28 Cdo 3388/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně
České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, proti žalované M. H., o zaplacení částky 352.415,05 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 92/2011,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června
2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou – Státním
pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co
195/2012-69, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2012, č. j.
18 C 92/2011-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k
dalšímu řízení.
352.415,05 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok II.). Žalovaná částka byla žalobkyní vymezena jako bezdůvodné obohacení
vzniklé na straně žalované tím, že jí byla poskytnuta náhrada za nevydané
pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve výši, na níž žalovaná dle posléze učiněných
zjištění žalobkyně neměla nárok. Žalované byla na základě dohody ze dne 10. 1.
2008 vyplacena náhrada ve výši 355.347,- Kč, následně se však žalobkyně v roce
2009 dozvěděla, že ocenění nevydaných pozemků, na základě nějž byla tato částka
stanovena, bylo chybné, neboť nevydané pozemky nebyly v době přechodu na stát
pozemky stavebními, ale jednalo se o tzv. role, pročež žalované měla být
vyplacena pouze částka 2.931,95 Kč. Soud ovšem přihlédl k tomu, že žalované
byla náhrada za nevydané pozemky vyplacena na základě platně uzavřené a
nikterak nezrušené dohody o poskytnutí peněžité náhrady, z čehož dovodil, že
plnění poskytnuté žalované nemůže představovat bezdůvodné obohacení.
Nesrovnalosti vzniklé chybným oceněním restitučním nároků jsou interní
záležitostí žalobkyně. Tyto úvahy tedy vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby
jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej
rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, potvrdil (výrok I.) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil nutnost
zohledňovat specifika restitučních sporů, což podpořil i odkazem na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06. Připomenul dále, že podkladem pro
vyplacení náhrady za nevydané pozemky dle účastníky uzavřené dohody byly
znalecké posudky, jež nechala vypracovat žalobkyně. Z hlediska principů obecné
spravedlnosti je nepřijatelné, aby se žalobkyně domáhala plnění, jehož výši
sama stanovila a jehož účelem bylo naplnění záměru restitučního zákona, tedy
zmírnění následků majetkových křivd nastalých v minulosti vůči žalované. K
poskytnutí předmětné náhrady došlo na základě svobodného a určitého projevu
vůle obou smluvních stran, tedy platného právního úkonu. Existence právního
důvodu pro přijetí plnění žalovanou tak vylučuje vznik bezdůvodného obohacení
na její straně. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
pokládá za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zásadním
právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost nesprávným právním
posouzením věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od judikatury
soudu Nejvyššího, a to konkrétně závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo
1189/2010. Dovolatelka odmítla názor odvolacího soudu, dle nějž bylo plnění
poskytnuto na základě svobodného a určitého projevu vůle vtěleného do dohody
představující právní titul přijetí plnění žalovanou. Zdůraznila, že restituční
nárok žalované je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona, a nevzniká tak na
základě jakékoliv dohody žalobkyně (respektive jejího právního předchůdce) s
oprávněnými osobami. Případná dohoda je pouze deklaratorním potvrzením
existujícího nároku, rozhodné však je, zda byl restituční nárok plněn ve výši,
na níž měla žalovaná nárok. Jelikož v daném případě tomu tak nebylo, obohatila
se žalovaná o plnění její zákonný nárok přesahující. Okolnost, kdo byl
objednatelem posudku stěžejního pro vyčíslení nároku, v tomto směru není
rozhodující. Dovolatelka má za to, že právním důvodem poskytnutí peněžité
náhrady je ustanovení § 16 zákona č. 229/1991 Sb., dle nějž náleží oprávněné
osobě pouze peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku, a dohodou je
sjednán pouze způsob vypořádání zákonného nároku oprávněné osoby, nikoliv tedy
základ nároku a jeho výše. Závazkový právní vztah vzniká přímo ze zákona dříve,
než je uzavřena dohoda o poskytnutí peněžité náhrady, jež je pouze plněním
zákonné povinnosti žalobkyně odpovídající zákonnému nároku oprávněné osoby.
Dovolatelka dále připomněla, že dle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, je plnění poskytnuté nad
rámec zákonem daného nároku oprávněné osoby plněním bez právního důvodu.
Nepřiléhavou je dle dovolatelky argumentace odvolacího soudu nálezem Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 755/06, neboť v tomto nálezu se Ústavní soud zabýval
zákonným nárokem oprávněného, v projednávaném případě však plnění poskytnuté
žalované žádnou oporu v zákoně nemá. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího
soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond
České republiky (původní žalobce) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do
jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních
řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto
práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový
úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř.
rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou -
Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě lze v souladu s tvrzeními dovolatelky na zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí usuzovat z odchylnosti závěrů odvolacího soudu od
dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010,
zabýval specifiky dohody, jíž jsou vypořádávány restituční nároky oprávněných
osob dle zákona č. 229/1991 Sb., jimž nebylo možno vydat pozemek odňatý
způsobem vymezeným tímto zákonem. Zdůraznil, že výše nároku na náhradu je dána
zákonem a musí odpovídat hodnotě odňatých pozemků určené dle jejich stavu v
době přechodu na stát (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Smlouva, jíž se tento nárok vypořádává, pak
není odrazem svobodné vůle účastníků, ale především nástrojem, jehož
prostřednictvím je realizována zákonná povinnost uspokojit restituční nárok
oprávněné osoby. Dojde-li k poskytnutí hodnoty přesahující zákonem určenou
výši, pak se v rozsahu, v němž takovéto plnění přesahuje zákonný nárok
oprávněné osoby, jedná o bezdůvodné obohacení na její straně. Tento závěr
přitom neodporuje argumentaci předestřené v odvolacím soudem zmiňovanému nálezu
Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, jenž zdůrazňuje
specifika restitučních předpisů, směřujících ke zmírnění následků v minulosti
vzniklých majetkových a jiných křivd, jež je třeba zohlednit i při posuzování
sporných úkonů činěných v rámci vypořádání restitučních nároků. V daném případě
nejsou tato specifika opomíjena, nárok oprávněné osoby není předestřenými
úvahami jakkoliv popírán, jen je akcentována nutnost jeho vyčíslení dle
stejných zákonných kritérií jako nárok jiných oprávněných osob.
S ohledem na uvedené tedy závěry odvolacího soudu nemohou obstát jako správné,
pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem,
a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí
soudu prvního stupně, taktéž zatíženému uvedeným pochybením v právním posouzení
věci, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu