28 Cdo 3388/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, proti žalované M. H., o zaplacení částky 352.415,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 18 C 92/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou – Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 1. 2012, č. j. 18 C 92/2011-46, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
352.415,05 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovaná částka byla žalobkyní vymezena jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované tím, že jí byla poskytnuta náhrada za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve výši, na níž žalovaná dle posléze učiněných zjištění žalobkyně neměla nárok. Žalované byla na základě dohody ze dne 10. 1. 2008 vyplacena náhrada ve výši 355.347,- Kč, následně se však žalobkyně v roce 2009 dozvěděla, že ocenění nevydaných pozemků, na základě nějž byla tato částka stanovena, bylo chybné, neboť nevydané pozemky nebyly v době přechodu na stát pozemky stavebními, ale jednalo se o tzv. role, pročež žalované měla být vyplacena pouze částka 2.931,95 Kč. Soud ovšem přihlédl k tomu, že žalované byla náhrada za nevydané pozemky vyplacena na základě platně uzavřené a nikterak nezrušené dohody o poskytnutí peněžité náhrady, z čehož dovodil, že plnění poskytnuté žalované nemůže představovat bezdůvodné obohacení. Nesrovnalosti vzniklé chybným oceněním restitučním nároků jsou interní záležitostí žalobkyně. Tyto úvahy tedy vedly obvodní soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 19. 6. 2012, č. j. 25 Co 195/2012-69, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil nutnost zohledňovat specifika restitučních sporů, což podpořil i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06. Připomenul dále, že podkladem pro vyplacení náhrady za nevydané pozemky dle účastníky uzavřené dohody byly znalecké posudky, jež nechala vypracovat žalobkyně. Z hlediska principů obecné spravedlnosti je nepřijatelné, aby se žalobkyně domáhala plnění, jehož výši sama stanovila a jehož účelem bylo naplnění záměru restitučního zákona, tedy zmírnění následků majetkových křivd nastalých v minulosti vůči žalované. K poskytnutí předmětné náhrady došlo na základě svobodného a určitého projevu vůle obou smluvních stran, tedy platného právního úkonu. Existence právního důvodu pro přijetí plnění žalovanou tak vylučuje vznik bezdůvodného obohacení na její straně. S ohledem na uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost pokládá za danou v souladu s § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. zásadním právním významem napadeného rozhodnutí a důvodnost nesprávným právním posouzením věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od judikatury soudu Nejvyššího, a to konkrétně závěrů vyslovených v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1189/2010. Dovolatelka odmítla názor odvolacího soudu, dle nějž bylo plnění poskytnuto na základě svobodného a určitého projevu vůle vtěleného do dohody představující právní titul přijetí plnění žalovanou. Zdůraznila, že restituční nárok žalované je nárokem vyplývajícím přímo ze zákona, a nevzniká tak na základě jakékoliv dohody žalobkyně (respektive jejího právního předchůdce) s oprávněnými osobami. Případná dohoda je pouze deklaratorním potvrzením existujícího nároku, rozhodné však je, zda byl restituční nárok plněn ve výši, na níž měla žalovaná nárok. Jelikož v daném případě tomu tak nebylo, obohatila se žalovaná o plnění její zákonný nárok přesahující. Okolnost, kdo byl objednatelem posudku stěžejního pro vyčíslení nároku, v tomto směru není rozhodující. Dovolatelka má za to, že právním důvodem poskytnutí peněžité náhrady je ustanovení § 16 zákona č. 229/1991 Sb., dle nějž náleží oprávněné osobě pouze peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku, a dohodou je sjednán pouze způsob vypořádání zákonného nároku oprávněné osoby, nikoliv tedy základ nároku a jeho výše. Závazkový právní vztah vzniká přímo ze zákona dříve, než je uzavřena dohoda o poskytnutí peněžité náhrady, jež je pouze plněním zákonné povinnosti žalobkyně odpovídající zákonnému nároku oprávněné osoby. Dovolatelka dále připomněla, že dle závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, je plnění poskytnuté nad rámec zákonem daného nároku oprávněné osoby plněním bez právního důvodu. Nepřiléhavou je dle dovolatelky argumentace odvolacího soudu nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 755/06, neboť v tomto nálezu se Ústavní soud zabýval zákonným nárokem oprávněného, v projednávaném případě však plnění poskytnuté žalované žádnou oporu v zákoně nemá. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původní žalobce) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§ 23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§ 22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalující s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V daném případě lze v souladu s tvrzeními dovolatelky na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat z odchylnosti závěrů odvolacího soudu od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud se již v rozsudku ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, zabýval specifiky dohody, jíž jsou vypořádávány restituční nároky oprávněných osob dle zákona č. 229/1991 Sb., jimž nebylo možno vydat pozemek odňatý způsobem vymezeným tímto zákonem. Zdůraznil, že výše nároku na náhradu je dána zákonem a musí odpovídat hodnotě odňatých pozemků určené dle jejich stavu v době přechodu na stát (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007). Smlouva, jíž se tento nárok vypořádává, pak není odrazem svobodné vůle účastníků, ale především nástrojem, jehož prostřednictvím je realizována zákonná povinnost uspokojit restituční nárok oprávněné osoby. Dojde-li k poskytnutí hodnoty přesahující zákonem určenou výši, pak se v rozsahu, v němž takovéto plnění přesahuje zákonný nárok oprávněné osoby, jedná o bezdůvodné obohacení na její straně. Tento závěr přitom neodporuje argumentaci předestřené v odvolacím soudem zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, jenž zdůrazňuje specifika restitučních předpisů, směřujících ke zmírnění následků v minulosti vzniklých majetkových a jiných křivd, jež je třeba zohlednit i při posuzování sporných úkonů činěných v rámci vypořádání restitučních nároků. V daném případě nejsou tato specifika opomíjena, nárok oprávněné osoby není předestřenými úvahami jakkoliv popírán, jen je akcentována nutnost jeho vyčíslení dle stejných zákonných kritérií jako nárok jiných oprávněných osob.
S ohledem na uvedené tedy závěry odvolacího soudu nemohou obstát jako správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému uvedeným pochybením v právním posouzení věci, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu