich přechodu
na stát). Odvolací soud poukazoval na ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., podle
něhož se náhrady za nevydané pozemky poskytují zásadně v cenách platných ke dni
24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve
znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.) a u věcí movitých v zůstatkových účetních
cenách, u věcí s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10% pořizovací ceny. Odvolací soud vycházel z právního závěru, dovozovaného z jemu známých
rozhodnutí dovolacího soudu (např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. února 2008, 28 Cdo| 1518/2007), že pro stanovení ceny pozemku, za který má být
vydán náhradní pozemek podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) se vychází
ze stavu ke dni přechodu pozemku na stát, nikoli ze stavu ke dni účinnosti
zákona o půdě, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke
dni účinnosti zákona o půdě“ tj. k 24. 6. 1991). Hodnota náhradních pozemků
musí tedy odpovídat hodnotě pozemku odňatého; pokud byl odebrán pozemek
zemědělský, náleží náhrada odpovídající jeho tehdejšímu charakteru, který měl v
době jeho přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu,
platného ke dni účinnosti zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.); ve prospěch
oprávněné osoby, tedy nelze počítat s cenovým navýšením pozemku, k němuž došlo
po změně jeho charakteru v důsledku zastavění po přechodu na stát, bez
přičinění původního vlastníka; přeměna pozemků zemědělských na stavební po
jejich přechodu na stát nemůže být zohledňována ve prospěch oprávněné osoby;
změna stavu odňatého pozemku ze zemědělského pozemku na stavební pozemek či
změna spočívající v přičlenění pozemku k větší obci, ale i zhoršení kvality
(stavu) pozemku v důsledku zásahu vyšší moci či v důsledku vyčlenění určité
části obce a vzniku nové (menší) obce. Odvolací soud dospěl tedy k závěru, že soud prvního stupně na základě správně
zjištěného skutkového stavu zaujal i odpovídající právní závěry, a proto tento
rozsudek v odvoláním dotčených výrocích potvrdil podle ustanovení § 219
občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení
§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Rozsudek odvolacího soudu byl dne 3. dubna 2012 doručen advokátu, který žalobce
v řízení před soudy obou stupňů zastupoval a dovolání ze strany žalobců bylo
podáno u soudu prvního stupně v pondělí dne 4. června 2012, tedy ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením k ustanovení
§ 57 o. s. ř.). Ve svém dovolání navrhovali dovolávající se žalobci, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. března 2012 (sp. zn. 17 Co 103/2012
Krajského soudu v Hradci Králové) „v plném rozsahu“ i rozsudek soudu prvního
stupně ze dne 8. prosince 2011 (č.j. 3 C 69/2004-831 Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě) ve výrocích označených II. a III.
a aby věc byla vrácena
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé mají za to, že je jejich
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a písm. c/
občanského soudního řádu, a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této
právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci samé (§ 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu); dovolatelé uplatňují i
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, že
totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází se skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatelů v dané právní věci „jádrem sporu mezi žalobci na straně
jedné a žalovaným na straně druhé je otázka posouzení rozsahu restitučního
nároku žalobců na bezúplatný převod pozemků náhradních za pozemky odňaté“. Soudy obou stupňů ve svých rozsudcích vydaných v této právní věci, trvaly,
podle názoru dovolatelů, na tom, že „je třeba vyjít ze stavu pozemků ke dni
jejich odnětí původnímu vlastníkovi“. Tento závěr soudů je však, podle názoru
dovolatelů, v rozporu s právními závěry Ústavního soudu ČR, vyjádřených v jeho
nálezech III. ÚS 495/02, I. ÚS 3169/04 a PlÚS 06/05. Dovolatelé proto dovozují,
že bylo na místě v této právní věci (sp. zn. 3 C 69/2004 Okresního soudu v
Havlíčkově Brodě) rozhodnout, že „je povinností Pozemkového fondu ČR vydat v
určité konkrétní době pozemek určený tak, aby jeho hodnota, vyplývající z
velikosti lokalizace a kvality, se co nejvíce přiblížila současné hodnotě
původního pozemku“. Ve smyslu ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb.,
dovozovali dovolatelé, pokud má být pozemek posouzen v ceně ke dni 24. červnu
1991, je třeba „posoudit“ jeho stav k tomuto okamžiku a použít cenový předpis
účinný k tomuto okamžiku; plynutím času nedochází u pozemku k jeho postupné
amortizaci a znehodnocování a tím i ke snížení ceny, ale naopak hodnota pozemků
zpravidla v čase roste. V daném případě, podle názoru dovolatelů, „původní
pozemky trvale přinášejí prospěch obyvatelům města, kde pozemky jsou, když
totiž na původních pozemcích stojí řada obytných a jiných staveb sloužících
veřejnosti“. Dovolatelé mají tedy za to, že pokud v daném případě soudy obou stupňů
neocenily rozsah jejich restitučních nároků podle stavu původních pozemků ke
dni účinnosti zákona o půdě (tj. k 24. 6. 1991), a to s využitím pořízeného
znaleckého posudku, nevyloučily tak zejména důvod dovolání podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu. Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelů bylo
uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru uvedeného v
tomto vyjádření k dovolání dovolatelé nesprávně uplatňují přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b/ občanského soudního řádu, třebaže tu
nešlo o vázanost soudu prvního stupně právním názorem ve věci samé, jenž byl
vyjádřen ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, když totiž v tomto případě
zrušovacím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 20011,
sp. zn. 17 Co 142/2007, byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. prosince
2006 zrušen jen s pokyny, jak dále postupovat po procesní stránce, zatím co v
posouzení věci samé nebyl soud prvního stupně odvolacím soudem nijak omezen. Žalovaný má dále za to, že tu není dána přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, když totiž byla právní otázka
hodnocení rozsahu restitučního nároku v dovoláním napadeném rozhodnutí vyřešena
v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu. Ve vyjádření žalované k dovolání dovolatelů bylo také uvedené, že i ohledně
uplatněného dovolacího důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, dovolatelé nesprávně, podle názoru
žalovaného, uplatňují údajný rozpor právního závěru odvolacího soudu v jeho
rozsudku ze dne 14. března 2012 s právním závěrem Ústavního soudu ČR o
„povinnosti Pozemkového fondu ČR vydat v určité konkrétní době pozemek určený
tak, aby jeho hodnota vyplývající z velikosti, lokalizace a kvality pozemku se
co nejvíce přiblížila současné hodnotě původního pozemku“. Tento právní závěr
totiž dovolatelé vykládají, podle názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR,
mylně, respektive účelově; tento závěr vychází ze znění zákona č. 229/1191 Sb.,
jež bylo platné do 14. 4. 2006, pokud šlo o povinnosti Pozemkového fondu ČR
vydat pozemek určený tak, aby jeho hodnota se co nejvíce přiblížila současné
hodně původního pozemku, zatím co znění zákona č. 229/1991 Sb., platné od 14. 4. 2006 již v § 11a hledisko způsobu ocenění výslovně nezdůrazňuje; podle
názoru žalovaného Pozemkového fondu ČR správně soudy v daném případě dospěly k
závěru, že nelze přičítat žalobcům zhodnocení původních pozemků, nýbrž lze jim
vydat jen to, co čeho skutečně pozbyly; posouzení hodnoty pozemků k pozdějšímu
okamžiku, než k okamžiku jejich přechodu na stát, by bylo nespravedlivým ve
vztahu k restituentům, dovozoval Pozemkový fond ČR ve svém vyjádření k dovolání
dovolatelů. Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. března 2012 bylo třeba vzhledem k ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního
řádu (podle něhož je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době
vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) posoudit v daném případě podle
ustanovení (dříve platných) § 237 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ občanského soudního
řádu a důvodnost dovolání podle dříve platného ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného
označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního
účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona
č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících
zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Nebyla tu dána přípustnost dovolání podle dříve platného ustanovení § 237odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, neboť dovolání v daném případě nesměřovalo
proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé. Nebyla tu také dána přípustnost dovolání
dovolatelů podle dříve platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského
soudního řádu, neboť co do předmětu sporu mezi žalobci a žalovaným (tj. co do
ocenění hodnoty pozemků, o něž šlo v tomto řízení) v této otázce soud prvního
stupně nebyl vázán právním názorem, jenže by byl obsažen ve zrušovacím
rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu tedy třeba posoudit podle dříve
platného ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle
něhož bylo dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací
soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po
právní stránce zásadní význam (tedy ve smyslu dřívějšího znění ustanovení § 237
odst. 3 občanského soudního řádu, že by rozhodnutím odvolacího soudu byla
řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem nebo právní otázka,
která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní
otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem). Projednávanou právní věc posoudil odvolací soud v daném případě a podle
ustanovení § 11a odst. 1, § 4, § 6 odst. 1 a 2 a zejména podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku). Podle ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. poskytují se náhrady podle tohoto
zákona (pokud tento zákona nestanoví jinak) v cenách platných ke dni 24. června
1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění
vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u
věcí movitých s nulovou zůstatkovou hodnotou ve výši 10% pořizovací ceny (viz
také zákona č. 183/1993 Sb.). V nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 13. prosince 2005, P1.ÚS 6/05
(vyhlášeném pod č. 531/2005 Sbírky zákonů) bylo vyloženo, že „nelze přisvědčit
námitce, dle níž lze spatřovat nerovnost mezi cenou náhradního pozemku podle §
11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a výší jeho eventuální finanční náhrady“ a že
“právo na náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nelze
považovat za pohledávku, na kterou se vztahuje ustanovení § 33a zákona č. 229/1991 Sb.“ o vypořádání nároků. V nálezu senátu Ústavního soudu ČR ze dne 4. března 2004, III. ÚS 495/02
(uveřejněném pod č. 33 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu
ČR) byl zaujat právní názor, že „i v případech, kdy stát vystupuje jako
účastník soukromoprávního vztahu, který se řídí právními předpisy z oblasti
soukromého práva, nelze jeho postavení bez dalšího ztotožňovat s postavením
jednotlivce. I v takových vztazích stát nedisponuje skutečně autonomní vůli;
jeho jednání se musí vždy řídit zákonem, i když stát zastupují z jeho pověření
jiné subjekty“.
Z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10. srpna 2010, I. ÚS 492/10, na něž bylo
poukázáno už v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2011, č.j. 3 C
69/2004-831 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, vyplývá závěr, že při stanovení
ceny pozemku, za který má být vydán náhradní pozemek, se vychází ze stavu ke
dni jeho přechodu na stát. S citovanými právními závěry Ústavního soudu ČR nebyl v tomto soudním řízení
(sp. zn. 3 C 68/2004 Okresního soudu v Havlíčkově Brodě) shledán rozpor v tom,
když i dovolací soud (v rozhodnutí 28 Cdo 1518/2007 Nejvyššího soudu, na které
je soudy obou stupňů v jejich rozhodnutí poukazováno), měl za to, že oprávněná
osoba z hlediska ocenění pozemků může dostat zpět jen to, co pozbyla, zatím co
skutkové změny na nemovitostech, ke kterým došlo po jejich odnětí, nemají
význam, byly-li způsobeny subjektem, který s nemovitostmi nakládal jako s
vlastními. Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným
právním závěrům z judikatury obecných soudů a zejména z nálezů Ústavního soudu
ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud
dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud v tomto případě ve svém
rozsudku ze dne 14. března 2012 (sp. zn. 17 Co 103/2012 Krajského soudu v
Hradci Králové), proti němuž směřuje dovolání dovolateů, řešil právní otázku,
která by byla v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která dosud vůbec
nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, jež by byla
rozhodována rozdílně odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem. Nebyly tu tedy
shledány u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle
dříve platných ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a dst. 3 občanského soudního
řádu (použitých tu ve smyslu ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního
řádu). Nešlo tu ani o případ, v němž by se odvolací soud „odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, jak má tyto případy na zřeteli pro další
období upravená podmínka přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu (srov. § 237 občanského soudního řádu v novelizovaném znění). Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ občanského soudního řádu, platných v době vydání dovoláním
napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 14. března 2012 (srov. § 243f
odst. 1 novelizovaného znění občanského soudního řádu) k odmítnutí dovolání
dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustných. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených v
dovolacím řízení žalovaným Pozemkovým fondem ČR na vyjádření k dovolání
dovolatelů, použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu,
umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku
řízení, a náhradu těchto nákladů řízení žalovanému fondu nepřiznal; dovolací
soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k tomu, že
žalovaný ve svém zmíněném vyjádření k dovolání dovolatelů rekapituloval v
podstatě to, co již bylo jím uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.